top of page

V hlavním díle, knize "Mýty Naulu", je zmíněno mnoho čarovných míst a předmětů. Níže si můžete přečíst o některých z nich.

Pro vysvětlení: po Ükosově smrti (byl to autor knihy Mýtů), jeho učedníci pátrali po dalších znalostech a skutečnostech a sepisovali je do dalších knih. Proto se u jednotlivých Podivuhodností objevuje také jméno autora. Stejně tak tam bývá uveden odkaz na konkrétní odstavec v knize, kde se Ükos o dané věci zmiňuje.

Pro lepší pochopení pojmů a názvů doporučuji také číst kapitoly knihy "Mýty Naulu".

Podivuhodnost 87
Věděli jste, že...
... mezi nebesy a ostrovy Naulu je nesmírně veliká pavučina utkaná prastarým pavoučím tvorem?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Ladomïr sepsal:

Uvidět Stříbrnou pavučinu není žádnou vzácností, je-li pozorovatel bystrých očí a též na správném místě a ve správný čas. To místo je totiž Liwarnampar, Bůžkozemě, a jedině odtud je možné Stříbrnou pavučinu pozorovat. V těchto zemích se nazývá Läswarnëya’nalmökanë, což je tedy přesný překlad.

Jistěže i velcí Vládci vidí tuto síť ze svého Tildoronu, o tom nemůže být pochyb.

Je to tedy lehce pableskující, zpola se ztrácející síť z vláken, jakou bychom viděli u obyčejných pavouků na louce, či u lesa, kdy se skví ve svitu vycházejícího slunce.

Avšak tato je ohromná, a vysoko nad zemí, takže všichni ptáci létají hluboko pod ní. Avšak po většinu roku je zahalena oblaky nebo mlžným oparem. Jedině pokud je povětří neobyčejně čisté, Läswarnëya’nalmökanë se objeví v celé nádheře.

 

Je jisté, podle věrohodných vyprávění, že jedno vlákno je ukotveno na ostrově Alenkor, druhé pak na severním Setloki. Jediné vlákno, velmi dlouhé a nanejvýš mocné, je pak ukotveno v samotném Tildoronu. Ovšem na pohled je patrné, že síť je tvořena dalšími dvěma vlákny, které směřují na severozápad a jihovýchod. Opět, a věřil bych tomu, se říká, že vlákna kotví dva Lepostiriyon, šťastní tento úkol vykonávat.

 

Paměť těch, kterých jsem se vyptával, ale nesahá tak daleko do historie, aby mi vysvětlili, kdo síť postavil. Prý to ale byl ohromný stříbrný pavouk, okřídlený šesticí křídel, jeden z Toturostë, tvorů pocházejících z časů zrození Tildo. Kam zmizel, též není známo.

 

Po nějakém čase jsem též zavítal na Alenkor, abych viděl pavoučí vlákno, které dle mého názoru muselo být mohutné, aby udrželo takovou váhu. Nicméně uchycení vlákna jsem nespatřil a ani samotné lano zblízka. Je totiž uchyceno uprostřed posvátného háje, do kterého mi byl zapovězen přístup – a to po dlouhý čas, ačkoliv jsem naléhal a snažil se zaštítit se dobrou věcí. Stromy toho háje mi hrozily rychlou smrtí, proplížil-li bych se tam. A to rozhodnutí jsem ctil.

Podivuhodnost 86
Věděli jste, že...
... kupodivu všechna písma Naulu jsou k nalezení na botách nejvyššího z bohů?

 

31.18: I boty Hidrandë jsou podivné, černomodré v barvě a se zlatými znaky. Nazývají se Föros a je na nich sto a tisíc k tomu písem, kterými se Naul může chlubit – některé z nich jsou Naulu neznámé a čekají teprve na své odhalení.
31.19: Tak Föros má na sobě vytepána všechna jména Tildo, Vasë i Alnë, kterých na světě je, když se ztrácí, i noví vznikají.

Bratr Ïtodan sepsal:
Ah, jak mocně jsem byl požehnán, když jsem mohl pohledět na samotné boty Hidrandëho, jako to mohlo učinit již mnoho mudrců, i Lepostiriyon všelikých.


Zatímco Hidrandë užíval lázně v teplých jižních mořích Naulu, jeho boty, posazené na podstavci z oblaků, byly dostupné k nahlédnutí těm, kdo jsou vybraní z mudrců.


A skutečně jsou takové, jak je popsáno v Ükosově knize. Na černomodré barvě se vine velký počet jemných stříbrných linek, jako kresba na širokém okvětním plátku květů. Ale již bližší pohled odhalí, že to nejsou pouhé nitky, ale složité nápisy, ve stříbrném písmu vyhotovené.


Zatímco můj zrak se přibližoval a zaostřoval na písmena toho textu, svět se okolo mě zavlnil a oblékl se do barvy toho svatého obutí a nedovolil mi uniknout z údivu, na nějž už nikdy nezapomenu.


Jako bych se propadal hlouběji, pozvolným pádem, spíše však letem na křídlech, písmena se změnila dále, jako když se blíží vzdálený předmět a mezi jeho obrysy se vynořují detaily.


Nitky na botách Föros nebyly toliko nitkami, ani nápisy, ale každé písmeno bylo jednou truhlicí knih, do nichž by se trpělivý badatel mohl ponořit a studovat po dlouhé věky.


Rozhlédl jsem se, a uviděl tisíce takový truhel, v každé z nich třpytivé knihy rozlišných barev, vše zastřešené modročernou barvou.


Zanedlouho jsem se však vrátil ze světa kouzel Föros a stanul opět na svém místě pokorného badatele.
Na čarovné a neopakovatelné Föros, jež svou slávou pouze Hidrandëmu patří, nikdy nezapomenu.
 

Podivuhodnost 85
Věděli jste, že...
... jediná kapka parfému může vonět celý váš život?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Idekoy sepsal:

Nepodařilo se zatím nikomu z Ükosovců vypátrat, kdo má ve vlastnictví Wënalčinu šťávu, avšak jisté záznamy existují.

V jedné z kronik Turüh se vypráví, že slavná kněžna trpaslíků, Umumba, ukrývala mezi svými poklady čarovnou láhev, již pouze zpola plnou. Láhev byla skleněná, rudé barvy a bohatě zdobená zlatem.

Tekutina uvnitř byla voňavka, která pocházela ze šťáv Wënalky, známé to Bïlanovy milenky.

Některé z těch šťáv byly jí samotnou nasbírány po sobu jejího života, ale ta nejčarovnější esence přibyla až po její smrti, kdy byla potrhána Bïlanem.

Stačí jediná kapka této voňavky, a maník bude po celý život blažen touto lehkou a čerstvě ovocnou vůní, velmi příjemnou a osvěžující.

 

Podivuhodnost 84
Věděli jste, že...
... bohyně smutku nedokáže nahlédnout do duše druhých bez své čarovné čelenky?

 

37.5: Vládkyně smutku na čele nosí čelenku Uwänïdë, která umožňuje prohlédnout duši zesnulých a soudit je dle jejich skutků. Ta čelenka prý pochází již od Mïrondë a Ivarinden jí nezhotovili.

 

Bratr Ïtodan sepsal:

Každý nakonec uvidí Uwänïdë, ačkoliv se mnozí zdráhají. Snad brzy po smrti, možná i po dlouhém čase, kdy duše doputují k Vládkyni smutku, budeme my všichni vyčkávat v posvátném háji štíhlých stromů, čekajíc na její slova.

Snad samotné Vládkyni, velké bohyni mrtvých, je nesnadno pohlédnout přímo do duše maníků, snad je to dáno tím, že duše jsou prastaré, sny a přání prvního božského páru. A ani není známo, kdo čelenku nosil v časech, kdy ještě bohyně nebyla zrozena. Myslíme si však, že čelenka byla střežena jedním z Huna Lepostiriyon, než nadešel čas.

Uwänïdë má podobu dvou podlouhlých květů, navzájem spletených, z nichž se po tváři vine třináct stříbrných vláken a zdobí Vládkyni bledou tvář.

Nikdo nedokáže odolat moci Uwänïdë, byť by to byl samotný Holkron, či mocná z Andělů Praelementárů. Snad ani sami Tildo by nemohli, ačkoliv Hidrandëho mysl je arcipevná. Avšak Loynalë se nikdy nepokusila pohlédnout do pravd duše těch, kteří ještě nezemřeli.

Jen jediný kdy měl možnost čelenku nosit a to Stelgar Tajuplný, velký to hrdina. Nedotkl se jí prsty, ale sama Loynalë mu čelenku vsadila na čelo a po čase znovu odejmula.

 

Byli i tací zpupní maníci, kteří si mysleli, že Uwänïdë mohou získat alespoň na chvíli pro sebe. Osud tohoto předmětu je ale svázán s osudem Naulu a podléhá přání Mïrondë.

Podivuhodnost 83
Věděli jste, že...
... na Naulu jsou k nalezení místa více než jen podivuhodná?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Ni'abüdan sepsal:

Naslouchal jsem těm, kteří by mohli znát pravdu o tomto podivném jevu, ačkoliv za celý svůj život jsem Schodiště zatracení nezahlédl.

 

Každý den se prý objeví v jiném místě na Naulu, ale nikdy v úplné pustině. Spíše tam, kde na něj může nebohý maník narazit.

V zemi se pak objeví černá díra, orámovaná bytelně vyhlížejícím portálem. Omšelé kameny zdobí stále ještě patrné symboly štěstí a bohatství, zná-li vůbec někdo jejich podobu a význam.

 

Je to ovšem klam, neboť do tmy dolů klesá prudce se svažující schodiště, rovněž prastaře vyhlížející, s velmi sešlapanými stupni. Rychle se ztrácí v šeru, dříve, než obyčejné schodiště, a to i za plného světla slunečního.

Pokud si zvědavec přinese svoji lucernu nebo kahan, stejně nedokáže přemoci čarovnou tmu.

 

Je zapsán pouze jeden z Turüh, který se vrátil, aby toto poselství mohl vyprávět a to bylo později zapsáno. Zlákán vidinou bohatství se vydal do tmy, ale popisuje, kterak okamžitě pozbyl vědomí a probral se na té samé kamenité louce, kde schodiště bylo nalezeno. To však zmizelo a s ním i všechny věci tohoto nebohého kovkopa.

 

Pokud se i jiní vrátili, či snad se ztratili navždy, jsem se nedozvěděl ani nedočetl.

 

Odkud se schodiště vzalo, jaké je jeho poslání, řídí-li ho kdo, či kam mizí mnozí nebožáci, není známo. Praví se, ale schodiště je prastaré, již z časů tvoření světa Ivarinden, před Kakostrofös. Může též představovat nějaký prastarý princip Naulu, nepodléhající moci Tildo.

Podivuhodnost 82
Věděli jste, že...
... pro správný průběh modliteb je potřeba také zvláštní vybavení?

 

51.22: Světle zelený drop, se dvěma hlavami. To on poté doprovázel Horünena, pokud se blížily božské slavnosti a svým zeleným svitem přikrášloval okolí. Zove se Owatipün.

 

Bratr Elzoyam sepsal:

Není těžké prohlédnout si tyto podivuhodnosti, protože svatý Owatipün se každým rokem snáší na větrné loďce na vybrané, nejvýznamější louky a stepi Naulu, v teplém měsíci, i když daný den není vždy ten stejný.

S sebou přináší malé svíce, také zelené barvy, jakou má i on, ne více než deset palců vysoké, velmi silně vonící osvěžující vůní, připomínající rozkvetlou louku na jaře s příměsí vůně posekané trávy.

Těchto svíc vždy přinese okolo stovky a pobídne služebníky Horünenovy nebo jeho dcer a synů, aby svíce rozmístili okolo slavnostní hostiny, kde se též bude zpívat, tančit a příslušně obětiny skládat.

Zapálená svíce hoří od rána až do dalšího rána a naplňuje celé okolí pronikavým, silným, světle zeleným svitem. Po takové noci ze svíček nezůstane nic a zcela zmizí.

Podivuhodnost 81
Věděli jste, že...
... dračí kouzla dokáží ovlivnit i tok času?

 

75.16    Nejmocnější artefakt vytvořil Kanrëmo Přemyslný, totiž Similay'tëya'portomë, Časoprázdnou korunu.
75.17    Nositel koruny dokázal procházet pláštěm Tëy, jen po malých krůčcích, anebo se zcela zastavit. Konečné tajemství tohoto artefaktu je však skryto.
75.18    Koruna je zapomenuta, ale nikoliv zcela ztracena, neboť Kanrëmo jí vložil na čelo své milované Ugastïnë, o čemž zpívá trpká píseň o lásce a oběti, Aläwi'rölna'folë – a ta je plná slz i naděje.

 

Bratr Yarodont sepsal:
A běda, zdá se mi, a všem, se kterými jsem mluvil, že koruna je skutečně ztracena, ačkoliv takto mocný artefakt by jistě byl sledován i nadále. Snad bohové vědí, ve kterých hlubinách podzemí se koruna nachází, či snad jí některý ze slovutných Alnë drží při sobě? 

V písni Aläwi'rölna'folë se praví:

 

"...důkaz vlády černorudý, vsadil jí na čelo,
by obepnul její krásu, ale nesvázal,
třetím okem jí tak opatřil, rudým,
nad hlavou se v parách svět vlnil
jak by horký čas sám kámen ohříval..."

Toliko v Rudé sluji v pohoří Dondi, nad jezerem Söl-Kawürili, v Černozemi, kde sídlili mnozí drakové, jsem našel vyobrazení Časoprázdné koruny, na stěně jeskyně. Je to černý pás, obepínající hlavu, se dvěma úzkými hroty po stranách, nahoru čnějícími. Na čele se skví zářivý rudý drahokam, pravděpodobně má být zdrojem světla. Na vyobrazení se zdá, že nad korunou se cosi vlní nebo stoupá.

 

Pod obrázkem je krátký nápis:

„Zastav se a zmiz, abys přišel znovu, kráčej pláštěm času.“

Je možné, že koruna již Naulu vůbec není? Možná zmizela do tajuplných končin i se svým majitelem.
Jedině podle náznaků bych mohl odtušit, že Kanrëmo sám s touto korunou mohl zmizet ze světa nebo nějakým způsobem přeskočit tolik událostí, kolik zamýšlel. S jistotou to ale nemohu potvrdit.
 

Podivuhodnost 80
Věděli jste, že...
... symbolem pracovitosti řemeslné je mravenec a ten daruje lidem posvátné nástroje pro stavbu chrámů?

 

43.29: Prvním jejím zvířetem je železný mravenec, jenž zove Mezimütor. S sebou si přinesl čarovné dláto a čarovné kleště a mnohé se naučil od své Vládkyně – vždy dychtivě naslouchal jejím radám.

43.30: Též mnoho jeho potomků se mocně rozmnožilo po celém Naulu – avšak zdaleka ne všichni pilní tvorečkové podobní mravencům jsou spřízněni s Niyenult, neboť pochází z rodu Wingo.

 

Sestra Loröliya sepsala:

Vždy toliko jedna skupina řemeslníků může užívat tuto posvátnou trojici nástrojů a vždy toliko jedenáct úplňků si je může podržet při sobě v práci.

Viděl jsem pak stavbu chrámu, při městě Dyelayo, v Nünulu, kterak trojice vybraných, svěcených řemeslníků rychle pokládá prkno k prknu, trámek ku trámku, šindel k šindeli, aby postavili dřevěný svatostánek Niyenult, s mohutným, žulovým krbem a bytelným komínem.

Tři řemeslníci, oblečeni v rudé roucho, stejného střihu, čistě oholení a pomalovaní svatými symboly ohně a řemesel, drželi v rukách kladivo, dláto a velký rovný hřebík, rudé barvy.

Ve dne pilně pracovali, mnoho pomocníků okolo, a požívali dobré úcty, jakož i dobrého jídla a pití.

Na noc pak své nástroje kladli na oltář Vládkyně, kde je nechali odpočívat do rozbřesku.

Kladivo samo je obouruční, těžké, téměř sáh velké. Barvy oranžové. Jeho úderová ploška je tvořena rudým drahokamem, ale nos je ostrý, jako malá sekyrka a je tvořen stříbrným břitem.

Kladivem je pak možné sázet hřebíky jedním úderem, či opracovat trámy a vysekat díry několik údery. Kladivo pak za sebou nechává čarovné runy, jako požehnání nové stavbě. Je nutno podotknout, že kladivo nemá rádo opracovávat kámen, kdy se v rukách kroutí a chvěje.

Dláto je naopak dobrým pomocníkem při tesání do kamene, a toto tesání nepotřebuje paličku, pouze trpělivou a přesnou ruku, jež by jej vedla. Pak krájí kámen, jako by to bylo lipové dřevo.

Nakonec rudé hřebíky slouží ku spojení dřeva i kamene, protože dokáží probít snadno obojí a poté se zkroutí tak, že pevně k sobě spojí obě tělesa. Hřebík je vždy jeden, ale projde-li plamenem výhně, odloupne se z něj jedenáct hřebíků nových. Avšak jen takový tucet může být zároveň, dokud jedenáctero z nich není použito a zatlučeno.

Též jsem zaslechl a na vlastní oči viděl, že toliko pro stavbu chrámů se používá těchto nástrojů. Po uplynutí doby jedenácti úplňků sám Mezimütor nástroje odnese a daruje jiným, na jiném místě Naulu, podle svého uvážení.

Podivuhodnost 79
Věděli jste, že...
... jeden z draků byl tak silný, že snad dokázal i unést horu?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Teraweysden sepsal:

Kde se Gundarova přilba nachází dnes, nevíme, snad jí nosí některý ze současných moudrých draků. A byl by neopatrný, kdyby její moc prozradil světu, než v případech, kdy je to skutečně potřeba. Jedná se totiž o užitečný artefakt, ačkoliv s velkým omezením.

Přílba totiž padne na hlavu pouze velkým tvorům, na velké hlavy, jako jsou drakové, obři či hromotluci. A poté, chce-li tomu tak nositel přilby, znásobí jeho sílu. Je pak desetkrát silnější, než by byl ve svém běžném životě. Soustředí-li se a provede-li krátké kouzlo, na chvíli jeho síla může být dokonce třicetkrát vyšší než obvykle.

Přilba je šedá, složená z plátů hrubého železa, s třinácti nepravidelnými rohy. Do čela přilby je vetknut velký tmavě modrý kámen.

Toliko toto jsem zjistil, když jsem studoval svitky uložené v knihovně Kalarské. Na vyobrazení je neobratně nakreslen Gundar Silný, syn Tetrundawy, kterak nese v rukou celou horu. Je totiž také možné, že ve chvíli, kdy přilbu nesl Gundar sám, mohla jeho síla být ještě vyšší než by bylo dovoleno komukoliv jinému v pozdějších časech.

Podivuhodnost 78
Věděli jste, že...
... dračí svěcená hůlka je samozřejmě zcela jiných rozměrů než ta lidská?

 

68.11     Syn Holkronův se jmenoval Öron Statečný, který měl dva syny a jednu dceru, byli to Kër Nemilosrdný, Trür Šupinpes a Gandrolä Prašivá.

68.13     Gandrolä měla dva dobré syny: Udöl Nešťastný a Undël Hýčkaný, ten však žil krátce.

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Ray’fïtosu sepsal:

Drakopaní Gandrolä byla jedním z nejvěrnějších stoupenců Vasë Melantrana, Pána nad osudem draků, a přinášela mu mnohé oběti; stejně tak i jiným božstvům. Svou světící hůlku snad získala přímo od něj, ale je také možné, že je od jiného Vasë.

Je to mocná relikvie, vzhledem podobná těžké rubínové holi, na dotek horká, takže jí prostý člověk v ruce dlouho neudrží. Při žehnání z hole padá jemný šedý popel.

Její účinek je asi desetkrát mocnější, než by dokázal vysvětit dobrý, zkušený kněz; ne jeden dům, ale domů deset, ne jedno pole, ale deset lánů polí.

Avšak všechno požehnání je toliko prospěšné rodu Melëra, žádný Zvěroměnec ani člověk by z něho nedokázal těžit. Samozřejmě platí, že požehnání jakékoliv je stále lepší než ponechat prokleté místo svému osudu.

Kde se Gandrolänina kropenka nachází, není známo. Věřím však, že po těch dlouhých letech skončila u nějakého moudrého Alnarti’melëra, kde slouží dobrým cílům.

Podivuhodnost 77
Věděli jste, že...
... dokonce prastaří bohové měli své cihly pro stavbu?

 

27.8: Ivarinden nedokázali to, co dokáže prostý hospodář pozdějších časů, totiž hladit rukama již hotové, spravovat, ale nebořit, užívat, ale neprahnout po dalším.

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Lupiyos sepsal:

Je to nejvznešenější základní stavební kámen.

Toliko mohu vypovědět, co jsem přečetl ve starých svitcích a vyslechl z úst moudrých. Ale samotnou cihlu Ivarinden, vznešený stavební kámen prabožstev, požehnání prvotních časů jsem neviděl.

A toliko se praví, že snad je to kámen malý i velký, snad sáh délky, snad i sáhů pět, či snad jen jako pěst veliký. Zdá se, že velikost je příslušná tomu tvoru, který budovu staví.

Nabývá mnoho barev, někdy též pruhů a skvrn. Nemá vůně, ani zápachu, a je vždy velmi těžký, jak by to ani neodpovídalo jeho velikosti.

Je vytvořen z pradávné smíšeniny barev, kterou hnětli rukama samotní Ivarinden, dávno před stvořením Tildo, blahoslavených ochránců našich.

Kdo takovou cihlu, ti stavební kámen Ivarinden položí jako první základ stavby, získá stavbu neobyčejných vlastností. Oheň se bude mít na pozoru, aby jen pustě ničil, zemětřasy všeliké nebudou mít tolik síly pro ničení a plášť času bude méně otírat vše, co ke stavbě přísluší.

Je jisté, že Cihla Ivarinden byla vložena jako prvotní kámen do všech prastarých základů velkých měst lidí. Zcela jistě též mnohé z těchto podivných kamenů právoplatně odnesli Tildo a použili na stavbu velkých děl v Tildoronu.

Též jsem nabyl dojmu, že takových cihel je Naulu ukryto ještě dobré množství – a to poskytuje naději těm stavitelům, toužícím po nezvyklých stavbách.

Podivuhodnost 76
Věděli jste, že...
... Pán světla velmi často žehná svým služebníkům pro dobrou věc?

 

115.33   Sám Wömindan propůjčuje svou moc světla věrným služebníkům, žehná jim zbraně, štíty a též posvátné amulety.

 

Bratr Tassiyo sepsal:

Tyto předměty jsou časté, samozřejmě se zřetelem na to, že jsou to stále čarovné předměty. Řada bojovníků je ale užívá a není třeba putovat do dálných končin.

Velký a slovutný Wömindan je štědrý a sláva jemu ať nikdy neutichne. Často svými paprsky žehná leštěným zbraním, zbraním z dobých kovů, pro potírání zla vyrobeným, ať již jsou z jakéhokoli kovu. Wömindan také žehná zbraním, které z kovu nejsou, například ostrým parohům nebo sukovicím lesních válečníků. Světlem též žehná zbrojím, štítům a amuletům.

To však neznamená, že by takovou zbraň, zbroj nebo amulet nebylo možné zničit – stále jsou tyto předměty stejně zničitelné jako předtím. Zlámané zbraně, Wömindanem požehnané se však nezahazují, ale obětují se mu na oltáři.

Takovéto požehnané předměty je možné snadno odhalit, protože ve tmě slabě září, daleko méně než svíčka, teplým, oranžovým světlem.

Jsou-li užity v obranném, spravedlivém boji, či během požehnaného lovu, samy vedou bojovníkovu ruku, odklání zbraně nepřítele či přejí šťastné náhodě.

Podivuhodnost 75
Věděli jste, že...
... hluboko pod Naulem zůstaly ještě nepředstavitelně strašlivé věci z dávných dob?

 

59.33     Praví se, že v hlubinách zůstal Balüm, Velký kotel, ve kterém se vařila Temnota s krví všech tvorů, a vylézali z něj Po-změnění.

 

Sestra Igimka sepsala:

Sám jsem Balüm neviděla a ani poblíž jsem se nenacházela. Zcela jistě veliká Tayabrona zvaná Nezlomná ho nalezla a soudek obsahu jeho odebrala a snad i jiní, možná Stelgar, snad Dëcen Světakrok.

Je veliký jako palác, černé barvy, ale s mnoha skvrnami, pulzujícími rudými a béžovými odstíny. Ty skvrny vždy tvoří podobu nestvůr hlubin nebo prokletých znamení.

Do chřtánu kotle Balüm vede úzké, šlemem pokryté schodiště, křivé a nepodpírané žádným sloupem.

Balüm dýme šedým kouřem, s modrým přísvitem, zatímco jeho horký, vařící se a bublající obsah čeká na obětiny.

A těmito obětinami jsou nejrůznější tvorové z povrchu Naulu, ať již zvířata, pestrobarevní opeřenci, lidé, Zvěroměnci či dokonce Světlí stoupenci.

Když je kotel nasycen, ze spojení Yoltaen, Temnoty, těl a duší obětin, a dalších, hlubinných esencí jsou vytvořeni Bumgä’mindari, Balümem pozměnění, odporní tvorové beztvarých těl, chaotické podoby, různých předurčení. Někteří jsou neškodní, pouze otravní, jiní plní jedu a prokletí, avšak mnoho je též smrtících, rychlých a silných. Nejodpornější jsou pak ti, co nechtějí bojovat a zabíjet, ale ti, kteří tajně tráví pole a louky, stromy a stáje, odebírají sílu matkám a dětem.

Jaké štěstí, že Balüm spočívá navždy tak hluboko – a snad již není obsluhován a uctíván, jak tomu bylo dříve.

Podivuhodnost 74
Věděli jste, že...
... bůh ptactva se omývá v jezeře daleko na východě Naulu?

 


50.6: Po boji a lovu odpočívá Mnëndin u jezera Hantantinar ve Východní Divnozemi, v místech, která jsou převelice vzdálená všem zvědavcům. To jezero je někdy rudé krví, když Mnëndin v něm smáčí pošpiněné roucho, aby zase zářivé bylo.

Sestra Wedëssa'wanüssa sepsala:
Také Hantantir, či Hantanirar, jezero to je zasvěcené Mnëndinovi, avšak přístup k němu není nikterak zapovězen. Pro jeho nedostupnost a odlehlost je však těžkým cílem poutníky, či modlitebníky.
Nikterak však pro ptactvo všelijaké, kterého je vůkol bezpočet, především však mohutné labutě, bílé, zlaté, i stříbrné. A také pestrobarevných menších ptáčků, jejichž jména ani nejsou známa.
Je jisté, že poblíž jezera poutník potká Ptačí strážce, tvory s hlavou orlí, ale tělem muže, levá ruka je pak podobou pařátem. Na zádech pak mají sedmero píšťal, které dokáží pět lahodnou hudbu, ale také odporné pazvuky, které působí odpudivě.
Nejsou nepřátelsští k těm, co se chtějí poklonit svatému jezeru, omýt se v něm a napojit, ve jméno Vládce vzduchu, ale zabijí toho, kdo by požil masa z ptáků Hantantinarských.
Na některých místech na břehu jezera, kde je čisto a žádný rákos, či pobřežní bahno, stojí vysoké stožáry, na nichž vlají rudé prapory. Ty prý jsou přineseny jako bílá roucha z jednotlivých chrámů na Naulu a následně obarveny krví, kterou Mnëndin čas od času smývá do vod jezera.
Sám Mnëndin pak odpočívá spíše na břehu větší části jezera, na východě, kde končí kraj Patlö a začínají divoká skaliska hor Accugan.
 

Podivuhodnost 73
Věděli jste, že...
... i božstva musela mnohokrát pykat za své činy?

 

44.7: Proto ho nikdy na své lože nepřijala Unandalindon, Paní jezer, po které dlouho toužil, a to od doby, kdy jí poprvé spatřil. Vzal si tedy její lůno násilím, za což byl ztrestán Ilmunaynou, pro kterou musel vykovat deset tisíc mořských mincí, každou s jiným symbolem.

 

Sestra Ayembunda sepsala:

V zemi Seasanské, v přístavu Lasïla, stojí vznešený chrám Ilmunayny. Zde, na stříbrných polštářích leží šest mincí ukovaných samotným Nalmem, a jsou tak důležitou ozdobou tohoto svatostánku.

Zcela jistě mnoho z nich je také v jiných částech Naulu, neboť se zdá, že deset tisíc je příliš velký počet, aby se všechny poztrácely v hlubinách moří. Avšak viděl jsem jen těchto šest.

Velikostí nejsou podobné mincím lidským, protože jsou veliké spíše jako talíře. Každá z nich má jemně vytepané obrazce z vodní říše, ryby a rybky, korály, krabi a plže mořské a vše je vyvedeno z kovu, který je modravý a stříbrný.

Není známo žádných užitečných, či pomocných vlastností, jen ta, že mince chtějí zůstat v dosahu moře, v dosahu vůně slaných vln a jejich zvuku příboje.

Pokud někdo mince odnese dále od moře a hlouběji do pevniny, stihne ho mokvavá nemoc, končící bolestivou smrtí. Mince jsou pamětí na velkou moc božstev Naulu a nepatří se maníkům s nimi obchodovati a chlubiti se jimi.

 

Podivuhodnost 72
Věděli jste, že...
... pro budování monumentálních staveb lze najít čarovný nástroj?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Klarinesa sepsala:

V časech nejvyšší námahy, ale též nejvyšší radosti z odvedené práce, slovutný Dulgan, hrdina staveb a budování, vytvořil tento podivuhodný nástroj.

Jedná se o široký, hranatý rýč, jehož lopata má sáh na šířku i na délku a jeho násada je dva sáhy dlouhá. Ale je zvláštně lehký, jako by se jednalo o lopatku malou.

Vzhledem je velmi prostý, násada je z tmavého dřeva a lopata má prostou barvu kovu, vždy poněkud narezlou. Na pohled tedy vypadá spíše podivně, než podivuhodně.

Lopata neumožňuje příliš rychlé pohyby, a okraje jsou tupé, takže jako zbraň jí nelze použít.

Kdo s ní ale pracuje, dokáže přenášet tolik zeminy, štěrku a písku, jako by zároveň pracovalo dvacet silných mužů, potící se velkou námahou. S lopatou je možné také uzvednout kameny, které by ani padesát mužů nadzvednout nedokázalo – a s lehkostí je přenášet, či ukládat na místo.

Sama jsem předmět nikdy neviděla a nevím, kde se nalézá, snad je již ztracen. Ve svitcích je však popsán a také namalován.

 

Podivuhodnost 71
Věděli jste, že...
... dračí kouzla mohou změnit osud daný bohy?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Duduzanda sepsala:

Je to mocný předmět samotné Yoltaen, který v sobě spojuje prvky osudu s mocí Stvořujících. Ale jeho použití je omezené.

Je-li jeho nositel dospělý tvor, vymaněný z nejistoty dětství, tabulka vytvoří na sobě stejné nápisy a texty, jako se nachází na destičce Fulon, destičce osudu.

Pro pachtícího se rolníka nebo upracovaného řemeslníka z vesnice takové přečtení své vlastní budoucnosti nemá valného smyslu. V rukou mocného vládce, generála či hrdiny ale čtení svého vlastního osudu má velký dopad.

Avšak po prvních použitích této tabulky se o věci dozvěděl sám Osqaldin a praví se, že tabulku proklel, mocným prokletím Vládců Naulu. I sám Kanrëmo byl proklet, a proto neměl potomků. Sám jako neumírající kostěný tvor dodnes bloudí v pustinách Černozemě. Tak ani jemu se nepodařilo oklamat osud, ačkoliv poté se to povedlo vícekrát, jiným, kteří dokázali moci Kanrëmovy tabulky využít.

Zda je předmět stále ještě prokletý, či snad Lümindon nebo Horünen Svobodomyslný již kletbu sňal, není potvrzeno. Bohužel není známo ani kde přesně se Kanrëmova tabulka nachází.

 

Podivuhodnost 70
Věděli jste, že...
... tmavě zelený prapor nad masovým hrobem nevěstí nic dobrého?

 

062.    * Praporec Odpornoších hrobů
15.11    Bärk'ccang, Odpornoši, slepení a sešití z těch, kdo měli již hnít v hromadných hrobech, strašlivou silou svírali šiky nepřátelské. A měli někteří velké ostnaté zbraně s sebou a jiní zas jedem trávili své okolí. Aj, na sedmnáct tisíců a pět stovek jich tam bylo a hrůzní byli.

Bratr Ccalgar sepsal:
Z tohoto důvodu je vhodnější mrtvé pálit v ohni, a nezahrabávat je, ať již s poctami, či bez nich, ať již s vírou v život další, či bez ní.
Je-li několik mrtvých těl, a to, zdá se, že i zvířecích, uloženo v takovém hrobě, síla vzrůstající Temnoty může umístit nad hrobem toto podivné znamení.
Jeví se jako černý a tmavě zelený praporec, vlající trhavými pohyby, které vypadají na pohled nepřirozeně a vůbec nesouvisejí s pohybem větru. Praporec navíc nemá žádné ukotvení v zemi, ale jeho kostěné ratiště končí nad zemí, celek se tak vznáší nad povrchem.
Po sedmi dnech pak prapor spadne na zem a z hrobu již vyleze strašlivý netvor, Odpornoš, jehož nechci popisovat a dopustit se tak hanobení čistoty jazyka. Je mocným nepřítelem a jakožto zrůda Temnoty na Naulu nemá své místo.
 

 

Podivuhodnost 69
Věděli jste, že...
... bůh osudu draků daroval mladším drakům rohy těch starších, mocnějších?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Ray'fïtosu sepsal:

Melantran, Pán osudu draků, těžce nesl potupu těch Melëra, kteří přišli v pozdějších časech. Neboť se nerodili s velkou mocí, mnohým z nich Melantran pomohl.

Posbíral množství dračích rohů, které zbyly po padlých a zesnulých dracích prvního rodu, ačkoliv ten počet byl konečný a rozhodně ne příliš vysoký.

Ty rohy obarvil vybranými barvami a nechal nasáknout čarovnými esencemi, hluboko v jeskyních pod horami jednotlivých světadílů Naulu.

Koho uznal za tohoto daru hodného, tomu sám Melantran při narození umístil rok na pravou stranu dračí hlavy. Takto požehnaného draka pak provázelo více štěstí, nežli měli jeho soukmenovci – a rozhodně dokázal mistrněji vládnout kouzlům, či nebýt znaven jejich sesíláním tak mnoho.

Žel, velký Vasë Melantran, syn Osqaldinův, nenechává žádný ze svých požehnaných rohů na Naulu jen tak povalovat, po případné smrti onoho draka, ale bere si je zpět do své pokladnice.

Avšak Holkron sám prý dostal sedmero těchto výjimečných rohů a získal tím opět více síly, pro vládu nad Naulem.

To jsem se dozvěděl od mudrce Yito’zatomina, který dračí roh měl možnost krátce studovat, než si jej Melantran vzal zpět.

 

Podivuhodnost 68
Věděli jste, že...
... z čarovného paroží může vyrůst strom?

 

48.35: Statný jelen, sytě tmavě zelený, s korunou mocnou jako dubové větvoví. A ten zove Kalämon, i má mnoho potomků po lesích.

 

Sestra Molu’bwanda sepsala:

Každých jedenáct let svatý Kalämon shodí své bujné paroží, na svých toulkách lesy, loukami a křovisky. Nikdy však svůj dar neshodí na místě, které by toho nebylo hodno. Však již také bývá jeho příchod předpovězen, když Stromobránci nalézají příslušná znamení.

Potom, ceremoniálním způsobem, je paroží zasazeno na místo, které je rovněž určeno znameními a do jámy jsou vloženy poklady lesa, jakož i poklady zemské, zvláště pak šňůra s množstvím smaragdů.

Na tom místě poté vyroste mohutný strom, nepodobný jinému, a říká se, že je v něm části mocné síly prastarého Bäbolonu. A je to vidět i na první pohled, protože na stromě se střídají jehlice a více druhů listů, než jak je u stromů obvyklé. Nazývá se Wilutïdarn a nikdy nezemře, leda by byl spálen mocným ohněm nebo snad rozsekán armádou sekyr sekavých.

Strom je ochráncem a pomocníkem okolního hvozdu. Nenechá potřebující o hladu a vždy rozdává chutné ovoce, mango, kokosové ořechy, hrušky a veliké švestky. Cítí-li nebezpečí a slyší-li prosby okolních stromů, neváhá použít mocných kouzel, mezi nimiž je i mlha šílenství a prokletí cizopasníků lesa. Navíc jednou za rok, vždy v nejdelší noc, ve své koruně uvolní čarovnou hůl, kterou potom může převzít vybraný Stromobránce a užívat jí jako požehnanou zbraň.

Sama jsem viděla sedm těchto stromů a děkuji božstvům Naulu za tuto možnost.

 

Podivuhodnost 67
Věděli jste, že...
... čarovný nápoj draků může způsobit šílenství mocných lidí?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Teraweysden sepsal:

Tato číše by měla být podle vyobrazení poměrně velká, více než půl sáhu, pro běžného člověka nepohodlná. Avšak v dobách slávy draků taková číše mohla sloužit svému účelu. Její podoba však není popsána více.

Slovutná z Melëra, Tragnoma Šílená, tento artefakt vyrobila.

V číši se o každé půlnoci vytvoří lahodné víno, které je ale zakleto zhoubným a těžko rozptýlitelným kouzlem, podobajícímu se spíše božskému prokletí.

Kdo se ho napije, toho posedne zdlouhavé a pomalu se plížící šílenství, které ale nabývá nerozpoznatelných podob. Kouzlo této číše posílí tu část duše, která touží a žádá, která chce dosahovat cílů za každou cenu.

Je-li postižený toliko rolníkem, žádných velkých škod se nestane. Ale takoví z číše nepijí. Pokud ale mocný šlechtic, či zádumčivý čaroděj vína požijí, mohou se během měsíců svého života změnit v posedlé a nezastavitelné šílence, bravurně využívající své neústupnosti a ochotě riskovat při cestě za splnění velkého cíle. A to i při porušení všech morálních principů, které snad mohly zůstat v jejich duši ještě před oním osudným napitím.

 

Podivuhodnost 66
Věděli jste, že...
... že i meče mohou být utrženy ze stromu jako se trhají jablka?

 

44.22: Další z mečů byl Wa'wurga'antalïnaston a dnes už není zbraní, ale stromem s velkou korunou a ostrými listy.

44.23: Tímto mečem bojovala Dunawäen, Paní zimy, dcera Loynalë a meč vždy zabíjel rychle a bezbolestně.

44.24: Poté, co meč odložila, totiž zabodla ho do země, zbraň zůstala na dlouhý čas nevyužita a usnula spánkem Ayamastë. Proměnila se v mocný mosazný strom a ten se jmenuje Wurga'pïwonäliyë.

 

Sestra Yucculkana sepsala:

Na severním cípu země Aykenör, kde vanou neustávající silné větry a vzduch má slanou příchuť, tam se nachází kamenitý kraj, posetý malými pahorky, na jejichž vršcích stojí mohutné balvany.

Zde byl zabodnut čarovný božský meč a nyní se jeví jako mohutný strom, jistě vyšší než padesát sáhů, s podobou, jaká druhá na Naulu není. Listy jsou barvy lesklé a nově kované bronzy, zatímco větve jsou jasně stříbrné a postupně svůj lesk ztrácí, kdy se zanořují do rodného kmene, který je temně a kovově modrý, jako krovky brouků bujného jara.

Každým rokem zplodí tento strom jeden další meč, jehož čepel je bachratá, listového tvaru, ale ostrá jako břitva. Tento meč je celý mosazný, ale poměrně lehký. Také má na sobě jemné žilkování, jako kdyby byl podobný listu stromu. Takto uzraje během jediné úplňkové noci a spadne na zem, mezi kameny.

Čarovná moc meče spočívá v jeho vlivu na mysl maníků Naulu. Pokud si majitel přeje a mečem silně mávne, přitom se dívá i z dálky na svého protivníka, samy nebesa sešlou rychlý blesk fialové barvy.

Ten zasáhne danou osobu a její mysl náhle zastře temno, a pomalu se sesune na zem, na svých nohou, které vypoví službu. V tomto stavu pak zůstane až do dalšího rána. Zdá se však, že dokud je jedna osoba stále v takovémto bezvědomí, meč již další blesk nesešle.

Strom, jeho okolí a všechny spadlé meče, a že jich už bylo, jak roky pádily, jsou nyní v panství Alnarti’melëra, písečného draka jménem Kulondi’torön. Všichni jeho služebníci jsou vyzbrojeni hned několika takovými meči a stovku mečů má sám drak na prodej, je-li žadatel movitý, či také hodný tento meč užívat.

 

Podivuhodnost 65
Věděli jste, že...
... sama bohyně mládí dává svůj cop do služeb chrámu?

 

114.7     I stalo se nejednou, že svým vlastním copem ze zlata se Alïna dotkla pokorného vyzyvatele a obdarovala ho navráce-ním mládí. V to jistojistě věří mnozí, kdož jí vzývají, ale jen zřídka se jim dostane toho štěstí.

 

Sestra Yucculkana sepsala:

Je velký rozdíl mezi obyčejnými copy, které jsou k vidění v chrámech Alïny, a ty nepochází od bohyně, anobrž maníci je vytváří sami, pro její potěchu.

Avšak legendární dotyk samotného Alïnina copu je pravdou a ano, mluvil jsem se třemi maníky, kterým se dostalo takového požehnání.

A protože jsem přitom také promlouvala s kněžími tohoto kultu, prozradili mi, že sama Alïna dokonce svůj cop stříhá a pak s ním obdarovává nejvýznačnější chrám a nejpilnější své služebníky.

Stává se tomu tak vždy jednou za sedmdesát sedm let. Ten svatý, barvou zlatý cop pak zůstává v chrámu ukryt jako svatá relikvie. Jeho moc již neumožňuje navracet mládí – ale stále dodává všem služebníkům daného chrámu alespoň vzhled o něco mladistvější, než by odpovídalo jejich skutečnému stáří.

 

Podivuhodnost 64
Věděli jste, že...
... cokoliv, co velký čaroděj Akrasüli užíval, je zdrojem velké magické moci?

 

13.17: „Praví se, že se zrodil s ústy zašitými a Huna Kristuwär Hör Démantozpytná ho konejšila a stehy úst rozpletla. Poté ho naučila sedmero prastarým jazykům a též slovům pocházejícím od Mïrondë.“

 

Bratr Hekaku sepsal:

Těchto stehů je celkem sedmnáct a každý z nich v sobě obsahuje mocný závan Yoltaen. Proto také každé z těch podivných vláken bylo zapracováno do sedmnácti ametystů a ty byly vsazeny do sedmnácti kouzelných hůlek, a všechny jsou vyrobeny tak, aby vypadaly velmi podobně.

Kdo hůlky používá, čarovná síla Yoltaen mu značně pomáhá. Každý den může užít dvakrát tolik kouzel, než by jeho mysl samotná dokázala.

Hůlky jsou dnes rozptýleny po Naulu a není známo, kde se přesně nachází. Takto mocné artefakty ale nebudou nestráženy a jejich majitelé se jich neradi vzdají.

 

Podivuhodnost 63
Věděli jste, že...
... přirozeně i velký hrdina Lipan po sobě zanechal čarovnou zbraň?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Muhameb sepsal:

Lipan nosíval mocnou zbraň, která se po jeho smrti ztratila. Snad s nachází u nějakého hrdiny Jinozemě a snad je užívám pro dobrý účel.

Tesák je ladného tvaru, lehký, nezdobený žádným zlatem, ani drahokamy, ale jemnými rytinami, jak na parožní rukojeti, tak na tmavé čepeli.

Lipan tuto čepel vyrobil opět sám, kdy svou pěstí kul ocel z Vnějšího světa, po několik let a další roky brousil, jak svou dlaní, tak svými myšlenkami.

A od těch dob na tesáku ulpívá kus Lipanovy duše. A tedy je nutné se s tímto kusem duše nejprve spřátelit, aby nositel tesáku mohl využít všechny jeho vlastnosti.

Tesák pak dokáže vykrýt a odklonit jakoukoliv střelu, která by chtěla majiteli ublížit, a to dokonce i při útoku zezadu. Toliko ale jednu v určitý okamžik.

Rovněž v boji zblízka je užitečný, protože sám vyhledává cizí zbraň a tedy je snadné s ním vykrýt údery zbraněmi cizích, a to i velmi rychle za sebou.

A protože je zbraní původem z Vnějšího světa, zasáhne-li nepřítele do krve, je ten ochromen krutým mrazem, až jen stojí nehybně na místě, anebo se svalí v bolestech na zem.

 

Podivuhodnost 62
Věděli jste, že...
... i hory samotné měly své děti a ty dokonce měly své "školky"?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Sskolma sepsala:

V Čarozemi, v tom překrásném kraji mnohých zázraků, má být ještě jedno rozlehlé místo, avšak před zraky všech skryté. Zde se nacházejí, podle nápisů na svitcích, stovky malých skal a balvanů, dětí hor.

Zde se jedná o školu, či školku pro malé syny a dcery horstev, jak bývalo zvykem v dávných časech.

Po uspání hor, tedy po skončení Kakostrofös, sem Wotörmi přivezli zbylé děti hor, které se jim podařilo nalézt.

Nyní jsou malé spící hory uloženy mezi jemnými oblázky, zahaleny vlahou tmou a porostlé jemným, opečovávajícím mechem, prý potomkem slavných Ewëni, Travnin vznešených.

Samo místo je prý dobře střeženo Kamennými horaly, aby žádný nepatřičný host neporušil svátost tohoto svatostánku, ale toliko ti, kdo jsou vyvoleni.

Protože to bylo přání mudrců i samotných Wotörmi, horalských strážců, nehledal jsem zbytečně Poslední školku Mëon, abych neohrozil poslední děti hor. Nechme je odpočívat až do doby, kdy snad jednou, z vůle Tildo, dostanou šanci znovu prožít svoje mládí a nasytí se těly svých rodičů, jak by si přáli.

 

Podivuhodnost 61
Věděli jste, že...
... z hrůzných nestvůr hlubin Naulu se též vyrábějí užitečné předměty?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Calakun sepsal:

Získal jsem přátelství a přízeň hlubinných Turüh, kteří nenávidí světlo Slöynanu a nestrpí vůni květů či čerstvý vánek světa povrchu. Také jsem za to zaplatil vysokou cenu.

Tu ukázali mi tyto zmíněné usně, tedy štětinaté, zatuchlinou páchnoucí kůže, barvy pobledle šedé, či olověné, které pochází z oněch Gorindë, ačkoliv samotnou nestvůru jsem nezahlédl. Na pohmat je podobná kameni, též tak studená a tvrdá. Z takových kůží vyrábějí zbroje, do kterých se oblékají vybraní bojovníci – a není jich mnoho.

Pokud na takovou zbroj nedopadá žádné světlo, což je v takových hlubinách běžné, kůže tvorů Gorindë těmto brněním dává čarovnou moc. Samotný nositel nemusí spát po tři dny, aniž by byl unaven více, než po dni jediném. Zároveň se stane velmi tichým, ačkoliv nikoliv zcela neslyšným. Třetí vlastností je mocný úder, který může uštědřit paže jednou mezi půlnocemi, každého dne. Viděl jsem, kterak bojovník v takové zbroji oděný, využil sílu usně Gorindë a pěstí rozdrtil kámen na kusy, a ten kámen byl veliký jako lidský sud piva.

Avšak jak se taková kůže ze samotné nestvůry získává, jak se zpracovává, jaké rituály a jaké čarovné esence je též potřebné užíti, takovou vědomost si ohavní kovkopové nechávají pro sebe.

 

Podivuhodnost 60
Věděli jste, že...
... orel z hor je ve skutečnosti velkým básníkem?

 

36.29: Jako třetí přilétl na Naul skalní orel Onïron, a jemu sama Alwamayna vystavěla skvostné sídlo na vrcholku hory Lotron v Iskaru.

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Toningi'gangi sepsal:

Svatý orel Onïron je velkým básníkem, ale samozřejmě je také váženým dohlížitelem na krásu hor a pořádek v nich.

Každého úplňku sepíše jednu sloku velkolepé básně, na pergamen, vyrobený z listů horských bylin.

Někdy básně tvoří větší celek, jindy jsou jen malým výkřikem, ponaučením, či drobnou moudrostí.

To však není jejich cílem, ale mají za úkol inspirovat a probouzet tvůrčí činnost v jiných básnících, či spisovatelích a řečnících.

Na každém svitku se totiž vyskytují zvláštní spojení slov, výrazů a nezvyklých tvarosloví, a snad jsou i opatřena kouzlem pro své příjemce.

Na svých mocných křídlech ke pak Onïron sám odnese svitek vždy na jiné místo Naulu, přímo jako dar tomu, kdo si zaslouží být obdarován.

 

Podivuhodnost 59
Věděli jste, že...
... i lžíce může být čarovným předmětem?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Alustra sepsala:

Zda je tato lžíce ještě používána, není známo. Snad si ji vzali k sobě sami bohové, aby ji darovali tomu, kdo si ji zaslouží, snad je skryta, snad leží v Dëcenově hrobě.

Sám Dëcen jí vyrobil, z dřeva palmového, jen konec ozdobil malou mušlí. Bylo to v době, kdy strádal hlady, ale božstva se nad ním smilovaly a darovaly mu kouzlo tohoto nástroje.

Lžící lze nabrat tuhé bahno, písek, půdu polní, či prsť lesní, pak se na lžíci změní v prostý pokrm. Bahno ve sladkou jablečnou kaši, písek pak v drcené oříšky, půda polní v ovesnou kaši a lesní půda se mění v míchanou houbovou smaženici.

Avšak toliko pro svého majitele, pro nikoho jiného.

Je-li nouze velká, pak také lžící je možné dlabat do skály, jako by to byl toliko vosk, ale jen po nezbytně dlouhou dobu.

Tolik se praví ve svitcích Dëcenova života.

Podivuhodnost 58
Věděli jste, že...
... z dávných časů tu zůstal předmět násobící rozkoš?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Stvořujícímu Lamindo patřila rozkoš a štěstí, láska a blahobyt.

Jako jeden z darů světu zvolil tedy předmět, který by zvýšil požitek, štěstí a radost z rozkoše, kterou mezi sebou prožívají muž a žena, či i jiní, je-li to jejich dobrá volba.

Spletl ze svých jemných vlasů a chloupků, růžové barvy, velkou přikrývku, která neustále pulzuje vlastním životem, je vláčná a teplá, na omak velmi příjemná, vonící různými vůněmi, které se proměňují v jiné.

Velikost je proměnná, ale ne více nežli pět sáhů v každou stranu.

Pokud na tuto přikrývku ulehnou milenci, přikrývka k nim přilehne a obalí je, jako lehký vánek, ne více než hedvábný překryv. Rozkoš takového spojení je znásobena a trvá násobně déle, než by bylo obvyklé na Naulu.

I poté, co je akt u konce, radostné rozechvění duše trvá ještě po tři úplňky.

Přikrývka Stvořujícího Lamindo se nyní nachází pravděpodobně kdesi v Tildoronu, ale není vzácností případ, kdy je propůjčena hrdinům a hrdinkám Naulu.

Sama Lümindon svým tělem, ve spojení s přikrývkou takto může obdarovat toho, kdo by tomu dával důležitost. Vrcholná agónie rozkoše pak může být nejlepším zážitkem v životě.

Podivuhodnost 57
Věděli jste, že...
... někteří prastaří strážci hor se také plaví na lodi?

 

18.36: Byla též trojice Wotörmi, stvořených pro pečování o hory v mořích, totiž pro péči o ostrovy. Společně plují na kamenné lodi Foykakima, ale zda i do dnešních dob zůstali tři, to nikdo neví a Ilmunayna o to nedbá.

Sestra Sskolma sepsala:
Je to prosté, ačkoliv pozoruhodné plavidlo. Měla jsem tu čest ho navštívit a prohlédnout si ho.
Zhruba půlsáhové stěny lodi jsou vyrobeny z jednoho nepřerušeného kusu kamene šedohnědé barvy, a velmi hrubě otesané. Nenesou žádné ozdoby, ani snahu vytvořit krásné dílo. Naopak, z vnější strany jsou boky lodi porostlé tlustými nánosy malých lastur a škeblí, promísenými pískem, bahnem a kamínky, takže tvoří nevzhlednou hmotu, hyzdící loď.
Avšak žádné zelené rostlinstvo na lodi není.
Loď je dlouhá více než dvacet sáhů a zhruba pět sáhů široká, spíše bachratého tvaru. Uprostřed je posazený kamenný obelisk, vysoký jen tři sáhy a podobný zašpičatělému pětihrannému hranolu. Opět nemá žádných ozdob.
Loď je prázdná, až na dvě mohutné kamenné truhly, podobné též sarkofágům. Jejich obsah je však tajemstvím, stejně jako způsob, jakým se loď pohybuje po hladině. Nemá vesla, ani plachty. Ani její námořníci, slovutní Horalé, loď neřídí. Snad samotné mořské proudy jsou řízeny myšlenou vedoucího Horala a unáší loď v dáli.
Za prohlídku lodi jsem musel toliko Horalům přislíbit, že mé poselství bude mírumilovné a neprozradím, kde jsem plavidlo s posádkou potkal. Štěstí ale je, že Kamenná loď stále přetrvává a její Horalé chrání uspané hory, či ostrovy, jak je jejich úkolem.
 

Podivuhodnost 56
Věděli jste, že...
... dračí svíce strašlivých ohňů byla pět sáhů vysoká?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Yarodont sepsal:

Je to podobou skutečná svíce, ale mnohem větší. Výškou asi pět sáhů, šířkou ne více než půl sáh. Barvou je pak rudá.

Jeden z proslulých Melëra, Gihin Ohňostrůjce, jí vytvořil z esence nebes, propojenou s nezemským ohněm. Sama svíce se nachází v oblacích, pravděpodobně ve sféře Tör'uzahondimani, Sféře klamu. Tam odpočívá do chvíle, než jí někdo povolá, což prováděl Gihin vždy, schylovalo-li se k velkému boji, či bohapustému ničení.

Tehdy se svíce snesla, spíše spadla, se svistotem na zem a zabořila se do půdy. Plamen na jejím knotu byl prudký, žhavý a oslnivý, modrý v barvě.

Kam až světlo plamene dosáhne, což může být i do stovek sáhů, je-li svíce na rovné pláni, tam jsou všechna kouzla ohně, či ohnivá ve své podstatě, mocnější. Sama čarovná síla Yoltaen je ochotna svíci pomoci a tedy i tomu, kdo svíci povolal.

Svíci není možné zhasit, ale mocné protikouzlo by ji dokázalo vrátit zpět do sfér, na místo jejího odpočinku.

Ovládá-li nějaký kouzelník kouzla dračí magie, je pravděpodobně schopen i dnes Gihinovu svíci povolat.

Já, Yarodont, jsem sám Gihinovu svíci nikdy neviděl na vlastní oči.

 

Podivuhodnost 55
Věděli jste, že...
... existují i tak mocné předměty, že je možné s nimi zabít na dálku?

 

75.32     V jistém boji udeřil smrtelnou ránou Pelyn'wümim Törir Ocelopaži, a zabil tuto Lepostiriyon z Huna. Z jejich kousků pak vyráběl mnohé kouzelné předměty, ale z jejího srdce vznikla zbraň mocnější nežli meče Nalma – totiž Kolmosör – Duchovní meč.

75.33     Kde se nyní Kolmosör nachází a zda ho někdo dosud třímá v boji, není známo.

 

Bratr Yarodont sepsal:

Ani mě se nepodařilo najít stopy vedoucí k této podivné zbrani, kterou vyrobil Ghon Zvonohlas, syn Rufnirův, syna Wulkanina. Vyobrazení jsou však dostupná a též popis.

Má se jednat o poněkud krátký, čepelí velmi mohutný meč, bohatě zdobený, s tolika okrasnými prvky, až se zdá téměř nepoužitelný v boji.

A věru, v boji nebyl používán, neboť jeho síla spočívala ve vraždě na veliké vzdálenosti. Ne nadarmo se mu říká „Duchovní meč“.

Pakliže do deseti mil se nachází oběť, která má zemřít, majitel meče může vyrobit jednoduchou sochu, například z jílu nebo postačí i umně vytvořen slaměný panák. O půlnoci, kdy měsíc nesvítí a jeho síla je velmi malá, může se zákeřný bojovník pustit do boje s touto figurou.

Upadne přitom do transu, kdy ve snu skutečně bojuje proti duši toho maníka, kterého si zvolil jako svého nepřítele. Díky Ghonově meči má ale značnou převahu, takže snadno zvítězí. Kdyby nositel meče měl být stejně poražen, nestane se mu nic, než několikadenní celkové vyčerpání.

Uspěje-li však, cíl útoku zemře a jeho duše je zatracena tak, že již není možné, aby se vrátila do světa živých.

 

Podivuhodnost 54
Věděli jste, že...
... ledová kra hluboko pod Naulem občas "vystrčí růžek"?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Wolomïpeka sepsala:

Jediné místo v horké Jihozemi se vymyká, a to cíp Tuwendi Noganolin, poloostrov a mys zároveň, nejjižnější místo všech světadílů Naulu.

Z nesmírných hlubin země tam prorazil mocný výběžek, či snad trn nebo výhonek samotné Likintiyannon. Tato podivná kra-nekra, na které spočívá celý svět, je nesmírně a nadpřirozeně chladná, ledová.

Čarodějové a mudrcové se shodují, že právě zde Likintiyannon vyrazila skrze mocné vrstvy samotného Naulu a vytvořila jedinečnou horu, více než dvě pastviny vysokou.

K samotné hoře není možné se přiblížit, tak strašlivě je mrazivá. Nicméně s pomocí dobrého vybavení a s také s podporou kouzel, je možné jí spatřit.

Není totiž snadné se k ní vůbec přiblížit – již na vzdálenost sto pastvin okolo ní klesá teplota a čím více se poutník přibližuje, tím svižnější vane vítr, tím svižnější jsou ořové větrní. Také se zvětšuje množství sněhu a ledu, po kterém se musí poutník k hoře přiblížit.

A na pohled je to krásná hora, je-li jí takto vůbec možné nazvat – velmi úzká a na vrcholku špičatá, takže opravdu vypadá jako ledový trn. Je značně nachýlená, takže to vypadá, jakoby se měla ulomit a spadnout.

Říká se, že někteří tvorové se k ní mohou snadno přiblížit a případně i donést esenci mrazivosti, která poslouží křivulníkům v jejich řemesle.

 

Kvůli této podivuhodnosti je celý jižní kraj Onombuga chladnější, než by odpovídalo zbytku jinak horkého podnebí.

 

Podivuhodnost 53
Věděli jste, že...
... je možné poslat dopis bohům do jejich Tildoronských nebeských výšin? Možná i odpoví...

 

41.29: Nakonec Tanëta, Zlatá sova, která po většinu času spí, ale pokud zmatená Lümindon žádá o radu, Tanëta pospíší za Hidrandëm a jako bystrý posel radu vyřídí.

 

Sestra Ugussträha sepsala:

Ve své ruce jsem držel pouze jediný ze svitků Tanëtiných, ačkoliv jich na světě zcela jistě spočívá více. Nikdy však mnoho.

Svitek není více než dvě pěsti dlouhý, ze zašlého pergamenu, avšak se zářivým a třpytným jménem Tanëtiným na zdobné modré pečeti. Písmo to je Boyï.

Je-li kraj v nouzi a dobrá rada, či snad věštba je nutná, aby ochránila prostý lid, či dobrosrdečnost a pokoru, na svitek je možné napsat dotaz, či prosbu o radu v určité záležitosti.

Pak Tanëtini poslové pro svitek přiletí a odnesou ho přímo do Tildoronu, kde samotní Vasë, či snad i Tildo se budou radou zabývat. Psanou odpověď pak doručí ptactvo zpět k tážícímu se. 

Kde přesně jsem byl a kdo svitek vlastní, to bohužel nemohu prozradit, ale bylo to hluboko v říši Turüh, pod mocným Středohořím.

 

Podivuhodnost 52
Věděli jste, že...
... v jižních zemích se nachází podivuhodný a nesmírně silný výtrysk zelené vody z hlubin země?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Mohangë sepsal:

Není těžké nalézt tento pozoruhodný a divoký pramen, protože černý lid Hilulu, který žije okolo řeky Oqandi, v západní Jihozemi, dobře zná cestu k němu.

Vydá-li se poutník proti proudu řeky Ufufu, přes všechny nástrahy a bujným porostem, všimne si brzy, že bahnitá voda mocného proudu je nazelenalá. Jak cesta stoupá do pohoří Al’Külam, tato barva pastvinu po pastvině zesiluje, až je řeka, nyní již menší, plná zelené vody, jakou není možné vidět nikde jinde na Naulu.

Řeka pramení ve skalách, vysokých stovky sáhů, silně porostlých mechem a velkými kapraďorosty, nesoucími barevné bobule.

Tam se nachází Zelený gejzír, lidem Hilulu zvaný Kitlomnu Uhga. Je mocný a bouřlivý a nijak nepodobný jiným pramenům. Několikrát denně se země zachvěje a začne dunět z nitra. Avšak pravý rachot přichází o chvíli později, hluk tak strašlivý, že naplňuje duši strachem.

Mocný proud zelené vody se vyvalí z pukliny ve skále, jako by nějaká podzemní trubice byla namířena šikmo ven, pod čtvrtinovým úhlem. Voda má barvu smaragdovou, průsvitnou a na pohled je to velmi krásný výjev, ačkoliv zvuky jsou hrozivé a celé divadlo je majestátní a strach nahánějící.

Vody gejzíru pak zalijí a potřísní celé okolí, než stečou a vytvoří řeku Ufufu.

Lidé Hilulu věří v posvátnou moc té vody a pravidelně jí pijí, což jim prý dodává dlouhověkost. Těžko však potvrdit, protože mě připadalo, že se lidé neliší od jiných, kteří vodu nepijí.

Ovšem je tu ještě jedna zajímavost, která stojí za zmínku – v krajině okolo pramenu se vyskytují zvláštní zvířata, které není možné nalézt nikde jinde. Lid Hilulu je nazývá Pukpuku a mají podobu třínohých srnců, kterým narůstá jemné a rozvětvené paroží nejen na hlavě, ale též místo ocasu.

Pukpuku jsou celí zelení, jen parohy, zuby a oči mají bílé. Také jejich maso má zelenou barvu. Je lahodné a ceněné – po vyuzení se prodává do jiných krajin okolo. Paroží Pukpuku ale lid Hilulu vždy vrací zpět k prameni a přivazuje je horním větvím zdejších stromů. Je to prý oběť zdejším Alnë.

 

Podivuhodnost 51
Věděli jste, že...
... ne všechny stíny jsou jen pouhým nedostatkem světla?

 

47.46: Nakonec černá ropucha přispěchala, která vždy sedala na cesty, jež nebyly pro maníka předurčené. To nebylo znamení, aby se té cesty vyvaroval, pouze aby měl na paměti, že Fulon pro něj má popsány jiné stezky.

47.47: Ropucha ta byla pojmenována Utilöna.

 

Sestra Hatiyosa sepsala:

Stín ropuchy Utilöny se může objevit kdykoliv a komukoliv, nicméně neděje se tak často. Dobrou zprávou ale je, že ani nuzák, či prostý rolník není v očích Utilöny podřadným maníkem, kterému není vhodné se věnovat.

Rozhodne-li se někdo, většinou nevědomky, přetvořit svůj osud a přetesat svou tabulku Fulon, je samozřejmě možné, že si zvolí cestu ještě horší, ba přímo katastrofální, pro sebe, i pro své blízké.

Pak na něj může dopadnou tmavý, sytý stín, který nevrhnula žádná věc ani bytost, očima spatřitelná.

Byla to sama Utilöna, varujíc tak před neblahými následky špatně zvolené cesty osudu.

 

Podivuhodnost 50
Věděli jste, že...
... kolébku boha svobody si stepní národy připomínají dodnes?

 

28.38: Horünen vyrašil jako nejzralejší plod svobodných stepí v jejich nejúplnějším středu, v místě zvaném Etulinan Ölontë, Kolébce svobody.

28.39: A ta je tak obyčejná na pohled, že by jí nikdo neodhalil, ani kdyby kráčel okolo. A nikdo již nezůstal, kdo by jí pamatoval.

 

Sestra Zazorïya sepsala:

Kde Etulinan Ölontë je a jak doopravdy vypadá, zůstane snad navždy tajemstvím, jak jsem nakonec doznala.

Neboť jsem pátrala po širých stepích Similïniyualu a Tuylayfanu, ale nic nenalezla, ani hmatatelnou stopu, která by ukázala cestu dál.

Toliko jeden zvyk, totiž stepní obřad, který by mohl napovědět. Stepní tvorové tam obětují květy a hlavy pojídaných zvířat tomu, čemu říkají Velkozrození, což může být právě Etulinan Ölontë. Nikdo nemůže Velkozrození uvidět a nikdo ho nemůže najít – a stepní lid tomu hluboce věří.

Snad je opravdu k nenalezení.

 

Podivuhodnost 49
Věděli jste, že...
... i pro obyčejné rolníky a zahradníky se najde drobný čarovný předmět?

 

51.26: Poslední se objevila bronzová žížala, se třemi zlatými ocasy, která zplodila mnoho potomstva, ale pouze ti nejpřímější z předků ještě požívají dávného kouzla, totiž možnosti uspávat maníky na pohled.

 

Sestra Seräciya sepsala:

Jako neveliký krtinec vyhlíží na pohled tato čarovná zemina, kterou vyvrhuje a daruje Horünenova posvátná žížala. Zem je však vždy o poznání tmavší, než okolní půda a samozřejmě každý kněz Horünena, či synů a dcer jeho elementu takový dar pozná.

Tuto prsť je možné rozsypat na pole, zahradu či sad, který je pak požehnán dobrou úrodou.

Bohužel, jak to již bývá, podvodníci a malověrní mohou snadno vydávat obyčejnou tmavou půdu za posvátnou prsť, ale činí tak nerozumně – jejich činy nejsou skryty před očima božstev.

Podivuhodnost 48
Věděli jste, že...
... přehluboko pod Naulem se skrývají věci nepředstavitelné moci?

 

59.35     Stejně tak je v hlubinách, ve skále, zaražen Kalmo, Nesvětlový kyj, který dokáže štěpit i kámen i kov jako kdyby byly z křehkého ledu. Avšak Kalmo nedokáže pozvednout nikdo z maníků.

 

Sestra Alustra sepsala:

Neviděla jsem Kalmo, a je-li stále v hlubinách bývalých Sïrdiho síní, snad by ani nebylo moudré ho chtíti vidět. Zároveň jsem ani nepotkala, či nemluvila s nikým, kdo by se k němu jen přiblížil – a opět, ani bych snad neměla chtít poznat toho, který by takovou věc mohl užívat.

Jak mocný musí být v rukou nepravých – a jak zničující!

Jen v písních starých časů se praví, že je temný jako noc a velký jako skála. Nestvůrný musí být tvor, který by ho dokázal třímat. Snad tvorové podobní Sïrdiho černému červu, a Gorindë nepoznaní, by ho mohly vynést na povrch, a pak dunění veliké by se rozléhalo po údolích.

Osudem světa může být, že Kalmo již navždy zůstane pouze jako památník, v hlubinách nedostupných a děkujme za to naším velkým Vládcům!

Podivuhodnost 47
Věděli jste, že...
... i po smrti si ponechávají části prokletých nestvůr svou moc?

 

15.19    Jako nezlomný balvan, pomalu kráčející kupředu a hrozící rozdupat každého v cestě, tam přicházela Gudämor, Temná socha. Aj, patnáct tisíců jich dusalo a hrůzné byly.

Sestra Balocceki sepsala:
Viděl jsem srdce sochy Gudämor na vlastní oči a nebylo jedno, ale celý tucet. Navršené byly na hromadě jako pochmurné znamení, černý dým z nich volně plynul a plížil se nad zemí, než se záhy ztratil beze stopy. Avšak neodvažoval jsem ani jedné z těch prokletých věci dotýkat, natož vzít do ruky.
Samotné srdce je černé barvy, bez odlesků, tvarem jako čtyři navzájem spojené podzemní hlízy bylin. Velikostí je menší nežli tři pěsti. Neustále se z něj line černý dým, klesající k zemi. Tento dým se ale dlouho neudrží a během chvíle mizí.
Ve chvíli, kdy mocná Gudämor padne, a dobře tomu tak vždy je, rozpadne se na hrubý popel a štěrk, ale zůstane po ní též takové srdce, původně snad umístěné uprostřed těla, tedy o něco níže, než je tomu u lidí.
Samotné srdce nemá velké moci, ani užitečnosti pro vzývatele temných sil, ale je možné je spojit k sobě, totiž navršit je na sebe, do pravidelné mohyly; a čím více, tím mocnější se kouzlo stává.
Krutý a bezbožný černokněžník by pak mohl kouzlem vytvořit nepřemožitelný temný mrak, který by ho poslechl na slovo, a který by dokázal svými černými výboji zraňovat a zabíjet.
Je-li takto navršeno alespoň tři tucty srdcí padlých soch, černokněžník dokáže povolat daleko mocnější temnou sochu, než by byla ta, ze které srdce pochází. Zda-li větší počet srdcí je schopen posílit kouzlo více, a co by se případně mělo stát, mi není známo.
Srdce, které jsem já uviděl, naštěstí skončily jinak a bohové nechť tomu žehnají, totiž vzplanuly v jasném zášlehu bílého světla.

Podivuhodnost 46
Věděli jste, že...
... i pro obyčejný lid je možno nalézt drobné čarovné předměty od bohů?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Ormüliya sepsala:

Podobou jsou si podobné, barev od krémové až po tmavě hnědou, vždy jako pěstička dítěte veliké. Ale jen kněz, či znalý badatel pozná, že kámen je očarovaný, protože jinak vypadá jako valouny řek.

Vždy je na něm malá puklina, mělká, ale ukrývající malou runu elementu vody.

Kameny známé a nikterak vzácné, ačkoliv do každé rodiny zcela jistě nepatří. Tisíce jich je rozptýleno po celém Naulu, když obchodníci je roznáší a zlaté penízky poté prodávají. Jindy zas jsou kamínky darovány. Dokonce ani krádeží jejich kouzlo nezmizí.

A jaké je to vlastně je kouzlo? Toliko trocha štěstí ve všedních činnostech, toliko trocha varovných slov proti nemocem dětí a proti zkažení zásob ve spižírně.

Bojovníci ani čarodějové nenosí tyto kameny, neboť valouny naleznou místo v chalupách a hospodářstvích.

Podivuhodnost 45
Věděli jste, že...
... z moře kdysi vystupovala bytost tak strašlivá, že dokázala ničit celé kraje?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Sestra Tuyharana sepsala:

Snad deset pastvin velký, nesmírně hlučný, rachotící a burácející jako zdivočelá bouře, ve chřtánu toliko namodralá čerň a zápach smrti, přichází za zemětřasných pohybů zemských.

Tak pravděpodobně vypadá příchod strašlivého Víru Pohltitele, zvaného v Domödi Utugnam’rüfo.

Přichází z vlastní vůle nebo z vůle Vládců? To jsem nedokázala zjistit. Avšak Huna z Praelementárů, Angla'winti Lös Nesmírmodrá, pamatuje Pohltitele ještě z dávných časů, kdy býval ještě větší, jako mocná hora kroutícího se moře. Možná je to samostatný tvor z počátku časů, možná starý Praelementár, posedlý ničením.

V jisté knize jsem našla zmínku o zničeném přístavu, který snad patřil původně Fäliyë, v časech jejich slávy. Byl pohlcen vírem Utugnam’rüfo, a ten odhryznul velký kus pevniny, takže i ti, kteří prchali z přístavu, byli pohlceni vodou a stáhnuti zběsilými proudy do hlubin. V knize je toliko zmíněno, že černé a šedé proudy vody se splétaly nad pevninou jako nestvůrní hadi, jako by se sami mohly plazit po zemi, a tak vodní vír nakonec vypadal jako tisíciramenná chobotnice, sahající svými končetinami snad i desítky pastvin daleko.

Již nějaký čas nikdo vír neviděl, což ovšem neznamená vůbec nic. Snad nabírá síly, aby někde znovu udeřil, snad velký Hidrandë ho poslal věčně spát. Modleme se k našim dobrým Vládcům, ať nás ušetří takové zhouby!

Podivuhodnost 44
Věděli jste, že...
... semínko prastarých Travin nelze zničit?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

 

Bratr Sayenril sepsal:

V krajině Lufa’windiyon, v Jinozemi, se nachází travina, bylina, jediná nositelka dědictví pradávných Ewëni, Travnin prastarých, starších než sami Vládci Naulu.

Rozmlouval jsem pouze s jedním z Lepostiriyon, jenž mi ukázal pestrobarevnou louku, chráněnou třemi jezery okolo, kde roste tato skvostná bylina.

Létem i zimou ona nese jediné semeno, ukryté v tmavě zelené tobolce, velké jako vejce. V ní se nachází posvátné semeno Ewëni. To nemůže být nikdy zničeno, i kdyby se ocitlo pod údy hor, v plameni dračího dechu, či v leptavé esenci Temnoty.

Navždy ponese ducha a samotné bytí Travnin a vyklíčí z ní nové pokolení, bude-li třeba.

Podivuhodnost 43
Věděli jste, že...
... i slunce na Naulu kdysi plakalo?

 

22.23: Tak Taliyo překonal hranice sfér světa a nabral do dlaní podstatu Likintiyannon. V misce z kostí Hidunga'ristufon smísil tento led, jednu slzu Fö a kámen vytažený z Fal Yeö'tanawäliyë, i zahřál nad Zïlstou, Svící růstu. Tak vznikla svěží, průzračná voda, jenž nikdy nepodlehne jedu, Lanoe'wöynë.

Sestra Mido'polra'massa sepsala:
Fö neroní slzy každým dnem a neznám nikoho, kdo by věděl, kdy podivný tvor Fö, který nese slunce, smutní nebo pláče.
Avšak je možné nalézt jeho slzu, zapadlou v hlubokých hvozdech, ztracenou v trávě planin či dokonce zapomenutou v hlubinách moří.
Jedinou takovou slzu jsem viděl v královské sbírce čarodějných podivuhodností v paláci krále Zoltaru.
Vypadá jako zlatavý kámen, avšak průsvitný, podobný jantaru, avšak spíše s kovovým leskem. Je o něco větší než mužská pěst.
Netouží-li jeho majitel po moci a bohatství, slzu si ponechá. Ta pak plní funkci slovutného symbolu – a svou vzácností přitahuje pozornosti božstev. Též by to byl královský dar.
Avšak také je možné jí rozdrtit na prášek a použít jako přísadu některých velevzácných lektvarů a kouzel, jako to učinil výše zmíněný Taliyo.
Takový prášek ze slzy Föa dodává kouzlům podivné schopnosti, neboť inspiruje samotnou Yoltaen. Také je pravdou, že užívá-li někdo lektvar či kouzlo s příměsí slzy Föa pouze skromně a ne příliš často, kouzlo nikdy nezmizí, protože síla Slöynanu ho vždy doplní. Je pouze nutné lektvar či kouzlo neskrývat před sluncem.
 

Podivuhodnost 42
Věděli jste, že...
... jedno z krásných jezer Naulu se ztatilo v nesmírně hluboké puklině světa?

 

36.33: Ten hlas z nitra hor, jenž probořil dno Spanilého jezera Söl-Önani'wani a nechal jeho slastnou vodu shnít na dně jeskyní?

Bratr Seldimnüss sepsal:
Zavítal jsem na to místo, které je badatelům dobře známo, toliko proto, abych stvrdil nálezem, co je již zapsáno. A ano, pouze veliké, nesmírné údolí se otevírá před poutníkem, který zavítá doprostřed severní části kraje Qarmol.
Vždy ráno a večer se údolí Önani'wani zahalí libě vonící mlhou, která je pouze jemným závojem, spíše modravé barvy. Svěží, bujná, světle zelená tráva roste po celé šíři údolí, širokého zcela jistě více než deset mil a dlouhého jistě nejméně padesát mil, tvaru podlouhlé hrušky.
Uprostřed pak, na nejhlubším místě, jistě dvě míle pod bývalou hladinou, zeje temná puklina, sotva sto sáhů široká, ale táhne se jako jizva čtyři míle daleko.
Ta jáma je velmi hluboká a není možné dohlédnout na dno. Prý nekončí ani ve slujích tohoto světa a nekončí ani v sálech Vládkyně kamene, ale snad až v prokletých síních prastarého Fïrdi, dobré mocnosti ať nás před tím jménem ochraňují. Dle mého mínění se to ale nezdá pravděpodobné, protože byl-li by toto neblahý sopouch z nejspodnějších síních, zbytek údolí Önani'wani by byl postižen zlobou, zkažením a odpornými tvory.
Avšak též se povídá, že Alnë tohoto bývalého jezera, které mělo léčivou moc a plodilo jakési „vodní sladké plody“, na svou smrt přísahal, že pomstí nedbalého bůžka, či snad božstvo, nebo sílu, která jezero nechala vytéci do hlubin.
Pro celý kraj byla totiž ta voda požehnáním, kdy očišťovala tělo, svými prameny dávala pít mnohým místům, i vzdálenějším od břehů. Navíc na březích, poblíž hladiny, rostly ony sladké plody, které živily okolní obyvatele.

 

Podivuhodnost 41
Věděli jste, že...
... některé čarovné jevy pochází ještě z časů před stvořením Naulu?

 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Caufis sepsal:
Vysoko na nebesích, výše, než se nachází Tildoron, je na klenbě nebeské vidět podivuhodný úkaz.
Maníci lecjací ho nikdy ze země nemohou vidět, ale Tildoronská božstva ano.
Jak by člověk shlížel na hladinu studny na zemi, tak by mohl pohlížet na studnici barev, jen obrácenou, jako kdyby pramenila ve Vnějším světě. Mihotají se v ní mnohé barvy, jaké často ani nejsou k vidění na zemi, na povrchu Naulu.
Tomu místu se říká Pohár barev, také Äponi’ilin. Je prastarý, starší než Ivarinden a Tildo si vypráví, že z toho poháru sama Aldo s Ulu popíjeli a radovali se z prožitých rozkoší.
Hidrandë ovšem zapověděl píti z Äponi’ilin, neboť zneužívat prastarých, nevyzpytatelných esencí je velmi nemoudré. Toliko Osqaldin by mohl prozradit, jaký je osud těch, co se napijí, ale Hidrandë nepochybuje o hloubce a důležitost předpovědí Vládce osudu, není-li to stěžejní.
Letí-li Fö nejblíže k Äponi’ilin, tedy každý den jednou, ukápne z poháru jediná kapka esence, hmoty, či barvy, ze které na světě bylo něco stvořeno. Kapku tu je možné uzavřít do láhve sestavené z kousků křemene, kde pak zůstává na chvíli, či na dlouhý čas. Tekutina totiž sama poté z láhve mizí, jak by ostatně udělala, kdyby jí Lepostiriyon Tildoronští nelapali. Kam přesně mizí a kudy po tajuplných cestách putuje, není většinou známo, ale má se za to, že se pak spojí s významnými a osudem danými osobami, přeměty, stromy, kameny, apod., které jsou stejné stvořitelské esence.
Také se říká, že Sïrdi sám se několikrát napil z této studnice, a z toho spojení pak vzešlo sedmero neznámých čarovných kouzel a sedmero podivných, prokletých tvorů.
Sama Vasë Nalasïlaylë, Paní soustředění, mi vyprávěla ve znameních, jaké krásné barvy jsou v Poháru k vidění a jak podivuhodný předmět, či snad jev, to Naul ukrývá, až i sami bohové žasnou.
 

Podivuhodnost 40
Věděli jste, že...
... legendární meč Swilanův se zrodil ne jako zbraň, ale jako klas na poli?

 

66.21    Netrvalo dlouho a po jeho vypálené stopě se vydal hrdina Swilan se svým mečem Amu'tranem. Klání jejich bylo legendární.

Bratr Muhameb sepsal:
O Swilanově meči se vypráví více příběhů, než pouze ten jeden, sepsaný v legendě o Swilanovi samotném. Podle toho, co jsem slyšel a četl, mohl bych se přiklonit k tomuto závěru.
Základ, a duše meče, pochází z časů mladého světa, již během Yastawäyintë, kdy Ivarinden byli mladí a dychtiví. Prý vyrostl jako jedinečný zlatý klas uprostřed plání Jednozemě, načež ho jeden z Ivarinden utrhl, ale nebyl schopen ho přeměnit v nic jiného. Avšak předurčil ho nikoliv k účelům míru, ale boje.
Nějaký čas tento zlatý klas visel jako čestný předmět v paláci Ivarinden, a poté byl věnován Swilanovi.
Měl mu též připomenout jeho smrtelnost a spojení činů s dalekosáhlými důsledky.
Avšak jak víme z legendární písně, každým zápasem a bojem se klas více a více podobal meči, až při souboji se saní Korakerou dosáhl meč takové ostrosti v čepeli, že dokázal ukrojit dvě hlavy jednou ranou. Tehdy ho již Swilan nazýval Amu'tran.
Po Swilanově smrti při souboji s Golakem, Pradrakem, se meč na dlouhý čas ztratil – avšak víme, že ho znovu tasil Manatär ve velké bitvě přelomu věků, kdy zanikla moc Sïrdiho.
Hämar pak Amu'tran vystavil v síních Tildoronu, ale na Osqaldinovo přání se meč opět dostal na zem, kde ho užívají velcí bojovníci. Králové Nünulu na něj byli pyšní do té doby, než byl ukraden, pravděpodobně jednou z Družin dobrodruhů.
Podle nejasných náznaků je nyní v Jinozemi, snad v rukou velkého hrdiny, snad ukryt v nějakém zapomenutém pokladu, či snad zdobí nějaký chrám jako mocný dar božstvům.
A jistěže byl Amu’tran také mocnou čarovnou zbraní. Uvádí se, že dokázal přetnout jinou zbraň, vyrobenou z oceli, a dokonce i více věcí najednou, neboť jeho stín tnul stejnou mocí, jako samotná čepel. Světlo Amu'tranu umožnilo vidět ve tmě a záře toho světla byla požehnaná – a pálila zlé nestvůry do očí.
V čase, kdy Fö přelétal přes Naul, bylo možné vyvolat z hrotu meče mocný záblesk, jako kdyby samotné slunce vyšlehl svou silou a sto kroků zasáhnout tímto „bleskem“ protivníka. Ten pak padl jako podťatý, sražen silou požehnaného světla.
Toliko jsem zvěděl o Amu'tranu, Swilanově dědictví.
 

Podivuhodnost 39
Věděli jste, že...
... staré duchy světa je možné uzavřít do jedinečné klece pro to vytvořené?

 

11.39: „Uwa poté vytvořil mnoho podivných děl, když putoval po světě, ale ne všechna byla dobrá.“

 

Sestra Mipao sepsala:

A vskutku, je to mocný žalář, podobný skutečné kleci, alespoň podle důvěryhodných vyprávění a nemnoha kreseb. Sveřepí a nemilosrdní z Oyöli kraje Západní Divnozemě, ano, na západním pobřeží, a pod horami Gomossga, mi ukázali obrázky z knih, uchovávaných v suchých síních.

Ona Klec pro Lepostiriyon se nejprve jeví jako hliněná koule, velikosti lidské hlavy, s mnoha čarovnými symboly, hluboko vyrytými. Největší runa pak patří samotnému Uwovi, tvůrci toho artefaktu. Koule je též velmi těžká, ale člověk jí prý dokáže nést na svých zádech.

Kdo zná Uwovo jméno a vysloví přání pro vystavění žaláře, promění kouli v pevnou klec, složenou z tenkých proužků podivného kovu, spíše podobného perleti mušlí. Veliká je jako vesnická chalupa. Klec je možné zavřít a otevřít pouze na příkaz toho, kdo celé kouzlo vyvolal.

Ačkoliv je klec lesklá a nápadná, jakýkoliv z rodu Lepostiriyon jí nedokáže postřehnout, taková je její síla. A proto se Lepostiriyon může ocitnout, často lstí, uprostřed těch mříží, ze kterých pak nemůže uniknout – neboť to je druhá mocná vlastnost té perleťové hradby, totiž tuhost a odolnost proti všemu umění kouzel a síle Praelementárů.

Kde se však nyní artefakt nachází, a zda je stále v Divnozemi, nebo ho snad jako poklad střeží některý z lidských králů či vládců Turüh, není známo. Poslední stopa pátrání končí zde, pod horami Gomossga.

Avšak samotnou klec pro Lepostiriyon jsem já, Mipao, nikdy neviděla.

Podivuhodnost 38
Věděli jste, že...
... čarovné kopí pradávného bájného hrdiny Gingasse nebylo nikdy nalezeno?

 

Bratr Muhameb sepsal:

Je ztraceno a nikdo netuší, kde by mohlo být, toto čarovné kopí. Za celý svůj život jsem nedokázal najít byť jen jedinou stopu, která by vedla k nalezení současného majitele. Snad je kopí hluboko v podzemí, v rukou jakéhosi neznámého hrdiny, snad je pohřbeno v mohyle, spící chladným spánkem zlata a drahokamení.

Jeho síla je ovšem známa. V svitcích se píše o tom, jak kopí vypadá a jakými čarami vládne.

Je tři sáhy dlouhé, na jednom konci opatřené jemnou špicí, na druhém pak širokým, listovitým hrotem. Samo kopí je ale podobné živému ohni, spíše paprsku, či zlatému plamenu, jak je zobrazeno na některých obrazech.

Samo se vrací majiteli do ruky, je-li vrženo. Jeho úder je smrtící a protivníka uchrání jen mistrný úhyb, ale zbroj je mu málo platná. Nicméně texty se zmiňují o možnosti užití pavoučího hedvábí, které prý před úderem chrání.

Za bouře je možné nechat kopí se nasytit údery božského biče, známého jako blesk. Poté září silněji a v boji propůjčuje svému majiteli rychlost a hbitost.

Podivuhodnost 37
Věděli jste, že...
... prastaré nestvůry z počátku světa nosí čarovnou korunu?

 

53.23: Strašlivý byl černý červ, jenž na hlavě nesl mocnou rudou korunu a jeho síla byla ohromující. Jeho slabinou bylo světlo Slöynanu, a tedy již brzy poté zalezl do velkých podzemních prostor Naulu. Jeho jméno je Agrütor.

Bratr Wiyul sepsal:
Toliko jsem mohla prostudovat obrazy, výjevy z bitev, či popisy mocných vlastností, které koruna nese. Zdá se, že korun není mnoho, ale rozhodně ne též velká vzácnost, jak by se mohlo zdát. Podle množství záznamů jich pravděpodobně bude více než tucet – a to nepočítaje ty, které stále ještě nesou na svých hlavách prokletí červi.
Korunu však může nést i někdo jiný, je-li jeho duše dostatečně odporná a po zlu toužící.
Z koruny se pak šíří podivné „paprsky tmy“, pohlcující každé světlo, které nepochází ze Slöynanu – a dokonce i to je poté oslabeno. Avšak nositel koruny v takové tmě vidí tak dobře, jako by tmy nebylo.
Zároveň koruna uvolňuje tmavě rudé a fialové páry, držící se při zemi, které působí jako silný jed a dokonce ulpívají na těch ubohých, zvolených nositelem koruny.
Též je popisováno, jak Sïrdiho Agrütor vyvolal blesky, či snad čarovná kopí, směřující z koruny na více stran a ty blesky byly fialové barvy. Kdo byl zasažen, jeho oči osleply.
Koruny jsou známy jako Roportëya’olmiri.

Podivuhodnost 36
Věděli jste, že...
... čarovný kámen z čelenky Vládkyně skal může být propůjčen i smtelníkovi?

 

36.9: A na čele Vládkyně se skví velký kámen posazený v jemné pravostříbrné koruně. Ten kámen se jmenuje Kowaldon, barvy modré a je v něm ukryta velká moc nad světem skal.

Sestra Ayembunda sepsala:
Těžko může někdo očekávat takové štěstí, aby mohl v rukou podržet takový poklad, jakým je Kowaldon, totiž korunu vlády samotné Alwamayny Nimfëliyë. Nicméně byli tací.
V jedné z knih trpaslíků ze Středohoří je zmíněna posvátná služba Alwamaynina komorníka, který jako jediný, privilegovaný, se mohl starat o šat Alwamaynin, o její boty, rukavice, rozličné drobné ozdoby či o korunu Kowaldon.
Zprvu takovým komorníkem byl pouze jediný z dávných Lepostiriyon, avšak po stvoření Turüh si Alwamayna zamilovala nové plémě a službu komorníka předala jednomu z trpaslíků.
Ale jaká je ta velká moc nad světem skal, kterou zmiňuje Ükos? Je známo, že Alwamayna díky Kowaldonu může nechat zkamenět maníka, chce-li a učiní tak pouhým pohledem.
Dále pak jsou známy safíry hlubinné, které se zrodily jako oči Alwamayny. A vskutku, nemnohé bytosti hlubinné i horské dobrovolně nahradily své oko takovým požehnaným safírem, aby Alwamayna, skrze Kowaldon, mohla spatřit to, co daná bytost vidí.
Dalším známou mocí Kowaldonu je zapečetit svým otiskem bránu, či dveře tak, aby žádné kouzlo nemohlo vniknout do střeženého místa, natož pak jakýkoliv maník, včetně různých sil a dokonce Mocností.
Zcela jistě též Kowaldon musí ukrývat bezpočet drobných, i mocných čar, kterých Alwamayna může užívat, aniž by musela vyčerpávat své síly pro rozhovory s Yoltaen.

Podivuhodnost 35
Věděli jste, že...
... největší ze všech čarodějů měl také svou sbírku čarovných lodí, které sám vytvořil?

 

13.31: A plavil se pod plachtami podivných lodí, jež sám ukul, pak se plavil na lodích, jež spředl a obkroužil tak světadíly, které byly dány Naulu.“

Bratr Hekaku sepsal:
Jen málo záznamů se podařilo najít o těchto lodích, a kolik jich vlastně bylo, nikdo neví. V knihách Oyöli je zmíněno toto:
… ta (Arkasüliho) loď byla zelená, ve všech odstínech, podobná proutěnému koši, ale protaženého tvaru. Ty proutky a dřevěné kmínky mezi nimi byly očividně živé, rašících pupenů a svěžích listů. Přesto, že trup lodi byl podobný pletenému košíku také co týče děr mezi větévkami, voda dovnitř nezatékala.
Plavidlo mělo jistě více než dvacet sáhů na délku, a sedm na šířku. Neviděl jsem vesla, plachty ani služebníky. Lod´ byla hnána jistě mocí kouzel.
Sám Arkasüli v seděl na vyvýšeném místě, na jakémsi podstavci, který se jevil jako pařez z lesa, ale zdobnější.
Do lodě nesměl nikdo vstoupit. Ale uvnitř bylo uloženo množství truhel, snad třicet, černé a jasně bílé barvy.
Když Arkasüli odplouval, loď vyrazila na cestu velmi rychle, až se voda kolem rozstřikovala. Téměř letěla, podobně jako když letí racek klidným letem.“
A v jiné knize je ještě tato zmínka:
„… a mohl s nimi urazit velké vzdálenosti, plout bez větru, bez vesel, s přáteli, i sám, s hojností jídla i pití. Pět druhů bylo spatřeno, z hnědého dřeva, poté železná, zcela zrezivělá, také černá, jakoby byla z hedvábí, jiná zas jakoby proutěná, a poslední byla složená z pestrobarevných ptačích per. Ta poslední zmíněná se nedotýkala vody. Jsme si ale jistí, že všechny ty Arkasüliho lodě musely být velmi čarovné a vzácné.“

Podivuhodnost 34
Věděli jste, že...
... bojovníci Světlé strany nechávají po bitvě dary pro jiné?
 

15.26     Falälos, Zlatí kopiníci, v šiku devítiřadém, svými kopími hrozili a širokými štíty se chránili, statní mužové bez tváře, ale zarostlí zlatým vousem. Měli zářivou zbroj a ta pálila temné do očí. Aj, osmnáct tisíců jich bylo a požehnaní spra-vedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.

 

Sestra Falöto sepsala:

Barvou je zlatavé, ale spíše do žluta, s mnoha bílými proužky a ornamenty, v nichž jsem nepoznal písmo, ale nemohu si být jistý. Špice kopí je též zlatá, s ornamenty, ale není to špice plochá, s ostřím na dvou stranách, ale ostří jsou čtyři, podélně s hrotem.

V rukách se toto kopí jeví velmi těžkým a neumím si představit, že by prostý voják ho mohl třímat účinně, ale v rukou skutečného hrdiny to může být jinak.

Kopí je velmi dlouhé, asi pět sáhů. Myslím, že pro běžný boj je dost nešikovné, nicméně použito v řadě mužů snad dává smysl.

V boji proti zrůdám Temnoty samozřejmě vyniká, ale nedozvěděl jsem se o jiných zajímavostech, které by ho učinily vhodným i pro jiné použití. Nesmíme ovšem zapomenout, že je také významným symbolem pro ty, kteří ho uchovávají – je to totiž dar Světlé strany, jež by nesvolila nehodným toto kopí vlastnit.

Po každé bitvě Mocností se objeví tolik zbylých kopí, kolik se zúčastnilo oddílů Zlatých kopiníků Falälos.

Podivuhodnost 33
Věděli jste, že...
... vidět božskou louku v zemi bohů se nikomu jen tak nepoštěstí?
 

57.25: Dále pak na severu Tildoronu povstala veliká pláň, kde se pasou stáda Horünena, zlatí býci a diamantové krávy, či smaragdové ovce. Ta božská louka, žírná nad nejžírnější, se jmenuje Fäwolnam.
57.26: A kdo uzme byť jen jeden kus z posvátného stáda, toho dostihnou Luční pastýři, Hafäwolniyen a roztrhají zloděje na tisíce kapiček, které skropí lístky bylin na pláních.

Hrdina Dëcen, který se neřadí mezi Ükosovce, sepsal:
Tu uviděl jsem nekonečnou louku, která mi vyplnila zrak a zatočil se mi hlava, než jsem nakonec stanul pevně a jistě. Ta toliko božsky krásná zelená barva v tisíci odstínech se jemně a pomalu přelévala a všechny lístky trávy byly bez poskvrny a tepaly životem. A mezi nimi se skvěly nesmírné počty pestrobarevných květů tolika barev, že ani drahokamy všech truhel říše Alwamayny by se nemohly ve svitu Slöynanu třpytit více. Lehká, ale velmi oživující vůně mě plnila rozkošným pocitem štěstí.
Nikde jsem neviděl konce, leda bych se otočil zpět, odkud jsem přišel – a tam začínaly rozlehlé božské sady pod horou Helmanlügon.
Uviděl jsem též v dáli třpytné stádo legendárního božského skotu velikého Horünena. Sotva jsem ale učinil krok směrem k nim, hned se z trsu trávy vynořil drobný skřítek, také podoben křišťálovému mužíkovi, drahokamy zdobený. Uvědomil jsem si, že stádo nesmí býti rušeno a zadržel jsem své kroky. Nic mi však nebránilo kochat se pohledem na tu skvostnou louku mnoho chvil.

Podivuhodnost 32
Věděli jste, že...
... lámat a opracovávat kámen nemuselo být pro podzemní národ tak obtížné?
 

87.28    Tehdy též vznikl Cech Zlatorukých, sdružení řemeslníků, kteří hostili nejnadanější z Emani. Ti potom milovali své Zvěroměnecké mistry a byli jim vděčni za jejich učení.
87.29    Největších a nejváženějších bylo pět mistrů učitelů, jejichž jména jsou zapsána v příbězích Emani a vytesána na stélách.
87.30    Je to Olkano Jelenoměnec, mistr lesa, Rafmansar Rysoměnec, mistr kamene, Nalumna Srnoměnka, mistryně zpěvného tance, Telparkona Myšicoměnka, mistryně domova a Zelmantro Mývaloměnec, mistr kovů.

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Ugussträha sepsala:
V dobách rozkvětu říší Turüh, kdy ještě nálada mezi národy nebyla nenávistná, Rafmansarova palice, po smrti svého tvůrce, připadla velkolepému národu Středohorských kovkopů. Věřilo se, že pro ně bude vzácným darem a pomůže jim vybudovat velká díla.
Je to na pohled zvláštní nástroj, nevhodný k boji. Palice je těžká, rukojeť vytvořená z pokroucené sukovice. Hlavice nástroje má tři, navzájem se prolínající části, kostěný střed, nedlouhou čepel ze skelného kamene a mohutnou palici ze zeleného dřeva.
Vyžaduje po nositeli velkou sílu, proto se nehodí pro nesvalnaté řemeslníky, ale zase jim dává velkou východu.
Slouží ke zpracování kamene. Má-li nositel palice ve své mysli jasnou představu, jak má vypadat kamenný blok po odseknutí, jednou ranou je možné rozetnout skálu tak, aby výsledný kamenný kvádr byl již připraven k uložení a nemusel být dále zpracováván.
Několika údery je tak majitel palice schopen vytvořit hotový, malý i velký, mistrně upravený blok kamene, připravený pro dopravu a uložení, pro nějakou významnou stavbu.
Pokud je známo, Rafmansarova palice je stále v rukou Turüh, snad kdesi v hlubinách Naulu.
 

Podivuhodnost 31
Věděli jste, že...
... starý ještěr Tumözi svou krví zakládá úrodná pole hub v podzemí?
 

Krev Tumöziho
36.27: První je rudý zeměplaz, který zove Tumözi, a jeho potomci se rozšířili mezi skaliska světa. Ne-milují svit Slöynanu. Tumözi sám nikdy nenásledoval Alwamaynu po její cestách.

Sestra Igimka sepsala:
Tuto krev je téměř nemožné najít tak, abychom se na ní podívali, či snad jí zachytili, starý ještěr Tumözi je totiž jen jeden. Čas od času otevírá svou ránu, aby svou krví potřísnil místo hluboko pod světem, v tajuplných jeskyních.
Je to požehnáním pro toto místo, protože zde pak vyrostou trsy sladkých, či pikantních hub, které jsou obzvláště chutné jako smažené.
Na povrch země Tumözi nevychází.

Podivuhodnost 30
Věděli jste, že...
... kos je černý pták milosrdenství, a jeho bobule přináší úlevu od nemoci?
 

37.49: Černý kos, se zlatýma očima, jenž své pokolení rozprostřel po celém světě.
37.50: Ve svých písních maníkům připomíná smrtelnost jejich a zároveň připomíná předsevzetí radovat se z krásy světa, připravené od Ivarinden. Ten kos zove Dolün.

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Wepa Nünulská sepsala:
Každý znalý lučebník a křivulník zná Dolünovy bobulky, známé pod jmény Kalomülo nebo Dïflan’alkë. Avšak nevyskytují se tak často, jak by mnozí maníci potřebovali.
Totiž posvátný kos Dolün skutečně musí navštívit každý vybraný keř, za podzimních mlhavých rán, zapět píseň modliteb k Loynalë a pak se zobanem svým dotknout jedné bobulky, aby jí požehnal. Ať již to byla bobule původně černá, bílá, rudá či barev jiných, vždy nakonec taková Dolünova bobulka je leskle černá. A bohužel, často to bývá jediný keř v celém okolí.
Kdo takovou bobulku spolkne, na sedm dní se mu uleví od nemocí, i od starostí. Je-li příjemce nemocen, někdy též se mu dostane požehnání v dobrých náhodách osudu, například se mu podaří najít lék na svou nemoc.

Podivuhodnost 29
Věděli jste, že...
... někteří kapitáni lodí užívají smaragd tvořený slzami čarovného delfína?
 

39.31: První je blankytně modrý delfín se sedmdesáti sedmi smaragdovýma očima, jenž je jmenován králem delfínů. Nikdy se nezastaví na svém putování kolem světa; zove se Lotämon.

 

Bratr Elzoyam sepsal:

Tento smaragd je asi jeden coul velký, a je velmi cenný, ačkoliv bychom mohli najít bezpočet mnohem cennějších drahokamů. Je možné je zahlédnout velmi vzácně, ale nemožné to není. Mívají je při sobě někteří kapitáni lodí, především pak ti, kdo zároveň jako dobrodruzi brázdí dálavy Naulu.

Sám svatý delfín Lotämon tyto smaragdy tvoří ze svých slz, vždy jako dárek pro někoho, kdo vykoná užitečnou a obětavou službu pro svět moří a jejich obyvatel.

Nositel drahokamu pak může požádat o ochranu moří, v případě, že je to nutné.

Je-li to tvor, dýchající svěží povětří, tak i v nejhlubších temnotách oceánu se mu dostane povětří okolo jeho hlavy, aby mohl dýchat.

Dále pak smaragd nedopustí, aby jeho nositel utonul i po dlouhé době na moři, avšak je-li tato doba příliš dlouhá, nositel se promění v rybu, v jejíž podobě zůstane po zbytek života, není-li osvobozen.

Bojuje-li nositel tohoto kamene na moři, či přímo v něm, může mu pomoci čarovný modrý štít, který za něj může vykrývat útoky nepřátel.

Takové zvěsti jsem uslyšel od důvěryhodného kapitána jedné lodi.

Podivuhodnost 28
Věděli jste, že...
... Vládce stepí daruje svým služebníkům provaz na převázání svého oděvu?
 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Elzoyam sepsal:
Není snadné nalézt pravý a skutečný provaz, který nosí pokorný kněz Horünenův jako pásek přes svůj skromný šat. Neboť nejdou se i tací, kdo věří, že právě ten jejich provaz, jímž si každé ráno převazují hnědou róbu, je spletený samotným Horünenem.
A jsou jich na Naulu stovky, Vládcem upletené, z vláken různých bylin z širých luk Horünenova panství. S každým takovým provazem je darováno také velké požehnání.
Viděl jsem jeden takový u vznešené mistryně Horünenova učení, ve stepích Tuylayfanu. Kdo jej nosí, především požívá velké úcty mezi svými přáteli, neboť nosit božský dar značí jisté, nezpochybnitelné hodnoty duše a mysli.
Však nejen to. Nositel motouzu je obdarován pevným zdravím – nemoci se ho obávají a nositeli se vyhýbají. Také svému majiteli umožňuje rychlý běh, jako kdyby svižný vítr vál do zad a běžce nadnášel.
Nakonec motouz též odlehčuje tíži duševních starostí a osvítí mysl ztrápeného teplým slunečním světlem.
Kdo by motouz ukradl, promění se mu v rukou v jedovatého hada.
 

Podivuhodnost 27
Věděli jste, že...
... je možné nalézt jeskyně plné živých soch?
 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Wiyul sespal:
Na každém světadílu Naulu je několik těchto jeskyň a snad i další vznikají, jak velký Pán soch Temindar tvoří své potomstvo. Tím potomstvem se myslí velký rod čarovných soch, které Pán Temindar nejprve hněte a tesá, pak dech jim daruje a mysl, a úkolem je opatřuje, aby jeho slávu šířily.
Menstrüni je název jejich rodu.
Sochy samy si musí v jílu či kameni vytesat nejprve první komoru, libou svému pánu a jejich snažení je pomalé, neboť čas není důležitý.
Sám jsem navštívil jeskyně Abülaha a Zlatromi, ve Středohoří a také Kokrostron v Asasirkhu, kde nebylo potřeba nižádného hrdinství ani velkých obětí. Temindar je milosrdný a darovall jsem mu, aby mě vpustil a dovolil pohlédnout na lopotu svých svěřenců. Jemu se líbí drahokamy a barevné sklo, jako dary, kterých poté užívá jako ozdob pro své potomstvo.
Největší z těch slují je Zlatromi, a je plná širokých sloupů, s nespočtem schodišť a říms, kde je možné procházet. Ale Abülaha je nejkrásnější, sice menší svou velikostí, zato zářící množstvím zlatých a bílých kahanů a svící.
Sochy různých velikostí a též různých podob, vyrobené z roztodivných materiálů, tam neúnavně, pomalým a pečlivých tempem pracují. Tu přitesávají ozdoby stěn, tu vrší hranaté cihličky do zdí pestrých tvarů, jiné zase odnášejí suť ven.
Ani snad nemohu zde zmiňovat rozmanitost všech tvorů, které jsem tam potkal, od soch toliko půlsáhových, až po desetisáhové nestvůry, jejich krok otřásá zemí. A těch podob, barev a tvarů! Kovy i kameny, dřevo a hlína, podobou lidé, či skřeti, jezevci i hadi, pavouci i červi.
Samotné studium těch všech umění a podob, jakož i vyobrazení, zabralo by celé knihy.
 

Podivuhodnost 26
Věděli jste, že...
... svíce duší je nástroj pro nalezení spící duše?
 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Eldociya sepsala:
První řemeslníci z řad Lükasëli bývali znepokojeni zjištěním, že svět okolo nich je plný podivuhodností, a ne vše se zdá snadné, jak to zvenčí vypadá.
Kameny i balvany řek i skal, kmeny i pařezy stromů živých i padlých, stejně jako prameny, studny, jeskyně či mohyly mohly ukrývat duše ještě nenarozené, duše odpočívající, či snad duchy podivné, které nebylo radno rušit.
Avšak ruka řemeslníka tyto suroviny potřebuje pro tvorbu velký děl – proto se Lükasëli ptali božstev o radu.
Sama Niyenult pak vytvořila sedm čarovných svící a rozdala je velkým mistrům těch řemesel. Svíce vypadá obyčejně, šedé barvy, ale není možné jí zapálit. Pokud jí maník postaví vedle tělesa, u kterého chce zvědět, zda nebude rušit síly jemu neznámé, svíce se zapálí malým plamenem.
Není to důkaz toho, že snad v tělese blízkém se ukrývá duše, ale vůle božstev radí spíše nezačínat práci a zkusit místo jiné.
 

Podivuhodnost 25
Věděli jste, že...
... modré kahany Vládkyně skal rostou na stěnách jeskyní?
 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.
 

58.4: Jinde oheň a čarobyliny také svítily jako pochodně, jako kahany, ale toliko okolo příbytků, někdy též na cestách. I různé drahokamení posvěcené mocí Alwamayny zářilo. Avšak již dva kroky od cesty byla tma neproniknutelná.

Sestra Ugussträha sepsala:

Modrý kahan je čarovný předmět, nikterak vzácný, ačkoliv nyní již zdobí pouze ta místa, hodná posvátnosti takové věci.

Zdá se, že modré kahany vyrůstají na zdech hlubokých jeskyní, již od dob, co Alwamayna a i ostatní Tildo přišli na Naul.

Kahan vzniká jako ostrý hrot, podobný trojhrannému hřebíku, než zhruba po roce se hlavička zvětší do podoby asi pět coulů velkého kamene, běžného vzhledu, s hranami. Je celý protkaný modrými žilkami.

Kámen poté začne svítit, světle modrým přísvitem, ne silnějším než prostá svíčka. Do dvou sáhů od něj je dobře vidět.

Modrý kahan nepřestane nikdy svítit, pokud na něj nedopadne sluneční světlo. Ze skály je možné ho odlomit a odnést někam jinam, a nejlépe je tak učinit v noci.

Turüh předpokládají, že se jedná o jejich vlastní dary od Vládkyně hor, které jim právoplatně patří. Ale stává se, že je též darují někomu jinému. Pokud je modrý kahan darem, bývá opatřen jednoduchou rytinou na svítícím kameni.

Podivuhodnost 24
Věděli jste, že...
... slaměný klobouk hrdiny Dëcena byl čarovným darem bohů?
 

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Pïsunega sepsala:
Sám velký Horünen, Vládce stepí a svobody, daroval Dëcenovi tento artefakt. A nesčíslněkrát ho Dëcen použil, aby nalezl úkryt a odpočinek. Kde se však klobouk nachází teď, není známo. Avšak naposledy byl mezi poklady Seasanského království. Je možné, že ho k sobě povolal zpět Horünen, aby jej mohl darovat dalšímu, kdo jej bude hoden.
Podobou je to opravdový slaměný klobouk, kuželovitý, s komolou špičkou. Barva je krémová. Hnědá páska, lehká jako vánek, ho obtáčí a je možné si s ní klobouk zajistit pod bradou.
Pokud je klobouk ztracen nebo odcizen, sám se na poryvech větru vrátí ke svému poslednímu majiteli. Musí totiž být darován, aby mohl dobře sloužit.
Kdykoliv je možné klobouk změnit na malý přístřešek, ze kterého je poměrně dobře vidět ven, přes řídce pletené slaměné stěny, ale nikdo nemůže nahlédnout dovnitř. Ba co víc, přístřešek vypadá nerozeznatelně od křoví – a vždy je to takové křoví, které by se mohlo nacházet v dané oblasti zcela běžně. Kdo tedy nemá jisté podezření, těžko bude někoho v takovém křoví hledat.
V přístřešku je vždy teplo a nefouká do něj vítr, neprší, ani nesněží. Ani velký vichr ho neodnese.
Sám Dëcen ho mnohokrát použit jako úkryt před pronásledovateli či před zlým počasím.
Mocný je Horünenův dar!
 

Podivuhodnost 23
Věděli jste, že...
... Vládkyně lesů svou čarovnou korunu už několikrát půjčila někomu jinému?

Mýty Naulu – Kapitola 48 – Täyirndë a Nüma'aldiyannë

48.7: Koruna se závojem nese jméno Flümnad a Täyirndë s ním dovede zamést stopy byť i po celém vojsku, dokáže uspat i zástup draků nebo darovat let i těm, kdo by byli v letu podobni skále.

Bratr Ïtodan sepsal:
Je zřejmé, že Täyirndë sama často svoji korunu se závojem odkládá. Zda jí nechává opodál, nosívá s sebou či korunu skrývá, není známo a ani nám nepřísluší to zjišťovat. Zcela jistě by však postihl strašlivý trest toho, kdo by se čarovné Flümnad jen dotkl, bez dovolení Vládkyně lesů.
Koruna je stříbrné a zelené barvy, velmi jemná, snad spletená ze stříbřitých pavučin a nejjemnějších výhonků svěžích barev. Obepíná celou hlavu.
Celé vlasy bohyně jsou pak ozdobeny jemnou rouškou, závojem, sahajícím až na zem. Závoj tvoří tisíce navzájem se proplétajících řetízků, či drobných cůpků, které se jeví jako živé a jejich pohyb nikdy neustává.
Mnohokrát bylo pozorováno, a později sepsáno, jak Vládkyně se svou korunou uklidila a zakryla stopy i po velkém tažení, bylo-li to nad síly jejích stoupenců.
Takto byly zameteny stopy po pochodu tisíců stromů, kteří poté snadno obklíčili pevnost skřetů.
Také některé družiny, pod ochranou lesa, se ztratily beze stopy v hlubokých hvozdech, záměrně, aby je mocní nepřátelé nemohli vystopoval.
Nakonec tím bylo i uklizeno po přechodu vojska Nodrogského, pustošící severní kraje.
Rovněž bylo několikrát zaznamenáno, jak Täyirndë propůjčila Flümnad tomu tvorovi, který potřeboval létat, ale nikdy nemohl, především pak proto, že byl příliš těžký. Příklad létající hory Huromtusïr je dobrým důkazem moci, jakou má koruna se závojem, kterou nosí Täyirndë.
 

Podivuhodnost 22
Věděli jste, že...
... drak Forün po sobě zanechal mocný čarovný kámen?

Mýty Naulu – Kapitola 68 – Uti'melëra'alan

68.23:    Nesli oni jména Rotor Silnoroh, Kanrëmo Přemyslný, Rufnir Mnohozmam, Wutränol Čarodějník, Forün Ohněpán, Irudir Medohlas a Hrömos Rozmanitý.

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Ray'fïtosu sepsal:
Snad je ztracen, snad ho někdo ukrývá, ale nepovedlo se mi vypátrat Forünův kámen ohně.
Nicméně, podle popisu by to měl být asi sáh velký balvan, nejasných obrysů, který žhne rudou barvou a dokola je obklopen plameny.
Vždy poslechne svého pána, má-li jakého. Říká se, že je v něm ukryta část Forünovy duše. A ten by se podvolil jen málokomu.
Podle vyprávění by měl kámen být utvořen z elementárního ohně a mít několik dalších vlastností.
Mocný tvor elementů by měl povstat, žádá-li tak pán kamene. Sám kámen může vyvolat ohnivou bouři v okolí, která postupně zasáhne oblast o velikosti jedné pastviny.
Navíc kámen se dokáže vznést do malé výšky nad povrch země a putovat společně se svým vlastníkem.
Jen by pak mohlo vadit, že za sebou nechává vypálenou stopu.
 

Podivuhodnost 21
Věděli jste, že...
... škodolibý bůh cizopasníků může v kraji zanechat nehezký dárek?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Taylïya sepsala:
Tento čarovný kotlík vyrobil samotný Sutopulniyan, aby jeho zlomyslní cizopasníci mohli otravovat a poškozovat celý nebohý kraj i poté, co on sám odejde.
Vždy je potřeba kotlík nalézt a roztříštit na kusy, ačkoliv je jisté, že k samotnému zničení nikdy doopravdy nedojde, protože kotlík je doopravdy nezničitelný. Po nějakém čase ho Sutopulniyan použije znovu, na jiném místě Naulu.
Kotlík je asi půl sáhu velký, zelených a černých odstínů, ale nehezký a neudržovaný, špinavý a jakoby potlučený. Stojí na třech nohách a má kulatý tvar.
Neustále z něj vylézá řada cizopasníků, včetně vší, štěnic, blech, červů střevních, či malých brouků svalových. Odporné je to na pohled a nejen to. Právě ti hrdinové, kteří se kotlíku chtějí zbavit, jsou potom nejvíce v ohrožení, přiblíží-li se.
Sutopulniyan kotlík nikdy neumisťuje do hvozdu, ani do lesa, a též nikdy do jeskyní, pod dohledem Alwamayny, tam by bylo snadné ho najít. Často bývá ukryt v nějaké opuštěné stavbě, či ve sklepení ruiny.
 

Podivuhodnost 20
Věděli jste, že...
... ohavné skřety sytí jejich vlastní bůh?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Upurdana sepsala:
Není lehké najít zbytky tohoto odporného pokrmu, zanechané Skoloe, kteří jsou zvaní také skřeti.
Jsou nenasytní a poslední zbytky vylížou svými páchnoucími jazyky.
Viděl jsem, kterak toto nesvaté jídlo vzniká.
Bröm je jeden z Vasë, syn, Sïrdiho, prokletý nechť spočívá předaleko. To on je Pánem všech skřetů, povstalých z podivných kožnatých vajec starého zla Naulu. A o své svěřence se bohůmžel dobře stará.
Jakákoliv mrtvola postačí, často již ve stavu rozkladu, anebo na kousky posekaná, položená na oltář Bröma. Tehdy se při západu slunce změní v třikrát tak hmotnou směsici masa, kůže, drcených kostí a dalších, ještě podivnějších a neznámých substancí, poskytnutých Brömem.
Kněží Skoloe pak tuto hmotu, které říkají „Bugar“, porcují a svým bojovníkům rozdávají.
Je to směs, kterou jsem ochutnal, v zájmu poznání a bádání, ačkoliv je to věc prokletá. Její zápach není zcela odporný – rozhodně však není příjemný. Cítil jsem ale pálivou chuť – a směs samotná je velmi hořká, ale také sladká.
Je pravdou, že postačí jakákoliv mrtvola a jakýkoliv oltář Bröma, aby se skřetí plemeno nasytilo alespoň trochu.
Sám jsem však po pozření toho nesvatého kousku „Brömovy sekané“ onemocněl nevolností, ale naštěstí nebylo těžké se vyléčit. Skřety prý ale tato směs léčí.
 

Podivuhodnost 19
Věděli jste, že...
... existuje důvod, proč podivuhodných nerostů je právě 444?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Pela'lüna sepsala:
Podstatnou část z toho, co o tomto vím, jsem se dozvěděla od samotné Olgar'hildi Sstür Neboťznalé, vznešené z Huna Lepostiriyon.
A zamlčím též vše, co k zamlčení zbývá, totiž především místo, kde Neboťznalá přebývá a jakým kouzlem bylo možné jí oslovit, aby upustila drobek své nevýslovné moudrosti.
V časech Yastawäyintë, jak je dobře známo, bylo stvořeno mnoho Lepostiriyon, často tak mocných, jako sami Ivarinden. Dvanáctero elementů Naulu již od té doby sledovali a k nim náleželi.
Avšak nepovstali z ničeho. Někteří z Praelementárů povstali z hor, jeskyň, hlubokomořských jam, polétavých kamenů nebeských, či dokonce ze zárodku Tildoronu, tehdy ještě nerozvinutého.
V těch místech, v kolébkách zrození, byly vytvořeny podivuhodné minerály a nerosty, obdařené silou, mocí, kouzly, či jen zvláštním účinkem, který se jeví spíše jen jako veselá ozdoba.
Olgar'hildi Sstür, pro mě vážená a pravdomluvná, uvádí sedmatřicet těchto elementů, přesně takové množství pro každý z elementů, jichž je dvanáct. To dává dohromady čtyři sta čtyřiačtyřicet podivuhodných nerostů.
Snad již byl založen ústav, či schrána jakási, kde by pilní badatelé shromažďovali a zkoumali tyto podivuhodnosti – a i mě by lákal takový úkol, ale cítím, že to není mým osudem.

Podivuhodnost 18
Věděli jste, že...
... Öron byl jediným drakem, jenž byl mohutnější než Holkron?
 

68.12    Öron byl jediným drakem, jenž byl mohutnější než Holkron a svého otce by snadno porazil silou, nicméně do očí svého otce nikdy nepohlédl bez úcty.

Kde Öronův opasek skutečně leží, a zda nezapadl do nekonečného bahna oceánů, není známo. V listinách Oyöli, které jsou k nahlédnutí v Kaldacké knihovně, je však krátký popis.
Jedná se široký pás, zcela jistě více než deset sáhů široký, vyrobený podle vzhledu z plátů bronzu, spojených železnými kroužky. Dlouhý by pak muset být jistě více než tři sta sáhů a možná i více, aby dokázal obejmout velké dračí tělo mocného Örona.
Jen samotná tíha tohoto pásu musí být ohromná a je důkazem, že Öron sám byl nesmírně silný.
Popis schopností tohoto pásu není zcela jasný, ale Öron, syn Holkronův, prý dokázal pomocí kouzel pásu a své vlastní nepřirozené síly vykořenit ze skal celou horu, zvednout jí nad svá ramena a mrštit s ní až na desítky pastvin daleko. Svitek se také zmiňuje o tom, že stejným způsobem byl Öron schopen jednou mocnou ranou prorazit tělo skal a tou ranou rozdrtit srdce hory, a tedy jí zabít.
Nicméně tyto schopnosti jsou nějakým způsobem navázány na uplynutí určitě doby, a podle popisu je možné odhadnout, že by to mohlo být toliko jednou mezi dvěma úplňky.

 

Podivuhodnost 17
Věděli jste, že...
... na východě Divnozemě byste se ještě mohli setkat s živou horou?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.


Bratr Wedëssa'wanüssa sepsal:
Ano, mluvil jsem s ní, poslední z hor, která nespí. Její jméno je Dankol’kasïr a věřím, že dalších sto let se nenajde nikdo, kdo by podnikl takovou strašlivou pouť, jaká mě k ní dovedla. Až na srázech Hala’ssmörg, kde blyštivě žluté horniny se noří do bledého moře, jsem uviděl nesmírnou pustinu velkého východního oceánu.
Po bezesných týdnech pod hladinou tichého moře, v doprovodu družiny statečných dobrodruhů, a vedeni rybím lidem, jsme nalezli Dankol’kasïra. Nemohu zde podrobně popsat vše, co dělo předtím, ani poté, protože by samotné vyprávění bylo mohutnou kapitolou v knize.
Velkolepost Dankol’kasïrova byla ale vidět teprve po jeho vynoření, kdy na sedmeru k neuvěření mohutných údech spočívalo hnědé kamenné tělo, hustě porostlé mořskými rostlinami, takže vypadalo, jako kdyby bylo osrstěné. Do výšky se tyčil více než pastvinu, alespoň tak jsme to s družinou odhadovali. Hora kráčela pomalu, co krok, to dlouhá chvíle, ale zaboření nohy do půdy vždy mohutně zadunělo.
Pocit naší malosti a nesmírné drobotiny oproti nestvůrné velikosti Dankol’kasïra mě již od zěch dob nikdy neopustil.
Hlas Dankol’kasïrův byl hluboký, nepříjemný a připomínal valení balvanů po úbočí a výtrysky mocných gejzírů. Štěstí, že byl s námi Olofïr Operanský, čaroděj, který dokázal rozprávět s horami.
A slyšel jsem různé zvěsti. Naříkání nad starými časy, plné slz a vzpomínek na zašlou slávu a barvy světa, čisté povětří a krásnou, ušlechtilou, velmi klidnou hudbu vln a jeskyň.
V rozhovoru, vedeném trpělivým čarodějem po několik dní, Dankol’kasïr vysvětlil, že v době mocného uspání hor bylo právě hluboko pod hladinou moře, kde hledal poklady ukryté v bezedných jámách. Snad právě proto na něj kouzlo uspání nedolehlo téměř vůbec.
Chodil dlouhé roky pod horami Hala’ssmörg a Wanta’ssmörg a volal své přátele, ale ti spali, nebo byli mrtví. Poté se na celé věky zanořil do oceánu, který ho chladí a konejší a jen jednou za několik let se vynořuje, aby se prošel po pevnině.
Nyní se však cítí unavený, zesláblý a především plný beznaděje. Všemi božstvy opovrhuje a přál by si konec světa.
Po sedmi dnech se Dankol’kasïr opět zanořil do vod oceánu a již jsme ho nespatřili.
Ach, jaké dobrodružství to bylo, spatřit poslední živou horu a promluvit s ní! Můj život je požehnán.

Podivuhodnost 16
Věděli jste, že...
... svaté znaky moudrosti je možné nosit také na těle?

Mýty Naulu – Kapitola 31 – Hidrandë Wingäriyë, poslové i vláda jeho

31.22    S Hidrandëm pak na Naul přišlo Patero písařů zvířat, jež jsou nazýváni Telenko'elëni.
31.23    Požívají ochrany Hidrandë a jednou za sedm let se vždy přemístí za velké slávy do jiného chrámu velkého Vládce, kde zahájí sepisování další knihy o moudrosti.
31.24    Je to Zlatý had Sokölmë, diamantová myšice Lantilinka, stříbrný tygr Güron, modrý jeřáb Panüssa a bílá kráva Umlaka.

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Elzoyam sepsal:
Güron, posvátný stříbrný tygr Hidrandë, se v mládí svého života učil mnoha moudrostem a ano, činil tak řemesly, uměním, i umění boje, ačkoliv nikdy se neúčastnil boje skutečného. Po tisíci letech teprve počal obcházet svět a podle své podstaty a podle své barvy, přenášel svá požehnání na ty, kteří to zasluhují, či potřebují.
Viděl jsem na vlastní oči stříbrné, slabě zářící písmo, vyryté do skály samotným Güronem. Ta písmena jsou rozmáchlých tahů a zhruba jako paže dospělého muže vysoká. Těch vět, či snad modliteb bylo na okrové stěně hory vytesáno asi padesát – a pohled to byl pro oko lahodný.
Můj průvodce, mistr Undi’ssargiyass, mě utvrdil, že sám viděl nejméně tucet dalších takových, při svých putováních. To by znamenalo, že mnoho modliteb a požehnaných kouzel se ještě ukrývá a je velkým písařem Güronem připraveno pro příjemce.
Některým postačí ta slova rozluštit a udržet v paměti, jiní si zaslouží více. Kdo je duchovně připraven na Güronův dar, přiloží svou ruku na nápis a ten přejde na jeho tělo. Objeví se pak na různých částech těla jako stříbrné písmo, menšími literami vyvedené.
Odměnou bývá pochopení neuchopitelné odpovědi a pro nositele Güronových znaků je to nezdolná vůle, které zároveň i posiluje tělo, aby svými trápeními neobtěžovalo duši.

Podivuhodnost 15
Věděli jste, že...
... brána mezi Naulem a Vnějším světem je možná ještě otevřená?

Mýty Naulu – Kapitola 126 – Yawänë'huna'lepostiriyonnïya

126.143    Imoro'äwi Rey Svišťmíra,
jež všechny postrkuje,
často více, než je potřebné,
osudu se vyhýbá, mrštně,
zachvácený jejím dechem
pak zběsilé činy roznáší
to ona pak, v mládí světa,
Kumtakovi brány otevřela,
bránu pro něj sama vykutala,
ze světa chladného, Vnějšího…

Sestra Indila sepsala:
Již podle popisu je zřejmé, že brána je nazývána Kumtakova, ale vlastně by měla býti nazvána Imoro’äwi Reynina, protože to byla ona, kdo jí postavila, či snad vyhloubila nebo otevřela.
Jelikož jsem nikdy ani neslyšela o někom, kdo by se k tomuto mostu, či bráně byť jen přiblížil, natož aby jí viděl a popsal, musíme být opatrní při odhadech. Takové mystické místo skutečně může nabývat podoby brány, díry do temných prostor, či možná podivného mostu – ale také to může být most či brána do jisté míry duchovní, nepopsatelná pojmy viditelnými.
Snad sama Imoro’äwi Svišťmíra by mohla prozradit více, ale tato Huna nebyla spatřena již staletí. Bude vyžadovat mocného čaroděje či mocného bohopravce, aby jí vypátral a vyzvěděl od ní více.
 

Podivuhodnost 14
Věděli jste, že...
... Entomalinův dubový žalud je odznakem velkých strom-mudrců (druidů)?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Nitulïya sepsala:
O Entomalinových žaludech je známo vše – ale jen pro stoupence jeho umění. Na počátku své vlády daroval čarovné žaludy, pečlivě zvolené ze země Tildoronské, do každého hvozdu po trojici.
Jsou třikrát tak velké, než žalud prostého dubu, barvy pak tmavě zelené, se stříbrným žilkováním.
Jejich moc je velká, ale symbolika ještě větší. Kdo nosí žalud při sobě, stojí při něm kouzla lesa a snadněji se mu na ně soustředí, jak jsem alespoň slyšela a na vlastní oči viděla. Dokonce jednoduchá, drobná kouzla hvozdu jsou díky těmto čarovným předmětům tak samozřejmá, jako lusknutí palců.
Vlastník Entomalinova žaludu je ale vždy uznávaným vůdcem všech členů Stromobrany daného hvozdu. Toliko vždy tři jsou nejvyšší strom-mudrcové, náčelníci či poradci stromští.
Pokud jeden z nich padne, či odejde ve spojení s hvozdem navždy, odevzdá svůj Entomalinův žalud dalšímu, kdo je toho hoden. Proto také tento odznak hodnosti je viditelně nošen – a dobrý Stromobránce jej neskrývá.
Běda zloději, kdo by se opovážil ho ukrást – stěží pozná větší utrpení, než býti požrán zaživa cizopasníky, za ten ohavný čin na něj hvozdem seslanými.
 

Podivuhodnost 13
Věděli jste, že...
... se již nikdy nedozvíme, jaká byla kolébka Bohyně dobra?

Mýty Naulu – Kapitola 28 – Tildo


28.30: Lümindon byla stvořena na místě věčné lásky a štěstí, v ráji, který je nazýván Näwiqin, Kolébka dobra.
28.31: A to rajské místo již není, neboť Näwiqin dal všechnu svou rozkoš Lümindon a zahynul.

Bratr Belïseus sepsal:
Jen jediná zmínka zůstává, a to je krátký poetický popis v Linenöma'stiliyan. Místo to vypadalo jako nesmírně krásný květ mnoha barev, podobný též rozkošnému lůnu ženy, šťavnatý mnoha chutěmi, rozkošně vonící a jen samotný pohled na něj byl jako požehnání, dotek pak rovný duší prostupujícímu slastnému vytržení.
Škoda jen, že to místo již není – ale pokud taková z něj vzešla Lümindon, nikdy nelitujme.

Podivuhodnost 12
Věděli jste, že...
... čarovný slaný liz je pouze jeden v každém hvozdu?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Bratr Suto’ost sepsal:
Ah, krásné i krušné chvíle zažil jsem při putování ve hvozdech Pintös, Korfös a Lälanïno. Srdce mé pro ně jasně plápolá.
Sëliwalna, Paní lesní zvěře, pečlivá ochránkyně všech zvířat lesů, sama vyrobila a na posvátné místo usadila tyto slané kameny, lizy Sëliwalniny.
Také v těchto třech hvozdech jsem je uviděl a měl možnost je prozkoumat, v místech pro člověka nepřístupných.
Ukrytý je mezi skalami, ve vlhkém, chladném místě, kde roste mech a kapradiny. Na tomto místě nerostou žádné květiny, ani léčivé, či jiné užitečné byliny.
Liz samotný je šedý kámen, se silným, stříbrným žilkováním, velký asi jako koňská hlava. Zasazen je do výše pasu člověka, na kořenovitém podstavci, se vždyzelenými listy.
Sám liz jsem též ochutnal. Je slaný, nahořklý, ale osvěžující. Není to toliko potrava pro posílení těla zvířat, ale také léčebný kámen, jak jsem se dozvěděl od strážců lesa. Je-li zvíře v nouzi a samo nemůže k lizu přijít, dostane se maníkovi též povolení z lizu odebrati kousek a zvířeti donést.
V každém z hvozdů je toliko jeden, vždy po ochranou samotné Sëliwalny. Kámen nikdy neubývá, ale je prý možné ho zničit – což by znamenalo zcela jistě přivolat hněv bohyně.

Podivuhodnost 11
Věděli jste, že...
... mohyla Dontül'salmë posílí duši každého čaroděje dobrých úmyslů?

Mýty Naulu – Kapitola 32 – Hidrandëya'namastë


32.26: Poté kroky Hidrandëho zamířily na Liwarnuyn'yoltawë, totiž Čarozem – kraj velkých kouzel. Zde Hidrandë vystavěl stupňovitou mohylu, a každý její kámen nesl jedno slovo moudrosti.
32.27: Ta mohyla, jež je nyní svým vzhledem prastará, neveliká a obrostlá čarovnými bylinami, stojí v kraji Alweolan a zove Dontül'salmë.

Bratr Ciril Zoltarský sepsal:
Aj, na konci putování jsem nakonec našel onu mohylu, jíž jsem toužil uvidět, rukama se dotýkat a její poselství také pochopit.
Družina Modré spravedlnosti mě pomohla nalézt to místo, a jí patří moje neskonalá vděčnost.
Na vysokém kopci toho kraje, mezi mocnými pohořími Hetulga, Atö a vznešeným Angarem, nad řekou Miriyan’diyan, je nevelký, prastarý háj. Jeho stromy jsou pokroucené, podivuhodných tvarů a jakoby zatížené velkým břemenem, ačkoliv kraj je vlídný a plodný. Avšak kdo se k těm stromům přiblíží, na toho šeptají vlídná slova.
Uprostřed stojí nevelká pyramida, stupňovitá, a napočítal jsem sedm schodů v její podobě. Do výše ční ne více než patnáct sáhů. Je porostlá šedým lišejníkem, ale nikoliv všude – mnohá místa jsou podivuhodně dobře čitelná a zdobí je nespočet run. Ty vytesal sám velký Hidrandë – a velká síla je s nimi, což je cítit už na prostý pohled.
Nejsem čarodějem, toliko pokorným mudrcem, ale i přesto jsem pocítil velkou sílu, v konání všelikých kouzel – taková je moc Dontül'salmë. A též se mi dokonce niterné přání vyplnilo, ačkoliv čarovat neumím; totiž zdržet se v naprostém soustředění beze spánku sedm dní a sedm nocí, abych mohl vše řádně prozkoumat a popsat.
Podle vyprávění pak jen samotná přítomnost Dontül'salmë naplňuje čarodějníky velkou mocí. Dotknou-li se čarovných nápisů a studují-li je, jejich síla nadále roste až k velkým skutkům.
To místo je též střeženo – pestrá směsice různých tvorů elementárních, skřítků i duchů všelikých, rovněž Zvěroměnci i Sëli tam jsou, dokonce i Hulnoy nemnozí zde přebývají. Tvoří tak kmen, či řád, zaslíbený ochraně toho svatého místa. Nejsou sice nepřátelští, ale vždy připraveni tvrdě zasáhnout proti tomu, kdo by místo chtěl znesvětit, či snad použít znalosti mohyly pro účely nečisté.
Přesvědčit je, aby mi dovolili místo prozkoumat, mi pomohla opět družina Modré spravedlnosti a děkuji za to.

Podivuhodnost 10
Věděli jste, že...
... bažina Gagmö je zdrojem surovin pro nečisté tvory?

Mýty Naulu – Kapitola 42 – Palïsa'anta'grüta'kümantäniyë

​​

42.13: To kopí již navždy zůstalo největším hrdinům na Naulu a neslo jméno Famalo'grütan'gäliyelan. Grütak padl a na tom místě vznikla velká bažina, plná smrtícího jedu a podivných jeho synů, zvaná Gagmö.

Bratr Uyuykay sepsal:
Obával jsem se pohlédnout na ten dobrapustý kraj, protože se mi dostalo varování, abych tak nečinil. Avšak dříme ve mně stejná slabost a zvídavost, daná i jiným lidem a nakonec, když svěží vítr odnesl mlhy a dýmy, z pahorku nedaleko toho místa jsem shlédl na to místo. Fialové a černorudé páry se válí nad plesnivým bahnem a pahýly podivností, které bych ani nemohl nazvat stromy, se pomalu pohybují. Také stíny jsem zahlédl, snad přízraků, snad ztracených duší. Ačkoliv ten pohled samotný není tak hrůzyplný, jak bych očekával, dodnes se mi vrací, naštěstí jen někdy, v podobě snů, které mi nedopřejí dobrého spánku.
Prokleté čarodějnice, zlí skřítci a jiný potvorové okolních krajů ale tuto Gagmö využívají k nalézání čarovných bylin, různých hlenů, povlaků a esencí, ze kterých je možné vytvořit lektvary a utrejchy. Zcela jistě tak ale činí pod ochranou zlých sil, neboť jsem neslyšel, že by k bažině docházeli tvorové počestní.
Sama Gagmö je většinu času zahalena do tmavých, šedých par a tvoří ovál v krajině, o průměru asi tři pastviny.

Podivuhodnost 9
Věděli jste, že...
... Bïlanovy trny je možné nalézt a proměnit ve zbraň?

Mýty Naulu – Kapitola 25 – Süklon Bïlanë

​​

25.37: Také někdy je možné nalézt jeho ulámané trny, které jsou co ostrá kopí – a opatřená velkou mocí.
 

Bratr Fesmütri sepsal:

Ve městě Merhal, v té perle východních vysočiny, je možné snadno nalézt několik Bïlanových trnů, které jsou užívány jako zbraně. Nicméně zdá se, že po celém Naulu jich bude k nalezení ještě více, soudě podle četnosti výskytu v Merhalu.

Více než patnáct důstojníků městské stráže třímá kopí, vyrobená z těchto starodávných trnů. Jsou to lehké a svižné zbraně, které není možné zlomit; též v ohni nehoří. Jejich špice je ostrá jako jehla a podivně snadno proráží i kov, ačkoliv na pohled jsou ta kopí toliko z tmavě hnědého dřeva, lesklá a lehce podélně žebrovaná.

Též mi jeden k kapitánů stráže prozradil, že rána zasazená touto zbraní v prvních okamžicích palčivě bolí tak, že postižené místo na chvíli ochrne – a ta chvíle je v boji příliš dlouhá na to, aby se protivník poté mohl bránit svým uměním.

Děsivá pověst těchto zbraní předchází své majitele – tak jako to bývalo podle legendy se samotným Bïlanem.

Podivuhodnost 8
Věděli jste, že...
... mléko posvátné Umlaky může prodloužit život?

Mýty Naulu – Kapitola 31 – Hidrandë Wingäriyë, poslové i vláda jeho

​​

31.22    S Hidrandëm pak na Naul přišlo Patero písařů zvířat, jež jsou nazýváni Telenko'elëni.
31.23    Požívají ochrany Hidrandë a jednou za sedm let se vždy přemístí za velké slávy do jiného chrámu velkého Vládce, kde zahájí sepisování další knihy o moudrosti.
31.24    Je to Zlatý had Sokölmë, diamantová myšice Lantilinka, stříbrný tygr Güron, modrý jeřáb Panüssa a bílá kráva Umlaka.

Bratr Toningi'gangi sepsal:
Každého dne slovutná Umlaka nadojí jeden mléčný nápoj, osvěžující chuti, ale vzhledem podobný prostému mléku. Jejich požehnaných struků se však může dotknout toliko Yakolmän, syn Yakalnünë, dcery Klompinë, Paní luční zvěře. A tento Alnë pak sbírá mléko Umlaky do čistých bambusových trubiček, kde vydrží mnoho měsíců, nikoliv však navždy.
Samotná Umlaka nedbá na to, kdo se mléka napije, neboť to je posláním Yakolmänovým. On rozhoduje, kdo je toho hoden, či kdo obětoval již dosti.
Pokud svolí k jednomu pozření této tekutiny, maníkova duše je omámena a zklidní svou dravost a nerozvážnost, byli-li taková předtím. Bude nyní jednat s rozmyslem a s klidem – nikdy však již velmi svižně.
Je možné, že i k druhému napojení Yakolmän dá své svolení. Tehdy přirozený život maníka je prodloužen o deset let. Avšak sám obdarovaný musí usoudit, zda tento čas využije odevzdání se moudrosti, učitelství a askezi.
Avšak někdy se stává, že Alnë svolí též ke třetímu napití. Já sám jsem byl takto mocně obdarován a považuji to velkou čest a svaté požehnání od samotných Tildo.
Tehdy můj život byl prodloužen o celých třicet let, má duše s radostí přijala nutkání ukrýt se před běžným životem maníka a zasvětil jsem své konání studiem knih a jejich tvorbou. Takové nutkání pak posedne každého, kdo se potřetí napije mléka Umlaky. Vytvoří však velké dílo a já také již nyní vím, že knihy, které napíšu, budou dobrým dílem, stejně jako učení mých žáků bude činnosti bohůmlibá.
 

Podivuhodnost 7
Věděli jste, že...
... Taro'tärovy čepele nejsou určeny pro tvory bránící dobro?

Mýty Naulu – Kapitola 121 – Vasëmiyo, synové Sïrdiho

​​

121.53    On třímá na sto černých čepelí a sto sekyr, u pasu pak sto šípů, jako jehla ostrých. Všechny ty zbraně jsou pokryté jedovatostmi z hlubin Sïrdiho síní.
121.54    Jeho svatostánky jsou více podobné černým kovárnám, jen ovzduší v nich je sycené zlobou a jedem. Obyčejný kovář by v nich nemohl žít a pracovat, ale toliko černokněžný zasvěcenec.
121.55    Obětinou Taro'tärovi je pouze krev prolitá zbraní, jež byla utvořena v jeho jméně.

Bratr Kokozatak sepsal:
Viděl jsem pět takových čepelí, začernalých, narezlých, ale s ostřím blyštivým, páchnoucích a odporných, však hrůzu nahánějících. Ba, vědom si následků, třímal jsem je v ruce, ačkoliv jsem potom prosil o požehnání Awantolannë, aby mi odpustil zvědavost, ve jménu moudrosti, a poté Awalmanë, pro zhojení ran, které zbraně zanechaly na mé kůži.
A uvěřil jsem, že zbraně byly vykovány z prosté oceli, ale ve Taro'tärových kovárnách, neznámo již kde. Tehdy vzniknou jako zbraně prosté, i kdyby dobře zpracované.
Svou čarovnou moc získají až po sedmém zabití. Sedm nebohých bytostí s nimi musí býti zbaveno života a horká krev musí napojit čepele. Pak teprve se jejich ocelové ostří napustí zákeřným jedem, který se vrací po tři úplňky a jen moc lesa jej dokáže odstranit.
Je-li zbraní zabit jedenadvacátý nebožák, teprve tehdy je požehnána přímo paží a znamením Taro’tärovým. Kdo věří v dobré síly, pocítí zakolísání a jejich víra je krátkou, leč důležitou chvíli otřesena. Úder vedený takovou zbraní je přesný a jistý; čepel sama je ostrá jako břitva a naneštěstí, snadno krájí bojovníky dobrých sil.
Kéž by sama Lümindon ty zbraně v prach obrátila, ale takovým službami jí nemůžeme obtěžovat. Je nyní našim úkolem je zlámané na Welïsonův oltář poskládat!

Podivuhodnost 6
Věděli jste, že...
... bílý chomáč zajíce Pümiho je mocná zbraň?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

15.32    Běžel mezi nimi Pümi, svatý zajíc, s oslnivou, bílou srstí, nesoucí mnohé čáry a sílu Světla; srst jeho se nikdy nemohla zašpinit. Nořil se do nesvatých těl, jako koule z dobývacího stroje a zraňoval je velice, až k záhubě. Aj, na třicet tisíc jich tam bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.

Sestra Wolomïpeka sepsala:
U válečníků černých lidí, v severní části pohoří Utilirön, viděla jsem a mohla si vyzkoušet dar Světlé strany, jeden z těch několika, které mohou maníci Naulu využívat. Neboť síly Mocností jsou z velké části uzavřeny ve svých sporech sami v sobě.
Na dlouhém, svěže zeleném provázku spleteném z bylinných vláken visí pět jemných chomáčů, ale velkých jako dvě pěsti dospělého muže. Jsou zářivě bílé a připomínají dětské hračky.
A takové by skutečně mohly být, ale užije-li jich dobrá bytost, s neutuchající touhou vítězit nad silami Temnoty, chomáče se stanou smrtící. Jsou to totiž chlupaté výtvory zajíce Pümi, svaté bytosti z Alwalon.
Bojovníci tuto střelu vkládají do praků a následně metají to těl zrůd Temnoty. A s výbornými účinkem, neboť bílý chomáč je jako mocný kámen z metacího stroje, který proráží zbroj jako by to byla toliko skleněný pohár. Takovým střelám je velmi obtížné uhnout a při zásahu způsobují těžké zranění.
Zasažené místo začne svítit bílým světlem a oslepuje nestvůry okolo. Nakonec, když Zrůda temnoty padne, což je velmi často, její mokvající pozůstatky se rychle, již během půldne, vsáknou do země a hrob její ztratí odpornou pachuť prokletí Temnoty.
Avšak bílý dar je tímto zničen a želbohům se vytratí beze stopy.

Podivuhodnost 5
Věděli jste, že...
... pradávné hory užívaly Čepel nasycení pro krájení sama sebe?

Tuto podivuhodnost Ükos ve svých Mýtech Naulu výslovně nezmiňuje.

Sestra Sskolma sepsala:
Podivný předmět, o kterém není mnoho známo. Mëon jej zmiňují pouze dvakrát ve dvou svých básních a tam chybí popis. Má to být posvátná čepel, nůž či snad jakýsi poříz, se kterým byly odkrajovány části hor, pro nasycení druhých, nejspíše dětí, potomků hor.
Ve světě hor to bylo běžné a tato činnost se jevila spíše jako součást života a pravděpodobně to ani nebylo bolestivé, jak by se nám, lidem, mohlo zdát.
Zda to však byla skutečná, hmatatelná čepel, či jich bylo více; zda to byla pouze čepel symbolická, či nehmotná, ale tvořená kouzly, to se již nedozvíme.
Zde bychom potřebovali pomoc mudrce, jenž dokáže mluvit s horami.

Podivuhodnost 4
Věděli jste, že...
... vak tajemného Falasöla je stále plný pokladů?

Mýty Naulu – Kapitola 78 – Falasöl a Lükasëliya'olmiri

78.9    Vak Falasölův byl poté očarován, a zove Lastrowë. Směstná se do něj mnohem více, než by mohlo oko odhadnout.

Sestra Ormüliya sepsala:
Nebylo mi nikdy dáno popatřit na vak Lastrowë, jelikož je stále v rukou tajemného Falasöla, a zdá se, že Falasölovy kroky neutichnou ani v budoucnosti. Je nedostižitelný a snad je to nakonec i dobře – a moudře zvoleno.
Avšak promluvila jsem s několika podarovanými maníky pod nebesy, kteří se mohli těšit z darů Falasöla. Všichni to byli Zvěroměnci a jejich domovy stály na půdě Jinozemské, ale jejich jména neuvedu, neboť poklady jim darované jsou příliš silným lákadlem.
Falasöl nesl na zádech vak, z čisté černé kůže, sešité rudou stuhou a zavázaný rudým provazem, za který byl též nesen. Byl nevelký, ne více než půl sáhu, ale svěšený tak, jako by nesl malý, ale těžký náklad.
Kolik věcí se nakonec do něj vejde, není známo, ale tito Zvěroměnci viděli záři drahokamenů, zlata a stříbra, jako by v pytli byla veliká hromada, osvětlená svícemi. Též viděli, jak Falasöl z vaku vytáhl veliké kopí, dva sáhy dlouhé, zdobenou zbroj pro velmi vysokého muže, to kromě ostatních, menších věcí.
Podivuhodné ale též je, že z vaku bylo možné vytáhnout, s pomocí provazu a silných paží, bronzovou sochu zvící tři sáhů, a dokonce také malý člun, který měl zcela jistě alespoň pět sáhů.
Toliko jsem zvěděla a nic si nedomýšlela.

Podivuhodnost 3
Věděli jste, že...
... z Kamenného stolce dávných Zvířatů zbyly ještě ruiny?

Mýty Naulu – Kapitola 62 – Sëlinnë a Elhö

62.37    Zvířatové postavili i Qin'qorstalë, Kamenný stolec, který se vypínal nad útesy Boldunu na západním cípu Jinozemě.

Sestra Ata’lolkana sepsala:
Pobývala jsem v kraji Lïmus a vskutku, nebylo těžké najít dosud mohutné ruiny kamenného stolce Qin'qorstalë. Sloupoví a základní zdi jsou již často zešedlé povětřím, ale na mnoha místech ještě září bílé kameny jako pěna na vlnách.
Sto sáhů průměru má ta stavba, jakoby zakořeněná do skalního výčnělku, půl pastviny nad hladinou bouřlivého moře. A ještě dnes se vypínají její základy do výše třiceti sáhů.
Kamenný stolec má jistě prazvláštní moc, která je cítit okamžitě, jakmile jsme na něj vstoupila. Lehce slastný pocit se přitom rozlévá tělem. Usedala jsem na tom místě mnoho dní a uviděla, jak moje šrámy a jizvy z cest a putování se vyhladily, jakoby nikdy nebyly. Tedy si myslím, že je pravdou pověst o léčivé moci této stavby.
Qin'qorstalë je chráněn jedním z Alnë – jeho jméno je Pluwast’aklïwon. On mi prozradil, jaká byla původní podoba, a užasla jsem.
Neboť třiatřicet navzájem ladně obtočených věží čnělo do výše dalších půl pastviny nad samotný útes a každá z věží byla dostupná vlastním, bílým schodištěm. Na vrcholku každé věže a též po celé cestě na vrchol se skvělo vždy dalších třiatřicet zdobených křesel – a každé neslo jeden drahokam jako ozdobu.
Na tato křesla pak usedali mnozí Zvířatové těch časů a odpočívali, hojili své rány, či pronášeli tiché modlitby, ať již pod paprsky Slöynanu nebo zkrápěni vlahým deštěm, nikdy však nebyli bičováni dešti ani větry prudkými.
Moře pod útesem Boldun bývalo klidnější než v časech pozdějších.
Toliko jsem se dozvěděla o Qin'qorstalë, legendárním Kamenném stolci.

Podivuhodnost 2
Věděli jste, že...
... legendární Danëssův mlat se nachází ve hvozdu Korfös?

Mýty Naulu – Kapitola 70 – Fäliyë'anta'melëranta – Qandiriki'animelëru'fäliyen

Sestra Alustra sepsala:
Jako kmen ohromného stromu, zbavený větví, ale přeci podobný obří ostrvi, zčernalý ohněm a krví, s hlubokými šrámy. Zdéli má jistě nejméně šedesát kroků. Na jeho hlavici se skví čtvero zelených drahokamenů velkých jako dospělý muž. Bývalo jich tam ale pět a místo posledního je jen černá prohlubeň. Uprostřed zbraně je vyryto množství čarovných znaků, jméno Danëssovo a též požehnané modlitby.
Viděla jsem ten mlat, spíše pak kyj, majestátně ležet na mramorových sloupech v chrámu uprostřed hvozdu Korfös, a pán toho hvozdu mě laskavě dovolil poznat tento poklad.
Jeho rána boří zdi a láme kosti, jak se praví v písni o válkách stromů, ale též kouzla zelených drahokamů proráží čarovné štíty draků a prý také rozpukají šupiny draků tak, jako by to byly skleněné hračky.
Tento kyj pomohl zasadit kruté rány velkému Öronovi, zhoubě stromů a tento mlat zabil též Gandrolänu Prašivou, budiž prokleto jejich jméno – jak si přál poznamenat pán hvozdů.
Danëssův mlat prý bude ještě pozvednut, nesčíslněkrát, aby potíral darebce a nepřátele lesů a Fäliyë, ale třímat ho může jen vyvolený bojovník.
 

Podivuhodnost 1
Věděli jste, že...
... je možné nalézt Obohtův vývržek?

Mýty Naulu – Kapitola 9 – Nabisar a Fayahün

9.5: Mocný vodopád se utvořil a s ohromujícím burácením se voda ztrácela do pustiny a prázdnoty.
9.6 Též bezejmenní tvorové Vnějšího světa pohlcovali tu vlahou vodu jako pravý poklad.
9.7 A Oboht, nejodpornější z nich, pozřel mnoho svaté vody, jež byla v té době ještě mladá a s ní i mnoho Zïyë.

Bratr Fesmütri sepsal:
Když Oboht spolykal mnohé, byl přemožen tíhou takové bohapusté hostiny mladého Naulu a s bolestmi se potácel bezejmenným severním mořem, mezi Likayri’liwaro a Nabisarem.
Na severním cípu země Ekleme’rahta vyvrhnul ze sebe podivuhodný, leč odporný zvratek.
Velký jako veslice pro padesát mužů, barvy jednotné, ale na pohled odporné, sálal okolo sebe chlad i horko, neboť byl čarovný.
Byl to nejspíše Toroli, který ho chtěl táhnutím přeplavit do jižních zemí, zmražený do ledu. Avšak odpornost na pohled a strašlivý, nezemský puch tajícího vývržku donutil Toroliho nechat tuto věc na pospas vlnám.
Obohtův vývržek však neutonul a skončil po dlouhé době na pobřeží Walüntoru, odkud zmizel.
Není známo, kdo, či jakou cestou byl přepraven dále, ale mnozí z křivulníků pozdějších časů esenci Obohtova vývržku užívali v zemi Inwar, Tü’triglau, Anduyk, Hoygun, Operano, na mysu Tuwendi Kitfë, na ostrově Haslikor a nakonec v zemi Kibuh. Na mapě tato cesta tedy tvoří podivný ovál.
Stačí nepatrné množství vývržku, aby vyráběný lektvar nabyl neočekávaných sil.

V případě, že na stránkách naleznete chybu, prosím, napište mi na níže uvedenou emailovou adresu.

World Naul - tildoron@gmail.com

Děčín, Czech Republic, Martin Horák - by WIX

bottom of page