Toti’iwaldurin - Kniha zvláštností dávných Praelementárů
Pokud nevíte, o čem tyto krátké články pojednávají, vysvětlení naleznete zcela naspod této stránky.






Elementy ženské poloviny podstaty Naulu
Zlatrosakor – Sběratel tmy
Vyryto na zlaté destičce
Jiný zas v mém vidění se zjevil, Lepostiriyon z Ivarindüyin, z Praelementárů Stvořujících a musím o něm krátce porozprávět.
Tu vidím odpornost podivnou, jakoby chomáč z dálky, při pohledu blíže je podobný hadímu propletenci, ale háďata to to nejsou, spíše chapadla jakési, jako od chobotnice či sépie možná, a neustále se svižně proplétají. Dlouhý je ten tvor více než sáh, ale jistě ne více než dva.
Není však snadné rozpoznat krásu od ošklivosti v případě Lepostiriyon.
Tu jeho chapadla tvarují z hlíny říční dvě mísy, tvarem stejné, i velikostí a to snad půl sáhu. Do chapadel je bere a proti sobě složit zkouší, jak by chtěl jednu jako mísu použít a druhou jako pokličku.
Jinde ho zase vidím, jak tmavé, neproniknutelné kouty mezi balvany prohlíží, též po dávných, rozbitých schodištích do neznámých dutin a jeskyní proniká, ba i do kolmých šachet a puklin se plíží.
Tam nachází cáry škubající se tmy, jakoby přízraky nepřirozené, zrakem téměř neuchopitelné, černější než čerň noci samotné.
To je Tarör, prastará živá esence tmy, z počátků světa a je nepřítelem světla a světlo samo je zapřisáhlých sokem tmy.
Ale tohoto z Lepostiriyon se tma obává a ve svých křečovitých pohybech se snaží uniknout. Brzy však končí polapena mezi dvěma hliněnými mísami.
Na ně pak Lepostiriyon píše symboly čarovné, a to stvolem trávy, barvou černou, z vlastního těla nabodenou. Mísy takto očarované uloží vprostřed slunného místa, na rovinu, kam Fö může hledět celý den.
Na mísu pak opatrně poskládá kamennou mohylu, vysokou jistě více než dva sáhy. Kameny i zdaleka nosí a pečlivě je vybírá.
Ten podivný Lepostiriyon se jmenuje Zlatrosakor a pochází z rodu Näyiwolë Al'Kifaylë, synů a dcer Ürundirë, kteří jsou světlo a oheň.

O‘omintül – Předpověditel Vládců
Na dlouhé pásce z hrubého plátna
A ve svém vidění jsem uzřel zas jiného z Lepostiriyon Ivarindüyin, Praelementárů Stvořujících, a ten opět podivný se jevil, tu poslyšte o něm zvěst.
Pochází z rodu Wäsayndë Al'Mäynë, ze synů a dcer Rünor, a ti byli z osudu, budoucna a nevyhnutelna. Velký byl v mysli, i tělem svým, viděním v budoucnost, i silou hmotou vládnoucí.
O’omintül je jeho jméno.
A tu vidím, kterak hluboko se noří, do sálů podzemních, ve kterých bloudí dlouhý čas, beze světla, ale přesto neklopýtá. Než rozjasní se poněkud, když do jeskyně krystalové vchází a tam též nalézá, co celý čas hledá a puzení vnitřní ho podněcuje.
Tu bere do rukou a na svá záda vkládá velký z krystalů, rozličných barev a znovu se s ním lopotí až na světlo Slöynanské a dlouhý čas takto kráčí, neúnavně, neboť ani spánku nepotřebuje, a bloudí-li mezi skalami a údolími, nakonec cesty najde, i kdyby tisíc let to trvalo. A poušť ho nezastaví, ani led přemocný, též po dně oceánů kráčí, stále obtížen tím krystalem, který se jako nejcennější jevil.
Tu jednoho rána se zastaví a vetkne náklad do pukliny, která již připravena je, ale nejeví se mi, kým.
Na každém ze světadílů je tento krystal vetknut a hle, tu je jasné, že každý nese symboly velkých bohů, jež mají přijít, ale nejsou tu. A snad je to vše jen blud a práce zbytečná.
Tu snad nalézám k užitku toliko modlitbu k těmto dílům, protože možná Ivarinden Stvořující mohou k takovému činu přistupovat s díky.

Sunsakärë – Přinašeč modrého z nebe
Na modré kovové destičce
Tu zas jindy uzřel jsem toto ve svém vidění, totiž dalšího z Lepostiriyon Ivarindüyin, Praelementárů Stvořujících a o něm chci povědět.
Zjevil se jako jasný paprsek zlatého světla, jako svazek loučí slunečních a okolo něj je toliko všeobjímající modrá barva nebe. A ta barva je také jako sluneční paprsky, je ostrá a vniká do očí s velkou silou, ale přitom je lahodná jako sladký a opojný nápoj. Není možné tuto prastarou modrou, původní esenci uvidět z povrchu zemského, ale pouze pokud by se maník jako mocný pták nebeský dostal až nad všechny sféry Naulu.
Sunsakärë se jmenuje tento Lepostiriyon a pochází z rodu Klopindë Al'Opaylkoltë, kteří byli dcerami a syny Atalen, byli vzduch a nebesa. A též toto své dědictví na Naul přináší.
Odtrhne totiž vždy malý kus modré barvy, pulzující a měnící se jako měchýř měňavý bytostí podmořských a ten odnáší skrze všechny sféry Naulské až na povrch. Tu zamíří přímo k pramenu či s malé studánce, ať již vodou čistou klokotá nebo má povrch rovný, jako zrcadlo. Kus modři nebeské do vody ponoří a tím studnici požehná silou prastarou. Po stovky let pak je voda v ní čistá a jemně září krásnou modrou barvou.
Snad by tato modrá barva z nebes mohla mít i jiné účinky, použila-li by se při jiných příležitostech.

Pütra’futanëssa – Plavidlo samo
Zapsáno na svitku z jemné kůže
Povědět nyní musím také o dalším vidění, kdy další z podivných se zjevil, jeden z Lepostiriyon Ivarindüyin, Praelementárů Stvořujících.
Jakoby z bílé kosti sloní, jakoby z křídy zemské, čištěné a na slunci bělené, jeví se tento tvor elementární a to ve dvou podobách. První je rychlý oblak, bystrých pohybů, jistě veliký, na sto kroků, plný ostře vypadajících výčnělků vždy ve směru toho, kam proudí, a odkud letí. Též na několik chvil zcela zmizet dokáže. Zůstává po něm libá vůně, velmi svěží, plná síly, až srdce poskočí a po celý den neustane, spánku neumožní.
Jeho jméno je Pütra’futanëssa a jeho rod je Oyolowinë Al'Püyikë, tedy Lepostiriyon puzení změny a pohybu vpřed.
Nalezne-li svůj cíl, promění se v krásně vyřezávanou loďku, rozměrů mnohem menších, ale jistě alespoň patnáct sáhů dlouhou. V té podobě poskytne potřebujícím možnost plavit se svižnou rychlostí po vodních tocích, ba i po oceánech, aniž by loďku bylo možné potopit. Avšak před samotným vichrem a lijákem bouře nechrání.
Prý slyší na volání zpěvu Ewëni prastarých, které snad ani těžké k naučení se není, a pak by statečné družině mnohá trápení ušetřiti mohl.

Reykuta‘sstrüm – Kuchař smaženic pro ryby
Zapsáno na měděné destičce
Jiný zas v mém vidění se zjevil, Lepostiriyon z Ivarindüyin, z Praelementárů Stvořujících a musím o něm krátce porozprávět.
Čtrnáctero paží, navíc nestejně dlouhých, pomalým tempem se kymácí, když tento stromku podobný tvor se ve své chýši jednou za čas ukáže. Spodkem svého těla je vrostlý do modrého kamene, ale nohou nemá. Když se má přesunout, tak se houpe na svých pažích a takto se posouvá vpřed. Vysoký je na sedm sáhů.
Tu vidím čtvero obrazů. V jednom po lese líným tempem se toulá, toliko klobouky hub sbírá a nohy jejich nechává stát v zemi. Na dlouhé prsty své jedné ruky je nabodává a prstů v počtu takto vidím dvanáct.
V druhém obrazu se mi zjevuje v chýši, spoře osvětlené mírným ohněm, který zahřívá kotlík, připomínající černý balvan na kamenech stojící. Velkou vařečkou tam voňavou smaženici z těch hub sobě vaří a poté do březové tašky vylévá.
Potřetí pak lesem pomalu se šine a les ten postupně se mění, krajina okolo, až do hor, mezi skály, vřesy a travnaté louky se Lepostiriyon dostane.
Nakonec z březové tašky smaženici po malých dávkách vylévá, spíše kousky vyhazuje a to vždy v poledne. Několik dní tam u krásného, bystrého a čirého potoka stojí, velmi jemně se pohupuje a všechny houby navařené nakonec to té bystřiny nahází.
Snad je kaše kouzelná, či snad rybí národ dokáže nasytit, či snad dobré bůžky vody potěšit. Více k tomu nevím.
Reykuta'sstrüm pochází z Fäyikrunë Al'Erasatuyinë, z dcer a synů Üminden, ti jsou hmota, její vlastnost a povaha.

Utnuspïk - Požehnaný oštěp
Úzká dřevěná lišta
A ve svém vidění jsem uzřel zas jiného z Lepostiriyon Ivarindüyin, Praelementárů Stvořujících, a ten opět podivný se jevil, tu poslyšte o něm zvěst.
Utnuspïk je jeho jméno a pochází z rodu Oyolowinë Al'Püyikë, těch synů a dcer Eliyannë, kteří byli chuť žít a pohyb vpřed. A proto jeho dary jsou požehnané a nikoliv prokleté, neboť pouze pomáhají tam, kde pomoc je vhodná a samy k násilí či k pusté zkáze nepodněcují.
Mě se vyjevil jakoby medvěd tělem, ale s krátkýma tenkýma nohama, spíše jakoby jeleníma a též bez hlavy a bez krku, též bez ocasu, takže nebylo poznat, kde je předek a kde zadní část těla. Avšak ze hřbetu vyčnívala ruka, jakoby opičí, dlouhá, také s dlouhými prsty.
A rukou tou vzal oštěp, doposud opřený o strom, snad oštěp nějakého lovce. Dřevěný byl a Utnuspïk ho zarazil do svého těla, dobrý půlsáh hluboko, avšak krev nevytékala. Po vytažení byl celý půlsáh lesklý černomodrým povlakem, jakoby kovovým a snad to jistý druh kovu byl.
Utnuspïk pak oštěp vzal s sebou a notný kus cesty ho nesl, než ho jemně uložil na vyvýšený balvan tak, aby byl z dáli vidět.
To toliko při úplňku se stalo.
Snad ty požehnané oštěpy velkou moc v rukou spravedlivých mají, jako dar dávných božstev.

Kuräfonzi - Zalévač jezer
Inskripce na keramickém poháru
Tu zas jindy uzřel jsem toto ve svém vidění, totiž dalšího z Lepostiriyon Ivarindüyin, Praelementárů Stvořujících a o něm chci povědět.
A on se mi jevil jako podlouhlá měchuřina, bez hlavy, ale s velkým ozdobným chocholem z peří. A neležel, ani nestál, nýbrž se vznášel ten tvor, ale bez křídel, jako podlouhlý, svislý balón. Byl nazelenalé barvy a ta se střídala s černými proužky.
Teprve ve srovnání s krajinou se ukázalo, jak je tento Lepostiriyon veliký, snad i dvě stě sáhů a jeho pohyb byl velmi pomalý, ale přesto on létal z místa na místo.
Také jsem uviděl, jak se noří do vody, říční, velikého toku – snad to by Sintor – jako prázdný, splasklý, ale pak se zase vynořuje, lesklý vodou a nafouklý, jak tu vodu z řeky nabral.
Odnáší jí poté vysoko mezi hory a hory ohromné, nesmírné, snad Středohoří. Tam znovu vodu vypouští, spodním svým koncem se pod hladinu noří.
Jeho úkolem je tady plnit jezero horské a možná i více jezer. Snad by mohl být takto nápomocen i jinde, ale toto tajemství mi nebylo dáno poznat.
Lepostiriyon ten se jmenuje Kuräfonzi a přísluší k rodu Saylfanë Al'Loynë, k synům a dcerám Eriyudol, kteří byli vodou a ledem.

Olmu'nöfirö - Vyzyvatel větrů
Zapsáno na stříbrné misce
Vidění jsem také měl další, jiné, neopakované, o Lepostiriyon z Ivarindüyin, z Praelementárů Stvořujících, viděl jsem též podivnosti jeho.
Ten jevil se jako pramen bohatých zelemodrých, až blankytných vlasů, mezi nimi pak jednotlivé zlaté vpleteny, velmi ladný a svěží v pohybech, bystrý a přerychlý.
Jeho jméno je Olmu’nöfirö, z rodu Al'Opaylkoltë, kteří byli dcerami a syny Atalen, byli vzduch a nebesa.
Vždy najde si jednoho z větrů, jednoho z Mëlü, Ořů větrných, dalších dětí Atalen, aby s ním soutěžil. Jeho hlas je pro větry tak neodolatelný, že onen Mëlü se do závodu pustí a často pak též prohraje, neboť Olmu’nöfirö je nesmírně rychlý.
Avšak takové soupeření může i kraj Naulský poničit, když příliš divoce a přiliš rychle ti všichni spolu závodí a na své povinnosti zapomínají.
A jaký že snad je dar jeho? Možná když vlas jedinečný upustí, ve svých divokých hrátkách, ten může nést velké kouzlo. Možná dokáže vyvolat bouři mocnou, pokud vyzve více větrů na ukrutný závod.

Hundakurtïn – Ukryvatel drahokamů
Na dlouhém pásku jemné kůže, vypálený nápis pravděpodobně kovovým hrotem.
Vidění jsem také měl další, jiné, neopakované, o Lepostiriyon z Ivarindüyin, z Praelementárů Stvořujících, viděl jsem též podivnosti jeho i dozvěděl jsem se i jméno jeho.
Hundakurtïn on je a pochází z rodu Fäyikrunë Al'Erasatuyinë, synů a dcer Üminden, ti byli hmota, její vlastnost a povaha.
Jako shrbený stařec, s ohromnou hlavou zdá se býti, ale není to zřetelné, protože je celý v plášti z mechu, a o hůl se neopírá. Za krkem mu ale vyrůstá mocný paroh, jako sobí, toliko jediný je. Sám Hundakurtïn je vysoký do jednoho sáhu.
U pasu má připevněn velkou mošnu, téměř až na zem. Snad je plná překvapení, možná i pouze drahokamy je naplněná, protože když do ní svou ruku zanoří, vždy také toliko drahokam vyloví. Barev různých jsou ty kameny a velikostí menších, vždy však dobrých lesků a třpytů, tedy cenných pro maníky.
Takto Hundakurtïn po Naulu se prochází a vždy hledá dávné studnice i studny hluboké, maníky vykutané. Do nich pak vždy jeden drahokam hodí.
Snad jsou to dary dávného světa těm, kdo jako do studnice moudrosti též do opravdové studny se ponoří a poklad si zaslouží.

Tumali’konsibül – Sběratel zubů
Zapsáno na kamenné destičce
A ve svém vidění jsem uzřel zas jiného z Lepostiriyon Ivarindüyin, Praelementárů Stvořujících, a ten opět podivný se jevil, tu poslyšte o něm zvěst.
Bloudí po zemi, v podobě nemlžné, odporný na pohled, jako tři hnijící mrtvoly propletené, jež lidmi dříve nebývaly, ale potvorami nějakými, avšak o zápachu nic nevím. Dobré tři sáhy do výše ční.
Na zádech pytel z kůže, plný očividně. Tu nalézá mrtvého Zvěroměnce, pokoseného zlou nemocí, opřeného o strom, jednoho z Kalamanti'nädiyo, totiž Rohoměnců, podobní jsou menším třírohým nosorožcům.
Krabí klepeto se z vnitřností Lepostiriyona ukazuje a zuby některé mrtvole vytrhuje, ty pak do pytle schovává. Tak bloumá po zemi a zuby mrtvol schraňuje, avšak sám nezabíjí.
Povstal z rodu Heqiltë Al'Opoylkë, synové a dcery Wuka, kteří byli cestou zpět a k počátkům rozkladem, jménem pak Tumali’konsibül.
Poklad v tom pytli tedy vzniká, do čarovných nápojů vhodný, což nalézám jako užitek mého vidění.

O založení badatelství Toti’iwaldurin
V období Písmáctví Modrého Růstu (mnohem později po Ükosově smrti), tedy Wëast'aranim'ömino‘alandüya‘annaföya byla objevena, pro tyto písmácké účely, starobylá schrána, ukrývající pravý poklad vědění.
Jednalo se o podlouhlou truhlu, s jemným bronzovým kováním, spíše ale v podobě ornamentů intarzovaných do černého a barvou krémového dřeva. Sáh a půl na šířku měla a osm sáhů na délku, též sáh na výšku. Byla opatřena čtyřmi dlouhými bronzovými tyčemi sloužícími k uchopení a přenášení, ale protože vše bylo již velmi staré a opotřebené, k manipulaci byl přidán silný koš, spletený z pružných větví, vystlaný ovčími kožešinami. Vždy nejméně čtrnáct silných mužů truhlu přenášelo.
Arcimistr Öldiron se ujal tohoto úkolu, ale nikoliv sám, ale vždy s jedenácti vybranými Ükosovci vyzvedl jednotlivé stránky, vázy, klenoty a tabulky, či svitky. Badatelé pak očistili, prozkoumali a pečlivě znovu uložili všechny nalezené předměty, aby bylo možné se k nim později navracet.
Po čase se ukázal celý smysl a poselství těchto písem, ale bylo třeba postupovat nikoliv bez rozmyslu a též jednotlivé podrobnosti, ze svitků, stránek, tabulek a nádob vyčtené, řádně porovnávat.
Ukázalo se následující.
V dobách předávných, kdy snad ještě Mëon na Naulu kráčely a své podivné životy žily, rozhodně však v dobách Ivarinden, zrodil se jeden z dávných badatelských hrdinů, Itiklüdor. Pocházel z rodu Oyaköli a již od počátku s ním byla velká síla, těž velká moudrost a nikoliv ku podivu též velká mírumilovnost.
Tento Oyaköli Itiklüdor dostal do vínku od samotných Ivarinden, potažmo spíše od velikého Mnëndi Ymënen, dar velkých vidění těch podivností, které se váží k Lepostiriyon Ivarindüyin, tedy Praelementárů Stvořujících. Při některém ze spánků, kdy Itiklüdor snil, se mu zjevil jeden z těchto Praelementárů, ve své pravé podobě, případně i v podobách jiných, kterak činnosti provádí a jak obecně žije, ovšem vždy především, jaká podivnosti ho provází, pro kterou byl Ivarinden stvořen.
Snad sami Stvořující tak zařídili, aby nebylo zapomenuto to, co mělo zůstat zachováno. Itiklüdor zapisoval vše, co viděl, alespoň zkráceně a stručně, snad také s přihlédnutím k předmětům, na kterých ulpěly jeho zápisky. Ne vždy měl totiž dostatek místa k zápisu, snad takto se to dá také vysvětlit.
Později byl povolán panovníkem skřítků, i když není zcela jasné, kdo to vlastně měl být, ale Itiklüdor od té doby byl obklopen bohatstvím a blahobytem, též v bezpečí. Mohli si přát cokoliv, co by mohlo šířit slávu Naulu, ovšem s jednou podmínkou. Král Oyöli byl velmi praktický a poetické lpění na ideálech mu nebylo vlastní. Vyžadoval tedy, aby u každého vidění mudrc dodal, zdalipak není možné vytěžit nějakou užitečnou vlastnost, předmět, kouzlo či jev.
Podle dosavadních objevů se domníváme, že takový užitek není vždy po pravdě popsán, ale možná skutečně často tomu tak bylo, že každá podivnost prastarých elementálů má svůj důvod a užitek, i když ho dosud neznáme.
Nyní, poslechněte podivnosti Lepostiriyon rozličných, aby vědění věcí dávných nezůstalo zapomenuto, v takto nazvané knize, v pravém potomku truhlice vědění, s názvem Toti’iwaldurin.
