Hidrandë Wingäriyë, poslové i vláda jeho
O Největším z Vládců, o největším z božstev a jeho podobě

31.1
I hle! Sluší se nejprve prozraditi o tom, který je nejvýše mezi všemi Tildo, a to je Hidrandë Wingäriyë, Vládce nad Vládci, zvaný pro to také Föron.
31.2
Nakonec vládne nikoliv ten, kdo třímá meč nebo čaruplný kámen, nikoliv ten, kdo noří se hluboko či zběsile ryčí, ale pouze ten, kdo ví, rozumí a silným slovem praví.
31.3
Neboť Slovo jako nástroj a Slovo jako žezlo vlády vždy bylo ukryto v myslích Ivarinden, ale neuměli ho užíti.
31.4
Hidrandë uchopil toto žezlo vůle nad světem do ruky jedné a v ruce druhé třímal nezlomné zákony Nüma'ilton.
31.5
S nimi bude moudře vládnout až do skonání světa, jež též ke skonání dospěje.
31.6
Ale jaký je Vládce všech Vládců?
31.7
Domovem mu je Hal Ana'waldanon'tildonnen, Palác Rozvahy, sídlo Moudrosti a Vědění. Málo z něj vychází, neboť jeho smysly mají křídla a rozlétávají se po celém světě.
31.8
Však ví mnohé a máloco mu zůstává skryto, leč i to se stává. A tak svou mysl vždy zaměří na místo ve světě, na širý Naul, očima svýma, nebo očima a ušima svých poslů.
31.9
Jeho poslové se však neschovávají jako špehové a vyzvědači. Jsou oblečeni do pestrých oděvů, ať již z květin, per ptáků nebo z plátků zdobných kovů.
31.10
Též nejednají nečestně, ale vždy se přímo ptají, často nepříjemně a stroze, ale z jejich úst je vždy slyšet pravda.
31.11
Hidrandëho poslové se jmenují Al'Hidrandëya'salaë.
31.12
A on sám sedí na trůně Astalon Alfagnom, a přemítá o všem, jak Čas plyne, jak řeky tekou, jak maníci hovoří, jak krev tepe v žilách, jak vlny bijí, a naslouchá, jak všeliký pohyb běží po zemi.
31.13
A takový je Hidrandëho vzhled – vlasy jsou černé a vousy stříbrné, se dvěma pruhy zlatých pramenů.
31.14
Na čele má korunu z nejvzácnějšího pravostříbra a s jedním velkým kamenem, který posiluje moudrost a vyzařuje duševní sílu. Ta koruna se nazývá Edelon.
31.15
Sám Hidrandë je oděn do Noymalon, skvostného šatu šedé barvy, s jemnou kresbou ze stříbra, která se míhá před očima a je v ní skryt bezpočet příběhů a vyprávění, i legend, bitev a hrdinských skutků.
31.16
Kdyby se na snad jen na chvíli Noymalon zastavil, mohl by povědět podivuhodné příběhy, a zaujal by posluchačstvo na mnoho dní.
31.17
A pak je tu Äfayn, opasek z čistého vědění, neviditelný, i přesto hmatatelný. A v něm je spona Lürigon, která je jako oko, a to vidí i věci nevídané, též do směrů, kam Tildo nevidí a pak prozradí i to, co nebývá milé.
31.18
I boty Hidrandë jsou podivné, černomodré v barvě a se zlatými znaky. Nazývají se Föros a je na nich sto a tisíc k tomu písem, kterými se Naul může chlubit – některé z nich jsou Naulu neznámé a čekají teprve na své odhalení.
31.19
Tak Föros má na sobě vytepána všechna jména Tildo, Vasë i Alnë, kterých na světě je, když se ztrácí, i noví vznikají.
31.20
Hidrandë nikdy nepojal k sobě choti, neboť ženství ve svazku vždy tlumí moudrost a kalí rozum.
31.21
Však neznačí to pustost Hidrandë v plození, mnoho pyšných Alnë i Vasë se chlubí otcem svým.
31.22
S Hidrandëm pak na Naul přišlo Patero písařů zvířat, jež jsou nazýváni Telenko'elëni.
31.23
Požívají ochrany Hidrandë a jednou za sedm let se vždy přemístí za velké slávy do jiného chrámu velkého Vládce, kde zahájí sepisování další knihy o moudrosti.
31.24
Je to Zlatý had Sokölmë, diamantová myšice Lantilinka, stříbrný tygr Güron, modrý jeřáb Panüssa a bílá kráva Umlaka.
31.25
Těchto pět vznešených zvířat se nikdy neúčastnilo žádného boje, ale mají dobré ochránce, aby tak nemuseli činit. Jejich potomků je pak velký počet.
31.26
A takový je symbol Vládce vládců, totiž sedm drahokamenů, každý s jiným počtem odlesků, jež obepínají vševidoucí oko, vprostřed sloupoví souměrného chrámu s osmi řadami sloupů. Ten se pak vznáší mezi nebem a vlnami nesmírného oceánu, aby sloužil jako vznešený trůn nejvyššímu z Vládců.
31.27
První z chrámů byl postaven Hidrandëmu již v čase, kdy poprvé stanul na Jednozemi. A tam též stojí.
31.28
Je to stavba neveliká, omšelá a prastará, avšak s velkou duchovní silou. Byla vystavena jedním z Huna Lepostiriyon, Andero'tay Gouhim Třpytozpytnou.
31.29
Avšak předtím se Andero'tay poklonila před velikostí Vládce a vyptávala se ho na podobu té stavby a její ozdoby.
31.30
Tento chrám se poté stal vzorem pro ostatní budovy, zasvěcené Hidrandëmu, totiž toho samého vzhledu, jenž přestavuje Hidrandëho symbol.
31.31
Kdo chce Vládce Vládců uctít, musí obětovat svoji mysl ve jménu moudrosti a svou moudrost ve jménu spravedlnosti; a ostatní učit této moudrosti a spravedlivosti.
31.32
Hidrandëho je modlitba polední a ruce prosebníka jsou na hlavě, dlaněmi na čele, oči otevřené a k nebesům; prosebník stojí vzpřímen. Modlitba ta zove Hidröya'lamwini'yannë.
31.33
Obětiny Hidrandëmu jsou obtížné a odměna malá. Duchovní cesty vždy byly špatně čitelné a málo se zjevovalo důkazů, že právě ona duchovní cesta je ta pravá.
31.34
Služba Hidrandëmu patří mezi nejtěžším na Naulu, ale též k nejvznešenějším.

Hidrandëya'namastë
O činech Hidrandëho na počátku jeho vlády nad světem
32.1
Zpočátku své vlády Hidrandë ponejprve každý z velkých světadílů navštívil, aby posvětil jeho osud a zanechal poselství a jasnou zprávu.
32.2
Přišel pak jako velký oblak a jako bílý býk nebo zas jako zářící prsten, kdy trubky zněly a bubny vířily v majestátní hudbě.
32.3
Tehdy mnozí z Lepostiriyon, Fäliyë či Oyöli se sklonili před králem světa a učinili tak ze samotné podstaty vůle světa, neboť pocítili velkolepost, jež v prvopočátcích chyběla; a též zvláštní mocný závan porozumění, pokory a spravedlivého osudu.
32.4
Na každém tom místě Hidrandë požehnal zemi jiným způsobem a vystavěl vždy po jednom pomníku, sám, bez pomoci.
32.5
Kámen hnětl rukama, slova tesal očima, svým dechem zdobil ornamenty a rozjímal přitom, jakou barvou bude světadíl sycen a jaká slova jím budou vládnout, neboť slova ta jsou vytesána navždy.
32.6
První sestoupil na Ä'lino'liwaro, tak zvanou Jednozem, jenž zove též Artya, Al'Wäm či Ölö. Objal jí ponejprve a zulíbal, neboť byl nadšen, ve vítání nového světa.
32.7
A pravil: „To je ta země, jež nabízeti bude bohatství nezměrná, jež plna bude dění a plna tvorů, v bohatosti pomíchaných, v nespočtu událostí a svárů, též štěstí a stálých svazků, kde historie maníků všech bude psána krví i medem. Nebude ani horká, ani mrazivá, ani krásná, ani ohavná, ale každý si v ní vytvoří svým dílem to, co sám v sobě nosí.“
32.8
V horách Ilimaynských vytesal majestátní obelisk z modrého kamene, jenž se zove Akarak. Je na něm sto posvátných veršů, sto moudrostí, velkým Vládcem darovaných Jednozemi.
32.9
Nikdo ho nemůže uvidět, kdo by nepřišel po zemi pěšky, jako pokorný poutník, a ani poté by ho nespatřil, pokud by na své pouti nepřemítal nad sto otázkami Ä'sölin'waltosalmë – Stovkou praotázek.
32.10
Kniha Wi'ikon'kolto'ströwo'kestiyon – Písní houževnatého mudrce vypráví o takové cestě.
32.11
Poté teprve Hidrandë zamířil na Dümindë'liwaro – tak zvanou Jinozem – a nazval jí Sestrou Jednozemě.
32.12
Polaskal jí svou přízní a nazval jí Krásou, totiž nejspanilejší ze všech zemí, jenž ale bude zdobena mnoha jizvami, ne tak bohatá, ale oplývající klidem v mnoha místech.
32.13
A zde později vznikl Awalon, neposkvrněné místo rajského odpočinku.
32.14
Pomníkem vlády a pořádku se stal velký drahokámen, jenž spí na říčním korytě – a v tom místě je vždy voda průzračná.
32.15
Za tmavých nocí pak drahokámen září do okolí třepotavým světlem. Ten pomník zove Unarik.
32.16
Tehdy též zavítal na Likayri'liwaro, tedy Ledozem a byl užaslý prazvláštními výtvory ledových bytostí, nesmírného chladu a divých bouří.
32.17
Též pohlédl na věčně zamrzlé květy, které spaly už dlouhý čas uvězněné pod ledem, pamatujíce dávné doby.
32.18
V kraji Tormidsen, blízko pobřeží, vystavěl bránu, jež stála osamocená, ale navždy zamčená; klíč pak nikdy nebyl zhotoven. Byla symbolem uzamčení vnějšího chladu a oddělení těchto dvou nesmiřitelných a tolik odlišných světů.
32.19
Pak nazval Likayri'liwaro Strážcem, neboť Ledozem měla být strážnou zemí před propastí Nabisar a nestvůrami z ní přicházejícími.
32.20
A takto pak požehnal Liwarnampar, tedy Bůžkozem, zvanou Milan'ewankan – zem, kterou budou spravovat děti bohů, jež nebudou chtít vláčet jho starostí nad zeměmi jinými, ač budou neméně vážnosti požívat.
32.21
I vytepal do tváře té země, i do pohoří Elempös na tisíc slov požehnání.
32.22
A Nandömuri'liwaro, divokou, dusnou a býlím přeplněnou Jihozem, Hidrandë uviděl jako další.
32.23
Doprostřed toho světadílu, jako svatý pomník, zatnul trojici kopí; a v těch místech vytryskly tři prameny. To místo je známo pod jménem Wedomendi'anamäniyë a nachází se v lesích kraje Sspulki.
32.24
Z jednoho pramene vytéká tučné mléko pro ty, kteří hladoví, z druhého pak chladná voda pro ty, kteří žízní. Třetí pramen pak plodí chutnou medovinu pro ty, kteří si zoufají, a mysl se jim utápí ve smutku.
32.25
Jihozem se stala plodnou krajinou, kde nebyla nouze o boj a svár, ale též nevyžadovala lopotu na polích – ovoce a ořechy mnohých druhů byly snadno k mání.
32.26
Poté kroky Hidrandëho zamířily na Liwarnuyn'yoltawë, totiž Čarozem – kraj velkých kouzel. Zde Hidrandë vystavěl stupňovitou mohylu, a každý její kámen nesl jedno slovo moudrosti.
32.27
Ta mohyla, jež je nyní svým vzhledem prastará, neveliká a obrostlá čarovnými bylinami, stojí v kraji Alweolan a zove Dontül'salmë.
32.28
Hidrandë poté nalezl Liwarnuyn'dömirë, tak zvanou Skrytozem – kraj klidu a míru, opuštěný světem.
32.29
I takový též měl zůstat, daleko od běsnění legend Jednozemě, daleko od zvláštních osudů Jinozemě, a především chráněn před zlem, které vždy hledalo žírný kraj.
32.30
Zde Hidrandë vystavěl vysokou a štíhlou věž, na kterou není možné vystoupat, ale pták jí pomocí svých křídel snadno dosáhne.
32.31
Totiž na vrcholu je svatý svitek, kam opět Hidrandë sepsal některá svá moudrá ponaučení.
32.32
Ta věž zove Kereldan.
32.33
Na zemi Anmiyoyn'liwaro, Květozemi, kde byly Ewëni nejbujnější a zářily pestrými barvami, žehnal Hidrandë v písni.
32.34
Přisoudil tomu kraji velké časy, časy pokojné, ale nestalo se tak. Ta zem byla nakonec spálena nesvatým ohněm dračím a dolehla na ní zkáza války mezi stromy a draky a byla zvána poté Slöruri'liwaro, Černozem.
32.35
Naposledy, již znaven, usedl na Zämiläwi'liwaro, Divnozem, jež je velkým světadílem, rozděleným na dvě části, Východní a Západní. Na západě pak Hidrandë viděl rozlehlé pouště a pustá horstva, bez vláhy a zanedbal to místo, čehož později využil Sirdi.
32.36
Ale ve Východní Divnozemi uviděl konec světa, kterak země se spojuje s nebesy a ztrácí se v mlhách. Užasl, ale řeč jeho v tu chvíli byla nevelkolepá.
32.37
Snad proto, že Divnozem nebyla nikdy mocně od Hidrandëho požehnána a svatá moc osudu zde silně nelpěla, byl tento světadíl pustý a podivný.
32.38
Sirdi ho často považoval za počátek svého království nad Naulem.

Hidrandëya'lowäyona
Kalendář a počítání času
33.1
Avšak lopota Hidrandëho, moudrého Vládce, teprve započala, ačkoliv s mnohým mu pomáhali jeho věrní, k nimž byl vždy laskavý a důsledný.
33.2
Budiž veleben pro svou vládu nad Naulem, spravedlivou a mocnou, pořádku plnou.
33.3
Tehdy Hidrandë ukotvil řád v času, poskládal dny běžící, pod paprsky Slöynanu, za letu Fö a za svitu hvězd.
33.4
Sedmkráte viděl, jak se dnové roztodivní točí dokola, a sedmkráte uviděl, jaký je zmatek a nestálost v tom dění.
33.5
Tehdy svolal velkou radu, v níž byli zastoupeni především Lepostiriyon, velkou poradu, jež trvala mnoho let, a snad ani nebyla konána na jednom místě, ale popel poradních ohňů zůstal na všech světadílech Naulu.
33.6
Kolem plamenů svatého ohně, jenž co den měnil barvu, požádal Lepostiriyon vybrané, aby před ním pěli píseň toho dne a tančili tanec pro ten den vhodný.
33.7
Na konci tohoto dne pak Vládce vyřkl svatého slovo, jež se stalo jménem daného dne, až do konce věků.
33.8
A než rozmyslel všechna pravidla řádu dní, uplynulo sedmkráte sedm let a ne všichni z velkého sněmu s ním zůstali, ale jiní zase přišli.
33.9
Tehdy povstal Hidrandëya'lowäyona, Letopočet Hidrandëho, který byl velkým vzorem a velkým pořádkem v běhu dnů.
33.10
Neboť den a noc se střídaly již po mnohý čas, kdy Fö se Slöynanem obkroužili sféry Naulu; ale nikoliv tak roky, jež zůstávaly ukryty.
33.11
Kalendář ten má tři sta šedesát dní a každý takový čas je zvaný rokem, tedy Wor.
33.12
Po spravedlnosti, každému Vládci je věnovaný čas, totiž dvanáct krát třicet dní, ale nikdy pohromadě, ale podle dávných zpěvů Lepostiriyon jsou ty dny mysticky rozděleny.
33.13
Avšak dvanáctero měsíců přeci zůstalo a jsou v každém jazyce zvány jinak, neboť v jazyce Domödi jsou těžké k vyslovení, jako již tomu tak mnohdy bývá.
33.14
Jejich jména jsou: Yasta'walnä'riyunnë, Ael'wöyi'nalna'kläyinnë, Ëwo'naynö'kläwantë, Dël'klärin'antannë, Ewöna'waylna'keltinnë, Salwo'anir'titnë, Easti'riyoni'nantë, Paluyina'wiriyannë, Klüwayn'iranintë, Aelan'aelnoy'wäynuran'istannë, Wumanti'olnoy'tyalnë a Zanimayro'yunmirandirë.
33.15
Pak dva časy stodvacetidenní jsou věnovány teplým větrům a větrům zimním a nazývají se Léto a Zima, totiž Aemäla a Aewera.
33.16
Mezi létem a zimou je pak kratší čas, jenž je zvaný Půlčas Zrození a zániku, ale lépe je znám jako Jaro a Podzim, tedy Aelea a Aelana.
33.17
Každý ze dnů roku tedy nese své jméno a je věnován chvále jednoho z Vládců Naulu.
33.18
To se však změnilo později, kdy Sirdiho dny byly pohřbeny a věnovány chvále jiným, skvělým bytostem Naulu, též podle rozhodnutí Hidrandëho.

Wömoninnë a Molhon
O darech, které byly složeny Hidrandëmu a o jeho nejobávanějším služebníkovi, kterého nelze přemoci


34.1
Bylo a dosud zůstává Desatero darů, které se zovou Wömoninnë a jsou to dary, jež každý z Tildo přinesl Hidrandëmu, aby ho uctil a složil před něj vzácnosti svých panství a také uznal svrchovanost Hidrandëho.
34.2
Ty dary pak patří Hidrandëmu a on jich užívá, aby jeho panství, totiž Naul, oplýval klidem tam, kde klid má být a ruchem, kde je potřebné.
34.3
A odkud se ta díla vzala, není známo docela, i když některá obsahují esenci práce svého dárce, avšak jejich moc je veliká a Tildo jí plně nevládnou.
34.4
Tak snad Wömoninnë pochází z rukou Ivarinden a snad jsou ještě starší.
34.5
První a největší z nich je sám Astalon, zlatý trůn, který pochází od Täyirndë a Alwamayny a je složen z klenotů obou království, lesa i hor.
34.6
Má tisíc malých květů, které pučí z tisíců pupenů na malých větévkách a ty zase vychází z mocných kmenů štíhlých stromů a v tom všem, jako kapky živé vody, se třpytí modré, zelené a rudé drahokamy, i pravostříbrné ozdoby a stříbrné ornamenty. A kmeny ty jsou zasazeny do hlubokých tůní pod kořeny hor, jež jsou souměrné a mocné.
34.7
A když na Astalonu sedí Hidrandë sám, trůn září a svým světlem naplňuje síně Paláce Rozvahy a v té záři studují bytosti, které hodlají být nejmoudřejší.
34.8
Praví se, že srdce Astalonu je živé, tlukoucí a Alwamayna ho přenesla z trůnu Uwy, dávného krále Lepostiriyon.
34.9
Druhým darem je Stoy'walon, Živá kapka. Ilmunayna jí donesla jako pilnou, třepotavou a rozechvělou vílu, která neustále poletuje a v záchvěvech větru roznáší svěžest a odhání smrt.
34.10
Její mocí je čistý život, kterým hojí všechny rány, všechny poskvrny a všechny nečistosti, jež zlo světu přináší.
34.11
Hidrandë jí nikdy nepodřídil své vládě, ale ponechal jí samotné rozvážit, kdy bude pomáhat potřebujícím, i když jen zlehka, jen jako když se nejmodřejší vlnka dotýká jemného písku na pobřeží moře.
34.12
Od těch dob Stoy'walon poletuje svobodně po Naulu a tam, kde zavítá, očišťuje a spravuje poškozené, léčí i nejdrobnější ranky.
34.13
Třetím darem je Metulgo – Dýka zloby. A Hidrandë jí odmítl, ačkoliv darem zůstala. Je to strašlivý dar Sirdiho.
34.14
Je zamčena na tisíc zámků v černé truhle, která se nazývá Gimulgon. Dýka je chována skrytě, neboť její bodnutí ničí duši, aby pak již nikdy nebyla, a to jak na Naulu, tak i mimo svět.
34.15
Kdo jí pak třímá v ruce, bodnout vždy pak již musí, taková je její moc.
34.16
Čtvrtým darem je Hamurgo – Rudé kladivo. Je malé i velké a strašné i krásné, přesně takové, jaký je jeho nositel.
34.17
Roznáší smrt v plamenech anebo zase je s ním možno ukovati věci ze všech kovů tak úžasné, že pouhý pohled na ně tvory očaruje a ze své moci již neuvolní.
34.18
Je to dar Niyenult, která rozvážila, zda kladivo či štětec je jejímu srdci bližší. Sama pro sebe ale zvolila štětec.
34.19
Ale Hidrandë Hamurgo málo užívá, ačkoliv Nalmovi, Pánu kovářů, ho několikrát propůjčil, aby koval velká díla.
34.20
Pátým darem je Mimilin, Pohár rozkoše, dar Lümindon. Prýští z něj sladká míza, Lulin a téci nepřestává, dokud nemá každý okolo dost.
34.21
A síla té mízy je taková, že každý, opojen, je v zajetí lásky a miluje vše okolo, a ve štěstí tak zůstává po dlouhý čas.
34.22
Každého sedmnáctého úplňku Hidrandë z té číše nalije všem hostům na velké božské hostině, aby šťastni byli.
34.23
Šestým darem je Pilwin, Prsten milosrdenství a ten vyrobila ze svých slz sama Loynalë.
34.24
Pilwin tiší hněv Hidrandëho, když shlíží na nehodné a na křivdy, které dějí.
34.25
V zákonech spravedlnosti není místa pro slitování – a tresty, které Hidrandë uděluje, jsou strašlivé. Však Pilwin zachraňuje mnohé, aby byli ve své hlouposti a nerozvážnosti ušetřeni.
34.26
Sedmým darem je Sülimon, Vak větru, dar Mnëndinův. Modrou tkanicí je ovázáno hrdlo vaku a v něm je spoután vítr, který se nazývá Omoyn, Strážce. A ten vak rozváže Hidrandë tehdy, když bude v nebezpečí. Pak Omoyn v bouři rozpráší všechny nepřátele, byť by pocházeli z Lepostiriyon či z Vnějšího světa.
34.27
Osmý dar je Klö, Božská žíně. A tu přinesl Horünen jako symbol svobody a její ztráty. Neboť byla moc té žíně taková, že každého s ní bylo možné svázat, byť by to byl jen duch nehmotný. Ta žíně byla nekonečná a natáhla se vždy tak, aby svázala ještě jednoho nešťastníka, kterého Hidrandë chtěl potrestat za nespravedlnost.
34.28
Devátý dar pochází od Örondë. Je to Morgulon, Černý kořen, symbol neštěstí. Jeho moc byla skrytá, oddenky se plazily pod zemí, a kde vyrašily, tam se nedařilo životu a rostliny i zvěř chřadla.
34.29
A běda, praví se, že Morgulon již není v síních u Hidrandë, ale byl ztracen a teď prorůstá zemí smrtelníků a okrádá je o štěstí a klid.
34.30
Desátým darem je Yowolnayn, Strojek času, někdy také nazývaný Dowuyin a Ulmin, Srdce času nebo Časomíra. Je to skutečné živoucí srdce, které tepe krokem Času. Vládce na něj může pohlédnout, a ví, kde a jak čas po světě kráčí a kde jeho kroky jsou lehké anebo kde zas kročeje dupají po výtvorech božích. Ten dar byl od Osqaldina.
34.31
Jediný Mnëndi nedaroval Hidrandëmu věc, nýbrž ve správnou chvíli, na hostině bohů, uprostřed veselí, pověděl svému vládci žert.
34.32
A ten žert byl nejskvostnější ze všech, že sám Hidrandë slzel smíchy, svíjel se na zemi ve smíchu a nemohl přestat po sedm úplňků, a svým smíchem nakazil mnohá božstva okolo, až se smáli také.
34.33
Ačkoliv ho později nezařadil mezi Wömoninnë, vždy vzpomínka na tento žert vyloudila na tváři Hidrandëho úsměv.
34.34
Jaká jsou slova toho vtipu, ale nikdo neodhalil.
34.35
Nyní ještě porozprávějme o velkém Molhonovi. Kdo je tato nestvůrná bytosti, která pohlcuje nehodné a nikdo se jí nepostaví? Odkud Molhon přichází a kdo je jeho matkou?
34.36
Molhon je snad synem Ivarinden a praví se, že prvorozeným, dříve, než přišli Tildo. Snad je jedním z Awal'wistifon, Tvorů poznamenaných, levobočků Tildo, ale spíše je ještě starší, a možná je Repukantovi bratrem, jedním z Bäbrizo'kalstifon.
34.37
Veliký jako celé pohoří, přitom ale nemusí být viděn. Barvu má černou, neboť je nasáklý barvou Vnějšího Světa. Když se však ploutví svou, či pařátem dotkne nebes Tildoronských, čerň vnějšího světa se promění v duhu.
34.38
Jeho tlama je jako bezbřehá prázdnota, do níž lapí ty, kteří jsou v nemilosti všech rovnovážných sil na Naulu.
34.39
A praví se také, že jeho chřtán je brána do Vnějšího světa, avšak nikdo jí ještě neprošel, aby se ještě nazpátek vrátil.
34.40
A běda! I samotní Tildo nemohou odolat Molhonovi, kdyby je pozřít chtěl. Naštěstí pro ně, a jistojistě podle úradků Mirondë, sleduje jejich přání a Tildo ho volají k potrestání hříšníků nejvyšších.
34.41
Sám Hidrandë je před ním v bázni, avšak velmi je šťasten, že Molhon na slovo poslechne jeho přání.
34.42
Molhon obzvláště miluje Loynalë, jež je milosrdná a dlouho váží potřebu tohoto Pohltitele a jen jednou se přimluvila za jeho služby.
34.43
V tlamě vedoucí až k bezčasému prázdnu již uvízl i Lepostiriyon Pazour, který trápil dlouho kraj Similiniyual a jehož moc byla ohromná.
34.44
Rovněž Hamdo Hagutör, netvor z Bezčasého prázdna Vnějšího světa, jehož čarovné síly ohrožovaly samotné pletivo času.
34.45
Také Asstrüfan Balgoron a Hemifü, poté, co zneužili sílu znamení Iyö'o, či Melëra Wutränol a Ccerkogondra Hříšná, stejně jako Recirkar Der Šedomlatná, pohlceni byli.
34.46
I jiní, kteří se ve své moci tak rozrostli, že se bývali mohli vzepřít samotným Zákonům a zničit tak mnohé, co bylo budováno po věky.
34.47
Avšak ani Molhon není věčný, neboť též je zapleten osudem pláště Tëy, jak bude zmíněno později.

Nestömir a Nestömirka'linti'mandiyë
Ponížení, které Nestömir způsobil Hidrandëmu a jeho náprava
35.1
Stejně jako je Sirdi z rodu Tildo, a přec hanbou na tváři ostatních, tak jest příběh o svržení Hidrandëho legendou temnou mezi zářnými.
35.2
Neboť teprve ten, kdo se naučí sklánět před rozkazy druhých, moudře sám dokáže vládnout.
35.3
Tak se také stalo nejvyššímu z Vládců.
35.4
Nejmocnější z Awal'wistifon byl Nestömir, Prahnoucí vichr. Brával na sebe podobu nestvůrného dvouhlavého supa a jeho křídla byla rozprostřena přes tři údolí.
35.5
Na hlavě své rudohnědé nosil korunku z démantů protkávanou žilami pravostříbra, neboť nosil myšlenku, že jest jeden z Tildo, a to samotný bratr Hidrandë.
35.6
Pošetilý však byl a hrubě nemoudrý, ačkoliv oplýval silou.
35.7
Jeho sídlo bylo v horách Atö, u pramenů řeky Runduny, ale na svých mocných křídlech oblétával celý svět.
35.8
A takto pravil horám a lesům, i všeliké drobotině v řeči královské, ale lživé a posměšné:
35.9
„Popatřete, maníci lecjací, na tu velkou spravedlnost, kdy bratr můj, slabší a lstivější, vládu nad světem sobě uchvátil a jedenáctero jeho Tildo dalších pak sobě jiné kusy světa podmanili a vás maníky nazvali. A já – mocný jako vichr z počátku světa, obdarován dary od samotných Ivarinden, dary mocnějšími než Wömoninnë – nyní se vlády zdržuji z prosté čistoty, abych všem mocným uvolnil cestu správy nad světem. A máte se snad díky tomu lépe v životech svých!? Požíváte snad blahobytu nebes a darů země? Nikoliv – vždyť nejsladší med je v rukou Tildo, tam také nejšťavnatější ovoce roste a nejtužší mléko tučné krávy a ovce dávají. Ach ne, nechci nic pro sebe, neboť darů já sám mám bezpočet. Ale pro vás všechny, pro všechny maníky jsem se rozhodl bojovat, abyste též požili blažeností stolů Tildo. Proto sebe poměřím se silou svého bratra a poté, až zvítězím, vládu spravedlivější zvolím pro nás, pro všechny.“
35.10
Však úradky Mirondë nejsou ku změnění, ačkoliv vůle může být veliká.
35.11
I změnil Nestömir svou podobu pětkrát, na velrybu nesmírnou, na hada oplétajícího horstva, na lva tisíciocasého, lávu chrlícího, i změnil se též na krystal oživlý, zářící jasným světlem mnoha barev a pak na strom uhelný, černý, se stříbrnými květy jako šperky. I změnil se pak zpět, do podoby své, supí.
35.12
Vylétl k nebesům a zpupně vyzval Vládce všech vládců, Hidrandëho, na souboj a v řeči té sám sebe bratrem jeho nazval a určil sobě vládu samozvanou.
35.13
Tak zaklesli se oba mocnáři pažemi do sebe a měnili podoby, jak zápasili, aby získali výhod. I bylo vidno, že Hidrandë skutečně těžko odolává ranám Nestömira a všichni kolem velmi užaslí a poděšení byli.
35.14
To byl jediný čas, v dějinách světa, kdy Hidrandë musel v zápasu obhájit svou vládu a od té doby již ho nikdy nikdo nevyzval, neboť taková je moudrost Mirondë.
35.15
Než se stalo, že po létech zápasení Nestömir polámal paže Hidrandëho, v pase sevřel a shodil do moře, do propasti nejtemněji modré, do Kulfindu'mokasti, Jámy zavržení, hluboko v mořích.
35.16
Tehdy Nestömir sám usedl na Astalon a jal sobě poručníky a rádce shromažďovat.
35.17
Převrátil mnohá díla ku své potěše a když je zvrátil, potěchu již necítil. Přetrhal mnohá pouta, jež vázala k sobě věci dané v Tildoyinnë. Avšak jen je přetrhal, zaplanul radostí jen krátce a pak pohasl níže nežli předtím.
35.18
A jiní Tildo se obávali, že svět se blíží ke konci, ale nezasáhli, neboť je přemohl strach. Jen Örondë vztekle burácel a vzýval k odplatě.
35.19
Tu odvrátili se od Nestömira mnozí Lepostiriyon, a též mnozí z maníků. Málo tak učinilo veřejně a z nich většina byla potrestána. Avšak s každou ranou se tatáž rána vryla Nestömirovi do duše.
35.20
A též mnoho služebníků i duší svobodných toho světa uprchlo a skrývali se v hlubokých lesích a strmých horách, či v nehostinných bažinách.
35.21
Zasmušilý a neradostný z toho vítězství pak Nestömir dlouho na dobytém trůně vysedával, nečinný.
35.22
Z jeho očí stékal černý smutek a praví se, že z těch slz vznikl Slöri'wanlumännë, Černý pramen, počátek Iwirinovy řeky.
35.23
I stalo se v těch časech vlády Nestömira, v časech Nestömirka'linti'mandiyë, že ve světle trůnu moudrého, v komnatách nestárnoucích a při písni nejvznešenějších z Lepostiriyon, Nestömir zmoudřel a jeho duše se proměnila.
35.24
Sám pak odešel, oděn do smutku, z Tildoronu, a zamířil do Kulfindu'mokasti, aby osvobodil Hidrandëho.
35.25
Pochopil totiž, že vzpříčit se úradkům Mirondë nikdo nemůže, a ač by toho schopen byl, velké neštěstí na sebe poté přivolá.
35.26
Posypal si hlavu svou rudohnědou prostým šerým popelem na znamení hanby. Korunku z démantů, protkávanou žilami pravostříbra, daroval nejprostšímu z Předhadstva vznešeného, na znamení pokory.
35.27
Sám přetrhal okovy Hidrandëho vězení a padl před ním na kolena v prosbě za odpuštění. I bil se důtkami.
35.28
Moudrý Vládce vládců se nemstil sokovi svému, ale dal mu v panství Kulfindu'mokasti a k tomu právo, uzavřít do tohoto žaláře toho, jehož Nestömir uváží za trestu hodného.
35.29
Nemnoho jich bylo a jen po nejspravedlivější úvaze bývali tací uvězněni do hlubin moře.
35.30
To je již tak dávno, že svět na to místo zapomněl a sám Hidrandë ho nechce prozradit. Gonmandina, Paní hlubin, ho váhá objevit.
35.31
Tu černou kapitolu Tildo nemají v lásce a nikdy nesnesou v tom směru posměchu, leč jediný Hidrandë ten posměch přijímá, jako připomínku pokory před Jsoucnem samotným.

Alwamayna
O Vládkyni kamene a zázračných věcech okolo ní

36.1
Alwamayna je Vládkyně kamene a nyní je potřeba porozprávět o její kráse, smýšlení a o místech, které jsou jí nejbližší.
36.2
Vládkyně kamene je zvána různě v různých jazycích. Lidé jí v pozdějších dobách dali jméno Sutnog nebo také Wasya. Trpaslíci, kteří ji považovali za svou matku, jí nazývali Nëytär, anebo také Wätär.
36.3
Ona povstala v Alumintë Lotoson, v Kolébce kamene. Dlouhý čas ale kráčela po Naulu, v hlubinách světa a též mezi skalami a horami.
36.4
Avšak nikterak ráda prochází skrze hvozdy a háje posvátné, neboť zelený svět jí vždy zneklidňoval.
36.5
Alwamayna má nejraději trpaslíky, neboť jsou jí v mysli nejpodobnější, milují hory a jeskyně, stejně jako ona a tvoří z jejích darů překrásná díla.
36.6
Nicméně čas těchto bytostí měl teprve přijít.
36.7
A takto jí mohli uvidět ti, co k ní našli cestu.
36.8
Na trůně z alabastru usedá Alwamayna, jejíž krása je chladná, ale jasná a věčná. Jeví se jako zralá žena, spíše matka než dívka, četné vrásky jí propůjčují vážnost, černé vlasy v pravidelných vlnkách položené na zlatých poduškách okolo. Oči se jí třpytí zlatem, ale na jazyku slovo, pevné jako kámen. Pleť má zářivě bílou, protkanou jemnými modrými žilkami.
36.9
A na čele Vládkyně se skví velký kámen posazený v jemné pravostříbrné koruně. Ten kámen se jmenuje Kowaldon, barvy modré a je v něm ukryta velká moc nad světem skal.
36.10
Šat Alwamayny je také skvostný. Tkán je z nejjemnějších nitek nerostů, lehký ve vánku, a přesto nikdy nezanikne, a nese velkou záři, která uklidňuje rozzlobené. Jeho barva je někdy temně modrá a mění se až k odstínům letního nebe. Zove se Lömiyon.
36.11
Alwamayna nevychází často ze své skalní říše. Prochází se nekonečnými sály a chodbami vykutanými všemi tvory podzemí. Bývá v podobě podivné stařeny, šedý vlas a režná halena, avšak její oči jsou plné modré barvy.
36.12
V této podobě se též zjevuje na zemi, zvolí-li takovou cestu. Jindy se zase promění v modrý safír a spočine na jednom místě, kde pozoruje okolí.
36.13
V rozprávění o Alwamayně je dobré říci také o Pěti divech slují. Nazývají se Döwlininë.
36.14
Tři z nich jsou čarodějní tvorové a pomáhají Alwamayně vládnout nad svým panstvím, jakožto její přátelé.
36.15
První je Söfon, netopýr z kouřového démantu, který létá neslyšně a není možno ho spatřit, leda by to byla vůle Alwamayny.
36.16
Söfon létá dnem i nocí po jeskyních, slujích a trpasličích stezkách a nosí své Vládkyni zprávy. Dokonce ani brána či dveře pro něj nejsou překážkou, neboť je čarovný.
36.17
Druhý z divů je Wumun, pravostříbrný mlok, který je sotva jako pěst válečníka velký, a může být i menší, je totiž také obdarován kouzly.
36.18
Však může se také v okamžení zvětšit, až je nestvůrný a velký jako hora. Pak seznají nepřátelé, že jeho tíha je velká a pod svými tlapami drtí armády a svou tlamou dokáže rozlomit i kámen. Wumun je dobrý služebník Alwamaynin a často pobývá v její blízkosti.
36.19
Wumunovy potomci pak slézají ze skal a vylézají z nitra hor, podobni menším i větším mlokům a čolkům, i žijí v lesích i u jezer.
36.20
Třetí z divů je pak Smolinan, živý kámen. Je to podivný stařec, dokonce starší než sama Alwamayna a je legendou, neboť Čas šeptá, že je dokonce věkovitější než Ivarinden.
36.21
Vždy býval samotářem, ztracen přehluboko pod kořeny světa, a když přišla Alwamayna, přidal se k jejímu panství, aby jí se svou pokorou a nabytými zkušenostmi pomáhal. Sedává po její pravici, šedý a nenápadný, aby odměřeným slovem potěšil radou. Po cestách s ní ale nikdy nekráčí.
36.22
Čtvrtý div je pak všude ve skalách, ale málokdo jej viděl, neboť to je Kol'lömin, Síť slechu. Jsou to nitky a provazce, celé sítě drobných cestiček, puklin a škvírek, které jsou protkané po celém světě. Některé tak drobné, že ani nejmenší z tvorečků by jimi neprolezl.
36.23
Avšak Alwamayna jimi naslouchá, jak žije její království, jak sténají hory, jak šeptají prameny, jak kvetou zahrady drahokamenů.
36.24
Pátým divem je obelisk žulového života, Hunan. Není v sálech Alwamayny, nýbrž je schován v hoře, která se jmenuje Arambat. Tam, ve velkém sálu, spočívá na zádech čtyřech kamenných obrů, starých Praelementárů.
36.25
K němu putují mnozí tvorové skalních říší, ale málokterý ho v životě uvidí. A v tom kameni je velká síla věků. Kdo se ho dotknout dokáže, stane se nesmrtelným a čas ho již neskolí.
36.26
I s Alwamaynou přišla na svět Trojice ze Tildoyn'sülima.
36.27
První je rudý zeměplaz, který zove Tumözi, a jeho potomci se rozšířili mezi skaliska světa. Nemilují svit Slöynanu. Tumözi sám nikdy nenásledoval Alwamaynu po její cestách.
36.28
Druhým je černý netopýr Alsömë, jenž nemusí nikdy jíst ani pít a létat věčným letem po všech jeskyních světa. Ten naopak často následoval svou Vládkyní bez oddychu.
36.29
Jako třetí přilétl na Naul skalní orel Oniron, a jemu sama Alwamayna vystavěla skvostné sídlo na vrcholku hory Lotron v Iskaru.
36.30
Oči Onironovy vidí dál, než oči Hidrandëho, ale co uvidí, to si Oniron nechává pro sebe. Sama Alwamayna nezneužívá jeho rad, ačkoliv by se často ptát mohla.
36.31
Ještě zbývá porozprávět též o třesení země, za což bývá Alwamayně spíláno, ačkoliv to její práce není. Odkud se tedy bere to strašlivé zemětřesení, které zničilo město Ulmuni, perlu azurových jezer, bílé a zářící ve slunci jako zlatý klenot?
36.32
Ta zkáza, která pohřbila Kobky tisíce hlasů, pod horstvem Lindwetristë, žalář pro bytosti nevídané?
36.33
Ten hlas z nitra hor, jenž probořil dno Spanilého jezera Söl-Önani'wani a nechal jeho slastnou vodu shnít na dně jeskyní?
36.34
Lepostiriyon ten zemětřas vždy nazývali Naula'wurgondë a trpaslíci Umam Burzandi.
36.35
Věčné, i když zapomenuté jsou síně Fag'hrondin, Tumgälad Sirdolinnë, Namghaz Tulbaz. Ale Temní tvorové tam zůstávají, jak bude rozprávěno později.
36.36
Mnoho jich je uspáno a spát budou navěky, ale nikoliv všichni.
36.37
Pak probudí se od času některý z Kolpodiyon, Bezbožníků a zem se zatřese, ať již pod mocnou nohou, tak někdy také ze snahy prorazit na světlo Slöynanu.
36.38
Ale také se praví, že to třesení země je samotná Likintiyannon, která se oklepe odporem nad podivnými bytostmi ze síní Fag'hrondin, stejně jako by se zatřásl maník nad odporností světskou.
36.39
Co mělo spát navždy, ať také spí.
36.40
A takový je symbol Alwamayny Nimfëliyë, totiž bytelný vstup do nitra hory, chráněn pevnou bránou. Na té bráně je pak osm rudých drahokamenů a pevný štít uprostřed. Hora, jejíž nitro je zapovězeno, je špičatá a též hluboce zakořeněná. Po jejích bocích je šest zelených smaragdů.
36.41
A jaké jsou vlastně chrámy, jež mu stavěny jsou; jaké jsou ty obětiny?
36.42
Obětinou pro Alwamaynu je vždy drahý kov, drahý šperk, vlastní rukou tesaná soška a ta musí být z kamene; a to vše ať je usazeno na posvátné místo samotným dárcem.
36.43
Při modlitbě pak prosebník leží, tváří k zemi, ale smí si podepřít čelo; oči jsou zavřené.
36.44
Modlitba k ní je tichá a často též neslyšná, jen v mysli pronesená.


Loynalë a Oyla'wëykaya'aldiyannë
Vládkyně smutku a soudkyně mrtvých, její čarovný háj a vznik cest na nebi
37.1
Aj! Loynalë Sensäriyë byla nazývána Smutnou Vládkyní, ale nese i jména jako Sisil, Togad anebo Oymalinum.
37.2
Také jí nazývají Vládkyně mrtvých, ale to jméno jí nevystihuje správně, neboť ona je soudkyní mrtvých, ale nevládne jim.
37.3
Duši poté nevládne již nikdo, ale tepe v ní vůle Mirondë.
37.4
Avšak někteří Loynalë říkali Paní noci, což však také nebylo po správném způsobu, neboť noc byla časem tmy a podivných rejů. Později vládu nad nocí převzal Löta, syn Loynalë.
37.5
Vládkyně smutku na čele nosí čelenku Uwänidë, která umožňuje prohlédnout duši zesnulých a soudit je dle jejich skutků. Ta čelenka prý pochází již od Mirondë a Ivarinden jí nezhotovili.
37.6
Loynalë bývala oblečena v černý šat, který plul okolo ní ladným pohybem, uspával oči a uzdravoval mysl. Ten plášť nesl jméno Pelanë.
37.7
Vypráví se, že Pelanë Loynalë je již ztracen, a že ho zapomněla na svém loži, když se milovala s Praelementáry dobra. Když odcházela nahá, pláště se zmocnili Botonkäy, permoníci všudybylové a pohádali se nad ním. Plášť roztrhali a každý si odnesl svůj maličký kousek do různých krajů Naulu.
37.8
Kdo by zapletl kousek Pelanë do roucha svého, navždy v míru žíti bude a po dlouhý čas bude šťasten. I po smrti, bude s úsměvem uvítán u soudu, rovněž jako jeho cesta po sférách posmrtných bude bez útrap.
37.9
Kolem Loynalë létá její věrná přítelkyně hrdlička Siloynawen. Je bílá, ale její křídla jsou šedivé barvy. Jejím posláním je uspávat svým letmým dotekem kouzelných křídel.
37.10
Má nesčíslně dcer, malých a tichých hrdliček, které sídlí všude po světě a každým dnem darují sladký a zasloužený spánek mnoha maníkům. Potomstvu Siloynawen se říká Siliwünan a jsou oslavovány všemi, neboť dobrý spánek je požehnáním od bohů.
37.11
Loynalë je sličná, ale smutných očí a bledé tváře. Její ruce jsou něžné, ale křehké a její postava je vyhublá, a kdyby zavanul mocný vítr, jistě by jí ublížil svou prudkostí a hrubostí.
37.12
Loynalë nikdy nebojovala ve velkých bitvách a zbraní se nedotýkala.
37.13
Tak se Loynalë prochází svým sadem, který se zove Hen'welenanen, totiž Sad zesnulých. A hle – ten sad je ze stromů, jaké nikde nejsou.
37.14
Jejich kmeny jsou hladké, štíhlé a celé černé, ale koruna nasedá vysoko nad zemí, až se ztrácí v mlhách a je celá bílá, jasně a zářivě. Avšak tyto stromy nepatří k rodu Fäliyë.
37.15
Aj! Zovou Malikonta Antanen! Jsou jako život; nízký je černý a neveselý, jednoduchý, ale završení, které je vysoko a pro mnohé nedostupné, je zářivé, krásné a jasné.
37.16
A jak v životě stoupají ti, kterým je růst k výšinám dáno, oprostí se od černě kořenů a poznají jednotvárnost kmenů. Koruna je daleko, ale každým krokem se blíží.
37.17
Nezalekne-li se maník dálky, slastné světlo naplnění ho čeká, pakliže vyšplhá nejvýše, kam mu osud a jeho duše dovolí.
37.18
Do Hen'welenanen každým dnem přichází mnoho mrtvých duší, které dokázaly projít všemi nástrahami až k Loynalë.
37.19
A ta je zdraví již z dáli a vítá je ve svém sadu, kde je možné být pouze upřímný.
37.20
Každý se dočká dotyku hebké dlaně Vládkyně milosrdenství.
37.21
Tu Loynalë přečte zprávy sfér nebeských, z barev a odstínů, i chutí drobných, jaké povahy jsou činy a záměry, či jakost duše, jež právě obdivuje háj Hen'welenanen.
37.22
Je totiž posledním soudcem, soudcem s velikým milosrdenstvím, ale též s ukrytou zatvrzelostí vůči krutosti.
37.23
Neboť v jejích očích jsou často slzy jako mohutné potoky a oči ty pláčou, roní slzy za všechno utrpení a bolest, kterou na světě zažívají maníci, tvorové i zvířata.
37.24
Tehdy Loynalë otevře cestu duši zesnulého, ať již do bran Kastafë, do zatracení, do věčného moře duší nebo jinam, jak je rozprávěno v Dimilnoy, Pochodu mrtvých.
37.25
Loynalë vždy milovala vždy svůj háj a ponuré, tiché potůčky slz, jež každý den ráno a večer prolévala nad utrpením světa.
37.26
Sama málokdy háj opouštěla.
37.27
Do toho času nikdy nevztáhl ruku žádný z Tildo na jiného ve zlém, než tu poprvé, Sirdi, válkychtivý, prokletý.
37.28
Válka je nenasytná jako oheň, čím více plane, tím více potřebuje nakrmit, čím je sytější, tím více plane.
37.29
A tak Sirdi, v Motgor obutý, Klöru opásaný a v ruce třímaje Göm'wak, přišel jako veliká bouře, až se Hen'welenanen zachvěl. A ze svého válečné dvoukolého vozu z černé oceli takto pyšně hleděl na uplakanou Vládkyni.
37.30
I žádal veliký dar, který byl nesmyslný, pustý a marný. Chtěl dřevo na další válečné dvoukolé káry, s jakými přijížděl, a to dřevo ne ledajaké, ale přímo ze Sadu zesnulých.
37.31
To dřevo ze stromů, které korunami ční převysoko a jejichž vůle je milosrdná, ale pevná jako sám svět. Z toho dřeva, čarovného, pak chtěl vyrobit zbraně pevnější oceli, též svižné, které by se hroužily do srdcí a břich nepřátel, a aby byly potřísněny krví.
37.32
A věděl, že Loynalë je něžná a nebude klást velký odpor.
37.33
Chabě se mu postavila do cesty, ale ten jí udeřil a dvakrát ještě znovu.
37.34
Z očí bohyně vytrysklo moře slz, neboť bojovat neuměla, ale byla připravena snášet bolest tohoto světa.
37.35
A těch slz bylo na tisíce, a ještě tisíckrát tolik. Byly nashromážděny z prvotních časů, a to množství bylo jako velké moře smutku a třpytné naděje.
37.36
A tak to snad bylo míněno osudem daným od Mirondë.
37.37
Slzy se rozletěly všude po nebeské klenbě, mezi hvězdy prastaré, zapadly do černé Prabarvy, kde sídlí Tma a rozsvítily se jasným mihotavým světlem jako malé svíčky.
37.38
Jinde se zas rozlily kaluže slz a krve Loynalë, takže vytvořily na nebesích podivuhodný obrazec; ten pak měnil každé noci svoji podobu, ale vždy převládala jasně bílá a odstíny červené.
37.39
Pak v děsu naříkala Loynalë a utíkala před zlobou Sirdiho, než Örondë s Molhonem přispěchali.
37.40
Tehdy Molhon pohltil Sirdiho levou ruku a zalkl se jí, až téměř ke zkáze. A Sirdi byl zahnán do pustin, kde se na nějaký čas ukrýval.
37.41
Též, žel, několik stromů Malikonta Antanen padlo a skutečně byly přerobeny na mocné zbraně.
37.42
Ve Filantayn'mulnë stojí, že dobro poté hojí, co zlo spáchalo, a proto Niyenult s Alwamaynou každá podle své podstaty nalily život a světlo do rozptýlených slz.
37.43
Tak vznikly Oyla'wëyka, totiž Hvězdičky prostých a příběh ten je nazván Oyla'wëykaya'aldiyannë, Stvoření hvězdiček prostých.
37.44
Všechny hvězdy pak souhrnně nesou jméno Wë.
37.45
Pak Wë žily a žijí doposud vlastním životem a esence ducha jim byla vdechnuta, i s množstvím barvy. Shlížely hvězdy do noci a maníkům přinášely naději a radost.
37.46
Na nebi vykreslily nádherný obraz, jenž od těch dob uchvacoval srdce básníků, malířů i všech prostých lidí, kteří obrátili svůj zrak k nebi za tmavých nocí.
37.47
Neboť jak jinak by mohl prostý člověk okusit božství obyčejněji než pohledem na zářivou noční oblohu, kde se mísí tvary a barvy v nejjemnějších krajkách, tančící za hranicemi tohoto světa. Jsou darem neutuchající naděje, jež je starší než tento svět.
37.48
Tři zvířata se objevila na Naulu, s příchodem Loynalë, Tildoyn'sülima.
37.49
Černý kos, se zlatýma očima, jenž své pokolení rozprostřel po celém světě.
37.50
Ve svých písních maníkům připomíná smrtelnost jejich a zároveň připomíná předsevzetí radovat se z krásy světa, připravené od Ivarinden. Ten kos zove Dolün.
37.51
Též přišla plachá srna, jež nemůže nikdy nikomu ublížit a sama se nikdy nepostaví na odpor. Mění barvy podle barev lesa i luk, ve kterých tančí.
37.52
Zove se Lanämula a její pokolení též hojně osídlilo všechny kouty Naulu.
37.53
Mnoho srn padlo za oběť Sirdiho pokolením, i bylo umučeno, ve snaze zvrátit jejich povahu a vyvolat v nich hněv a závist, leč nikdy se tak nestalo.
37.54
Však nejzvláštnější je Runa, šedá kočka se třemi bílými ocasy. Vládne velkou čarovnou mocí a je též velmi znalá mnohých skrytých tajemství Naulu.
37.55
Praví se, že přišla z Vnějšího světa a všichni nespočetní potomci její pak mohou vždy procházet mezi Naulem a Vnějším světem.
37.56
Runa v sobě ukrývá všechny povahy, které pak různě střídá a jeví se tak ostatním jako zmatená a nestálá.
37.57
A takový je symbol Loynalë Sensäriyë, totiž bystré oko, jež roní nespočet slz, v pěti řadách znázorněných a po stranách dvě svíce, jež hoří v Zasvětí. Nad okem se skví prostý strom z Malikonta Antanen a po bocích je naznačena cesta zesnulých duší.
37.58
Obětinou Loynalë nechť jsou toliko skutky milosrdenství, různých drobných pomocí, modlitby za ukončení utrpení, slzy odpuštění a vzájemného pochopení, i klidná slova útěchy těm, kteří je v hloubi duše postrádají.
37.59
Loynalë požaduje chrámy prosté či zdobné, barvy černé a stříbrné, či bílé, též kapličky drobné, v klidných zákoutích, a nikoliv na slunečním světle.
37.60
Neboť Loynalë též miluje světlo Slöynanu, ale více má ráda stín odpočinku.
37.61
Modlitba její nechť je prováděna ve stoje, s dlaněmi na očích, potichu, snad jen šeptem, a spíše večer, kdy den odchází a v tichu krajiny, či snad chrámu, může maník bez vyrušení rozjímat nad nadějí a smrtí.


Yeö, Kastafë, Dimilnoy a konečně Fal Yeö'tanawäliyë
O duších žijících tvorů, putování duší zemřelých skrze sféry světa, a nakonec o velkém moři duší

38.1
Hle! Nekonečná je řada duší, pak i duše samotná ve své hloubce.
38.2
Duše sídlí ve světě i mimo něj a cestuje mezi těmi místy svižněji než nejrychlejší vítr. Skýtá útočiště pocitům, které by hlodaly a ničily, ale také krásným a konejšivým.
38.3
Dává dech do úst řečníkům, propůjčuje nápad umělci, aby sochal a maloval krásná díla. Láskyplným dává sílu milovat a konat přitom velké divy. Ale také může být mistrem zloby, přetvářky, zrady, bolesti a utrpení.
38.4
Dokud duše tepe v těle, lidé dýchají, stejně jako činí Melëra, Lükasëli či Turüh. A tak se duše neklidně chová, jako srdce tlukoucí – ona dechem povznáší život.
38.5
Bez dechu duše by nebylo života a bez záchvěvů duše by tělo zachvátila hniloba, ku potěše mrzutého Örondëho. Tehdy, pokud duše odchází, tělo se rozpadá a vrací se k zemi.
38.6
Už od počátků sídlily duše ve světě. Byly zakuty ve skalách, sídlily na dně moří, v kamenech, v povětří.
38.7
Snad přišly již s Mirondë a jako neklidná směsice oblaků proplouvaly Všehomírem. Ale také mohly býti stvořeny ve velikém Yastawäyintë, kdy se rozeběhly světem, hledajíce své naplnění.
38.8
Též se praví, že Ulu a Aldo na počátku světa zpívali a s každým jejich výdechem se zrodila jedna duše, bez určení a zmatená, která teprve v pozdějších věcích hledala a nalézala své místo ve světě.
38.9
Snad jsou to kousky snů Mirondë.
38.10
A jak je to doopravdy, neví ani Hidrandë, Lepostiriyon to zapomněli a Ivarinden to nevyjevili.
38.11
I Lepostiriyon a Fäliyë měly duše, a mnozí z Lepostiriyon byli duší samotnou. A každý z Alnë, ba i z Vasë měl duši, a přitom od Mirondë byli všichni duší jedinou.
38.12
I ta nebyla vidět, ani cítit, ani slyšet, ale bylo jí rozumět. Srdcem bylo nasloucháno duším a také myslí. Láska vždy dokázala rozechvět srdce tak, aby zaslechla volání duší. A proto se duši říká Yeö.
38.13
Ale Yeö však nebyly stejné a nebyly si rovny, však všechny měly místo, které bylo dáno od Mirondë, ale nesouhlasili s tím všichni. Mezi všemi byly duše zlé i dobré, malé i velké, ale především ty, jež zůstávaly dlouhý čas a pak ty, které světem jen proběhly a navracely se.
38.14
Mnoho z pradávných duší, které vyplnily Fäliyë a Lepostiriyon, přišlo samo z divočiny, kde již od dob Ivarinden čekalo na okamžik vtělení.
38.15
Po smrti tělo vychladne a nechá se napospas všem, kdo mají úkol ho uchvátit, podle zvyků darovaných Tildo a Ivarinden.
38.16
A těmi zvyky vládne Apatë, Paní klidných mrtvých a Namiseldi, Pán hříšných mrtvých.
38.17
Tehdy Yeö pocítí povinnost a někdy touhu, ale též však strach, podvolit se soudu Loynalë, úsudku Apatë a zlosti Namiseldiho.
38.18
Duše uniká a bloudí, někdy dlouhý čas, jindy zase krátký. Její pouť je vždy jasná – musí dosáhnout Kastafë, totiž Zasvětí, kde všechny duše spočívají v klidu, než některé zatouží znovu se vrátit na svět a jiné usnou spánkem Ayamastë.
38.19
Ale jaká je vlastně pouť do Kastafë? Strastná i blažená, podivná i chudobná, podle toho, jak tvor žil a jakým břemenem hříchů i křídly povznesení božích odpustků je nyní zatížen neb ulehčen.
38.20
Yeö plyne zákoutími i pláněmi světa a hledá cestu vzhůru a pryč. Prochází sférami, kde na ní čekají nepřátelé, nestvůry, cizí duše a mocnosti boží i elementární.
38.21
Ti všichni duši trápí, pokud byla zlá ve svém světě, anebo se k nim přidávají, byla-li mocná, jindy zas jí pár skvostných andělů Světla provází, aby újmy neutrpěla. Když byla nijaká ve svém životě, stává se neviditelnou pro všechny okolo, nikdo jí nepomůže, ale také neškodí, leda snad zlá náhoda.
38.22
A někteří se pak bojí všech těch útrap a též toho, že posledním soudem posmrtným snadno neprojdou, hlodavý strach mají, pohlédnout Loynalë do slzavých očí.
38.23
Proto jako pustý vánek bloudí při zemi, někdy ve věčné pouti, jindy zas naplněni podivnými myšlenkami, připoutáni k jednomu místu, pod vládou Namiseldiho, tak bohapustě škodí.
38.24
Sedmero sfér musí každá z duší do Kastafë překročit a mnohdy v nástrahách uvízne a vrací se zpět, či jako přízrak v nich stále setrvává a neví, co počít.
38.25
Neboť ta pouť je dlouhá a podivuhodná, ale nikomu z maníků není viditelná, nazývá se Dimilnoy, totiž Pochod mrtvých.
38.26
Je osm sfér, Töri, kterými duše putuje, ale také se říká, že je jich jen sedm, neboť v první z nich duše dlí celý svůj život.
38.27
A skrze ty sféry prý vedou velké schody, které nejsou podobné čemukoli na zemi, a také se říká, že to vlastně schody vůbec nejsou. A kdyby snad, musely by být z pletiva podivuhodného, tkaniny prastarých časů.
38.28
Nejprve se skrze Tör'elömiyol'mani prodírá, skrze Sféru světa. Cesta ta bývá krátká.
38.29
Poté nad oblaky prochází Tör'yalkoë'mani, Sférou oblačnou, kde je blažený klid a krásné svaté ptactvo Mnëndinovo.
38.30
Poté duše putují skrze Tör'umol'eromisti'mani, sféru nadoblačnou.
38.31
Zde se všichni cítí blaženě, nad oblaky, v čistém povětří, tolik vzdálení od hlíny světa.
38.32
Pak však duše přichází do Tör'uzahondimani, Sféry klamu.
38.33
Obklopeni jsou tu všichni sladkým opojením a mámivým zpěvem, též pochoutkami a silným vínem.
38.34
Někteří zde uvíznou na dlouhý čas, ale nakonec všichni zjistí, že pochutiny jsou jen blátem, déšť je kyselá moč a zpěv je doopravdy jen odporné hýkání.
38.35
Následující sféra je ještě horší, Tör'terestumirë, Sféra trýznění. Zde již nestvůry Naulu neskrývají svou podobu, ale přežvykují duše ve svých páchnoucích tlamách a sají z nich sílu života.
38.36
Toliko poctivostí silné, odevzdané a dobrotivostí posilněné duše rychle unikají.
38.37
Tak v této sféře bývají potrestání mnozí, jako boží soud.
38.38
Pak již přichází klid, neboť další sférou je Tör'yaltarinko'stiriya'mani, Sféra jasnozřivosti.
38.39
Je to místo rozjímání, pozastavení se a uklidnění. Svět dole je již zahalen a velmi daleko.
38.40
Říká se, že moudří pochopí a nemoudří se uspokojí.
38.41
Pak jsou připraveni projít Tör'yowulno'mani, Sférou nebes. Ta je již třpytnou bránou do Tildoronu.
38.42
A vida! Dostává se nakonec každá Yeö do Hen'welenanen, k Loynalë, aby stanula u soudu svých činů. To je sféra poslední, Tör'loynalmani, a je to cíl putování.
38.43
Loynalë zde pláče řeky slz a s bědováním tančí smutný tanec mezi Malikonta Antanen.
38.44
Někdy se objeví před Yeö jako hrůzná bytost a jindy jako spanilá dívka.
38.45
Každý ale nakonec pozná dotek Loynalë.
38.46
Po soudu Loynalë duše musí projít Gareb Klewinuon, Bránou Zasvětí. Ale duše též může strávit dlouhý čas v onom háji, než se dočká konečného rozsudku.
38.47
A hle! Nad vnějším oceánem, daleko na východě, kde se hory Accuganské ztrácí v mlhách, je klidná hladina, plná usínajících stínů.
38.48
Nad oceánem klidně svítí patero svící, zvaných Iliyo'afari. Každá svítí jiným světlem, které nemohou ti, co žijí, nikdy vidět.
38.49
Ale každý plamen je jako velké lákadlo namířen proti jedné z hlavních povah všech tvorů. První je Üsta, totiž Svíce pomoci, druhá je Lista, Svíce zabití, třetí je Zilsta, Svíce růstu, čtvrtá je Kifosta, Svíce ponížení a Ästa, Svíce spánku.
38.50
A tak všichni se míjí, hledí na oceán a do světel svící. Porozprávějí spolu, podivují se cest, kterých byli svědky a zapomínají.
38.51
Všechny duše zde nalézají svou pravdu o tom, jak měly žít, ale nežily, a jen někteří se z toho poučí.
38.52
To moře pak zove Fal Yeö'tanawäliyë, Moře duší. Tam jsou duše v jednotě, v jaké toužili býti a měli býti, ale již nejsou sami sebou, nýbrž jsou jedno, jak Jsoucno předpovídalo.
38.53
Je-li duše Blažená, navrátí se plná požehnání zpět do světa, jistý čas pobyde v posvátném kameni, než si zvolí příští život, jako nový tvor.
38.54
Taková se zove Al'Enoyikë.
38.55
Je-li duše Zasloužená, může pozvolna zapomínat sama na sebe, ukrytá v předmětech, jež se nalézají poblíž těch, které duše za života milovala.
38.56
A ta se jmenuje Enomäykë.
38.57
Je-li duše Pustá, jež si nezaslouží klid, ale mstivé utrpení by bylo pro ní nespravedlivé, její pouť je nepříjemně prodloužena. Vrací se totiž zpátky na zem a opět musí projít všemi sférami.
38.58
Takové duše se zovou Huyëni.
38.59
Je-li duše Zatracená, je vyhnána mimo svět, kde jí budou drásat bezejmenné nestvůry, až se ztratí docela. Než tak bude učiněno, její lopota a bolest bude nesmírná.
38.60
Ta zove Grantoyë.
38.61
Je-li duše Pozbylá, usne velkým spánkem v moři duší. A těch je většina. Maníci totiž neznají Dimilnoy dobře a nerozumí všemu; je jím zatěžko spasit svou duši k lepším obzorům.
38.62
Také se tomu říká Ziwiyoninë, totiž Spánek zapomnění.
38.63
Taková duše pak nese název Ayamastiräni.
38.64
Osqaldin někdy sám přistoupí k zemřelé duši a určí pro ni jiný osud.
38.65
Z důvodu neznámého, tyto vybrané duše kráčí zpět do světa a slepé a hluché, vedeny vůlí Osqaldina, usadí se v různých místech, tu v kameni, tu v potoce, tu pod kořeny stromu, než aby znovu povstaly, až přijde jejich čas; ať již jako velcí hrdinové či jako nástroje zhouby.
38.66
Tak je dán koloběh duší, a tak bude až do skonání všech dní světa.
38.67
O všech záležitostech okolo Pochodu mrtvých vypráví kniha Dimilnoyë'wi'ikon, jež čítá třináctero svazků.

Ilmunayna a Olämon
Vládkyně všech vod a její nádherné podmořské sídlo
39.1
Hle! Jak hluboké jsou vody v oceánech, temné, černé a modré. Jak teplá a mělká mohou být moře, která hýčkají rybky a uspávají je svou sladkou hudbou.
39.2
Jak prudké a kruté mohou být vlny pobřežního příboje, když okusují skály, jak to jiná mocnost nedovede, a když na ostré výčnělky vrhají těla nebohých bytostí, aby je proměnily v rozervanou plsť.
39.3
Jak úžasné a obdivuhodné mohou být síly nicotných potůčků a pramínků vysoko v horách, dávající čarovnou sílu vílám a skřítkům.
39.4
A jak majestátní a plné života mohou být zasmušilé a klidné vody mohutných řek v údolích a mezi loukami, skryty ve svém hnědém plášti a přemítající o konci světů.
39.5
A jako perly a jak oka světa hledíce vzhůru do božských výšin třpytí se vlnkatá jezera a jezírka prastará ve svých úradcích, držící si mnohá tajemství uprostřed dávných hvozdů, dokud zvědavá duše se nepokusí odhalit to, co bývalo.
39.6
Takové je království Ilmunayny, ale neboť někdy bývá laskavá, když ve svých rukách drží loď i plavce a jindy zase má krutost a pomstu ve svých očích, říká se jí také Limbarinë a Yoltiwoyn.
39.7
Neboť není na Naulu mocnější síly, než je síla moří a síla zuřivých vln, jež by měly moc zlomit hory, slunce, a i bohy samotné, pokud by se vzepřely.
39.8
Ale vody jsou též klidné a moudré, dárcové života a omývají všechny nečistoty, jež jsou pak zapomenuty.
39.9
Taková je též Ilmunaynina mysl, mocná, klidná, smrtící i hojící.
39.10
Vládne všem Molowaynë, totiž Patero Vodám, ale často nechává mnoho práce pro své syny a dcery, taktéž pro mnohé Alnë.
39.11
A také její starostí je pečovat o Fayahün, aby byla velká a chrlila vodu do Ilmunayniny říše.
39.12
Přistupuje pak tato chladná Vládkyně k Fayahün s pokorou a již z dáli zpívá jí lahodnou modlitbu. Neboť Fayahün je starší nežli Ilmunayna a Vládkyni se nikdy nepoklonila.
39.13
A mívá Ilmunayna mnoho podob, ale v jedné spočívá nejraději, totiž jako ohromná vlna, prazvláštního tvaru, jaký nikde jinde není, neustále v pohybu a také měnivých barev, od odstínu k odstínu.
39.14
Ta vlna je jako hora vody, a může i bořit a může i pomáhat. Hraje a zpívá všemi písněmi vod, které jsou slyšet daleko. Té vlně se říká Siwalin a té hudbě slyšené na daleko pak Olmö.
39.15
Jen pozorný, moudrý a odvážný námořník může slyšet hudbu Olmö a komu se to jednou přihodí, na širém moři, kdy pevnina je předaleko, až z ní zbývá jen vzpomínka, tomu zůstane Olmö v srdci navždy, jako sladké, palčivé a neutuchající volání.
39.16
V rukou třímá pak Vládkyně vod dvě věci, jedna hojí, druhá boří. Však podobné si jsou, totiž dvě kopí, spíše vzhledem jako svícny boží moci, modré a stříbrné, na krásných násadách z korálů a zdobené perletí. Na obou jsou tři svíce bez ohně, ale s plamennou vodou, která září modře a zeleně.
39.17
V jednom se rodí voda oživlá, která kypí a přetéká, plná síly a dětství, dávající život a naději těm, kteří již odchází, poraženi strastmi a utrpením života.
39.18
Druhé kopí je pak je plné hněvu a vzteku, když se dějí nepravosti, anebo prostě duši zachvátí podivná zběsilost, která nebere konců a dere se ven jako divoká bouře, jež smetává vše, často i to nevinné.
39.19
První kopí nese jméno Äwiliyi, ale to druhé je Zäwilir.
39.20
Avšak nejkrásnější místo v oceánu je to, kde Ilmunayna sídlí. Je to veliké město, mnoho mil zdéli a také notně hluboko, totiž v těch nejhlubších místech, ale přesto zářících.
39.21
V modrém blankytném světle, které přivyklo a zamilovalo si hlubiny vod, se tam skví na tisíce tisíců paláců všech tvorů, které kdy moře poznalo, a kdo jiný stěží uvidí.
39.22
Mocní rejnoci a malé rybky se tam prohání, plní úkoly své bohyně a radují se v tomto míruplném místě. Nespočet barev podivných bytostí tam tvoří obrazce a vskutku umělecká díla hodná božské přítomnosti.
39.23
Je to největší městys na Naulu a nikdy nebyl překonán.
39.24
To město se zove Säli, ale někteří mu říkají Olämon, neboť je tak obrovské a skryté. Na tu velikost sídla je zde jen patero bran, kterými jedinými může vstoupit ten, který by chtěl požívat výhod tohoto města.
39.25
Kdo jinudy by chtěl vstoupiti, je smeten hradbou vody, která, jinak než u bran lidských, ohraničuje město ze všech stran. Brány ty se jmenují Klostë, Fäntrü, Päwaylnë, Adämannë a Likantü.
39.26
Kdo jednou branou vejde, vždy jinou poté odchází a nikdy jinak. U každé té brány stojí strážce, s devíti chapadly a ohyzdný vzezřením, avšak v pestré zbroji. Těm strážcům se říká Olämo'ssörniyë.
39.27
Město Olämon stavěla sama Ilmunayna, svýma rukama a svou myslí. V těch dobách se stranila světa a se svými služebníky pracovala hluboko na dně moří.
39.28
To prý trvalo tisíc let, než vše bylo hotovo.
39.29
Málo tvorů ví, kde Olämon leží, a nikdo z těch, kteří žijí na souši.
39.30
Nebylo před příchodem Ilmunayny na světě třech slavných zvířat, kteří přišli na Naul s ní a jsou pod její ochranou, Tildoyn'sülima.
39.31
První je blankytně modrý delfín se sedmdesáti sedmi smaragdovýma očima, jenž je jmenován králem delfínů. Nikdy se nezastaví na svém putování kolem světa; zove se Lotämon.
39.32
Obrovitý, stříbrný albatros, jenž třepetá sedmero ocasy a křičí trojicí černých zobáků, volně poletuje po pobřežích celého světa. Ten se pak jmenuje Dofändim.
39.33
A třetí byl černý rejnok, jménem Qananki, jenž vládl pod vodou mocnými kouzly a dokázal pohnout celým ostrovem.
39.34
A takový je symbol Ilmunayny Antanälë, totiž šest vrcholků vln, a pod nimi velká loď, jež nese tři ryby – dvě s hlavou čnějící a jednu s ocasní ploutví. Nad vlnami se vznáší pak království vody, s mrazivými rampouchy a kapkami vody mezi věčnými oblaky. Po stranách je pak dvojice Äwiliyi a Zäwilir.
39.35
A jaké jsou vlastně chrámy, které jsou Ilmunayně libé? Vstup do chrámu je uzavřen mezi dva sloupy, či snad dva kameny, a ty musí stát ve vodě, ač ta nemusí být mořská.
39.36
A nežli do chrámu maník vstoupí, nechť si omyje nohy v té vodě u sloupoví – boty ať nechá mimo chrám.
39.37
Též v chrámech převládá modrá barva, ale také bílá; jsou krásné na pohled. Ačkoliv musí být zdobeny vodními plochami a jezírky, není v nich plísně, ani zkázy. Avšak dřevěné předměty v nich Ilmunayna nevidí ráda.
39.38
Obětinou pro Ilmunaynu je pak píseň moři, jež je toliko drobnou pozorností, ale raději má drobné drahokamy, jež jsou vhozeny do bouřících vln – ty se pak stanou ozdobami ve věčném městě Olämon.
39.39
Modlitbu Ilmunayně je možné provádět v různou denní dobu, ale nikdy bez vody. Ta musí skrápět ruce maníka, či jeho tvář, nebo alespoň musí svlažit jeho nohy. Nikdy však ta voda nesmí býti znesvěcená nebo znečištěná.


Likintiyannon a Sävi'niyatima'tisayinnë
O Velké kře, na které stojí celý svět a Sävihovi, který miloval Niyatimi
40.1
Nesmírný je svět a stejně tak i jeho kořeny. Tam se rozprostírá od nekonečna po nekonečno veliká kra, která je stvořena z mocného ledu, ale ten není obyčejný.
40.2
Takový led je podivné podstaty, ne toliko jako promrzlá voda, ale jako kdyby samotná voda byla skalou, lehkou jako vzduch a zároveň chladnou jako zima z nitra hvězd.
40.3
Ona kra je veliká, a oko Hidrandëho by hledělo na zem celé dny, než by celou tu chladnou věc přehlédlo a smrtelník by to nedokázal vůbec. Ten led se zove Likinno a kra celá pak Likintiyannon.
40.4
Byla stvořena Mirondë a dobře bylo známo, že samotní Ivarinden se jí obávali. Kdo z maníků se Likinna dotkne, navždy zamrzne.
40.5
Likintiyannon není jen ledová a pustá, ale také hostí mnoho podivných bytostí.
40.6
Jedním z nich je i ledový had Pensümon, který má tisíc hlav a tisíc ocasů, ale vždy mluví jen jedna hlava a vždy se hýbe jen jeden ocas.
40.7
Říká se, že Pensümon má zvláštní moc pohlédnout na bytosti, kteří nepochází z kry a proměnit je na Likinno, i když jejich duše a život zůstane.
40.8
Pak se tací postižení změní na Mëla'likinstayn, totiž Ledomocné. Řada takových bytostí, které pochází z pradávných časů, se prochází po rozsáhlých síních hluboko pod zemí nebo sídlí na dně moře, či se plouží po plážích všech moří.
40.9
V pozdějších časech jich už tolik nepřibývalo, neboť Pensümon měl mládí svých časů již utracené a v lenosti spočíval hluboko pod světem.
40.10
A hle! Zplodila Likintiyannon také syna, jehož smutný příběh jako stín doléhá na všechny časy dál.
40.11
Takový je příběh Säviha, ledového vyhnance.
40.12
Byl synem Ssnegi'fin Gad Sněhomrázné, jedné z Praelementárů Stvořujících, a tací z toho rodu milovali led a jeho chladnou krutost. Druhým rodičem Säviha byla pak Likintiyannon, velká kra.
40.13
V bouřlivém čase, kdy se Vnější svět dotýkal obnažené duše Ssnegi'fin Gad, spojili se v nechtěném, ale divokém rytmu, který zplodil jemné předivo ledu, duše a prastaré esence, dítě mocností, kterém bylo dáno do vínku velké utrpení.
40.14
Sävih byl duch světa, který dlouho putoval skrze Likintiyannon, svou matku a zkoumal svět okolo, nořil se do hlubin a zase se vynořoval na povrch za bezměsíčných nocí nebo za prudkého žáru dne.
40.15
Byl zvědavý a poznal mnohá skrytá zákoutí, miloval svobodu a jeho duše se plnila zážitky, které hltavě polykal.
40.16
Na hranicích Manta'londo'kindalinnë, tedy Nekonečných ostrovů, tam, kde se ztrácí hmatatelné a počíná podivná říše bez konce, se setkal s krásnou Niyatimi, vílou Modrých ostrovů.
40.17
Jejich duše splynuly i stejně jejich těla, neboť láska, kterou prožívali, byla nesmírná a planula jako mocný oheň. Jejich žár tavil ostrovy a činil z moří páru, ale byly to věci dobré, neboť byly prosyceny štěstím a krásou.
40.18
Tak uplynula dlouhá doba, a ta se na západní straně nazývá Mon'alawäyn, totiž Čas lásky. V tu dobu se ostrovní obyvatelé pomnožili a posílili svá těla, ku slávě božstev, která množení a posílení vidí se štěstím v nitru. Mon'alawäyn přinesl velké množství kouzelných bytostí i čarovných předmětů.
40.19
Však jednoho dne je jejich společné milování zaneslo příliš daleko na západ, kde již nekonečno vládne podivnou mocí.
40.20
Tu Niyatimi pohltil zvláštní pocit, spíše puzení, jež muselo přicházet ze samotného nekonečna, jež bylo blízko. Ta touha jí velela jít dál, nezastavit se na tom místě a vzdálit se pryč, z Naulu, a snad splynout s prastarou klenbou nebeskou.
40.21
Její touze, jež byla silnější než její láska, je však těžké porozumět, neboť byla z pradávných časů a zvláštní příběhy se udály.
40.22
Jak bychom mohli soudit tyto staré časy!
40.23
Niyatimi opustila společnou náruč a vedená nekonečnem a touhou, kterou nemohla vysvětlit, hnala se za zkázou, připravena a přitom smutná, ztratit se navždy.
40.24
Však zkáza to byla pouze pro Säviha, který ztratil část své podstaty, již nějaký čas prolnuté s duší Niyatimi.
40.25
Bloudil dlouhé časy po Manta'londo'kindalinnë, hledal a volal její jméno smutným hlasem. Plakal veliké ledové slzy, které byly lemovány lepkavým smutkem a padaly do moří jako nádoby žalu.
40.26
Tak se trápil Sävih ve své velikém neštěstí, ale Niyatimi už nenašel. Nevěděl totiž, že se změnila v část Nekonečna, neboť to byla část její podstaty a Niyatimi tak nikdy doopravdy nezemřela, ale zanikla ve štěstí.
40.27
Sävihovi zbyla jen půlka sebe, ale v té půlce byla obsažena esence nepříjemných záležitostí, kterou zdědil od svého otce, neboť krásnou polovinu své duše dal jako milostný dar Niyatimi.
40.28
Tak se stává též mezi jinými maníky dalších časů, že ve sladkém spojení dají svému druhovi tu lepší část svého já, aby pak zanikla v nějaké nešťastné události.
40.29
Avšak oběť pro druhé je cennější než vlastní život.
40.30
I tu shlédla na svého syna matka, Likintiyannon a viděla jeho velký smutek. Otevřela tedy opět své lůno, aby našel klid. Ale jeho duše již klidu neměla nikdy naleznout, neboť i tento osud je v úradcích Mirondë a nelze mu uniknout.
40.31
Když se Sävih zaklínil do velké kry, jeho duše se v nejtenčích vláknech rozběhla a dotýkala se všech řek, jezer a moří, hor, skal a kamenů, ba i všech věcí, které zůstávají zarostlé v matce Likintiyannon. Pátral a navěky pátrat bude ve své nehynoucí lásce po ztracené Niyatimi.
40.32
Někdy se říká, že drobný vlásek Sävihův, jako drobné vlákno se dotkne spícího, či odpočívajícího maníka a ten náhle pocítí podivný chlad, prazvláštní smutek, jenž nemá vysvětlení.
40.33
Neboť ne všechna hoře vyléčí čas; a ne všechny poskvrny může smýt voda.
40.34
Ten příběh je v boží paměti nazýván Sävi'niyatima'tisayinnë.
