Süklon Uwanë
Legenda o králi Lepostiriyon Uwovi, jeho soku Kolpovi a krásné Mïně
11.1
Málo příběhů zbylo z těch dávných dob, ale jeden je znám dobře, totiž o starém králi Lepostiriyon.
11.2
Vypráví se v něm o lásce a zradě – a smrti s tím spojené, neboť takové věci se vždy odehrávaly, ať již v časech prastarých, mezi božstvy, stejně tak mezi lidmi na zemi, v časech pozdějších.
11.3
Tak se stalo, že z moci Ivarinden, na stolec vlády nad Lepostiriyon byl usazen Uwa, vážený syn Mnëndi a jeho zrak pronikl vše.
11.4
Nezasloužil si svůj titul silou ani vznešeným rodem, ale nesmírnou moudrostí a bystrým úsudkem, ostatně stejně, jak to potom mělo být mezi božstvy pozdějšími.
11.5
Uwa znal skrytá zákoutí všech myslí i na prostý pohled a úradky mnohých byly pro něj jen prostá nitka v toku času, jakých jsou tisíce.
11.6
Sídlil na stolci Wanu'tikatil v bezejmenných horách, které bývaly na místech nynějšího moře Wäman Alkostridos, před změnou světa. A k jeho trůnu spěchali mnozí pro radu a pro rozsouzení.
11.7
Požíval velikého daru porozumění mezi všemi rody Lepostiriyon, ať již naslouchal těm z Heqiltë Al'Opoylkë, synům země, nebo těm z Näyiwolë Al'Kifaylë, kteří nesli oheň.
11.8
Tak Uwa sedával na trůně z Nesvětla, který mu vyhotovili jiní Praelementárové, aby tak učinili z vůle Ivarinden výjimku a přinesli část pletiva Vnějšího světa.
11.9
Uwa miloval Mïnu, ušlechtilou v mysli a jemu nejvíce rozumějící. Byla pro něj co nejdražší drahokámen pod nebesy a jeho srdce kolébala, jak nedokázala žádná z věcí na světě.
11.10
Stvořena byla ze štěstí a rozkoše, z rodu Elinwayë Al'Qintë, láska byla její podobou a klid její duše blažil všechny kolem.
11.11
Dlouho s ní Uwa trávil rozkošné chvíle, avšak dál ho trůn z Nesvětla tížil svými starostmi vládce.
11.12
Proto Uwa prchal čím dál častěji před chmurami vlády, před svým vlastním osudem a nořil se do náruče Mïny, aby hledal odpočinek i úlevu.
11.13
Neboť moudrost neochrání před starostmi a práci neulehčí. Kdo příliš mnoho zná a mnohé též rozvažuje, bývá smuten a nešťasten.
11.14
Ačkoliv se Uwa pokoušel pomoci každému a zasloužit si titul krále bez meče, spíše rozumným slovem, únava na něj doléhala čím dál více.
11.15
Žádný z králů však není milován všemi a vždy se nalezne někdo, kdo o věcech smýšlí jinak a neváhá se prosadit silou a násilím.
11.16
Jeho sokem byl Kolpo Starý, Lepostiriyon z rodu Restarë Al'Gugmopë a on vládl svým poddaným tajně, aby to Ivarinden neviděli, a pak užasli.
11.17
Černá byla jeho mysl a dobře viděl znavenost krále Uwy. Též vždy nenáviděl tu královskou volbu Ivarinden, neboť byl přesvědčen, že on se měl stát králem, jenž by vládl všem.
11.18
Kolpo Starý byl vychytralý a dokázal skrývat i velké věci, nechat téci prařeky jinak, než bylo dáno od Ivarinden, nutil světlo nořit se do slují, jako oběti zapovězeným a zabíjel ty, jež se mu postavili na odpor.
11.19
V ovládnutí druhých byl mistrný.
11.20
V těch časech, kdy láje Kolpových pakostů a drabantů byly veliké, usmyslel si, že Uwovi vše vezme a sám se ustanoví králem.
11.21
Sám pak bude ukusovat ze sladké studnice Mïny.
11.22
Neboť Kolpo byl silou, jež stmelovala šiky Lepostiriyon a činil tak většinou výhrůžkami, zaťatou pěstí a zotročením svobodných.
11.23
A tu přišla myšlenka války, Aharmünë, neboť válka již byla známa a byla také výplodem Ivarinden, a měla být součástí světa; avšak Zïyë, Ewëni ani Hulnoy mezi sebou neválčili.
11.24
Leč osudy jsou podivné téměř vždy a čas velikých bojů měl teprve přijít až za dlouhý čas.
11.25
Uwa se dovtípil, co Kolpo chystá, vždyť znal úradky mnohých.
11.26
Avšak nebyl připraven k boji a jeho mysl byla plná květů a moudrých rad; meče a štíhlá kopí mu byla cizí.
11.27
I trápil se Uwa ještě více a jeho stesk byl pro Mïnu jako bodání ostrou jehlou.
11.28
Toho dne Mïna opustila Uwu, i po nějakém čase předstoupila před Kolpa a nabídla své tělo jako trofej nově přicházejícímu králi.
11.29
V Kolpově lůžku však vyčkala na jeho nepozornost a vrazila mu do prsou dýku.
11.30
Kolpo zhynul na tom místě, nestřežen strážci.
11.31
A tu Mïna s hrůzou sledovala, kterak se její duše barví na šedou barvu a do údů se jí vkrádá chlad.
11.32
Neboť její mysl se proměňovala v prokletou změť nenávistných útržků, zalekla se Mïna sama sebe a v ten nešťastný čas též sama sobě vzala život, tou samou zbraní.
11.33
A veliké jezero, krvavé, se rozlilo kolem. Z něho pak povstalo v pozdějších věcích velké a krásné jezero Söl-Mistimi.
11.34
Kolpovy šiky se rázem rozpadly, neboť nikdo nechtěl setrvávat pod myšlenkou přicházející války.
11.35
Jakmile se Uwa dozvěděl, co se přihodilo, zabědoval hořce, ačkoliv ho též těšila vidina míru. Smrt Mïny však začala trpce hlodat jeho duší.
11.36
A nešťastné bylo srdce Uwovo a svíralo se velkou bolestí, která přetrvává jako lepkavá smůla.
11.37
V ten čas opustil Uwa trůn z Nesvětla a bloudil sám pustinou, i utápěl se v slzách.
11.38
To byl též dlouhý čas, kdy na Naulu zavládl nepořádek a mnozí Lepostiriyon padli, zapleteni do vzájemných šarvátek nebo ztraceni bez rady a bez moudrého vedení.
11.39
Uwa poté vytvořil mnoho podivných děl, když putoval po světě, ale ne všechna byla dobrá. Na každém z nich ulpěl smutek nad ztrátou Mïny a zároveň radost nad porážkou mocného nepřítele.
11.40
Kdo by snad na tesané a kroucené dílo Uwovo pohlédl, ty dva mocné dojmy by hned pocítil, jak žádný maník od přirozenosti nedokáže.
11.41
Praví se, že se Uwa vrátil a stále ještě je na svém trůně z Nesvětla a svou moudrou radou podporuje všechny své poddané.
11.42
Ten příběh se ještě jednou vypráví slovem básnickým, vždy čtyřslovným v nádechu, v písni Elëanë'uwaymë.
11.43
Snad od dob Lepostiriyon zůstaly tedy strasti vztahů mezi všemi na světě a snad již od dob prastarých Zïyë.


Elda'lepostiriyo'niya a Huna
O podivnostech Praelementárů a o nejvznešenějších z jejich rodu


12.1
Kdo žádá pochopit mysl Lepostiriyon, tolik vzdálenou od mysli pozdějších tvorů, nesnadný úkol ho čeká.
12.2
Prastaří ještě pamatují na podivnosti, které Lepostiriyon činili, ve svých dávných úradcích a ve svých myslích i dílech.
12.3
A činili tak nikoliv z radosti, a nikoliv z moudrosti, ale z puzení, jež je samotné přesahovalo, které bylo ukotveno v základech světa a ze základů samotného Naulu též pocházelo.
12.4
Nejznámější z takových podivínů je San'külamin, sídlící vždy ve vysokých horách, třpytných, jež se zřídka halí do mlhy, či oblaků, ale není známo, kde to místo je.
12.5
Je to ten, kdo zaznamenával jména všech dní, od počátků světa, neboť každý den je jedinečný. Též tedy pro každý den zaznamenal jedinečné jméno, a to se nikdy neopakuje.
12.6
Praví se, že až San'külamin nebude moci nalézt vhodného jména pro další den, svět se rozpadne.
12.7
A první tři dny světa nazval Alaloh, Kororo a Butagas.
12.8
Jeho sestra se jmenuje Calmäna a ta tak činila každou noc a též každá z těch nocí je zapsána v nespočtu svitků, se jménem jedinečným.
12.9
Ale jména prvních tří nocí světa jsou skryta, neboť noc skrývá mnohé.
12.10
Pak Ultamdïr je ten, kdo blábolí slova nesmyslná a nikdy nepřestává, i tak chodí po celém světě.
12.11
Zástup podivínů i mudrců, i čarodějů podivuhodných ho následuje a naslouchá mu. Ten zástup pak prahne po skrytém poselství v těch proudech nesmyslných řečí, ale možná v něm skutečně moudrosti ani ukrytá tajemství doopravdy nejsou.
12.12
Tentomän je Lepostiriyon, který češe Travniny po celém širém Naulu, stéblo po stéblu a bez ustání, až do dokonalé harmonie.
12.13
Ten hřeben, jenž je užíván, Tentomän vylomil ze svých žeber a není podoben žádnému jinému nástroji.
12.14
Jinde zas, na útesech trýzněných prudkými vlnami, sedává Türwoma'kün, jež je zvaná Modrospanilka.
12.15
Bez ustání prozpěvuje stále stejnou píseň, každé vznikající vlně zvlášť a píseň ta trvá stejnou dobu, jak dlouho trvá vlna před tím, než se roztříští na kapičky.
12.16
Žádný rachot bouře ani síla vlnobití nepřehluší tu pronikavou píseň smutné Türwoma'kün.
12.17
Jiný Lepostiriyon zas, Farünsam Umlon, každé ráno pohlédne do slunce a hledí strnule.
12.18
Poté vezme do ruky břit a prudkou ranou probodne své srdce, bezhlasně a s podivným klidem.
12.19
Krev takto uniklou zachytí do tykvičky a uzavře jí včelím voskem, a stéblem dobře rostlé trávy přiváže na vrchol vysokého stromu.
12.20
A snad by se mudrc ptal, proč tak činí, ale tato otázka je cizí Praelementálům podivného smýšlení.
12.21
Též Olomtor'kör je prazvláštní a je to ten, který po západu slunce si kamenným nožem odřezává kůži, vždy jeden rovný plátek.
12.22
Z těch kousků pak sešívá nekonečný plášť, za dlouhých nocí, kdy svítí měsíc.
12.23
Je-li snad ještě někdo, kdo se ptá „proč“, pak ani ten nedostane odpověď.
12.24
Bluntar'wlïm byl ten, jenž neustále měnil podoby, které zůstaly nikdy nepoznané, neboť on sám byl neviditelný.
12.25
Pan'plahtar'nür byl Lepostiriyon, jenž stále spal a spánkem tišil okolí, ale o úplňku vzlétl jako spící pták do nebes a ulehl na jiném místě Naulu.
12.26
Takové podivnosti byly mezi Lepostiriyon od počátků, proto je tolik těžké jim porozumět.
12.27
V časech příchodu Lepostiriyon se též zrodil první z velkých hrdinů Naulu, jenž zove Gingass, přezdívaný Starý Duch.
12.28
Jak to bývá zvykem, stal se brzy ochráncem svého plemene především před silami Vnějšího Světa.
12.29
O jeho činech a také o jeho velkém zápasu, ve kterém skonal, pak vypráví Píseň o Gingassovi, Gingassya'folë.
12.30
Druhým slovutným hrdinou z Lepostiriyon pak byl Swilan, a jeho život byl plný podivných příběhů, ale boj nebyl jeho osudem.
12.31
O Swilanovi vypráví Píseň o pravdě a popelu, Länwa'yi'kolnisiya'lantafolë.
12.32
Ačkoliv později sám překoval čarovnou zbraň a získal od Taliya přízvisko Zlatomeč, jeho mistrovství bylo spíše v poradě a tvorbě.
12.33
Nejskvostnější zpěvy jsou však pěny těm, kdo jsou nejvznešenější a ti jsou zvaní Huna'lepostiriyonnë, Andělé Praelementárů.
12.34
Jsou nejmistrnější ve svých dílech, ale zároveň se též mohou jevit jako nejpodivnější.
12.35
Neboť jejich životní úděl často nemá zjevného smyslu a u některých dosud nebyl vyjeven.
12.36
Praví se, že smysl konání některých z Lepostiriyon se ukáže až ke sklonku všech dní.
12.37
Huna čítá sedmdesát sedm vznešených bytostí, které Ivarinden povili spolu s Naulem, a kteří patří mezi nejvelkolepější z Naulu.
12.38
V těch časech nebyli Lepostiriyon zplozeni z otce a matky, ale toliko z jednoho z nich, neboť Ivarinden byli příliš daleko našemu vidění světa a nemilovali se mezi sebou.
12.39
Ba ani sami Huna neměli ono rozlišení, tak přirozené pro mladší časy, aby je bylo možné nazvat ženou, či mužem, stejně jako zbylí Lepostiriyon.
12.40
Avšak v našich jazycích, aby nám zvučněji zněla, jsou ta jména přikloněna k mateřství, neboť skutečně někteří z Huna se matkami staly. A ty z Huna, jež se matkami nestalyy, stejně jsou též zvány ženskými jmény jako přívlastkem.
12.41
Je vznešeným úkolem vyjmenovat jejich rodokmen, neboť jejich místo na zemi je mocné a neochvějné.
12.42
Nyní Huna již nepožívají tolik slávy, snad proto, že se málo zjevovali, a když už, nemnozí z maníků je dokázal uzřít, ať již zrakem oka či zrakem čarovných sil.
12.43
A hle! Radostné by bylo pro ně stavět chrámy, ale oni jich neužívají. Veselo by bylo jim sloužiti, ale oni sluhy nepotřebují. A věru, mistrné by bylo malovati jim mapy jejich království, ale oni království nemají.
12.44
Ba i příběhy jejich jsou velmi zamlžené a pro maníky špatně pochopitelné. Možná však právě proto byli žádaní milenci Tildo a Vasë, neboť ti v nich viděli věci nevídané.
12.45
Z pozdějších dob pochází Yawänë'huna'lepostiriyonniya, Píseň o Andělech Praelementárů.
12.46
Někteří praví, že andělé jsou toliko z Alwalon, ale jak jinak nazývati ty nejvelkolepější z Lepostiriyon, nesmrtelné a věky tak mocně spojené s kořeny Naulu?
12.47
Někteří z Huna byli otci a matkami Vasë, když nechali se svést či snad sami svou prastarou původní krásou svedli Tildo. A mnoho z Huna povilo také Alnë, až z těch počtů oči přechází.
12.48
Huna'lepostiriyonnë v pozdějších dobách spali, či jako kořeny hor přemýšleli a jen někteří ještě slovem a činem zasáhli. Po zrození svých dětí jim totiž též vládu předali, dle úradků nejstarších.
12.49
A tak se stalo i naopak, že jejich dcery a synové již málo pamatovali na své rodiče a snad to, co je dnes považováno za neslušné, bývalo kdysi vhodné.
12.50
Sláva nehynoucí těm, kdo se skrývají ve světě okolo nás, aby krásnější byl!

Oyöli a Arkasüli
Oyöli a Arkasüli

13.1
Tu na svět přišli Oyöli, kteří byli poté souhrnně zváni Skřítci, avšak zasloužili si mnoho zvláštních názvů v pozdějších časech.
13.2
Odkud přišli, není jasné u každého z jejich plemen. Jisté však je, že někteří pocházejí z rozpadu mnohých z Lepostiriyon, kteří si zvolili takový osud, neboť v těch časech oni byli osudem světa a mohli taková rozhodnutí činit.
13.3
A je též známo, že někteří Oyöli se zrodili v nitrech hor, jiní z kořenů utopených v bažinách a jiní zase vykvetli jako pyšné kvítky čarokovů, vyvržených bouřemi moří na osamělé pláže.
13.4
Nejsou však z Ivarinden a žádný z nich se k Oyöli nehlásil jako ke svým dětem.
13.5
Nejvznešenější jsou Oyaköli, kterých je poskrovnu na celém Naulu a jsou považování nejvýše, ačkoliv nikdy mezi sebou nezvolili krále či jiného vůdce.
13.6
Avšak mezi plemeny Oyöli jsou všichni Oyaköli váženi, a svolí-li, moudré rady rozdávají. Též se nazývají Skřítci pravoslavní.
13.7
V pozdějších časech zůstávali ponejvíce nepostiženi Spánkem Podstatovým, ale protože jejich povaha byla podobná té z Lepostiriyon, vedli spíše skrytý život, neteční k osudům pozdějších bytostí.
13.8
Mnoho plemen Oyöli na Naulu jest a jejich výčet a též názvy jejich, znamení jejich a jazyk jejich je zapsán v knize Alankawëna'oyöli'ri'wï'ikon, v Knize skřítků vznešenosti.
13.9
A jen jediná je ta kniha na Naulu a nikdo jí nedokáže opsat, neboť je chráněná velkými kouzly a sama Yoltaen to nestrpí.
13.10
Již od počátků a podstatou svého zrození jsou skřítci mistři Síly, studovali pilně její zákony a Yoltaen byla jejich nástrojem a přítelem.
13.11
Nikdo nedokázal užít Yoltaen tak řemeslně, jako Oyöli a též byla jejich štítem a nezřídka i mečem. Totiž pozdější plemena znevažovala Oyöli kvůli jejich malému vzrůstu, ale zapomínala na jejich velikost umění v zacházení s čarovnými silami.
13.12
Nicméně Melëra je překonali v záležitostech ničení, vlády nad nezemským ohněm, kroucení osudem a časem a vzpoury vůči bohům.
13.13
Největším z badatelů, mudrců a čarodějů Oyöli je pak Arkasüli, jenž není již více počítán mezi Oyaköli, ačkoliv by mohl býti velmistrem.
13.14
Zvaný byl také Kaladah a později též Umfal'dantostrin.
13.15
Jeho otec byl snad samotný Mnëndi Ymënen, a snad to bylo jinak, ale velká síla na něm ulpívala.
13.16
Však bylo by chybou nazývati ho největším z čarodějů, neboť těmi se později stali ti z dračího plémě.
13.17
Praví se, že se zrodil s ústy zašitými a Huna Kristuwär Hör Démantozpytná ho konejšila a stehy úst rozpletla. Poté ho naučila sedmero prastarým jazykům a též slovům pocházejícím od Mïrondë.
13.18
Arkasüli ponejprve požíval mnohých blažeností světa a neúnavně a dychtivě studoval všechny vědomosti, jenž mu prastarý Naul dokázal nabídnout.
13.19
Jeho mysl však byla k neunavení a nebylo možné jí nasytit.
13.20
Brzy obsáhl všechna kouzla a čarování, které se mohl naučit od Lepostiriyon, od těch, které mohl nazvat sestrami a bratry.
13.21
Poté, co se mu sama Yoltaen poklonila, zatoužil poznat spíše podstatu toho světa, jenž se před ním rozprostíral.
13.22
Nesáhl tedy do kapes Vnějšího světa, ani do uzavřených baněk prastarých tvorů, nýbrž raději četl v nitkách pláště Tëy a do knih nechal odkapávat esence osudu.
13.23
A hle! Zde započala jeho proměna. Neboť nejprve odmítl lásku žen a sílu si ponechával jen pro studium.
13.24
Odmítal rozkoš pochutin a opojných nápojů a též v hrách nečeřil svou mysl a netužil tělo v mužném zápasu.
13.25
Odmítl hledět na barvy tak, jak hledí srna a sokol, a odmítl též naslouchat klokotání potůčku tak, jak je slyší skokan a kos.
13.26
V kápi skrýval svou tvář před světem, aby ho nerušil v rozjímání a jindy zase tvář svou obracel ke Slöynanu, aby snad nasál podstatu prastarého.
13.27
Po čase přestal požívat masa a též vší potravy, než poznal, že síla jeho duše je tak velká, že nepotřebuje již nápojů.
13.28
A spánek též odložil, neboť spánek je zloděj času, a čas se již nikdy nevrátí.
13.29
Pak promnul mezi prsty Spánek podstatový a usmál se hořkým úsměvem i smíchem radostným. Nikdy pak již neusnul a nikdy též se neusmál.
13.30
Praví se, že Arkasüli prošel s očima otevřenýma celý Naul, a ještě třikrát tolik s očima zavřenýma.
13.31
A plavil se pod plachtami podivných lodí, jež sám ukul, pak se plavil na lodích, jež spředl a obkroužil tak světadíly, které byly dány Naulu.
13.32
Též prý poznal cesty nepoznané, tam, kde svět končí, tam, kde jsou hlubiny nesmírné, ledu se dotýkající, a také tam, kde se klenba nebeská noří do Vnějšího světa.
13.33
Je jediným, který spatřil Ulama'wänti Aldo'niyennë a vrátil se.
13.34
Tehdy pak nastoupil cestu prvního ze Sulkaronë, Neumírajících, jak se jim později říkalo.
13.35
Ten, kdo je nejvýše oddán svému studiu, ten, jenž odhodil všechny překážky stojící v cestě poznání a odhalení základních pravd badatelských oborů, ten se může stát Sulkaronë.
13.36
Odmítne pak zemřít a postaví se velkému principu danému již od Mïrondë, samotnou silou vůle.
13.37
O Arkasülim rozpráví Wëmindiyë'wï'ikon, Kniha věčnosti, kterou sepsali Arkasüliho učedníci. Ta pojednává o jeho životě, popsaném ve verších, do doby, než se vytratil ze známého světa.
13.38
Tak Arkasüli svým slovem uspal mocnou horu Uyka'sïr, jež žila v kraji Ariyeccti, a sytila se září Fö.
13.39
Tu horu odnesl daleko do chladných moří beze jména, na sever od mysu Východní Divnozemě, kde ledové kry plují jako bílé koráby.
13.40
Zde jí položil na dno moře a na jejím temeni vystavěl sobě ponuré bludiště chodeb, aby nikým nerušen bádal dál, zapomenut v čase.
13.41
Poté vyjmul srdce Uyka'sïr a vytesal z něj křišťálovou korunu a křišťálovou bránu.
13.42
Korunu daroval samotné Ilmunayně, v pozdějších věcích a sjednal s ní ničím nerušený klid, až do konce všech dnů – pak křišťálovou bránou uzavřel se světu.
13.43
Později, slovutný hrdina, Dëcen Světakrok ho kdysi hledal a nalezl. Rozprávěli spolu rok a den, ale nikdo jiný Arkasüliho nemůže nalézt, nechce-li to Arkasüli sám.


Owolarinë, Alwalon a Koghayon
O Mocnostech, které se prolínají světem a o jejich smýšlení
14.1
Hle! Jasně svítí do tmy naděje, věrnost, sebeobětování, ohleduplnost a přívětivost, čisté jsou vlnky duše, která žije pro vyšší cíl.
14.2
A běda! Lepkavou temnotou je obalena nenávist, krutost, touha ublížit, beznaděj a zoufalství, bolestná je duše, která touží mučit a ponižovat.
14.3
Z počátků časů pochází tito dva velcí sokové, tyto síly. A jak v Naulském všehomíru Ivarinden splétali nový svět, tak do osudů prastarých kořenů se mísily Owolarinë, Mocnosti.
14.4
Praví někteří, že Owolarinë tu byli ještě dříve, než Ivarinden a možná ještě před Yastawäyintë. Možná pochází z těch prapodivných časů mezi Utiwäyintë a skvělým Yastawäyintë, kdy Chaos vládnul.
14.5
Později Huna Olgar'hildi Sstür Neboťznalá prohlásila, že tyto mocnosti jsou dětmi samotného Utiwäyintë a Mïrondë o nich nevěděli, ačkoliv tušili. Měli snad být vzorem světlosti i temnosti nového světa; přetrvali oni, ačkoliv vše jiné zmizelo ve víru prvých stvoření.
14.6
Podobni jiným a jindy zas zcela nepodobni, barva Podstatová těchto Owolarinë je prazvláštní. Tildo nad nimi nikdy nevládli, a ani Ivarinden s Mocnostmi nikdy neměli své plány.
14.7
Tak je ale dáno, že vše je v úradcích Mïrondë a nemůže být jinak.
14.8
A též mudrcové se ptají, jaký je účel těchto mocností, neboť často stály mimo dění světa, avšak také často tyly z maníků, či jim prospívaly sladkou pomocí.
14.9
Však zdá se, že napříč věky slábnou a objevují se čím dál méně a jejich velký čas byl kdysi dávno.
14.10
A jaký je jejich osud, nikdo neví, ačkoliv se vynořují a zase zanořují do dějin, jako by měly zaniknout, a přeci se znovu objeví.
14.11
Nikde není jejich sídlo, a je-li přeci, je jen dočasné, ať pevnost, temný hvozd či stříbrná skála, neboť k velké bitvě nakonec vždy dojde, v níž vše skončí.
14.12
Naštěstí však Fïrdi, ani v pozdějších časech Sïrdi, nedokázali využít spojenectví zlých Mocností, neboť ty ho neposlouchaly a Sïrdiho snahy vyšly naprázdno.
14.13
Avšak jisté je, že ti z dobrých Mocností se někdy zjevují a pomáhají spíše drobným maníkům, pokorného ducha a šťastné mysli, a velkých vládců si nevšímají.
14.14
Kansoruyli Owolarinë, Dvojzlé mocnosti, jsou metlou celého světa a je s nimi spojené veliké neštěstí.
14.15
Zunfon, Chaos, je samostatně vířící a o něm není zde mnoho porozprávěno.
14.16
Toliko je známo, že síly Zunfon zuřily při tvoření světa – kam se ale poté ukryly a zda již Chaos dávno zanikl, to nikdo neví.
14.17
Nejstrašnější z Mocností, Koghamaton, ve své bezbřehé snaze ponížit život do bláta hniloby, si chodí vlastními cestami a neptá se bohů.
14.18
Ti, kteří jsou z Koghamaton, se zovou Koghayon a někdy se rodí z Temnoty samotné, někdy se rekrutují z řad maníků, zkažených a ve své vůli váhajících, odklánějících se od pravidel Světla.
14.19
Avšak jejich barva podstatová je vždy z počátku časů a božstva nad nimi nemají moci nežli té násilné.
14.20
Nestvůry Koghayon, zvané též Zrůdy Temnoty jsou odporná stvoření plná nenávisti, strachu a neustále cítí palčivou bolest, a puzení uškodit ostatním.
14.21
Kanmïluyli Owolarinë, Dvojblažené mocnosti, pak musí přicházet tam, kde vypučely ohavné výhonky Temnoty, aby potřely škodlivosti tím vzniklé.
14.22
Rämin, Řád, pevně stojí na vlastních nohách, neochvějně a drsně kráčí světem.
14.23
Nemá svých zástupců na Naulu, ale mnozí maníci se rodí s jeho silou v srdci. V nich poté přetrvává touha po spravedlnosti a puzení se k ní přiblížit.
14.24
Nejsvatější a nejnádhernější ze všech mocností, Yantawon, Světlá strana, se obětuje na všech bitvách o zachování ideálů Naulu.
14.25
A jací jsou tedy ti z Yantawon, blažení a nemilosrdní vůči Temnotě? Zovou se Alwalon, Andělé světla, jakožto nejsvětější a nejvíce oddaní věci, ze Světlé strany.
14.26
Smýšlením jsou k nepochopení a jejich srdce planou velice. A jejich posláním je oběť a vždy tomu tak bylo a bude.
14.27
A hle! Neváhají položit život, aby zničili kohokoliv z Koghayon a v míře své vášně jsou jim podobni.
14.28
Ale touha Yantawon je jako nejvyšší rozkoš, která blaží tělo i duši, rozechvívá hlas, ozařuje tvář a nechává téci slzy rozkoše.
14.29
Když pak jejich těla splynou s Temnotou a v záři ohně jí pohltí, radostně se rozplynou, aby jinde povstala, bez paměti a s novým posláním.
14.30
Ať již noří do nesvatých těl své čepele, neb sami jsou sekáni temnými sekyrami, vždy pociťují rozkoš ze spravedlivého boje, kterému se plně oddávají.
14.31
Do posledních časů již naštěstí zbylo jen málo těchto podivných bytostí, ať již jako sladké světlo dobrých, či jako prokletá tma zlých.
14.32
Jejich čas dávno pominul, když Naul byl ještě mladý a Ivarinden stavěli veliká díla.
14.33
Snad můžeme litovat, že není na Naulu více takových bytostí Světlé strany, ale rozhodně musíme děkovat velkému osudu světa, daným od Mïrondë, že se na Naulu již Temnota vytrácí, jako se vytrácí vzpomínka za zlý sen.

Wëmindi'aharmünë
Pohled na bitvu, kterou svedla Temnota a Světlo

15.1
A hle! Jak velkolepé a jak děsuplné musely být bitvy mezi Kansoruyli Owolarinë a Kanmïluyli Owolarinë!
15.2
Jaké je štěstí, že společně s dávnými časy také zmizely tyto prokleté události.
15.3
Neboť jediná bitva, převeliká, byla zaznamenána Oyöli, kteří užasli, a v písmu zapsali. Od těch dob již takto velká válka mezi Mocnostmi nenastala.
15.4
Ta bitva se zove Wëmindi'aharmünë a odehrála se v krajích Divnozemě, které nebyly tak pusté, jak je tomu dnes.
15.5
A potyčky mezi Mocnostmi postupně narůstaly, až se obě strany odmlčely, ve velké přípravě.
15.6
Neboť velká je síla zla a dobro vždy menší musí mít, ale trpělivější a obětavější pak bývá. Tak dáno od Mïrondë.
15.7
Veliká bitva se přiblížila a nebe potemnělo, i řeky s potoky se vařily. Bahno stoupalo a skály se drolily. Všude bylo velmi jasno a záhy pak strašlivě temno.
15.8
Utekla zvířata, Oyöli i Hulnoy a uprchli Lepostiriyon, utíkali všichni, kdož se báli a věru, strach naplnil svět okolo, byl všude a mocně působil, až z něj tekly černé proudy.
15.9
Tehdy se šikovaly láje veliké, ze všech krajů Naulu, i naplnily údolí a posazeny byly na hory a také se vznášely nad voji. Velká síla ta stavěna byla po tři sta let.
15.10
A takoví jsou povolanci z Koghamaton a jejich jména jsou prokletá v Domödi, proto pojmenováni jsou v Oglöru.
15.11
Bärk'ccang, Odpornoši, slepení a sešití z těch, kdo měli již hnít v hromadných hrobech, strašlivou silou svírali šiky nepřátelské. A měli někteří velké ostnaté zbraně s sebou a jiní zas jedem trávili své okolí. Aj, na sedmnáct tisíců a pět stovek jich tam bylo a hrůzní byli.
15.12
Po zemi se plazili Ssakmörn, Zrůdná nenarozeňata, vyřízlá matkám z lůna a pokroucená. Jejich ďábelský nářek ukrádal duši odvahu. Aj, na tři sta tisíc jich tam bylo a hrůzní byli.
15.13
Mezi šiky pak Gerudon, Ponížený čaroděj, nestvůrnou a zrůdnou hlavu ukrýval v kápi, černokněžník obdarovaný nesmrtelností proti meči. Aj, šlo jich devět tisíců a hrůzní byli.
15.14
Bägul, Stín Temnoty, plachtil nad armádou a na koho dopadl jeho stín, ten potemněl jako zhaslá svíce. Aj, létalo jich tam na pět set a hrůzní byli.
15.15
Kol se plazil Ohmässcc, Potemňovač cest a jako had sliznatý skrápěl svou nečistotou Traviny a byliny vadly. Za ním pak zůstávala odporná cesta pro další povolance. Aj, sedm tisíc a pět set jich tam bylo a hrůzní byli.
15.16
A všude okolo pobíhal Bäg'ssa, jako pekelný skřet a hlomozil velice, až uši bolely. Aj, těch víc jak pět set tisíc bylo a hrůzní byli.
15.17
Ssccmäkr, Temná víla, krásná zdáli, ale odporná zblízka, co vysává duše a krev na deset kroků, a bystře pozoruje kouzelné síly okolo, všechno prozradí. Aj, na třicet tisíců jich tam létalo a hrůzné byly.
15.18
Jako motýl nad loukou poletovala Fäksada, kterou někteří nazývali Prokletá pohádka. V jejich třepotavých křídlech bylo ukryto mnoho čarových sil. Aj, sedmdesát tisíc jich tam létalo a hrůzné byly.
15.19
Jako nezlomný balvan, pomalu kráčející kupředu a hrozící rozdupat každého v cestě, tam přicházela Gudämor, Temná socha. Aj, patnáct tisíců jich dusalo a hrůzné byly.
15.20
Pak dorazil svižný Zazdrüm, Temný pavouk, jenž svým sosákem bodal do hlav nešťastníků a vysával mok tělesný. Aj, sedmdesát tisíců jich tam pobíhalo a hrůzní byli.
15.21
Jako ohavný netopýr nízko nad zemí plachtila Flüsscc, Temná poletucha. Na své nepřátele vypouštěla spršky hnilobných slin a poprašky páchnoucích plísní, které rychle sály životní sílu nešťastníků. Aj, šest tisíců jich tam létalo a hrůzné byly.
15.22
Ssogör, Zrůdník, nejstrašlivější ze Zrůd Temnoty, jako odporný strom složený z neohavnějších zbytků jiných těl a uprostřed toho jediné zlé oko – a na koho se zadívalo, ten zešílel a byl zahlcen bolestí. Aj, tři stovky jich tam kráčelo a hrůzní byli.
15.23
Rozlezly se zrůdy Temnoty přes mnohá pole, údolí i skaliska a jejich špína poskvrnila svět.
15.24
Ale proti nim se postavilo nejvybranější a nejsvětlejší vojsko ze všech Mocností, aby je potřelo a věru, hněv jejich byl spravedlivý.
15.25
A takoví jsou andělé z Yantawon. Jejich jména jsou svatá slova, jež pálí zlé nestvůry do očí a bodají do jejich srdcí.
15.26
Falälos, Zlatí kopiníci, v šiku devítiřadém, svými kopími hrozili a širokými štíty se chránili, statní mužové bez tváře, ale zarostlí zlatým vousem. Měli zářivou zbroj a ta pálila temné do očí. Aj, osmnáct tisíců jich bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.27
Dvouhlavé víly krásy roznášející lásku mezi řady nestvůr a hle, jak rozkoš hladí duše maníků, tak pro Koghayon je to zhouba neodvratná. Ao'yïwa plynuly nad bitvou, v agonii radosti ničili zlobu a jejich pohledy roznášely očištění. Aj, třicet tisíců tam šlo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.28
Tam také kráčel Planoucí anděl, Horönös, s dobrou přílbou zlaté barvy, s oranžovými křídly a v zářivých botách, vládnoucí meči převelikému. Jeho zbroj byla také světlá a nic jí neproniklo. Velice jeho oheň dštil pomstu na kůži povolanců z Koghamaton. Jeho čtvero paží mocně drtilo ty, kteří se ocitli nablízku. Aj, pět tisíců jich tam bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.29
Létal tam mezi nimi drobný skřítek, vzhledem jako pohledná dívka, Loym'anandulan. Jejich kouzlo ale bylo k nepřekonání a polibkem ho roznášeli jako požehnání. Ti zovou Lásečky. Aj, devadesát tisíců jich tam létalo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.30
I plazil se po zemi Bílý had, Tülifo, oči zářící jako zlatý paprsek jarního slunce skrze svěží zelenou korunu ušlechtilého stromu. Rdousil nehodné a hryzal je až k zahubení a veliký byl na sto sáhů. Aj, na osm stovek jich tam bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.31
A také tam byla Erüma, Stříbrná šelma, která byla rychlá jako vítr a strašlivá ve svém hněvu, sekala ocasem na všechny strany a patnáctero tlap jejích hubilo velice. Aj, na tisíc, a ještě tři stovky k tomu jich tam bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.32
Běžel mezi nimi Pümi, svatý zajíc, s oslnivou, bílou srstí, nesoucí mnohé čáry a sílu Světla; srst jeho se nikdy nemohla zašpinit. Nořil se do nesvatých těl, jako koule z dobývacího stroje a zraňoval je velice, až k záhubě. Aj, na třicet tisíc jich tam bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.33
Též jako průsvitná, křehká a vyzáblá se jevila Jemnůstka, Antüliyo, jež však dovedla svým ukazujícím prstem přivolat blesky z nebes. Aj, na dva tisíce, a ještě čtyři stovky k tomu jich tam bylo a požehnaní spravedlivou mocí byli, mocně planuli vztekem spravedlivým.
15.34
Taková byla bitva nesmírná a země se chvěla, řeky se odpařily a jedem všelikým byla prosycena půda pod voji. Však tam ale také bylo mnoho milosti, uvolnění a spasení.
15.35
I odvrátili Ivarinden svůj zrak od toho místa a znepokojeni byli, nelíbilo se jim totiž takové hospodaření, nad nímž měli jen málo vlády.
15.36
Pak na tom místě vyrostly nové skály a nové stromy a hle, skály byly podobny stromům, ale jiných barev a stromy zase rostly jako skály, mohutné a jen s málem listí.
15.37
Utvořily se tam mnohé symboly a věštecké nápisy, aby zachováno bylo poselství a moudří se mohli učiti. Pak také mnozí mudrcové a vědmáci na to místo putovali i bylo známo jako Owolarinamë'azalimäynë.
15.38
Nikdo však nezvítězil, neboť bitva mezi Kansoruyli Owolarinë a Kanmïluyli Owolarinë je věčná a nikdy neutichne.
15.39
Věčný je však dík, který patří Světlé straně, jež se neváhá obětovat pro potření Temnoty.

Molowaynë
O Patero vodách, které tvoří řeky a prameny, též o největší řece, která teče Jednozemí


16.1
Přišel tedy čas konečně rozprávět o Molowaynë, totiž Patero vodách, které na Naulu jsou a vždy budou.
16.2
V těch vodách žijí tvorové a každý je jiný a jsou si navzájem nepodobní, i když mají podobný základ.
16.3
Mnozí z těch tvorů jsou moudří, jiní jsou zlí a přiklání se ke konci světa, ač by to byl konec jejich. Takový je osud, který dali světu Mïrondë.
16.4
Byly pak vody tyto na Naulu již odpradávna a stvořeny byli od Ivarinden. Však ne všechny pochází od Eriyudol.
16.5
Na počátku vznikly Vody mořské, zvané Alwuyinnë, jak již bylo poznamenáno, když Eriyudol ze svého těla nechal vzniknout oceány, jež jsou nezměrné.
16.6
Těch vod je vskutku mnoho, co by nikdo nemohl obsáhnout a spočíst. Ba možná i více než pevniny, kterou svlažují.
16.7
Na omak jsou Alwuyinnë měkké, teplé, jindy zas chladné, jak se blíží k Ledozemi a padají ke své smrti do propasti.
16.8
Avšak povahou jsou dvojí a vždy také nevyzpytatelné. Neboť jsou prastaré a celé z mysli Eriyudol, někde znuděné nespočetnými roky nečinnosti zapomenutých hlubin, ale také bdělé před smrtí, jež je nakonec čeká v propasti Nabisar.
16.9
Klidné se jeví, když se poutník zastaví a odpočívá. Domovem jsou pro mnohou drobotinu, a v záblescích jemných paprsků září bezpočtem barev jako plné drahokamů.
16.10
Jsou domovem Zïyë, ale především pak pozdějších Uykoyë.
16.11
Ale Alwuyinnë jsou také bouřlivé, ničivé a kruté. Boří díla maníků i bohů a nemají pokoje, dokud nezahyne dostatek nešťastníků. Pak se ty podivné vody v poryvech bouře radují ze strastí námořníků, které potápí do strašlivých hlubin.
16.12
Však na Naulu je též řek, jezer a pramenů bezpočet.
16.13
Vody jezerní se nazývají Olnäwäyon a jsou vznešené a klidné. Neznají pohybu a jen mírně nechávají čeřit hladinu větrem, větší vlny samy tiší.
16.14
Též nemají v lásce slanost a hněv vod mořských. Ilmunaynu neuznávají, leč neodmítnou.
16.15
Avšak jak jiné jsou vody stékající z hor! Bystřiny a potoky překypují pohybem a životem, jsou jako veselé děti, věčně v pohybu a bezstarostné, výskají a smějí se svými ostrými hlasy.
16.16
Když z pukliny, která může být nepatrná, prýští pramen chladivé vody, když proudí voda z vnitřků hor, z jejich srdcí a poznává světlo světa, tehdy se rodí Vody říční.
16.17
Jejich síla není malá, jejich chuť dobrá a mnohým tvorům postačí. Ryby jsou v ní hojné a ta voda miluje spád, teče do moří, jak po cestě mohutní.
16.18
Neboť milují oceány a rády je navštěvují a milují se s nimi v klidném spojení. Láká je slanost slz, jež oceány od hor spolykaly.
16.19
Vodám říčním se zove Lawayinnë.
16.20
A snad Eriyudol a snad Atalen svou mocí učinili řeky krásné a jindy zase bahnité, či divoké. Nicméně řeky vždy žily svým vlastním životem a nepoddaly se nikomu, než na svět přišla Paní řek, jejíž podivné povaze se podřídily.
16.21
Když jsou řeky mladé, jsou bujné jako nezkrocený kůň, po cestě se valí skrze všechny překážky a neznají odpočinku. Jakmile však zestárnou, zklidní se jako moudrý muž, ztloustnou jako spokojená žena a líně se vlní v krajině.
16.22
Však brzy všechny vody na Naulu země samotná počala lačně pít, neboť tuto velkou touhu dostala do vínku od Balbro Seltan.
16.23
Tehdy řeky počaly kvapně plynout z kopce pryč a ve své prudkosti se zařezávaly do hor a ve svých spárech válely velké balvany. Snažily se totiž rychle doplynout k moři, ať již údolím či po pláních, a to již zůstalo takové přes všechny časy.
16.24
A hle! Země žízní mocnou touhou, neukojitelnou a lačně pije vodu i krev, je-li krev prolévána.
16.25
A tam, kde již není žádná voda, je Fös, poušť, vyprahlá zem hostící jen nejhouževnatější.
16.26
Žíznivá Fös pak naříká a volá zpět vodstva všeliká, i smrtelníci pak vidí písečnou bouři, Afösun'afühniyë.
16.27
Nejmocnější z řek je potom Sintor, kterého lidé nazývají Liwiyon. Pramení ten Sintor v hoře La'ërowindë a pramenů je tam patero, každý z nich je jiné barvy a jiné lahodnosti. Ke své ochraně mají patero dobrých Alnë, Duchů světa.
16.28
Domnuy'driyu střeží pramen krve, Rey'lümira pramen mlhy, Nimpla'windromun pramen žluči, Ayasskao pramen zlata a Tatamnük pramen křišťálu.
16.29
Patero vod Sintoru se mísí po prvních mílích v Ayaowan'walëo'mindiyënno, Duhovém vodopádu.
16.30
A zde již je proud mohutný, burácí strašlivou silou a vyřvává do kraje svou odhodlanost a mládí a nezkrotnost.
16.31
Poté teprve Sintor proudí dál a cestou nabírá sílu, a později ho ochraňovala Sëlifimo, dcera Awantäniyë, Paní řek, jež dbala spíše na dolní tok.
16.32
Avšak skrze suché končiny pustých zemí, jež by rády Sintor vypily, držela nad ním ochrannou ruku Sintorma, dcera Awalmanë, Pána hojivé moci.
16.33
A tedy Sintor je nejvznešenější a nejmohutnější z řek Naulu, ačkoliv není nejspanilejší.
16.34
Takové jsou totiž Vody svaté, ty tekou jen někde a málokdo je zná.
16.35
Přehršle jich pramení v božích sídlech a jsou zrozeny též v pozdějších časech. Jsou pak jako nitky stříbra a zlata a nikdy nejsou mohutné, ale místo toho zpívají sladkými, křišťálovými hlasy.
16.36
I v Jednozemi a dál i v jiných kontinentech jsou takové skryté prameny, jako drobná očka na tváři Naulu.
16.37
Hlídají je vybraní strážci, staré, mocné stromy nebo neochvějní Lepostiriyon.
16.38
Vody z těch pramenů mají magickou moc a také hojivou. Samy ty vody mluví svou řečí a pamatují mnohé, co viděly. Jsou nazývány Eawalonnë.
16.39
Voda život dává a voda život bere. Vyplňuje lůno matky či oko jelena, ředí horkou krev, stejně jako silné víno a též sytí traviny, stromy i zvířata. Ale zrovna tak bez váhání zabíjí, když do své bezedné říše strhává vše nepozorné a neopatrné.
16.40
Není vše dobré a čisté – a též mezi vodami světa jsou i Vody hlubinné.
16.41
Omývají základy hor, sytí se zlatem a diamanty. Pod kořeny skal lamentují a vzdychají smutkem, jindy zas otravují svým jedem nebohé stromy.
16.42
Jsou povahy zlé, škodolibé a nepřející. Bojí se světla a nerady vycházejí na povrch, ale trpaslíky z nitra hor si zamilovaly. Leč trpaslíci nikdy jejich nechtěnou lásku neopětovali.
16.43
Neboť ty vody jsou lepkavé, jsou zákeřné, hostí podivné tvory s nenávistnou povahou.
16.44
Jindy zase leží i stovky let na jednom místě, hnijí a přec jsou křišťálově čisté, jako přetvářka a zrada.
16.45
Jsou nazývány Wämindonnë.
16.46
Nechť se jim dokáží cesty poutníků vyhnout.


Mëönya'oramilo
Říše hor, jež se skvěla na tváři dávné země, o pokolení hor, o králi hor a jeho vládě

17.1
A hle! Moře byla čistá a hluboká, a v těch časech ještě plna čerstvé vody, neslané i chutné k pití. V mořích žily Zïyë, kteří byli nemnozí.
17.2
Však zemi svlažovala drobná rosa, jež tehdy ještě neměla svou Paní a na koberce trávy svítil Slöynan svým světlem.
17.3
Po všech končinách Naulu se procházeli Lepostiriyon a spravovali dílo boží, rozprávěli s moudrými z rodu Hulnoy, též Travniny se skvěly a Oyöli bádali.
17.4
Písně Ewëni zaznívaly na mnoha místech.
17.5
Avšak největší místo na Naulu tehdy zabíraly hory, které v těch dobách měly schopnost chodit a používat hlas, jak to dělávají lidé.
17.6
Jejich panství bylo rozlehlé a pusté, podle dnešního vidění světa, nesmírně poorané jejich velkými těly a údy.
17.7
Horstva se plazila po hrubé zemi pomalu, jako kamenní hadi či slimáci, některé hory pak kráčely majestátně na nohou, jako činí krab či brouk lesní.
17.8
Sirné i dýmné páry z nich vycházely, i láva a pestrobarevné výtoky, potoky s vodopády zdobily jejich plece.
17.9
Hory se zdobily kovy a zeminami, často pěkných barev a na svá mocná těla z nich vytvářely jednoduché vzory.
17.10
Na temenech a plecích nesly vrstvy trav a hostily mnoho drobotiny.
17.11
Podivný byl svět jejich a zvláštní byly jejich životy, pro nás nyní nepředstavitelné.
17.12
Avšak hory byly též mírné a nezasahovaly do krásných oblastí Ewëni a Hulnoy, neboť nebažili po utrpení druhých.
17.13
Též spolu neválčili, ačkoliv často soutěžili, v síle, rychlosti či umění se ozdobit. Ba dokonce v některých těch soutěžích, stalo-li se tak nešťastnou náhodou a padla-li jedna z hor, jako nesmírná nestvůra, byla pohlcena jinými, za zpěvu, díků a v požehnání, aby nasytila druhé.
17.14
Jinde se zase hory nořily do hlubokých moří a svými pomalými hlasy pomalu pěli modlitby Ivarinden.
17.15
Avšak dějiny toho podivného časů Mëönya'oramilo, či snad jazyk hor nebo jejich zvyky příliš známy nejsou, než snad několik popisů z knihy o Kakostrofös.
17.16
Lepostiriyon v pozdějších časech nazvali hory Mëon, ačkoliv se dříve nazývaly Ütari a ty menší Wëlari. Zpívali o nich a pro ně překrásné písně, dlouhé a plné vzpomínek a obrazů.
17.17
Zpěv o horách jest pak Al'Eromistë'eanfinnan, Zpěvy ozvěn a oparů, jenž čítá šestnáctero svazků, kamenných desek, a každý svazek je složen z osmnácti takových tabulí, po šestici umístěných v jeskyních.
17.18
Toliko dvě jeskyně, s deskami rozbitými, byly dosud objeveny.
17.19
Jsou to ale velmi staré časy a mnoho vědomostí o nich je zapomenuto.
17.20
Zvláštní byl též způsob, jakým se Mëon starali o své potomky, totiž dětí hor bylo vždy poskrovnu.
17.21
Nejprve se hory rodily jako mocné balvany, zlatem a pravostříbrem pokryté, ale nehybné a nerostoucí.
17.22
Neměly matku a otce zároveň, ale vždy pouze z jednoho byli utvořeni. Pak sytili se těly svých rodičů, takže rodiče samy staly se stravou svých dětí.
17.23
Proto nikdy nemohl počet hor na Naulu velkolepě vzrůst, jak bylo později zvykem mnohých dalších tvorů.
17.24
A některé z hor zůstaly dětmi navždy a jiné zas tolik ztratily svých těl, že nečinně ležely na pláních neb na úbočích jiných svých soudruhů.
17.25
Rod Mëon byl rozmanitý a jejich králem byl již od časů ten nemohutnější z nich, v jejich jazyce Nomolë, Velký Bělovous, také zvaný Wäman.
17.26
Byl synem Balbro, ale zároveň všechny hory byly jeho bratři, neboť Balbro je všechny vytvořil jako svoje velké dílo.
17.27
Zároveň ale, snad z pohnutek mýtických či nám zcela neznámých, ne všechny hory se mohou nazývat dcerou či synem Balbro.
17.28
Nomolë vedl moudře všechny Mëon a staral se o to, aby dobrotivé hory udržovaly svět v míru a pořádku a aby zlostné hory schovávaly svůj vztek pod zátkami a nenechaly dílo Stvořujících zničené.
17.29
A věru bylo jich nespočet, Gekünrë a Kastafos, od Fïrdi pokažených, které měly býti pravými Mëon. Vždy na jihu a na východě Velkého Naulu se skrývaly a ve svých výpadech třísnili to, co bylo krásné a dobré v mysli Mïrondë.
17.30
Rádce Nomolëho byl moudrý Altotär, vždy nejrozvážnější a klidnící své okolí před zbrklostí.
17.31
Žena Nomolëho, krásná Endonïrü, byla jediná, kdo byl obdařen hojivou mocí nad jinými Mëon, aby zacelila rány krvácející podivným mokem Mëon.
17.32
Leč ne každému potřebujícímu bylo dopřáno její pomoci, Nomolë totiž ruku její i lůno její žárlivě střežil.
17.33
Ürundirë při stvoření slunce odebral Nomolëmu srdce, a tento čin osvítil Nomolëho, od té chvíli vždy moudřejšího a rozvážnějšího.
17.34
Poté, co se sobě zaslíbili, se Endonïrü sama vzdala poloviny svého srdce a darovala ho Nomolëmu.
17.35
A nejvíce ze všeho Nomolë miloval svou jedinou dceru, Fawö, která nepoznala zármutku. Po všechny boží dny skládala a zpívala písně, jež poté učila vlny, jezera i samotné Lepostiriyon.
17.36
Byla útlá a spanilá, rychlá v běhu a plachá před ohněm i párou. Odmítala se sytit těly svých rodičů, jak bylo mezi horami běžné.
17.37
Sama se procházela po žírných loukách a učila se od Travnin písně a od Předhadstva vznešeného se učila poezii.
17.38
Tu pohlédl na ní Lamindo a zamiloval se do ní velice a od těch dob jí pronásledoval. Předkládal jí mnohé dary, ale ona, neposkvrněna, ho odmítala.
17.39
Však v těch dobách snad bylo by lepší, kdyby jí skolil a ukojil svou touhu, než později v budoucnosti jí nechal, i když nevědomky, zavraždit, jak vypráví Kakostrofös.

Kakostrofös
O prastarém, nesmírném boji mezi horami starých dob a následném uspání horstev

18.1
Mezi horami byl i mocný Eltugon, obrovský kus skály, s osmi nohama zrozený, planoucího zraku, který už od věků chodil místy, kde se mu zachtělo, a nikomu se nepodvolil. Ba ani král Nomolë nad ním neměl moc.
18.2
Také jeho otcem byl Balbro a srdce měl plné čarovné síly – živly v jeho okolí ovládal svým mocným hlasem. Byl také bratrem Nomolëho, neboť i velkého krále zplodil tento Ivarindo.
18.3
Mysl Eltugonova byla ale zbrklá a neuvyklá krotit své vlastní činy. Svobodomyslnost příliš rozvolnila jeho úsudek a společně s prchlivostí zapříčinila mnohá neštěstí.
18.4
Eltugon neměl bázně před Ivarinden, neboť v těch časech oni měli napilno a nezjevovali se horám, aby s nimi promlouvali. Když se však zjevili, mívali podobu spíše prvků, které nadevše milovali.
18.5
Pak byli vidět jako neprostupný prach, jako přerychlý vítr, tekoucí zlato, nesmírně chladný led či jako zpívající potočina.
18.6
To se však Eltugonovi nezdálo vznešené, ale jeho mysl se v těch chvílích podobala naduté a prázdné měchuřině. Brzy se od Ivarinden znechuceně odvracel, bez bázně a pochopení.
18.7
V zápolení byl Eltugon nesmírně silný a věru – nejsilnější z hor. V soutěžích vždy vítězil.
18.8
Ukázalo se v jedinečném klání, pro potěchu Fawö uskutečněném, že dokázal snadno i zvítězit nad Nomolëm. A pýcha nesmírná Eltugona posedla, až ho dovedla ke zkáze.
18.9
I zatoužil Eltugon Rebel po větší slávě a ve svých úradcích se vzepřel vůli samotných Stvořujících. Shromáždil k sobě věrné služebníky, kteří sdíleli stejnou touhu ve svém srdci.
18.10
Ten, kdo nehořel stejným plamenem jako on, brzy se nechal přesvědčit, neboť Eltugonova slova byla jako kázání od samotného Nomolë.
18.11
Ale zdaleka ne všichni se přidali ke vzbouřencům. Mnoho z hor – a byla jich většina – zůstalo věrno starým zásadám a ideálům, vštípených od Stvořujících. A tak se hory rozdělily na dvě velké skupiny, mocné armády na mladém Naulu.
18.12
Byla velká síla hor vzbouřených, a ti se nazývali Eltugomëon. A proti nim se postavili početnější, ale s menším ohněm v srdcích, Nomolomëon.
18.13
A hle! Zde byl poznán Druhý ze základů světa, Hoelantan'mulnë. Tak jako oheň léčí ocel, tak pálí maso, jak voda hojí duši, tak ničí skálu, a zvolená věc na světě nemůže působit stejně na vše. Jednou se činnosti jeví jako užitečné a jindy zase jako nedobré. Ale takový je už princip světa a děti boží se nemohou ptát, neboť do úradků prvotních Mïrondë nemůže nikdo nahlédnout.
18.14
Přely se Eltugomëon ve své zpupnosti a pýše a snažily se dosáhnout to, co je pro ně zapovězeno. Potápěly se do nesmírných hlubin, stavěly se na sebe, snažíc se dosáhnout nebes samotných. Prorážely vnější hranice světa, aby se podívaly, co se skrývá venku.
18.15
Též počaly vstupovat a ničit panství Ewëni, kráčely přes ně a nic nedbaly nářku Travnin, stejně jako Oyöli poté zakusili ničivou sílu Mëon.
18.16
Ani Hulnoy nebyli ušetřeni, a ti poté plakali nejvíce, neboť byli bezmocní, ale vznešení.
18.17
Nebylo žádných uzd jejich fantazie, zvědavosti, dychtivosti a drzosti. Proti nim se postavili Nomolomëon, aby zkrotili jejich vášeň a hloupost.
18.18
A tak začala Válka Hor, nejstrašnější ze všech sporů v dějinách Naulu. Byla pojmenována Kakostrofös a stejné jméno nese i epická píseň, která vypráví o pýše a pádu horstev na Naulu.
18.19
Hory spolu válčily velkými silami, metaly po sobě balvany a ohnivé kameny. Na pomoc jednotlivým stranám přispěchaly i Vulkány a Sopky, služebníci Fïrdi.
18.20
Vzduch byl zaplněn jedovatými výpary, byl horký a plný ohně a popela. Řeky vysychaly, jinde zase byla prorážena nová koryta, aby hasila oheň.
18.21
Moře bouřila, vysoké vlny se přehupovaly přes temena horstev a zalévaly to, co mělo zůstat suché. Travniny, Praryby i Červorové vznešení zmírali, neschopni zabránit řádění nejstrašnějších bytostí, které se kdy na Naulu pohybovaly.
18.22
Hleděli Stvořující na toto řádění se smutkem v srdcích a po dlouhé poradě se shodli na spojení sil.
18.23
A Ayamastë byl jejich velkým pomocníkem, neboť jako osudový dotek hvězdného prachu lpěl velký spánek podstatový na každé bytosti Naulu.
18.24
Ivarinden proto sestoupili na zemi a mocným hlasem, mocnými kouzly a se vší silou, kterou vládli, uvalili na hory velké zaklínadlo, silné pouto, které mělo trvat až do konce světa.
18.25
Ayamastë se rozlil po jejich tělech a zasáhl je v myslích.
18.26
Hory ztuhly a tam, kde stály, spočívají až do dnešních dnů. Proto mají někdy zvláštní umístění.
18.27
Velké bojiště bylo tam, kde je střed kontinentů, tam padaly mrtvé hory a na jejich tělech bojovaly nové. Tam potom vznikla horstva a pohoří.
18.28
Některé hory prchaly, jiné se řadily do obřích oddílů. Další hory se brodily v mořích a tam, kde ztuhly, se pak vytvořily ostrovy.
18.29
A tak zůstaly hory stát a zamrzla i jejich duše, i jejich srdce. Jejich jizvami zbrázděná těla připomínají první válku na Naulu.
18.30
I plakaly hory ve svém spánku, neboť se bály smrti, která však nepřicházela. Než se zjizvený svět zahojil, vyplakaly mnoho slz, kterými zaplnily oceán. Od těch dob je slaný.
18.31
Avšak hory stále pláčou, pokud mohou, ale jejich slzy jsou již vymyté a bez soli. Mnohé hory, byly-li by probuzeny, by ani nevzpomněly časů, kdy neplakaly. Jejich slzy nyní poskytují potokům chuť a barvu, a též život těm, kdo kolem nich sídlí.
18.32
V těch časech také povstali Wotörmi, Horalé, kamenní služebníci, pevné mysli a čarovné moci, obdařeni nesmrtelností. Nemnoho jich Balbro stvořil a málokdy se který ještě zrodí.
18.33
Jejich údělem je pečovat o hory v jejich spánku, česat jejich úbočí a čistit potoky, zdobit jejich skráně mechy a kapradinami a hojit jejich rány v bouřích pomocí blesků.
18.34
Nejmocnější z nich jsou zvaní Qantro'mëon'astë, Pastýři kamenů. Jejich čarovná síla nad kamenem nemá obdoby.
18.35
Však největším úkolem Wotörmi i Qantro'mëon'astë, je ochránit A'mëoni'enelmin, Děti hor. Je jich nemnoho a rozeseti jsou po světě na různých místech, vždy ve skrytu. Také spí, jak už dlouho jejich rodičové. K nerozeznání jsou od běžných skal a jen Wotörmi je dokáží rozeznat.
18.36
Byla též trojice Wotörmi, stvořených pro pečování o hory v mořích, totiž pro péči o ostrovy. Společně plují na kamenné lodi Foykakima, ale zda i do dnešních dob zůstali tři, to nikdo neví a Ilmunayna o to nedbá.
18.37
A hle! V těch časech se také objevily Karnisti, Laviny a Dalkaströkë, Sesuvy. Sníh, bláto, či snad hromady kamení, po léta střádaná na úbočích se dávají pohybu, aby hubily. Však dílo Mëon je to neúmyslné a snad by hory ještě více plakaly, kdyby počty zahubených sečetly.
18.38
Vždy, když se horám podivný a hrozivý sen zdá, o blížícím se konci světa, otřesou se a laviny spustí.
18.39
Bohatý a překrásný, avšak chladný a k smrti pomalý je svět horstev a nemnoho bytostí míří až do nejvyšších vršků.
18.40
Kdo v horách žíti dokáže, je nejsilnější ze všech. Kdo na vrcholy neúnavně stoupá, je nejnezdolnější. Kdo se horám hluboce klaní a v slzavé úctě je mívá, je nejmoudřejší.

Yolwanuyn'wanëwan
O stvoření stromů, a o šesteru jejich rodů


19.1
Poté, co hory usnuly, tráva vyrostla pod okem Ivarinden na jizvami zbrázděných svazích a zazelenala se místa, jež byla poničena největší z válek.
19.2
Fö i nadále nesl svůj dar a zaléval zemi světlem, které bylo milé a hřálo a nic nedbal osudů světa pod ním.
19.3
Však země byla nyní tichá, a ač zelená a barevná drobnými kvítky, šeptala píseň opuštěnosti.
19.4
Mnoho míst na Naulu bylo zpustošeno a mnoho drobných tvorů bylo pobito.
19.5
Tu pravil Altiyanë:
19.6
„Již rozveselme se hudbou a tancem, již netruchleme. Zpravím zemi velkou novinou, a ta bude dobrá. Utvořím totiž bytosti, které budou pět písně bohů a obdaří svět mnohými barvami. Budou míti duši a ta učiní velká díla. Slunce bude jejich potravou, půda domovem a voda nápojem. Budou se opíjet štěstím bytí a chvět se budou na znamení radosti. Budou zpívat a mluvit svým jazykem a jejich těla budou drobná pro hory, ale velká očima maličkých. V pohybu bude jejich svoboda a v trpělivosti jejich síla. Vyrostou na zbytcích slávy hor a pokoří vše, co bylo stvořeno k pokoření. Nebudou mít strach a jejich trvání bude až do věků.“
19.7
A tak vznikly stromy, ve velkém počinu, který byl od těch dob nazýván Yolwanuyn'wanëwan.
19.8
Stromy byly nazvány Fäliyë, ale protože byly někdy zlé a pokroucené, i když neměly být, říkalo se jim také Ukostafë.
19.9
A praví se, že je možné utišit rozezlený strom, pokornou otázkou:
19.10
„Jsi z Fäliyë, mocný, či zvát tě mám Ukostafë, přeješ-li si ukázat svou pravou vůli.“
19.11
Lesní skřítci je také nazvali Lüminari anebo Qandimäri, neboť je nejvíce milovali.
19.12
Byl utvořen první strom, nejmocnější a největší a také nejpodivnější ze všech stromů, Praotec stromů a byl nazván Bäbolon.
19.13
A praví se, že Altiyanë mu daroval své srdce, své prsty a svou kůži, jako pevnou kůru.
19.14
Bäbolon měl míle z šíře a míle zdéli i do výše a taková byla jeho síla: sto hor neslo jeho kořeny a sto údolí bylo pokryto stínem jeho listů a v jeho větvích tisíce obydlí zvířat.
19.15
A povstal jako podivný – měl listy všech barev a jehličí také. Plody nesl všechny, co jich kde jest, bylo a bude. A květů celé přehršle, ba i těch, co nejsou vidět nebo co je může spatřit jen vyvolený.
19.16
Jeho tvář byla zasmušilá i veselá; a pečlivě, s láskou otcovskou, si hleděl svých dětí a nenechal je svářet se mezi sebou.
19.17
Kořeny jeho byly nazvány Klomofon, koruna jeho byla Olwadon a plody jeho Ulmafol.
19.18
Kde Bäbolon jest, je zapomenuto, ale jeho síla je cítit všude a doposud. A možná, že už zaniknul a možná je Vládkyní lesů skryt, aby do konce všech dnů mohl odpočívat.
19.19
To on zplodil všechny rodu stromů.
19.20
Fäliyë zpočátku žily jen tam, kde se mohly napojit, u jezer a moří, než moře se stala slaná a slzami hor nepoživatelná.
19.21
Ale Fäliyë se hýbaly na svých kořenech, topoly svižně jako lehký běžec, jinak zas vrby a smrky, které byly pomalé a rozvážné.
19.22
Tak se do všech koutů zemí rozptýlily stromy a stromky, malé keříky i mohutní velikáni.
19.23
Nejprve Altiyanë skrápěl stromy vláhou, kterou nosil od moře ve velkých měchách z rybí kůže, aby nasytil své potomstvo. Byl to úkol vyčerpávající, který nakonec vedl ke stvoření oblaků.
19.24
Zpočátku ještě stromy neměly žádné kořeny a nedokázaly se nořit do země.
19.25
Poté však, kdy často žíznily, Altiyanë jim přičaroval kořeny a naučil je pít s nimi vodu z hlubokých, dosud nepoznaných studní.
19.26
Naučil je také, jak jich užívat jako kotvy a jak se s nimi držet skal, když běsnily bouře a smát se osudu v tvář.
19.27
A jest šestero rodů Fäliyë.
19.28
První rod je již maníky zapomenut, neboť na zemi již není, ale býval.
19.29
Jsou to Ealwon, svaté Stromstvo a nyní jich je málo a sídlí v Tildoronu, který v prvopočátcích ještě nebyl. Jsou ze všech nejvznešenější, jejich listy jsou zlaté a stříbrné a jejich štíhlé kmeny jsou šedé nebo bílé.
19.30
Oplývají velkou nadpřirozenou silou, kouzly vládnou a mnoha zázraky. Jsou stálí a rozvážní, oblíbení mezi bohy pro svou velkou moudrost. Jejich vůně je velmi libá a jsou sliční na pohled.
19.31
Po založení Tildoronu byli všichni z Ealwon pozváni a téměř všichni také neodmítli, i vznesli se do výšin říše božstev. Mezi Tildo požívají velké úcty, ačkoliv Täyirndë miluje více stromy pevně stojící v jejím království, ve hvozdech Naulu.
19.32
Ti jejich příbuzní, kteří zůstali na Naulu, pak byli nazváni Linofälimi, Osamělé Stromstvo.
19.33
Druhý rod stromů je Qelon, Stromstvo listů. Je jich mnoho na Naulu a ještě bude, listnáči se jim říká a nabývají mnoha podob.
19.34
Jsou různorodí, jak jen mohou být. Jsou tlustí i tencí, ladní a svižní anebo zase silní a neohrožení.
19.35
Usídlili se v mnoha krajinách, ale nemají rádi zimu, raději teplé paprsky slunce a vlhký vítr.
19.36
Povahou jsou různí, jako vzhledem – dobří i zákeřní, trpěliví i zbrklí, moudří i blázni.
19.37
Třetí rod je Yalton, Stromstvo jehlic a nyní jsou zvány jehličnany. Jsou to prosté stromy, nikoliv bystré, spíše pomalé, ale pevné a silné.
19.38
Nic je nezlomí, leda by snad všechen mráz, oheň a skály šli pospolu.
19.39
Sídlí ve studených oblastech, kde často usínají pod příkrovem sněhu a neradi se probouzejí.
19.40
Také bývají nevrlí a podezřívaví. Svět na jejich mysl plyne příliš rychle.
19.41
Čtvrtý rod jsou Malë, Stromstvo keřové. Jsou všude, i tam, kde již velké stromy nemohou růst.
19.42
Chytají se živobytí ve skalách a na pouštích, u cest a vždy se pletly mezi kořeny velkých stromů.
19.43
Vypadají tak, jací jsou ve své duši – své korunky rozčepýřené na stovku větviček, stejně jako jejich povaha, mírná a bázlivá, trochu potřeštěná, veselím oplývající a lehkovážná.
19.44
Jsou považovány nejníže a vždy bývaly mýceny jako první, ačkoliv jejich plody a květy jsou hojivé a hostí v sobě bezpočet ptáků a drobotiny, skryté před nepřáteli.
19.45
Pátým rodem jsou Wöman, Stromstvo mocné. Je jich malý počet a vždy byl. Jsou mohutné ve svém vzezření a pomalé ve svých skutcích.
19.46
Jim se nejvíce zalíbila hloubavá povaha a zůstávají jen na jednom místě, pokud mohou. Mezi svými větvemi a kmeny hostí mnoho různých tvorů, ba i celá města.
19.47
Největším jejich sídlem je pak údolí Elmi'yolno, v horách Qarcil, u pramenů řeky Lalnami.
19.48
Wöman velmi trpěly v časech Fäliyë'anta'melëranta, války mezi draky a stromy, mnoho je hubil oheň. Z té rány se již nikdy plně nezotavily.
19.49
Šestým rodem jsou Glöglë, Stromstvo bědné. Ty nevznikly z rukou a z mysli Altiyanë, ale zrodily se z těch, kteří byli pokaženi.
19.50
Stromstvo je to pokroucené a černé, podivné mají listy a podivná a zvrácená je jejich mysl.
19.51
Chodí po světě ve tmách a v jejich očích je nenávist a vztek. Vládnou jedem a leptavostí a rádi ubližují a slyší nářek.
19.52
Nebo zase stojí v mrtvých lesích, či v pouštích, kde nic nežije a jen smutný vítr prozpěvuje pohřební písně. Ublíží, když mohou.
19.53
A hle! Mnoho skvělých činů, básní a písní vzniklo za vlády stromů, v časech, které byly nazývány Fälifäyinnë.
19.54
Ne mnoho však zůstalo zaznamenáno a jen o některých zde můžeme porozprávět.
19.55
Fäliyë totiž nepsali knih, ani netesali do skal, nýbrž pěli písně a v eposech těch nesmírných bylo zaznamenáno mnoho jejich moudrosti a ta je ztracena, z moci dračího plemene.
19.56
Nechť moc a krása, i zpěvy všeliké s námi zůstávají, a oči naše ať hledí na stromy kolem nás přinejmenším s úctou, snad i přímo jako na bytosti prastaré, s duší a zapomenutými příběhy.

Mëlü a Yalkoë
O Koních větrných, kterak vládnou podnebí na Naulu, též o oblacích, která nesou vodu.

20.1
To, co svlaží svahy hor, co stéká v bystřinách po dešti, to vždy byla voda, kterou nosil v měchách Altiyanë.
20.2
Tehdy povolal Atalen, aby mu byl ku pomoci, a ten neodmítl, ale ukázal se býti příliš nestálým.
20.3
Společnými silami nejprve nosili tu vodu, která se vznáší nad zemí, a kde spadne, tam prší. Říká se jí Lürindonnë.
20.4
Brzy však bylo zřejmé, že ani dva tito mocní z Ivarinden nedokáží nasytit všechny stromy a řeky novou vodou z moří.
20.5
A jejich úkolem to ani nebylo, byli totiž Stvořujícími a nikoliv maníky, jejichž údělem je robota, ani Vládci, kteří řídí svoje panství.
20.6
Tu ve společném úradku sešli se Üminden, Atalen a Wuka a každý z nich ze svých oděvů a plášťů vytvořili velkou tkaninu, kterou rozdělili na tisíc kousků. Nechali je pak nasávat vodu a Lepostiriyon tyto kousky roznášeli po modři nebeské.
20.7
Tak vznikla Yalkoë, oblaka, ale vypadala jinak, než je tomu nyní.
20.8
Však Lepostiriyon nemohli lépe zvládnout to, co nedokázali sami Ivarinden. Proto bylo potřeba dalších služebníků, kteří povstali na počátku světa, a jejich osudy byly čarovné.
20.9
Tak pravil Atalen:
20.10
„Až do konce dnů tohoto světa já povolávám bytosti, které budou svou duší a svými křídly pohánět vodu nebeskou, a já jim určuji tvar a povahu. Jim dám svobodu v pohybu, a sílu převelikou a zároveň stanovím nad nimi pána, vládnoucího pevnou rukou. S velkou silou totiž musí přijít též rozvaha, sic noví služebníci mohou též ničit a bořit. Jejich těla budou neviditelná, neboť podstatou jejich bude prastarý vzduch. Dech a dotek jejich však pocítí každý. Posláním jim bude hnát kusy deštného pláště Yalkoë, až do všech koutů světa. Tak budiž ze slov Ivarindo Atalen.“
20.11
I tak vznikli Mëlü – Ořové větrní. Jejich kopyta jsou co údolí a jejich hřbety táhnou přehršle vody tam, kde chybí, tam, kde by měla být, tam, kde jí žízniví očekávají, kde má nasytit trávu a napojit stromy.
20.12
Jsou však nestálí, nikdy nepřestanou v pohybu, často též zbrklí a nespolehliví, ale jsou také rychlí, silní a věční. Mají některá místa raději a tam vodou skrápí zem často, až nemilé. Jinde zas maníci na Mëlü čekají věky, modlí se, aby spadlo byť jen trocha kapek.
20.13
Mëlü měli svého mistra, svého prastarého pána, jak bylo určeno, toho, jenž byl nejsilnější mezi oři větrnými a nejmocnějšími kouzly vládl, ale který též byl rozvážný.
20.14
Král jejich nesl jméno Izmoy'malfoyen. Neměl nikdy svého sídla, ale jako rychlý vichr se proháněl světem, vysoko nad spícími horami.
20.15
Jeho srdce bylo poháněno plamenem a jeho vláda byla pevná, ale nerozvážná. Toliko ty vybrané z Mëlü vedl a jiných si nevšímal.
20.16
Naštěstí divoký plamen jeho duše uhasínal, a po vzniku Tildo počal spát Spánkem Podstatovým, načež jeho žezlo převzal Mëlan, Pán větru, syn Mnëndinův.
20.17
Povaha Mëlü byla vždy dvojí – jedni byli chladní a druzí horcí. Maníci je pak pociťovali jako studený a teplý vítr.
20.18
Jejich hrátky byly prospěšné, neboť tam, kde bylo příliš mnoho chladných Mëlü, na okrajích světa, vládla zima a život tam byl krušný.
20.19
Jinde zase mohlo být příliš teplo, kde horcí Mëlü zapomínali hnát oblaka s vodou a zemi udusali svými kopyty, až ztvrdla a popraskala.
20.20
Ale tam, kde se nad krajinou proháněla obě plemena Ořů větrných, byla země vlahá a krásná, teplá i chladná zároveň a nevhodnější k životu.
20.21
Aby však pro své hrátky nezapomínali na svůj hlavní úděl, totiž pohánět Yalkoë, Atalen pořádal pro své svěřence zápasy, ve kterých mohli Mëlü uvolnit své síly. Poté však museli znovu hnát oblaka v nekonečné práci.
20.22
Tu vznikl čas, kdy jaro a léto se střídalo s podzimem a zimou, ale žádný pořádek v tom střídání zatím nebyl. Ten měl přinést teprve Hidrandë.
20.23
A hle! Ne všechny věci, které se zdají být ku zmaru, jsou nakonec špatné. Po dlouhých věcích, kdy Mëlü tahali v divokých hrátkách Yalkoë po světě, ta oblaka potrhali a rozcupovali je.
20.24
Proto mraky vypadají jako dnes, mají nekonečně mnoho tvarů, některé ještě tlusté, mohutné a tmavé, jiná oblaka pak na jemná vlákna potrhaná.
20.25
A jak si s nimi Mëlü neustále pohrávají, oblaka vždy poskládají v nový obraz, aby se po chvilce rozpadl v jiný.
20.26
V pozdějších časech trpaslíci nazývali všechny vody Rogoh, i když Wämindonnë byli u nich nazývány Azmaghda. Oblaka dlouho trpaslíci nepojmenovali správně, však později se ustálilo jméno Ah'fuyn, neboť se jich vždy trochu obávali, na rozdíl od lidí, kteří pro ně pěli písně.
20.27
Největšími obdivovateli mračen však byli Lepostiriyon, a někteří z nich opustili pevnou zemi a počali putovat po celém Naulu, obklopeni nádherou oblaků.
20.28
V písni Elëanë'Al'Kilintoya se pak snoubí všechny krásy větrů, vod a oblaků, ať již v jejich zrození, životě či bojích.
