Lümindon
O Vládkyni lásky, krásy a bohatství, též o chrámech a rozkošných službách bohyni lásky

41.1
Ach! Jak svůdné rty jsou Lümindoniny a jak sladký je závoj zastření mysli maníků, kterým vstoupí do duše slastným pokušením, stejně jako jsou ztraceni ti, co se ponoří do jejího lůna, pohlceni vlhkou rozkoší navždy.
41.2
Lümindon je Neytäniyë, Vládkyně dobra a lásky, a brzy také zvaná Galanen, či v pozdějších věcích Lila.
41.3
Lümindon je vždy svůdná a zlatými vlasy pokrývá zemi, kde se tvorové všichni stejnou měrou bez okolků radují a požívají hostin pozemských.
41.4
Kam její kroky zamíří, tam se rozsvítí velké světlo rozkoše a milování a také plození velké, které přepadá i ty, kteří měli smutek Loynalë v očích.
41.5
V tu chvíli je pro každého množství jídla i vína a dalších nápojů oblažujících duši, stejně tak jako je posílena touha a následné vychládání nikdy netrvá dlouho.
41.6
A praví se, že posedne-li maníky všeliké v jeden a ten samý čas chtíč veliký, též bažení nezkrotné po víně a pivu, zrovna jak touha jídla sladkého požít, to sama Lümindon je nablízku.
41.7
V ten čas ať nápoje omamné tečou, a dobře nasyceni jídlem sladkým a tučným, ať muži a ženy spolu radostně obcují.
41.8
Lümindon neužívá žádných šatů, ale prochází se po Naulu nahá, jen v pravé ruce svírá velký měch z kůže prastarého Amühola, jednoho z Toturostë, a ten měch libě voní všemi vůněmi a slibuje tučnou odměnu.
41.9
Ta nádoba štědrosti se zove Platümon, a pokud z ní ukápne na zem, rozvine se velký vodopád darů, jídla, pití a šperků, a rozličných pěkných darování, které s dychtivostí všichni mohou užívat.
41.10
Též sama Lümindon je jako studnice rozkoše a lahodných pokrmů, neboť z jejího lůna vytéká sladký med a z jejich naditých prsů prýští tučné mléko a silné víno.
41.11
Med ten se zove Olüyë, mléko Lümindonino je pak Naltülë a víno její Yenälyë.
41.12
Toliko střídmosti zde chybí, neboť s Lümindon vždy přichází oslavy a hostiny bujaré a nikdy nekončící, leda by sama svůj závoj odnesla a přišla po ní zase věc běžná.
41.13
Tak se svými syny a dcerami se též mnoho maníků zběhlo a nikdy již na tento svět nevrátilo, neboť propadli kouzlu věčného milování, hodování a opojení, totiž Lüminan'dëlimantiyë.
41.14
Z těchto tvorů, krásných a opojených, se skládá družina převeliká, Alümin'dantan, věrní, doprovázející Vládkyni na svých toulkách.
41.15
Tito pak ve svém opojení dokážou i vystoupit jako bojovný celek, ale naštěstí není chvil, kdyby bojovat museli.
41.16
Mocí je Lümindon považována níže, neboť ve své naivitě a ve svojí dobrotivé, všerozdávající povaze se nechává podvést, netušíce zrady.
41.17
Tehdy doprovází jí na jejích cestách často vybraní hrdinové, jež se stávají jejími ochránci.
41.18
Sami však nemohou dopustit, aby propadli Lüminan'dëlimantiyë a věru, ten úkol je pro mnohé nesplnitelný.
41.19
A ti, jež to dokáží, jsou neváženější z družiny Alümin'dantan.
41.20
Sám Sirdi Lümindon nenávidí a ona mu na oplátku uzmula potěšení z radostného spojení muže a ženy.
41.21
Tehdy přál by si Sirdi tuto Vládkyni ponížit a zohavit její krásu, to však nedokáže. Její vlasy ho totiž pálí do očí a nakonec se vždy musí odvrátit.
41.22
Z počátku Sirdi též zkoušel posílat vybrané nestvůry, aby Paní dobra pokořily a zranily, ale nikdy se to zatím nepodařilo a dá-li vůle Mirondë, ani nepodaří. Též dá-li snaha věrných a neporazitelných ochránců Alümin'dantan.
41.23
Jen jednou byla záhuba blízko, i když nikoliv vinou Sirdiho, když Grütak byl vyslán jako božský trest.
41.24
Jindy totiž stačí, aby Lümindon pohlédla na nepřítele svýma spanilýma očima a ten se zastaví, pak jediný letmý polibek nestvůru obrátí na úprk.
41.25
A tací jsou Tildoyn'sülima, kteří s ní přišli.
41.26
Diamantový králík, jenž zove Yalmikoy, je velmi krásným pro jiné, ale strašlivým zjevem v očích zlých nestvůr, které potom prchají v hrůze a někteří pak spíše padnou vysílením, než by se vrátily k tomuto rozkošnému stvoření.
41.27
S Lümindon též na Naul přispěchalo bílé jehně a z něho bylo zrozeno pokolení bílých ovcí, s jemnou vlnou. Sama Lümindon je s pokorou stříhala a splétala z nich oděvy pro další božstva, ale nejen pro ně.
41.28
Bělost té čarovné vlny vždy zvítězila nad vším zašpiněním. Ono bílé jehně se nazývá Folnilë.
41.29
Nakonec Tanëta, Zlatá sova, která po většinu času spí, ale pokud zmatená Lümindon žádá o radu, Tanëta pospíší za Hidrandëm a jako bystrý posel radu vyřídí.
41.30
A takový je symbol Lümindon Neytäniyë, totiž stůl rozkoší, na němž se skví číše s lahodným mokem a dvě pečená, šťavnatá stehna husí. Dvojice symbolů štěstí a radosti objímá rozkošné spojení mužského symbolu se ženským. Dvojice radostných očí, se slzami štěstí, z bezedného poháru upíjí.
41.31
Jaké všeliké chrámy jsou Lümindon stavěny? Různé, neboť požívat radosti chtějí mnozí, však nadevše jsou známy Yülima'elëonesti, Chrámy rozkoše.
41.32
Mladé dívky nejspanilejší krásy jsou v nich zasvěcovány umění rozkoše, poskytované těm, kdo zatouží. Zovou se Lümi'linwalinoyë a jejich oddaná služba začíná, pokud dosáhnou jedenadvaceti let.
41.33
Ty pak již nikdy nezestárnou, ale po letech pečování o potřebující samy odchází na obětní oltář, kde opustí tento svět ve službě Lümindon.
41.34
Zlaté labutě je pak přepraví bezpečně přes všechny sféry, až do háje Loynalë. Lümindon pak sama sobě zvolí ty nejobětavější z nich, s lůnem nejvíce užívaným, aby se staly družinice v Alümin'dantan.
41.35
Mnoho chrámových služeb je vyváženo zlatem, stříbrem, jindy zas med a bílé koláče postačí. Však krev a slzy jsou zakázány a jsou špinavou skvrnou na zlatě a semenu Lümindoniných chrámů.
41.36
Není těch služeb určeno toliko mužům, nýbrž též ženám, které zatouží po rozkoši pod dohledem Lümindon samotné.
41.37
A kolem toho všeho je řada rituálů, aby bylo naplněno svaté poslání. Klid a zmámení mírné je všudypřítomné.
41.38
Modlitbu Lümindon je možné provádět kdykoliv, velmi milá je jí ale ta, jež je pronesena při styku muže a ženy, anebo nad číší a talířem dobrého jídla.

Palisa'anta'grüta'kümantäniyë
O velkém milenci Lümindon, též o jejich nešťastném pokolení; o souboji s hroznou nestvůrou
42.1
Lümindon miluje mnohé, avšak jak se praví, v jejím roztouženém srdci se nachází jen jeden z vyvolených, kterého vždy nejvíce miluje, a který jediný je pro ni stvořený, až do konce všech věků.
42.2
Zpočátku po zrození, když Lümindon odhalovala zákoutí svého krásného těla a snažila se pochopit úradky Ivarindo, ze kterého byla utvořena, snažila se splynout s mocnými a přitažlivými Naulu.
42.3
Puzena touhou spalující, našla nejsličnějšího, a přesto nejhrubějšího z pánů hor, který by vstoupil do jejího lůna. Leč spal, jak bylo trestem bohů od konce Kakostrofös.
42.4
Požádala tedy Eynu'mantü För Hlubinznalou, jednu z Andělů Praelementárních, o pomoc – a mnohým milováním cenu zaplatila, jak bylo její přirozeností. Eynu'mantü se pak kouzly a čárami vzepřela úradku božstev a uvolnila z velkého spánku Palisara, vyvoleného z hor pro Lümindon.
42.5
A hle! Palisar se objevil ne jako hora, ne jako kámen, či skála, ale jako sličný mladík. Ba co víc, byl nejsličnější ze všech mužů, kteří chodili po Naulu a jeho krása byla nad Tildo. Zlaté a stříbrné kadeře tisíce odlesků mu spadaly po drsných, rozložitých ramenech. Jeho mužství pak připomínalo samotnou skálu, ale jeho hlas byl dunivý a medový zároveň. Oči jeho planuly září hvězd a dívaly se nestoudně i dychtivě.
42.6
Jejich velké spojení trvalo po tři sta, a ještě tři a třicet Naulských let. Mnohé rozkoše vyplynuly z lůna Lümindon, a tak bylo zplozeno Sedmero rozkošných řek a Sedmero milostných, totiž Mänü'nimal a Almëna'lämuyinë.
42.7
Ale běda! Sám velký Hidrandë Wingäriyë se rozhněval nad nestoudným porušením velkého prokletí hor, které nemělo být prolomeno kvůli ukojení rozkoše.
42.8
Povolal ve svém hněvu Grütaka, prastarého tvora z vnějšího světa, aby svým chřtánem uhryzl levé ňadro bohyně jako trest za neuposlechnutí úradků všech bohů.
42.9
Avšak Palisar se postavil na odpor a chtěl svou paní ochránit.
42.10
Velký boj nastal, když se Palisar bil s Grütakem, nejsličnější a nejhrubější z horstev proti nesmírné síle vnějšího světa Naulského všehomíru.
42.11
O to však byla Palisarova síla větší, o kolik jeho srdce toužilo po Lümindon. Posedla ho totiž velká láska, která mu vlila do žil novou moc.
42.12
Když Grütak zalehl ve smrtelném zápasu Palisara a již jednou hlavou vyhryzával jeho játra a druhou slídil po božském ňadru Lümindon, ona si vytrhla snopec svých zlatých vlasů a vytvořila z nich oslnivé kopí. Podala ho Palisarovi a ten s ním proklál patero srdcí Grütakových.
42.13
To kopí již navždy zůstalo největším hrdinům na Naulu a neslo jméno Famalo'grütan'gäliyelan. Grütak padl a na tom místě vznikla velká bažina, plná smrtícího jedu a podivných jeho synů, zvaná Gagmö.
42.14
Tímto hrdinským skutkem byla stvrzena velká láska mezi Lümindon a Palisarem. Veliké bylo jejich toužení, ale nemělo tomu tak být navždy. Nelibě se totiž na ten svazek dívali jiní bohové, tedy pak Osqaldin pravil:
42.15
"Aj, velký hřích je v tomto přestupku proti rozhodnutí všech božstev, a to tak nesmí být, jak cítím v esenci pozůstalosti duše Mirondë a Ivarinden. Velká je vaše láska, ale prokleto budiž vaše potomstvo, abyste zoufali, a na tuto věc nezapomněli."
42.16
A kruté rozhodnutí to bylo, však zranit dobrou bytost vždy bylo snadnější, jak už je tomu od počátků věků. Neboť zlí a horší se brání velmi, a kdo doopravdy v srdci kousek smýšlení Lümindon má, podvolí se a svádí ke zraněním duše i těla více nežli druzí. To je jedno z pravidel, které jsou Nüma'ilton a těm podléhají i božstva.
42.17
Povila pak Lümindon za tisíc let a tisíc dní sedmdesát sedm dcer a sedmdesát sedm synů, podivných tvorů, roztodivných tvarů, i nestvůrných. Avšak po narození na nich lpěla kletba od Tildo a nikdy nedošli pokoje.
42.18
Hrdinové pradávných věků je honili a stíhali a tresty je opatřovali i pobíjeli. Na ně pak přecházela kletba Tildo, která je věčná, a která se od těch dob jmenuje Päkusta'füanon. Nejvíce z těchto Lümin'palisaronen pak pobil svým umem a zbraněmi hrdina Lipan.
42.19
Neštěstím zkroušený Palisar pak uprchl před svým pokolením, i když Lümindon za ním volala a slibovala slova lásky. Palisar bloudí navěky po tváři Naulu a nikdo ho již neviděl spočinout na jednom místě.
42.20
Ale praví se, že ho ve skrytých končinách nezměrnosti Naulské vyhledá leckterá z Vasë či Alnë, aby se s jeho krásou a mužností do sytosti ukojila.
42.21
Praví se též, že se Palisar skrývá v Liwaruyn'dömirë, aby tam nalezl klidu.
42.22
Mnoho času uplynulo a Lümindon již málo vzpomene na Palisara, ač ho v hloubi duše stále miluje, avšak zapomíná proto, že vzpomínka je bolestivá. Hoduje a vína popíjí, aby bylo veselo.
42.23
Tak bylo dáno těmito událostmi, že Lümindon nemá mezi Tildo tak velké slovo a nejméně je její hlas slyšet mezi dvanácti nejmocnějšími na světě.

Niyenult, Niyenulta'aniyanë a Mamünon
O Vládkyni umění a ohně, o jejím velkém díle a též o pravidlech, které darovala pro domácnosti všech spořádaných tvorů
43.1
V Tildoyinnë byla též zrozena Vládkyně ohně, plamene a štětce i dláta, totiž Niyenult Layqendi, Narnel Doelan, ale také Rärn, podle jazyka Turüh. Neboť jestli trpaslíci milují Alwamaynu srdcem, jako svou paní, pak v největší vážnosti chovají Niyenult, pro její um.
43.2
Rudě se zbarvila obloha a zjevily se překrásné obrazce; žluté a zlaté nitě jemných oblaků se jako bystré prameny vod potoků proplétaly ve vírech větru na její počest. Však také jejím plátnem pro malbu bylo vždy bezbřehé nebe, které jako majestátní galerie září pro všechny, kdo se chtějí pokochat nikdy se neopakujícími díly.
43.3
Velký plamen hoří v duši Niyenult. Vždy bývala zvídavá a trpělivá a její ruce dokázaly tvořit díla, jaká nikdo jiný vytvořit nedokázal. Její oči planuly stejně jako oheň v srdci, ale přesto její plamen dokázal ničit, stejně jako tvořit.
43.4
Vládkyně ohně mění často svůj šat, ale podobou je neměnná. Někdy nosí těžkou kovářskou zástěru, a je zašpiněná od sazí, jindy zase je potřísněna směsicí barev, když v lehkém hávu maluje velkolepá díla na nebesích, na skalách a nad vlnami při zapadajícím slunci.
43.5
Ale běda! Její oheň nezná hranic, a co bylo stvořeno, může snadno vzplanout a v popel se proměnit.
43.6
Jejím přítelem je Fümnos – ohnivý pták. Ten sedává vedle ní a může planout oslnivým plamenem nebo zase uhasnout, jak je potřeba. Pěje písně podle přání Niyenult a těší Vládkyni v jejím díle.
43.7
Velká jsou všechna díla Niyenult. Jedno je však vždy vídáno, a totiž Kalamünon, a také Alnamünon. Jsou to červánky, které jsou vídány večer anebo zase ráno.
43.8
Mistrným štětcem Wilin na oblohu Niyenult pečlivě maluje roztodivné obrazce, rozmáchlé tahy zabarvuje ohněm a často také dalšími barvami. Však někdy také je barví krví padlých, když dozní rachot mocné bitvy. Tehdy jsou oblaka jako zrcadlo krví rudé země, která by lačně vypila všechno a zapomněla, že se na místě boje kdy cokoliv stalo.
43.9
Druhým velkým dílem je Ayao, totiž duha. Je to pestrý výtvor, kdy ze svých palet umění Niyenult prýští barvy na znamení radosti a štěstí v duši, jež by ráda darovala všem, kdo přihlíží. Vždyť právě proto bývá duha vídána na rozhraní vody a vzduchu a země a stromů, kdy veselé splynutí všeho krásného dává umělcům sílu tvořit.
43.10
Tam, kde se Ayao noří do země, zpívají na každém konci víly, z Huna Lepostiriyon, dcery Andero'tay Gouhim Třyptozpytné. Nad otevřenou skálou hladí a češou prameny duhy a spravují jí k dokonalosti, aby poté opět nasytila klidnou zemi. Obě jsou navlas stejné, dvojčata, od sebe k nerozeznání.
43.11
Jejich jméno je Lä'eyon. Každá drží velkou karafu, ze které nalévá vody do duhy, aby žila vlastním životem. Ta karafa se zove Läye'anikul. Poté, co Ayao ukáže svou nádheru, zanoří se opět do země, kde odpočívá. Na pokyn Niyenult se pak opět vydává na cestu, do míst, kde již čekají větrem nesené Lä'eyon.
43.12
Potom, co se dychtivé oči dostatečně popasou na duze, její barvy začnou blednout, jak hojná a chladná voda z karaf je začne vymývat, až Ayao pohasne docela.
43.13
Všechna taková velká díla Niyenult se nazývají Niyenulta'aniyanë.
43.14
Niyenult je nadevše příjemné teplo domova, však také v něm často přebývá a přijímá návštěvníky a poutníky z různých koutů světa.
43.15
Chlad jí pálí a krb je jejím přítelem. Však také byla první, kdo spoutal oheň Gekünrë, aby v malém, přátelském množství sloužil v příbytcích maníků, usazen v krbu.
43.16
Proto je také často vzývána těmi, kteří si cení dobrého a šťastného domova. Niyenult nazvala takový domov Mamünon.
43.17
Aby Mamünon byl správný a Niyenult i její služebníci shlédli na takové místo s potěchou v srdci, musí být náležitý. Takové náležitosti jsou: Maräni'fal, Maräni'hoy a Maräni'lanuy.
43.18
Maräni'fal jest pořádek Mamünon, je to Čistota po snažení člověka a je to uklizenost všech věcí, které domov v sobě má. Neboť Niyenult je umělkyně, záhadným vnitřním zrakem vždy popatřuje na smysl věcí okolo a pečlivě hodnotí srdcem obraz světa kolem sebe.
43.19
Proto i Maräni'fal je také uměleckým dílem a požehnání dostanou ti, kteří umělecké dílo v pořádku domova nalézají a udržují.
43.20
Maräni'hoy je Teplo domova. Myslí se tím ne toliko, aby se hřála rodina plamenem z krbu, ač venku zuří bouře a zima je na pochodu. Je to také vlídný pohled, jiskrný a přitom tak příjemně hřející, který sytí tento boží zákon.
43.21
Niyenult pravila, že štěstí vejde do domu takového, který má v sobě vlídnost slova, pohledu i úsměvu, pro dobré přicházející, i pro dobré odcházející.
43.22
Maräni'lanuy jest Klid domova. Klidu zde nachází všichni, ti upracovaní, i ti, co dlouho putovali, ti, co přemýšlí a jejich hlava je únavou pokleslá, ale také ti, kteří ve stáří již nemají sil. Takový klid je pak velký útočištěm a za takový klid by mnozí položili život.
43.23
Maräni'lanuy potřebují mnozí dobří tvorové a ten, kdo takový klid ruší, si zaslouží být potrestán.
43.24
V dávných časech sama Niyenult scházela na Naul a učila tvory řemeslům, i učila je, jak opracovat dřevo kamenem a duchem, naučila stromy, jak mají opatřit kámen, aby byl vkusný a držel tvar krásných děl navěky.
43.25
I Wotörmi učila, jak ještě lépe ozdobit horstva, které střežili, sněhem, ledem, bystřinami a barevnými kameny.
43.26
A zvířata učila, jak se zdobit peřím a jak na své srsti vymalovat obrazce, jako kdyby lesy a planinami měli procházet sami sliční poslové boží.
43.27
Tomuto učení od samotné Vládkyně se říká Awana'niyenulta'naynë.
43.28
Toliko dvě z Tildoyn'sülima s ní přišla na Naul.
43.29
Prvním jejím zvířetem je železný mravenec, jenž zove Mezimütor. S sebou si přinesl čarovné dláto a čarovné kleště a mnohé se naučil od své Vládkyně – vždy dychtivě naslouchal jejím radám.
43.30
Též mnoho jeho potomků se mocně rozmnožilo po celém Naulu – avšak zdaleka ne všichni pilní tvorečkové podobní mravencům jsou spřízněni s Niyenult, neboť pochází z rodu Wingo.
43.31
Jako druhá přiletěla přenádherná rajka, s dlouhými pery všech barev, ta však již žádná díla netvořila. Jen její potomci krášlili mnohé kraje a rádi se zdržovali podél lidských sídel.
43.32
Ta rajka se pak nazývá Koywüni.
43.33
A takový je symbol Niyenult Layqendi, totiž věčný plamen mocného ohně, se šťastným nitrem. A ten plamen obklopují vždy po dvojici kladivo s dlouhým nosem, štětec s oranžovou barvou, rozestavěná zeď a kamenný strážce-socha.
43.34
Chrámy pro Niyenult stavěné jsou skutečně různorodé a těžko nalézt dva sobě podobné. Neboť Vládkyně sama oceňuje tvořivost svých modlitebníků – a to je též pro ni dobrým darem a dobrou obětinou.
43.35
Takové chrámy jsou často vyvedeny v barvách rudých a oranžových, s krbem planoucím skromným ohněm a s okrasnými obrazy na stěnách.
43.36
Však nemá ráda obětiny, které jsou zlaté a stříbrné a především ne ty, jež nebyly vytvořeny vlastní rukou, neboť zpupnost je jí cizí.
43.37
Modlitba Niyenult je prováděna ve stoje, s rukama sepjatýma nad hlavou, oči musí být zavřené a prosebník musí čelem stát proti ohni. V nouzi však i hořící svíce postačí.


Nalmo a Sinda'wurga'antalinastë
O božském kováři a jeho díle
44.1
Největší z kovářů na zemi i na nebesích, ba v celém Naulu je Nalmo, syn Niyenult.
44.2
Jemu patří velký obdiv za mistrovství, s jakým tvaruje žhavý kov, za sílu, kterou ohýbá železné hory a za jemnost, s jakou vyklepává zlaté plátky šperků země.
44.3
Nikdo jiný nemá tu moc zároveň, aby v síle byl tak mocný, ale také v jemném tepání byl tak něžný ke drahým kovům. Však nutno poznamenat, že k drobné práci se Nalmo dostával čím dál méně a práci tu přenechal spíše jiným.
44.4
V době jeho zrození vyšla z lůna matky také horká láva. Ta pak dala vzniknout druhorozené hoře, která zove Niyenultamonë. Ta dodnes stojí v džunglích Nandömuri'liwaro.
44.5
Vzezření Nalma je podivné, má jedno oko uprostřed čela a špatně vidí do dálky, ale dobře při šeru výhně a ve stínech sklepení a kováren.
44.6
Z jeho nosu a uší neustále vychází pára a dým, a pokud mluví, šlehá mu z úst plamen. Jeho hlas je ostrý a nepříjemný.
44.7
Proto ho nikdy na své lože nepřijala Unandalindon, Paní jezer, po které dlouho toužil, a to od doby, kdy jí poprvé spatřil. Vzal si tedy její lůno násilím, za což byl ztrestán Ilmunaynou, pro kterou musel vykovat deset tisíc mořských mincí, každou s jiným symbolem.
44.8
Jako dar od své matky dostal sedm silných paží, které vždy poté třímaly kladiva a kleště a kovadliny, kterými koval veliká díla ze všech nerostů země. Pak nejlepší kovy byly ty, které dostal od Alwamayny darem a s požehnáním.
44.9
Brzy po narození se Nalmo zatoulal daleko do lesů, kde zabloudil. Setkal se přitom s Grütakem, který byl povolán, aby hubil. Grütak po něm plivnul velikou slinu ze své nestvůrné tlamy, a od těch dob má Nalmo polovinu tváře znetvořenou.
44.10
Našel pak Nalmo výheň, kovadlinu a kladivo, kterak stojí opuštěny hluboko ve hvozdu, snad pozůstatek díla Lepostiriyon.
44.11
Zamiloval si ty nástroje a v hlubinách země si zrobil malou kovárnu, zpočátku svých časů.
44.12
Kovářské umění se stalo jeho posláním a jako první předměty vykoval sobě čarovnou zbroj, podobnou spíše oděvu, jenž si ve velké výhni vpravil do těla. A bylo potom vidět, že jeho kůže je železná a ocelová a podobná spíše skále.
44.13
Nalmo však sídlí většinu času v Tildoronu, kde má své výhně ukryté pod horou Helmanlügon. Ty se zovou Nalmohal'tiyumun.
44.14
Poté, co poslové z Uganto'samulgon i Fastula'samulgon přišli skrze Brány vnějšího světa, aby vyhrožovali zničením Tildoronu a uzmutím všech tamějších pokladů, vykoval Nalmo na pomoc Tildo Sinda'wurga'antalinastë, totiž Sedmero mečů povahy.
44.15
Byly to zbraně nepodobné jiným a byly v nich ukryté plameny i mrazivosti elementů, též síla Lepostiriyon. Tildo dostali šest z nich a poslední si Nalmo ponechal, aby mohl vtrhnout na bitevní pole s velkou zuřivostí, zakut ve své zbroji.
44.16
A takové osudy a jména jsou dány těm mečům – trojice jich je ztracena a není známo, kam se poděly po velké bitvě a ani jejich jména nejsou zachována. Ale čtyři jsou známy.
44.17
Petüma'wurga'antalinaston je jméno prvního známého meče. Byl darem pro Walinona, Pána bojovníků a dobrým pomocníkem. Povaha jeho byla rozvážná a tvrdohlavá a byl to meč, který mohl být tak velký, jak bylo potřeba.
44.18
Nicméně byl snad použit jen několikrát a později ho Walinon ponechal vlastnímu osudu. Meč spadl do Východního oceánu, kde vyrostl do podlouhlého ostrova, a ten byl poté pojmenován na Wurgawinaston.
44.19
Jsou na tom ostrově k nalezení mocné kameny Ihu, které, v amuletu usazené, obdarují pevností a houževnatostí.
44.20
Ilmustingo'wurga'antalinaston je jméno druhého meče. Třímá ho v ruce Hämar, Pán síly.
44.21
Povahou je ta zbraň horkokrevná a odvážná a zdá se stále v pohybu, však někdy příliš lačnící po krvi, i v časech, kdy by místo boje měl přijít mír.
44.22
Další z mečů byl Wa'wurga'antalinaston a dnes už není zbraní, ale stromem s velkou korunou a ostrými listy.
44.23
Tímto mečem bojovala Dunawäen, Paní zimy, dcera Loynalë a meč vždy zabíjel rychle a bezbolestně.
44.24
Poté, co meč odložila, totiž zabodla ho do země, zbraň zůstala na dlouhý čas nevyužita a usnula spánkem Ayamastë. Proměnila se v mocný mosazný strom a ten se jmenuje Wurga'piwonäliyë.
44.25
Poslední ze známých mečů si sám Nalmo nazval Homo'wurga'antalinaston. Je to meč rychlý a nikdy se nezastaví. Jeho čepel kmitá jako listy osiky a rozdováděná je jako hra malých dětí.
44.26
Ten meč může být na několika místech najednou, když neklidně těká v sedmi rukách Nalma. A tak všech sedm paží může máchat s meči zároveň, ale přitom každá z nich nese tu samou zbraň.
44.27
Tři zbývající meče nikdo nikdy nenašel a je možné, že jsou ukryty daleko a přehluboko v místech dávno zapomenutých, kde sídlí neznámí tvorové.
44.28
Putování za Meči povahy, které by daly maníkovi moc jako božstva, se nazývá Futumnë.

Örondë
O Vládci bouří a válečníků, jeho zbraních a jeho velkých výpravách

45.1
Od časů Tildoyinnë, po krajích všeho Naulu, kráčel Vládce nepohody a bouří, deště, rozmrzelosti a vzteku, Örondë Lorgan, zvaný také Rudan, Jorgod či Tör. Trpaslíci mu říkali Issgramond.
45.2
A takto se jevil maníkům, když ho uviděli – jako nesmírný olověně šedý a děsivý oblak, roztrhaný na krajích a pevný ve středu.
45.3
Jindy zase jako neforemný vousatý dědek, nestvůrných rozměrů, zachumlaný v hrubý, šedý plášť. Jeho oči pálily do duše, jindy byly zase vodnaté a odporné na pohled – kdo do nich pohlédl, mohl zešílet.
45.4
A jindy zase byl ke spatření jako svazek oslnivých loučí, záblesků a všelijakých světel, ostře zářících, ze kterého vylétávají rychlá kopí blesků a noří se do země či vyvrací stromy.
45.5
Neboť Örondë rád mění podoby, podle toho, jakého položení mysli právě zažívá. Říká se mu proto Lerüstokon.
45.6
Jeho plášť, do kterého se odívá, když je zádumčivý, se zove Gäl a je nasycený studeným deštěm.
45.7
Když se Örondë při svých toulkách zastaví, aby přemýšlel, usadí se na vysoké hoře, jeho plášť se rozestře a na krajinu se pak snáší mocný lijavec. Na nebi je pak vidět tmavě šedá barva Gälu.
45.8
Ze svého přemítání může být snadno vyrušen, neboť popudlivost je mu vlastní.
45.9
Pak se rozzlobí a metá okolo sebe blesky, ničivé a bořící. Kácí stromy, praskající jako třísky a drtí balvany a skály na písek. Tomu běsnění se říká Gotorë – bouře.
45.10
Někdy se Örondë po dlouhém přemýšlení spíše dá na cestu, rozmrzelý a zasmušilý a bouře nenastane. Pak lijavec postupně odejde, jak plášť Gäl táhne krajinou na další místa a jen slábnoucí dunění jeho kroků doznívá krajem.
45.11
Sic nevrlý, odvahou Örondë překypuje. Vskutku není nic, čeho by se zalekl.
45.12
Praví se, že čas od času opustí sféry Naulu a vydá se mimo svět, do bezčasého prázdna, kde bojuje s nestvůrami tak mocnými a strašnými, že jediné mávnutí jejich pařátu by rozlomilo horu a jediný pohled hrůzného oka vyschl jezero.
45.13
Tyto bojovné výlety jsou velkým vzorem všech bojovníků Naulu, kteří milují Örondëho a klaní se mu v obdivu.
45.14
Nazývají je Na'örondë'walur. Představují si, kterak s mocným ohněm v očích a zběsilostí v srdci, nedbaje na rány, které utrží, se Örondë vrhá se zbraněmi v rukách, mimo svět, na příšery, ze kterých chladne sám Slöynan.
45.15
Hotov k boji, Örondë v těch časech třímá v ruce patero zbraní, kopí, meč, kyj, sliznatý bič a řetěz.
45.16
Avšak jindy ty zbraně má poklidně složené, vždy však na dosah.
45.17
Kopí je předlouhé a má velmi ostrou špici, jmenuje se Holmoyn.
45.18
Meč je ukován ze zubů Pagutarů a nese jméno Köstor. Po celé délce čepele ta řada zubů vystupuje jako hrozivé čelisti.
45.19
Kyj je velký jako největší ze stromů, ale těžký jako celá hora železa. Vyrostl v síních Alwamayny a má název Gugon.
45.20
Sliznatý bič vždy obepíná Örondëho hruď a je připraven vyrazit a lepkavou silou obepnout a znehybnit vybraného nešťastníka. Jmenuje se Satrognor.
45.21
Poslední je řetěz, kterým byl přikován hrůzný Bongun, nestvůra z počátku světa, dávno před Naulinnë. Je vytvořen z prastarého světla, jakým též plane Slöynan a řetěz ten zove Hälikon. Září jasnou blankytnou barvou, ale zabíjí nemilosrdně a v okamžení.
45.22
Örondë pak Hälikonem mrští na zem, tu a tam, jak se mu zachce, buď ze vzteku, rozmrzelosti či v zadumání. A maníci pak takový řetěz vidí jako rychlý blesk, jenž někdy přináší smrt, když povětří i země se chvějí hromem.
45.23
Vládce nepohody vždy provázela Fühnam – Smršť. Nepochází z Lepostiriyon, ale jeví se jako jedna z Toturostë. Je divoká, a buď spí, nebo se zuřivě prohání světem.
45.24
Zběsilost jí byla vlastní a nahá, se zacuchanými vlasy, posetá třískami, štěrkem a krví, též zejícími ranami, se snažila podbízet Örondëmu.
45.25
Velmi Örondëho milovala, ale ten jí nevrle odstrkoval. Jen tehdy, když se vracel z Na'örondë'walur, se spolu divoce milovali, totiž Örondë byl smysly pomatený a zbrocený krví-nekrví podivných tvorů.
45.26
Na tom místě pak nastala Fühoronda'stimannë, totiž Nestvůrná bouře a vše v té zemi bylo zničeno, neboť takové běsnění v tu chvíli bylo jako zuřivost Mëon v bojové vřavě Kakostrofös.
45.27
Ze spojení Örondë a Fühnam vzcházeli Öronda'fühmastindon, Zplozenci bouře, kteří potom jako diví válečníci chodili po zemi a hledali uspokojení v šílených bitkách.
45.28
A tací z Tildoyn'sülima s Örondëm přišli na Naul.
45.29
Byl to krutý dvouhlavý sup, jenž byl podoben Nestömirovi, avšak mocí mnohem nižší, a zbabělý ve svém počínání. Nikdy nelovil, ale vždy toliko vyhledával mršiny – též ty hnijící a velmi nečisté.
45.30
Sup ten se zove Sormigürë.
45.31
Též připlul líný kapr, požírač bahna, vodní vepř, s tlamou znesvěcenou. Své maso dával bez boje, liboval si v odpadech řek i jezer a často též znečišťoval krásná místa. Jmenuje se Lmakon.
45.32
Avšak nejznámějším je černý vlk, neúnavný lovec, bystrý, nemilosrdný, ale mocný bojovník. Vlci byli vždy Örondëho posvátná zvířata a velmi se pomnožili všude po Naulu, kde připomínaly pevné zákony Nüma'ilton, i v časech míru a rozkoše. Tento Örondëho vlk nese jméno Rato'rän.
45.33
A takový je symbol Örondëho Lorgana, totiž zdobný štít, jako plující oblak, nad nímž proudí kruté větry, přinášející zkázu v krupobití a bouři. Z oblaku pak padá neustálý déšť, doprovázený dvěma kopí blesků. Po stranách pak mezi nebem a zemí ční dva nezlomné ocelové sloupy.
45.34
Örondëho chrámy nejsou časté, neboť maníci se mají na pozoru před nestálostí a rozmrzelostí tohoto Vládce. Ponejvíce bývají tesány do kamene, jako strohé, vlhké jeskyně, často páchnoucí.
45.35
Obětinou pro Örondëho může být krev a vnitřnosti zvířat, či jejich uzený tuk, jehož vůně je Vládce velmi libá. Avšak též rád přijímá hlavy, oči a prsty utínané obřadním způsobem nepřátelům těch, kteří prosí o pomoc.
45.36
Avšak u takových, pro většinou maníků odporných obětí, je nutné vyvarovat se omylů v obřadech, neboť Örondë je přísný a vznětlivý.
45.37
Modlitbu je zcela jistě možné pronést kdykoliv, ale nejpravější je to v čase, kdy ruce jsou zabarveny krví či snad dokonce ještě obětní čepel je zanořena do těla toho, kdo měl být obětován – pak při zvuku odkapávající krve je mísení slov modlitby obzvláště lahodnou hudbou.
45.38
Avšak prosebník, dodrží-li Örondëho rituály, bývá dobře odměněn. Nejčastějším darem tohoto Vládce bývá velká síla, odvaha a jistá zběsilost v srdci, se kterou je možné překonat i obtížné překážky.
45.39
Nechť Örondë nám daruje jen to nejlepší, co dokáže – a nechť jeho vztek dopadne na hlavy našich nepřátel!

Örondëyili'fühayina'lindë
Příběh o lásce Örondëho k Fënimalin i k Fühnam, i kterak vznikly smrště
Tak se stalo, že Örondë zavítal daleko na západní ostrovy, na pláže bez konce a stovky malých, klidných ostrůvků, kde je blaženě a teplo.
46.2
Neboť byl ještě nezkušený a často se toulal světem, někdy v poznávání, jindy zas rozséval, a to potomstvo, či vztek.
46.3
Zasmušilost svojí bral s sebou a na tamější barevné hvozdy padl stín, jehož dosud nepoznaly.
46.4
Avšak štěstí té krajiny je nezměrné a Örondë sám se nechal ukolébat. Neboť Sirdi na tato místa nechodil a nečisté stvůry sem neposílal.
46.5
Tehdy Örondë odložil všechny své zbraně, kopí Holmoyn, meč Köstor, kyj Gugon, bič Satrognor, ba i Hälikon přestal bít do země jako zběsilý a usnul.
46.6
Tu, s mužnou hrudí obnaženou, mezi šmouhami svých par a dešťů uviděl spanilou Fënimalin, vílu vlnu-pláž, jež byla skvostně zdobená, neposkvrněná a velmi krásná.
46.7
Zjevila se mu v dešti jako spanilé plaché děvče, útlého pasu a jemných rysů, s pletí nejjemnějších odstínů zlatavých pláží.
46.8
Zatoužil velmi po Fënimalin a padl na něho pocit, který ve své rozmrzelosti ještě nikdy nepoznal. Usadil se, ochladil svůj hněv a roztrpčenost, a toužebně hleděl a promlouval k Fënimalin.
46.9
Nejprve Örondë Fënimalin děsil, ale v jejím nitru se probudil chtíč, který dala brzy najevo, povzbuzována drsností a odvahou velkého Vládce.
46.10
Neboť ještě nepoznala vášeň a sílu bojovníka, i jeho přímou, hluboce znějící řeč – a tací mužně hrubí tvorové na krásných ostrovech nebyli.
46.11
Tehdy oba zapomněli na svět a v lahodných proudech mezi ostrovy strávili mnoho hezkých chvil.
46.12
A hle! Tu na různých místech ustal déšť a rozklad toho, co k rozkladu bylo zabito či zahynulo.
46.13
Neboť bylo svatou povinností Örondëho putovat po světě, zasmušilou tváří shlížet na rozklad a smrt – totiž to, co padlo, musí odejít, aby mohlo sytit nový život.
46.14
A sám Örondë takovou moudrost neuviděl, neboť mu chybí rozvaha Vládce všech Vládců.
46.15
Byliny často nedostávaly pít nebo naopak rostly do převelikých výšek, dřevnatěly a pozbývaly svých kouzel.
46.16
Padlé stromy nehnily, aby sytily nové semenáčky, červi nehlodali mrtvé tvory, aby v zemi byla strava pro všeliké potvory zemské.
46.17
Ten výjev byl nelibý nejvyššímu Vládci Hidrandëmu. Shlížel ze svého trůnu na západní Naul a viděl, kterak Fënimalin plete hlavu velikému nepřemožitelnému Vládci bouří.
46.18
Jak po roky plynuly rozkoše Örondëho a Fënimalin, tak po roky chřadla křehká rovnováha všech věcí na Naulu, jako již tolikrát předtím, a tolikrát poté.
46.19
Ale vše je nakonec v úradcích Mirondë, kteří jsou v nás a v Naulu.
46.20
Když uviděla nelibost Hidrandëho Paní bolesti, Tempunalir, přitočila se k němu a šeptem mu nabídla, co dělat, podsunula radu, či snad jen stín myšlenky.
46.21
Nabídla mu, že si poradí s Fënimalin, a Örondë se vrátí ke své nepohodě, pro kterou byl stvořen.
46.22
A tu v zadumání Hidrandë kývnul na tuto nabídku a paží pokynul na znamení velkého svolení, ale později litoval.
46.23
Neboť Hidrandë je velmi moudrý, ale nikoliv dokonalý, to by se stal pak Jsoucnem samotným. To není možné, a proto též činí chyby.
46.24
A veliké zlo se stalo, neboť Tempunalir svařila číši silného jedu, z byliny Ubalin, která roste ve škvírách Prašivých hor.
46.25
Tu číši však podala Fühnam, neboť věděla, že sama se nepozorovaně nemůže přiblížit až k Örondë. Pach bolesti a zákeřnosti jí totiž provázel, kam se hnula.
46.26
Fühnam, divoký živel světa, povětrná duše bouří, již dlouho žárlila, a veliký, strašlivý vztek s ní cloumal, když Örondë se měl tak čile k Fënimalin.
46.27
Trápila jí jejich láska a z takových pocitů, kterým se ani bohové nedokáží vyhnout, je plozeno jen zlo.
46.28
Fühnam připravila číši s jedem Ubalin a při hostině jí podala Fënimalin, jako slavný dar pro roztomilou milenku Örondëho.
46.29
Ta se napila, neboť přípitky jsou znamenám štěstí a neradno je odmítat.
46.30
V palčivé bolesti se Fënimalin rozpustila v mořích a její smrt byla pro Örondëho velkým neštěstím.
46.31
Örondë běsnil velice, a neboť byl sám pán bouře, rozbíjel vše, co bylo vytvořeno, tam na západě Naulu, kde byly krajiny od stvoření překrásné.
46.32
Ve vzteku rozbil hodovní síň i mnoho pyšných ostrovů, stejně jako krajiny západní Jinozemě, jež dodnes nesou jizvy, jako hluboké, nepřístupné rokle.
46.33
Örondë proklel Fühnam, kopím na sedmkráte proklál a vyhnal jí od sebe, a zlá slova jí umístil do mysli.
46.34
Fühnam pozbyla poslední kousky lásky a touhy a zůstalo jen vzteklé a nenávistné prázdno, které neslouží k ničemu dobrému, ale jen k ničení a pustošení.
46.35
Proto Smršť přichází sama, i bez bouře a někdy i bez deště, sama se prohání světem. Nese s sebou bolest z dávných časů, a co jí stojí v cestě, se snaží vyvrátit, pobořit a rozmělnit.
46.36
Örondë od těch časů opět putoval, jen byl ještě zachmuřenější a podivnější. Bouřemi se vztekal, v přemítání roznášel lijáky.
46.37
Vně světa a v síních Fag'hrondin pobíjel zlé tvory, ale nic mu nedokázalo vrátit chvíle strávené s Fënimalin.
46.38
Ten příběh se od té doby jmenuje Örondëyili'fühayina'lindë.

Osqaldin
O Vládci osudu a o tom, jak rozdává štěstí i hoře po světě

47.1
Aj! Běda i sláva tomuto vládci právem náleží, neboť jeho jsou úradky nejpodivnější, o běhu světa, o štěstí a náhodě, o bolu i radosti, které z náhod a šlépějí osudu vychází.
47.2
On přináší do všech koutů to, co se má státi a odnáší, co se již stalo.
47.3
Osqaldinovi je spíláno a žehnáno často – a mnozí na něj zanevřeli – a mnozí proň staví chrámy a poráží tučné oběti.
47.4
Telumendiyë je jeho přívlastek, neboť často blouzní a jeho skutky nejsou k vysvětlení. Také má jména Arondon nebo Faran, ale trpaslíci v pozdějších věcích ho nazývali Baduzar, neboť ho podezřívali a měli ho za škodícího.
47.5
Osqaldin je slepým Vládcem, jeho oči jsou zastřené a zavřené. Pod víčky mu zrak pohasnul. Nechal by se totiž svést tím, co vidí, a někdy by to věru bylo ku prospěchu.
47.6
Vždyť svým dlátem pak ryje i tesá osudy krásných i ošklivých na tváři Naulu a nevynechá nikoho. Dlužno však prozradit, že tak nedělá spravedlivě, to totiž není v myslích Mirondë, ani Jsoucna.
47.7
Spravedlnosti je dáno od Hidrandë a Osqaldin je jiné podstaty.
47.8
Proto krásní dostávají ještě více krásy a vzápětí mohou upadnout do strašlivého bahna odpornosti.
47.9
Proto bohatí dostávají ještě více zlata a moudří se mohou stát chytřejšími, a proto bídník může spadnout ještě hlouběji do bídy.
47.10
Štěstí a smůla jsou v rukou Osqaldinových a on jimi rozhazuje s mírou, avšak po všech věcech, co na Naulu jsou.
47.11
Osudové zlomy Vládce tesá, ryje i obtiskuje a ve složitých znacích předurčuje, co maníky potká na jejich životní pouti.
47.12
Při zrození duše v těle, totiž při narození maníka, Osqaldin určí toliko směřování jeho osudů, ale nikdy neurčí, co se skutečně stane.
47.13
Neboť není možné vidět budoucnost a ani Osqaldin sám jí nevidí. Může ale prstem pokynout, jakým směrem se může duše vydat.
47.14
A tehdy Osqaldin tesá svým dlátkem sedm set sedmdesát sedm různých druhů předurčení, různých směřování, snad řekněme osudů. Též mají své jméno, totiž Folmököynë.
47.15
O nich pak pojednává kniha Klërotomi'wi'ikon, Kniha všech osudů.
47.16
To dlátko v jeho rukách se zove Kolmo a k tomu i někdy palička ze světla hvězd a kamene hor bývá potřeba, aby přetesal urputnou runu statečných a neochvějných. Ten mlátek nese jméno Omotar.
47.17
Někdy do žuly, jindy do měkkého pískovce se zaboří Kolmo a Omotar buší, jindy zas stačí jen do vlhké, teplé hlíny zanořit čepel.
47.18
Pak vznikne Fulon, totiž destička osudu, která je někdy mírná a křehká, jindy je těžko jí uzvednout a tíží jako hora, a jindy zase je pevná i poddajná zároveň, stejně jako může být špatně čitelná a plná podivných symbolů.
47.19
Kadeřavým motouzem z bylin Hämiy pak Osqaldin spojí Fulon dohromady, aby jedna se připojila za druhou, a tak bylo dáno, jak věci nastanou.
47.20
Ale někdy motouz praskne a musí se připojit jinudy, tak destičky Fulon i události mohou mít obrácený i úplně jiný pořádek.
47.21
Totiž takový je Osud! Není neměnný, ale vine se jako stezka lesem, zahaleným mlhou, jako cesta mezi zvlněnými poli, zakrytá ovocnými stromy, jako pěšina na pastvinách – a za obzor nikdo nevidí.
47.22
Osud je mostem, jenž překlene řeky nesnází těm, kteří jsou neschopni stavět mosty své.
47.23
Neboť osud není to, co se má stát, ale je to dar nebo prokletí, jež na maníka čeká, neuhne-li ze své cesty.
47.24
A pokud bude činit to, jakou barvou jeho duše září, tak se to také stane, ale je možné se tomu svobodnou vůlí vyhnout.
47.25
A vyhnout se svému osudu je vždy možné, protože vůle maníkovy duše je svatější a pochází ze Jsoucna samotného.
47.26
Ne však vždy je odklon od osudu daného Osqaldinem ku prospěchu, vždyť dobré se může snadno státi horším.
47.27
Kdo kdy Osqaldina viděl, ohromen byl jeho duchem, který se zanoří do srdce, ale přitom není ničeho vidět, než vousatého, skloněného starce.
47.28
Oblečen je v prostý šat, někdy až příliš zanedbaný, spravovaný jen občasně a nuznými záplatami. Však v dobrém čase Osqaldin obleče roucho přenádherné, tkané nitkami z drahých kamenů a posetý je květy z nitra hor i nekonečných luk říše Naweyry Leyly.
47.29
Při svých putováních má přes rameno přehozený Efun, Vak jablíček. V něm jsou na myriády podivných plodů, stejných na omak, ale jiných barvou a podstatou. Ty někdy daruje těm, kteří se k němu modlí.
47.30
Avšak ve své slepotě nepozná, jakou barvu jablko má, proto rozdává tu štěstí a tu smůlu. Těm kyselým a nehodným jablkům se říká Gmö a těm dobrým pak Wäy, šťavnatým a zlatožlutě červeným.
47.31
Praví se, že Osqaldin nechodí po zemi sám, ale provází ho věčně mladá dívka, nejhodnější a nejdobrotivější ze všech stvoření, ba i více než samotná Vládkyně dobra.
47.32
Není však tak krásná a vždy je též cudná a muže nepřijme.
47.33
Ta dívka je dcera Lümindon, a je Paní radostných slov, která pomáhá Vládci osudu přejít přes překážky a nedovolí mu klopýtnout.
47.34
Její jméno je Leno Lëtavo, ale také se jí říká Ilmondina. Pláče, když Osqaldin rozdává trpké plody a směje se, když štěstí usedá jako zlatý prach ve vlasech vyvolených.
47.35
Také se praví, že snad někdy i Osqaldinovi podstrčí dobré Wäy, když vidí smutek před sebou.
47.36
Neprozradí to ale svému otci, neboť ten je zasmušilý, vážný a někdy krutý, a Ilmondina se pak bojí jeho kárání.
47.37
Ona sama je proto pro maníky velkým darem, kdy pozmění osudy těch, kdo původně měli trpět.
47.38
Mnëndin nikdy neměl Osqaldina v oblibě, neboť nesnášel jeho stařecký vzhled, jeho strnulost a nesvobodu. Nemohl však také nezávidět Osqaldinovu moc nad všemi maníky, kterou třímá v rukou. Ta Mnëndinovi vždy chyběla.
47.39
Osqaldin je též ten vládce, jenž někdy zavítá do Zasvětí. A pro své vyvolené, které za dobré válečníky osudu považuje, připravil sály Horomandin.
47.40
A hle! Na lavicích a stolcích tam popíjí a hodují nenarozené duše hrdinů, jež čekají na svoji vyvolenou chvíli.
47.41
Celý čas pilně cvičí, těžké kameny zvedají, kopí vrhají, lasem se svazují a jako ptáci rychlí bez únavy běhají.
47.42
Místo spánku pak pějí hrdinské písně o těch, kteří již byli dávno povoláni na Naul a činy slovutné již mají vykonány.
47.43
Společně s Osqaldinem na Naul přišli tací Tildoyn'sülima.
47.44
Modrý výr, Wübuko, je strážce opuštěných destiček Fulon. Jeho práce je ale nudná a výr často usíná, neboť o destičky málokdo má zájem, a též málokdo jim chce uškodit.
47.45
Pak to byl zelený sumec, jenž zove Bonofän. Proplouvá hlubinami světa a vykonává vůli Osqaldinovu. Pohlédnout na sumce v přátelském pozdravu, je považováno za štěstí i pro ty, jejichž domovem je souš.
47.46
Nakonec černá ropucha přispěchala, která vždy sedala na cesty, jež nebyly pro maníka předurčené. To nebylo znamení, aby se té cesty vyvaroval, pouze aby měl na paměti, že Fulon pro něj má popsány jiné stezky.
47.47
Ropucha ta byla pojmenována Utilöna.
47.48
A takový je symbol Osqaldina Telumendiyë, totiž sedmicípá hvězda, jež ve svém středu má vyobrazenu perlu osudu. Kolem toho všeho se zjevuje patero symbolů osudu – pochodeň světla, mince hojnosti, kapka krve, kříž zapomnění a spirála štěstí.
47.49
A těchto pět symbolů Osudu se nazývá: Fömiylanë, Atanäli'wayë, Ewukoynalë, Samnaynalë a Ëalaya'wayë.
47.50
Osqaldinovi se staví mnoho malých, spíše poutnických svatostánků, často v podobě malé komůrky, kam je možné položit obětinu. Pouze ve velkých městech jsou mu některé chrámy stavěny velkolepé.
47.51
Je totiž potíž obětovat mu něco, co by ho potěšilo, a tak někteří mu nosí zlato a stříbro, jiní ovoce a med, jiní zkoušejí porážet tučné berany či ryby mořské mu pokládat na oltář.
47.52
Málokdy však takové prosby vyslyší, neboť se řídí svým vlastním vnitřním hlasem. Snad by mělo větší význam vzývat Leno Lëtawo, a doufat tak, že upustí jablíčko štěstí.
47.53
Modlitby pro Osqaldina přísluší času rannímu, kdy se otvírá nový den, v tu dobu, kdy sluneční kotouč velkého Slöynanu se vynořuje zpoza obzoru.

Täyirndë a Nüma'aldiyannë
Vládkyně lesů a růstu, a její Osmimocná modlitba

48.1
Vždy překrásnou, váženou a velmi mocnou bohyní byla Täyirndë Lidurindë, Vládkyně lesů. Byla také zvána U'urla nebo v trpasličím jazyce Dïzan.
48.2
Na Naulu měla nepočítaně přívrženců a ti jí milovali. Byla totiž Vládkyní elementu hojení a léčení, růstu a rozkvětu. Před ní se skláněly matky prosící o zdraví svých dětí a nemocní, kteří se chtěli zbavit svých utrpení.
48.3
Ale Täyirndë dokázala i trestat ty, kteří se opovážili ničit krásu lesa, majestátnost stromů a klid duše hvozdů.
48.4
Byla často vídána maníky, neboť její království byly lesy a hvozdy na všech zemích světa. Zjevovala se jako mladá žena, zahalená do jemných prostých kůží a posetá hnědými i zelenými listy. Háv ten se zove Delmanayn.
48.5
Někdy se též ale zjevovala s hlavou srny, ale lidským tělem.
48.6
Na hlavě nese složitě proplétanou korunu z drobných větviček a jako závoj jí slouží třpytivá pavučina, zdobená drobnými šišticemi.
48.7
Koruna se závojem nese jméno Flümnad a Täyirndë s ním dovede zamést stopy byť i po celém vojsku, dokáže uspat i zástup draků nebo darovat let i těm, kdo by byli v letu podobni skále.
48.8
Kudy prochází Täyirndë, tudy se nese libá vůně, osvěžující mysl. Proniká hluboko do těla, aby vlila novou sílu do znavených údů po cestování i po boji. I proto se ta božská vůně jmenuje Wintüyin.
48.9
Avšak nejdražší pro Vládkyni je její přítelkyně Nüma, božská laň, zvaná také Jelenice. Její barva je stříbrná a světle zelená, jako když se střídají paprsky slunce a měsíce na nejjemnějších lístcích kapradin.
48.10
Nüma dokáže běžet rychleji než Mëlü. Stačí, aby jednou udeřila posvátným kopýtkem do země a skokem se ocitne deset mil a když všemi najednou poskočí, sto mil uběhne ve mžiku oka.
48.11
Však Nüma nikdy nevkročí na půdu Tildoronu, neboť její místo je v lesích a na mýtinách Naulu.
48.12
Praví se, že každým rokem pak ze spojení se svou Vládkyní vrhne Nüma jedno podivné mládě, které nevypadá jako ona, ale je vždy nadáno zvláštními uměními.
48.13
Tací jsou pak Nüma'aldiyannë, Děti Nüminy. Jejich jsou četné příběhy a je mezi nimi také mnoho svobodomyslných hrdinů, o kterých se vypráví ve stínu stromů.
48.14
Vždyť nejkrásnější z dcer Nüminých osedlal Palisar a nazval jí Antakolantinë, Nejskvostnější. Společně mohli být neviditelní a rychlejší větrů, a dokonce putovat po dně moří.
48.15
Aby Vládkyně lesů přiměla maníky opečovávat a velebit poklady pradávné, naučila je rituál, který je posvátný a první ho poznali Oyöli, neboť ti jsou prastaří a zaslouží si býti s ním obeznámeni jako první.
48.16
A tak se měl chovat ten, který se k druidskému řemeslu chtěl přiblížit.
48.17
To je Timpa'limpon, Lesní modlitba. Tak jí znají maníci, milující les, na celém světě.
48.18
Za prvé, ohně poskrovnu používati a jen oleje z ořechů pálit, a v jímkách z jílů.
48.19
A řku: Ohně neužiješ.
48.20
Na druhé, do rud nekujných z hlubin Alwamayniny říše se neoblékati, toliko stříbro jest nejsvatější.
48.21
A řku: Železa neponeseš.
48.22
Do třetice, čistých pramenů pít a vodu nechat volně dýchat z povětří, jakož i čistý proud vody uctívat.
48.23
A řku: Pramene neznesvětíš.
48.24
Ke čtvrtému, zpívat jako kos píseň každé ráno, pro blaženost lesa a proplétat zpěv svůj s rozprávěním Fäliyë.
48.25
A řku: Pěti nezapomeneš.
48.26
O pátém, česati stébla tam, kde je noha zacuchala a kde v noci spočívalo tělo nebohé a bezduché.
48.27
A řku: Travin nezanedbáš.
48.28
Šestým, vlídně promluvit a zdravit tvory lesní, neb netušíš, zda jsou obyčejní nebo prastaří nebo jen tělem podobni, ale v nitru jiní.
48.29
A řku: Úcty nezapomeneš.
48.30
Pro sedmé, darebce v lese potírat a bít je sukovicemi i posílat jim jeduplnou havěť, aby oni padlí byli.
48.31
A řku: Nepřátelům neodpustíš.
48.32
V osmém, vzývat dobrým a jasným slovem hojivost Vládkyně Lidurindë, aby všechny nemocnosti odešly a již nebyly.
48.33
A řku: Modlitby neopustíš.
48.34
Nebylo před Lidurindë na světě trojice slavných zvířat, jež poté s ní se zrodila a tací jsou pod její ochranou.
48.35
Statný jelen, sytě tmavě zelený, s korunou mocnou jako dubové větvoví. A ten zove Kalämon, i má mnoho potomků po lesích.
48.36
A poté pilná veverka, červená jako zralé jablko, svižná mezi stromky, nikdy neustávající v práci, skromná a rozverná. A ta má jméno Owulka, i má též mnoho potomků v širých lesích.
48.37
Kuna Pelihunda poté přišla s Täyirndë jako neúnavný slídil, který odhalí všechna tajemství.
48.38
Sama Täyirndë někdy vyzve Pelihundu, aby proslídila všechny hvozdy a nalezla tu pravdu či toho maníka, jež se před ní chtějí skrýt.
48.39
A takový je symbol Täyirndë Lidurindë, totiž velký skvostný strom, tvořící spanilý chrám. Pod kořeny je ukryta dvojice safírů a ty nepochází z království Alwamayny. Též kořeny nevstupují příliš hluboko. Pod větvovím jsou dobré bytosti stráženy dvojicí spárů lesa. Dva šípy pak ohraničují život a smrt.
48.40
Modlitba Täyirndë je zpívána jasným a halasným zpěvem, a maník ten musí být obklopen stromy; nesmí to být stromy ovocné, ale nejlepší je společenství s břízou, borovicí, dubem, jalovcem, platanem a šeříkem.
48.41
Prosebník nechť klečí a paže své rozevírá ku vítání, do své náruče pak přijímá dary lesa a sílu růstu a uzdravení. Doba pro to nejvhodnější je po východu slunce nebo před jeho západem.
48.42
Chrámy Täyirndë jsou dřevěné nebo kamenné, bez kovů, leda by se jednalo o stříbro, či pravostříbro. Ani zlato není Vládkyni lesů milé.


Awalon
O posvátném místě míru a klidu a jeho pořádcích
49.1
Povězme ještě o zemi, kde Täyirndë nejraději pobývá, krom nejhlubších srdcí dávných hvozdů.
49.2
Do lesa hlubokého totiž její kroky zamíří, pakliže chce vládu ustanovit a na svá panství dohlížet.
49.3
Avšak na místa odpočinku nevkročí se zbraní a v tom čase se odívá do zeleného roucha, jež bylo utkáno řemeslnými z Fäliyë.
49.4
Je na Naulu jedno místo, kam směřují zraky mnohých, kde je klid a mír, a to slovo hladí po duši, totiž Awalon, Rajský háj.
49.5
A není v Tildoronu, ani mimo svět, není tam, kde jsou skryté hlubiny a není ani v oceánech, ni na nebesích.
49.6
To místo je nejsvatější Täyirndë a je také posvátné pro mnohé Tildo a Vasë. Jest skryto to místo v Dümindë'liwaro, kdesi mezi mlhou zahalenými horami.
49.7
To místo čerpá ze sil země samotné, ze spojení chladných pramenů křišťálové vody a ze síly prvotního tvoření. A místo takové dostala Täyirndë do vínku a žárlivě ho střeží.
49.8
A praví se, že zde povstal Fö a Faygnawayn i Lüyrnawayn a snad ještě jiní slavní jevové starých časů, jež jsou svatými korunami Naulu dodnes.
49.9
Hle! Kdo by kdy mohl popatřit na krásnější kraj! Na rychlém paprsku Slöynanu se nese sladká píseň, vůní je tam nejvybranější počet a všude vládne mír. Na mechu lehávají a odpočívají blažení tvorové, přemítají a naslouchají písním.
49.10
Na svěží zelené trávě se tam popásají koně a ovce a kozy, i antilopy a buvolové, či losi a sobi. O jejich srst pečují drobní služebníčci podobní stromkům, s křišťálovýma očima. Říkají si Ana'täyirnda'antamon'kalton.
49.11
Awalon je plný stromů, svobodně chodících podle vůle, sytících se osvěžující vodou a kořeny osahávajícími úrodnou půdu.
49.12
Plodů je tam z těch stromů také nadbytek, sladkých a měkkých. Každé jablko, pomeranč, ba i tobolka či šiška jsou lahodné a vhodné k potravě.
49.13
Panuje zde blahobyt a plodů nikdy neubývá, ačkoliv je všichni požívají. Který zůstane nepozřen, ten na loži ze svěže zelené trávy odpočívá, připraven. A nikdy nedojde zkáze, jak by tomu bylo jinde na Naulu.
49.14
A každý je očištěn, kdo sem vstoupí a velký mír je vložen do jeho mysli, aby zapomněl na útrapy a na válčení a na smrt. Slova, která jindy se vynořují ve vidinách války, bolesti a nespravedlnosti jsou zapovězena a nikdo je necítí potřebu užívat.
49.15
A čeho je tu příliš mnoho, sesbíráno je, aby nasytilo trpící jinde, na vybraných místech Naulu. Též kaly a nečistoty z útrob těl tu nezůstávají, ale vyprchají jako jemný vánek a nezpůsobí tak poskvrnění krás Awalonu.
49.16
A rovněž sem nemohou vstoupit nemoci těla ani duše a cizopasníci zde nejsou a v paprscích Fö se mění v prach.
49.17
Tedy Kugmonnë, Paní nemocí ani Walenrimpë, Paní chorob duše, sem nemohou vkročit. A nenávidí tedy Awalon.
49.18
Stejně tak jako Sirdi, jenž nad ním nemá žádnou moc. Snad Firdi by dokázal vyvrátit tento ráj ze základů, ale naštěstí ho již není.
49.19
Awalon je také střežen, neboť zlo a Temnota jsou vždy připraveny škodit, i za cenu svých mrzkých životů.
49.20
Tři hradby obepínají to posvátné místo.
49.21
První je Enmaliwë'änaë, Mlžná hradba Ráje, jež není hradbou skutečnou, ale více než skutečné brány je neproniknutelná.
49.22
Obestírá to místo na desítky mil daleko a nikdo jí zrakem nepronikne.
49.23
Žádný pernatec jí nemůže proletět a pro Melëra je mlha matoucí, takže nakonec skončí v bloudění a ráje nikdy nedosáhnou.
49.24
Kdo by snad z nebes na Enmaliwë'änaë pohlédl, jen hustý oblak se mu zjeví, ačkoliv v Awalonu právě svítí slunce.
49.25
Mëonë'änaë, Skalnatá hradba Ráje je druhou překážkou.
49.26
Ční jako nepřekonatelná bílá skaliska, ostrá hranami a neschůdná svou strmostí.
49.27
Ürunë'änaë, Třpytivá hradba Ráje, je třetí branou a je branou čarovnou.
49.28
Zjevuje se jako jemný závoj lesklého stříbrného prachu, pableskujícího v paprscích Fö, nebo v noci zase tajuplně světélkující.
49.29
K pozvaným promlouvá konejšivě a léčí jejich rány, na nezvané pak působí jak přízrak hlubokých strachů.
49.30
Avšak všechny tři brány jsou otevřeny pozvaným, kteří poté nemusí překonávat tyto nástrahy.
49.31
Některé z blažených Yeö, jež putovaly přes Sedmero sfér do Zasvětí, jsou sem též pozvány, aby v Awalonu vyléčily své těžké šrámy z let minulých a poznaly dobrotivost světa.
49.32
Takový je Awalon, Rajský háj, jehož blaženost okusili vyvolení.
49.33
Mezi nimi též byli stateční hrdinové, kteří se ale vrátili do svých životů a nedopustili, aby je Awalon ukolébal nesmírným štěstím.
49.34
Neboť vždy je možné Awalon opustit, přeje-li si maník, a je-li puzen vykonat na Naulu ještě hrdinské skutky a díla hodná paměti, či drobné skutky každodenního dobra – a nikterak není Awalon vězením, ani zlatou klecí.
49.35
Edliyona Básnířka byla pozvána do Awalonu, aby obdarovala jeho bytosti nejkrásnějšími z písní.
49.36
A navrátila se.
49.37
Latina zde našla konečný odpočinek, a milosrdný klid po svém prokletí.
49.38
Stejně tak jako Dëcen, jenž navštívil celý svět.
49.39
A byli i tací hrdinové, kteří se již nevrátili.

Mnëndin
O Vládci větru a jeho panství, též o velkém svatém služebníkovi jeho

50.1
Vládcem povětří a modrých nebes je Mnëndin Rignil, který také panuje nad oblaky, nad Mëlü i nad všelikým ptactvem. A jeho jsou křídla, která doletí nejdál, nejvýše, a která letí nejrychleji.
50.2
Neboť je Mnëndin myslí neklidný a nikdy nespočine na jednom místě, říká se mu také Yontakmin. Trpaslíci mu říkali často Krih, ale někdy také Rotozdah, neboť si mysleli, že bouři přináší on a ne Fühnam, jíž neznali.
50.3
A takto je možné na něj popatřiti, když někomu dovolí, totiž na jeho velkolepý oděv, Ö'pamulkan, Pernaté roucho. Je bílé jako nejjasnější vrcholky oblaků a pálí do očí.
50.4
Ba i maník pohlížejíc na vzdálená oblaka ho může v nestřeženém okamžiku spatřit a uvidí, kterak jasný a smělý paprsek prolétne ve třpytu nad krajinou jako rychlá myšlenka a závan svobody. Tehdy se mu dostane požehnání.
50.5
A nejsou Mnëndinovy ruce stejné, často mívá levou ruku jako zlatý pařát z ptačí podoby. Ten pařát se zove Watontor a může s ním trhat své nepřátele, až jeho roucho je rudé krví.
50.6
Po boji a lovu odpočívá Mnëndin u jezera Hantantinar ve Východní Divnozemi, v místech, která jsou převelice vzdálená všem zvědavcům. To jezero je někdy rudé krví, když Mnëndin v něm smáčí pošpiněné roucho, aby zase zářivé bylo.
50.7
Mnëndin vládne všem ptákům, ale jen ty nejsvatější, nejbarevnější v peří a nejroztodivnější v podobě hostí na nebesích. Nazývá je Olma'pitikatilon, Blažení pernatci a oni zpívají překrásné písně pro jeho potěchu. Ba někdy je zpěv tak lahodný a pronikavý, že se snese až k zemi. V tu chvíli maníci ustrnou, opiti rajskou hudbou.
50.8
Ale ne všichni ptáci jsou pány nad povětřím. Na zemi chodí a létat nemohou ti, kteří se zovou Kröta'pitikatilon, Potrestaní pernatci. Ti, ať už jakkoliv nešťastně, skončili ze spravedlnosti či z rozmaru Vládce větru, bez létání. Plížit se celý život musí a stávají se často obětí těch, kteří na zemi jsou doma.
50.9
Mnëndin vládne oblakům, které se nazývají Aläyi. Ta jsou vídána jako jemné řasy, které po nebi táhnou bílé holubice a stříbrné poštolky.
50.10
Ne všechna oblaka jsou taková, jaká se zdají, neboť tmavé a těžké závěsy největších lijavců jsou pláštěm Örondë.
50.11
Ale ta oblaka, která přechází z jasného třpytu do šedi hlubin, jsou pod vládou Mnëndina, totiž Yalkoë, a ty pochází ze starých časů. Na ty pak maluje Niyenult štětcem Wilin obrazy do červena, azurova, zelena i jiných barev.
50.12
Z některých Yalkoë pak Mnëndin sám vytvořil velké houby, totiž Pelkontin, které jsou na spodu šedivé a na vrcholcích se třpytí ledovou bělostí. Bývají větší než samotné hory, ale jen málokdy jsou ke spatření.
50.13
Pak věčně neklidní Mëlü popoženou všechny houby oblačné po světě a tam, kde země žízní, spustí se déšť.
50.14
Tak je vidno, že různá oblaka mají různou podstatu, ač by se podle pohledu mohlo zdát jinak.
50.15
Mnëndin je také velký hráč. Ve své nerozvážnosti a lehkosti myšlenek se pouští do roztodivných sázek.
50.16
Jedna však ulpěla ve vzpomínkách maníků nejvíce, totiž příběh o ostrově Sskalü'mantü.
50.17
Byl to ostrov náležící Sirdimu a byl černý a temný. Na seschlých půdách bez života se tam procházeli bezejmenné nestvůry a živili se zlem a masem poutníků i otroků.
50.18
Byla tam také podzemní pevnost, důkladný žalář a spleť kobek.
50.19
Prohlašoval Sirdi o Sskalü'mantü, že žádné zvíře, byť sebevětší, nedokáže překonat hradby toho ostrova, ba ani žádná loď, vojsko či ryba z moře vylezlá.
50.20
Tak dal se Mnëndin do sázky a poťouchle se usmíval, když se dohodnul se Sirdim. Vsadili se, že celý jeho ostrov rozkvete myriádami květin a ty vyženou jeho přisluhovače do moře.
50.21
Troufalá sázka to byla a již se Vládce zla těšil, až Mnëndina potupně poníží a jeho nestvůry požerou všechny nanicovaté vetřelce na prokletém ostrově.
50.22
Sirdi si totiž myslel, že pro zasázení květin bude potřeba vstoupit na zemi, do půdy zasít a pěstovat je. Ale Mnëndin užil úskoku, jak mu často bylo vlastní.
50.23
Poslal na tisíce nejkrásnějších ptáků, a ještě tisíckrát tolik, aby slétli na ostrov. Proto také seslal nad tu zemi velkou mlhu a nechal jí skrápět po dlouhý čas deštěm. A v nastalém pláštíku skrytí ptáci nemuseli mít mnoho snahy projít pastmi okolo ostrova. Málo co totiž bránilo přilétnutí, překážky byly totiž sestaveny proti těm, co kráčejí.
50.24
A hle! Když déšť ustal a nad ostrovem se ukázalo modré nebe, než se nestvůry zalezlé do děr vzpamatovaly, na černé zemi se rozzářila pera všech ptačích hostů. Obrazce ty byly složité jako květiny a jejich pestré barvy byly tak nádherné, že se Sirdi nechal oklamat a uznal, že jsou to květiny.
50.25
Před tou září a šťastnou barevností a neposíleni Sirdiho vůlí, uprchli nečistí tvorové a již se nevrátili.
50.26
Tak Mnëndi vyhrál sázku a ostrov si ponechal. Nazval ho Mnënda'kintalinnë, neboť z něj vytvořil ptačí hvozd, místo, kde sídlí vznešení pernatci a další, kteří se chtějí napít z Mnëndiho pomíchané blaženosti.
50.27
Takové sázky a hry byly Mnëndinovou velkou radostí a je znám díky nim také jako Olompatinko, Lstivý hráč.
50.28
Povězme nyní ještě o Züfronovi Malkanovi, jednom z Toturostë, který se probudil při příchodu tohoto Vládce.
50.29
Byl jako velký pták, tak velký, jako stín nad třemi horami. Měl tři oči a jedno se vždy dívalo dozadu. Z černého zobáku vylézaly tři rozeklané jazyky. Z širokého těla, peřím pokrytého, vyrůstaly na tři páry křídel, podobné křídlům racka, orla a sluky.
50.30
Ocas Züfronův byl také skvostný. Byl plný barev a zahalený v oparu, který tříštil paprsky na nespočetné odlesky a mihotání. Kdo kdy viděl chvost Züfronův, byl natřikráte milostivě požehnán. Ten chvost se jmenuje Züfro'kamintë.
50.31
Mnohdy byl Züfron vídán námořníky nad jižními oceány. Má v oblibě vlahá moře a odpočívá na malých ostrůvcích. Pokud letí, činí tak vždy blízko země, často jen nad vrcholky stromů.
50.32
Šťastná je ta loď, které na palubě ulpí Züfronovo ztracené pero, a to je pak pro všechny velký poklad.
50.33
Praví se, že pak po sedm let se nemusí bát žádných bouří, ani kurdějí spalujících, pokud ve velké vážnosti pero Züfronovo zachová.
50.34
S Mnëndinem přišli na svět dva ptáci, jakožto ti z Tildoyn'sülima.
50.35
Rychlý rorýs, zlatý a černý, s dlouhými letkami, jenž byl rychlejší než bouře a jediný z ptáků, jenž mohl doletět přes všechny sféry, až do Tildoronu. Jmenuje se Toroswë.
50.36
A též přepestrý papouch, který vládne čarovnou mocí a kudy letí, tudy zanechává pestrobarevné třpytky, které děti milují – a dětem je též nechává, i to ho činí šťastným.
50.37
A ten se zove Dindomän.
50.38
A takový je symbol Mnëndina Rignila, totiž tři hlavy a tři těla posvátných opeřenců, pod jemným vánkem, a se zářnými pery Züfronovými. Po boku stojí dvě píšťaly lahodně znějící, ale naspodu se též pohupují tři kostky hrací, na znamení vášně pro hru.
50.39
Modlitba Mnëndinovi je nevhodnější v pravé poledne, zvláště pak, kdy je zároveň čisté nebe, vane čerstvý vítr a slunce jasně září. Taková modlitba ať je halasná a pestré pentle ať povívají kolem.
50.40
V tu chvíli ať oheň libé vůně stráví danou obětinu a čtvero vonných tyček ať ten oheň doprovází. Prosebník nesmí zavírat oči během takové modlitby a tvář jeho ať směřuje k nebesům.
50.41
Chrámy Mnëndinovy nemají podob staveb, ale jsou vždy otevřené – spíše jsou to z kamenů poskládané obrazce, jež z výšky připomínají podobizny posvátných zvířat – zvláště pak ptactva.

