top of page
Zlomky eposu Kakostrofös
Drobné ilustrace

V knize Mýty Naulu, v kapitole 18, je zmínka o epické básni, vyprávějící o událostech a hrdinech velké války hor. Zde následuje překlad těch částí textu, které se zachovaly na Bílých stélách Kuram För.

18.18
A tak začala Válka Hor, nejstrašnější ze všech sporů v dějinách Naulu. Byla pojmenována Kakostrofös a stejné jméno nese i epická píseň, která vypráví o pýše a pádu horstev na Naulu.

Stať Bílých stél Kuram För, bez rituálních textů

Pějte, Lepostiriyon, ó pějte písně tónů libozvučných,
veršujte o dobách dávných, kdy hor strmých nejspanilejší čas,
oni tehdy jako pyšné ty věže kráčeli, kolmě čnící,
bez čepic stromovím upletených, pyšné, až ztěžka uvěřit,
ach, o časech těch předbožných, v létech při běhu světa přemladých,
o těch rocích řek, pramenů a jezer přečistých, křišťálových.
Zpěv váš, Lepostiriyon, strážců světa přepestrého velmocných,
ať neutichne, když o Mëonovci největším, nejslavnějším,
pěti budete, zmarnou myšlenkou svojí, hrdostí převelkou,
jal osudem celého svého plemene nakonec hýbati,
o Eltugonovi, synovi Balbro Sernozen teď poslyšme,
kterak v mocném zápasu, a ve válčení následném nesmírném,
jaké již nikdy více nebude a nesmírná vděčnost tomu,
proti Nomolëmu, králi svému, v šiku čelo se postavil,
a bil se proti pravdě božské, od Mïrondë časů tu dané,
aby poté pokáráním nejvyšším od Ivarinden vzešlým,
na věky věků společně i s pokolením svým uvězněn byl.
Nomolë kdysi velikým králem byl, panovníkem jediným,
nade rodem hor, toť Mëon, po té celé zemi pod nebesy,
od Ivarinden, nejprv od Mïrondë úradkem nesvatějším,
v široký Naul vydán, z vůle stvořitelů, syn Balbro starého,
Eltugonův bratr býval, tak ze stejného otce zrozený,
i jakož mnoho jiných, mocných Mëon, kdys v Naulu bylo i je.
Na pláních Olmanti Nämul v městysu plném hor statných sličných,
vládl rukou milosrdnou, zlaté a ocelné žezlo třímal,
porady činil, zrakem dalekým v osudu světa rozjímal,
kdys napadlo jej rozveselit, národ svůj, a Fawö, dceru svou,
kláním nevídaným, které by, snad, věhlasné hrdiny dob těch,
ku jeho sídlu, mramorem a žilami zlatými, zdobného,
pod jeho zraky na lepé kolbiště přivésti dokázalo.
By planoucí sláva Mëonovců všelikých než větší byla,
by k svazu a oddanosti netušené ještě stezky vedly,
důvtipně a kvapně hned, přece s rozvahou, či snad ctností v duši,
ze krajů všechněch mladého Naulu, s dychtivostí největší,
svoláni by ti nejžádanější, nejskvělejší z hor všech byli.

Tak rozezněly se trouby hlásné, také trubice všeliké,
rozezvučeny byly již bubny, co hor teřichy hluboké,
v tom ryku rozprostřeném po celém širém světě i do hlubin,
hned všichni na hostinu do mramorového sídla zváni jsou.
Z mělkých moří, i z hlubin se tvorové Mëonští kolébali,
hemžení rostlo, když Lepostiriyon elementu každého,
strážci elementální, ti páni nad prvky všemi zemskými,
z dolin i plání, z ostrovů, jako pestré pomníky věčnosti,
s krásnými i odpornými služebníky, hory se scházely.
Tehdy pravil Hëtiyul, syn Anütiyona, osudopravec,
když slunce, mladé ještě, starostmi sešlou mu tvář ozářilo.
„Aj, pravím a ve snech jsem vídával, kterak slavnosti růžové
v rudé se mění, páry, kdys vodou bývající, pohltí vše,
jak znaven pílí, ve spánek nejhlubší vládče můj bys upadnul.“
Převážně pravil takto Nomolëmu, vpravdě slov černo moudrých,
pozorně naslouchajícímu, byvše vždy dobrým jeho rádcem.
„A viděl jsem potoky krve horské, stejně jako Kastafos,
potírajíc bojem a krutostí klid říše nám v správu dané,
jak krví tou vaří se klokotaje prameny kdys tak krásné.
Poslyš radu mou, zastav ten shon, vnese totiž jen časy pusté.“
Na to Nomolë mocný vladař, moudrý král, shovívavě pravil:
„Snad dáno je ve tvých slovech sýčka pravdy a moudrosti více,
než by kdos soudit podle vzezření schouleného starce mohl.
Proto strachu nemám, ani bez opatrnosti nezůstávám.
Nechmuř již mysl svoji, prastarý vědmáku, příteli vzácný,
ač ve snech půlnočních uvidíš v šedý plášt zahaleny stíny,
ježto se ve světle zářného dne zas rozplynou ve pouhý vzdech.“
Poté však Hëtiyul mlčky se vzdálil, jen na doslech od trůnu,
neblahou předtuchou na tváři se stínem bouřným tak zadumán.
Nomolë král přemocný, jak každý vládce, co musí se hájit,
osudy nejednoho do jeho mocných rukou vloženy jsou,
vždy naslouchati měrou stejnou, oproti přáním svým, neskromným,
byť maníkům nejspolehlivějším a nejpřednějším nemůže.
Hle nyní však na shon v přípravách, město mramoru, zlata nespí,
v jezerech mísena je voda lahodná, chladná i vroucí hned,
by potěšila poutníky dálných zemí, tažením znavené,
neboť tažení již zastaviti nelze a i kdyby bylo,
není to k vidění, stejně jak my dnes sebe neuvidíme.


***


Kázal Nomollë obětovati na veletucet veleryb,
z hlubin vytažených, i skropit krví veletuctu prazvířat,
ryb těch podivných, od Ivarinden Zïyë prastarých, šťavnatých,
by chutě Lepostiriyon i těch nejvznešenějších, pokaždé,
na počest velkých her pro královskou vůli nasyceny byly.
Ze vrcholků vln u bílého pobřeží Amëlüyinïsis,
pěna vrší poháry, opálové číše z jantaru skvostné,
na zlatých stolech živostříbro krví starých bůžků tepává.
Z těch sálů všech co na Olmanti Nämul jich dohromady bylo,
pak nejskvostnější palác Fal Halmirondo se tou nádherou skví,
na trůnu si vládce přemocný hoví, král horstev, král Nomolë
již vítá hrdiny cestou znavené, každý odružinělý,
málokterý je sám, vždy jen tajuplný Smirono Černovlad.
Pod zlatými trumpetami, rohy dujícími, pod praporci,
staví se v odiv Terminulë, překrásný hrdina, přesličný,
v hávu z jasných lesků vln v Mandalo Kintalinë nalezených,
vládci svému jako všichni přišlí, se hluboce v úctě klaní.
Tu hnedle krok za ním, ozbrojen a v róbě zlaté, purpurové,
smělým krokem a s jistýma očima, tak zářících kadeří,
hrdina Lëwardinto, do sedmero černých pásů opásán,
přemožitel Trápení Toturostë, na hostinu přispěchal.
Dine‘sidïr vsazen na stolec, čestným místem obdarovaný,
plášť svůj nachový, se zářným límcem, kolem zdobeně rozprostřen,
nyní číše prázdní, jak čas v družném hovoru vesel ubíhá.
Co víc, nebylo nikdy hostin slovutnějších, v kterých pělo by,
tolik číší slova výmluvná, tolik mís obtížených skvosty,
stejně jako stolů žulových pak halekalo a lkalo by,
když Issdïr, syn Skelgarův, vážný, bok po boku s rudým praporem,
jenž Turgära zdobí a Tonkär vždy opodál, se smíchem volným,
na Sarmantuna, Bojebijce, jeho druha kdys, písně pěje.
Nad tím vším, jen září, Fawö, dcera Nomollëho, nejsličnejší,
spanilá ústa rozechvělá, písní hrdiny příchozí vítá,
kteří pak nikdy již přesladké tóny harfiček vodně strunných,
v srdci uschovaných, a v lásku přeměněných, nezapomenou.
Nejeden tak tím citem ku sladké Fawö, krásou omámený,
ač jinak paží pevný i v činech odvážný, snadno spoután byl.

Ku králi samému nejen hrdinové kráčí, ale zpovzdálí taktéž,
po slovech slavných a zvučných toužící, dychtivě naslouchají,
řady bojovníků a ohnivých dívek, kteří ze stolů moudrých
toliko drobky pro své vlastní příběhy k vyprávění dostávají.
Nejen slovutní hrdinové, již dlouho Nomolëho přátelé,
do královského paláce Fal Halmirondo přichází,
na zápolení již se taktéž prostí Mëon připravili a těší.
b A hle! Kdo naposledy přichází, kolbiště, stejně jako stoly hostinné,
nebo snad i srdce panen nezkušených dobývat, paží i slovy,
Eltugon, taktéž z rodu královského, nikdy však vládcem
syn to Balbro, v plášť z tisíce květin zlatě démantových oděn.


***


Hle! Jak mocně se tyčí soutěžící, z Mëon ty nejslavnější,
hrdí na výšku svou, jindy zas na zápal svůj i na pevnost svou,
rychlí jsou bohatýři a svěží, zbroceni horkým potem,
když na kolbišti přednost své dychtivému obecenstvu ukazují.
Celý zabalen v rudý prapor, Turgär, ponejprve do výše kámen,
co neuzvedl by samotný rolník by o píď, mocně o dvě své výšky vyhazuje,
hned o tři výše pak překoná ho bratr jeho Tonkär, se smíchem,
rovněž v přehoz zabalen, však barvy zlaté, oba svorni v přátelství.
Jinde zas, pohublí, ale údů štíhlých, běží v závodě bohatýři slovutní,
Isdïr, Skelgarův syn, s praporcem růžovým a se srdcem černým na něm,
i Issyadör a věru jak gazele podoben, povětří snadno rozráží,
však než dcera Sarmuntunova, totiž Olmü‘antay, nikdo rychlejší není,
když nohy její hbitě kmitají, až se vzrušením mladým parný dech tají.
V soutěži znamenité, v klání vodním, potopeni na dlouhý čas,
mnozí nadšeně do vody jezera Nahagar skákají, později aby,
snad s úspěchem, když z bahna vylézají, dosáhli prvenství.
Jak vlna nesmírná, z vody všecek urousán bahnem, s rykem však,
Eltugon se vynořuje, a plamenem hoří, v posměchu k vodě kolem,
pak balvan ze soutěží bere, co rolník neuzvedne, mrští ho,
až voda Nahagarská, se sténáním a hlukem, na bránu paláce rozstříkne se.


***


Tak oděn v šat korundový a smaragdy zdobený, potem všecek zbrocen,
taktéž krví z klání lítého, před krále předstoupil, výškou vyšší, mocností mocnější,
za pasem palcát Sermuni, s planoucí hlavicí ohně plnou, zářící,
Eltugon, syn Balbro, mistr klání, jakého nikdy jindy nebylo a nebude.
"Slyš ty, nejmocnější, mocný obyčeji danými od Ivarinden, králi Nomolë,
však poměřováním z prostých hor, jak kráčejí po světadílech, nikoliv,
vždyť nejen já, ale další také z těch všech mnoha v klání účastněných,
poměřit by s pravidly dávno danými, od Ivarinden, by se snad i chtěli.


***


Tu vymrštil sebe Nomolë, král Mëon, i jinak klidný a rozvážný,
slovy rebela z nejsilnějších Balbrovce tak velmi rozhněván i popuzen,
i hlas jeho zněl jak bouře a bouře to nesmírná, že Fühnam by jen šeptala,
až dvůr celý pln dvořanů Mëonských ztich pak, neblahým tušením naplněn.
"Maníče prostý, jakou mocí tě ti neblazí Koghayonští poddaní snad naplnili,
bezbožná slova že pak z úst neomalených svých tak hrubě vypouštíš.
Hněv můj je nyní velký a spravedlivý taktéž, by trestal tě, zpupnost tvou.
Nebyl jsem zrozen k vládě moudré, jak málokdo dokáže, k vládě vznešené,
ale sněmy nesčetné v hlasech svých nakonec shodli se, pravdu vidouc,
a za vůdce toho, jenž na sebe bráti břímě rozhodnutí všech bráti bude,
zbraní, ohněm, bylinou i hlasem převahou jasnou pak zvolili.
A proč nevzpomněli tebe, taktéž Ivarindovce, taktéž mocného, ale nemoudrého,
ba bláznivého v čas některý, hlasy, bylinou, ohněm či zbraní nezvolili?
Neboť jak činy, tak i slovy a vší bytostí, jaká se na tváři Naulu projevuje,
tak se projeví v božím obrazu…


***


Vystoupil vpřed Nomolë, velký král, neohroženě a s rozvášněnou tváří,
svírá v ruce sekyru Umtalto, který již tisíc soků skolil,
a počet ten v něj tolik moci neochvějné za roky plodné vlil,
však naráz i náhle opovržlivě s chloubou svou ve stranu mrštil.
I praví se zuřivostí v hlase: „Není tolik potřeba a řka vůbec, Umtalto,
hrdina sám o sobě, raděj v prachu ať se válí, než by se krví tvou,
dozajista v zápase snadno dosáhnutou, v pošpinění se potřísnit.
Sám rukama svýma těmito, které svírat spíše žezlo by měly,
dnes tě zaškrtím, maníče zpupný, jména svého i otce svého nehodný!“
I tak vskočil vpřed, dříve nežli Eltugon by snad mohl též pár slov říci
a odvahu svou nyní, před obdivovateli kolem stojícími,
před zápasem obhájit.


Hle! Nomolë je zkušený a silný,
ale stejně tak, ba i víc, silnější je Eltugon, kterému mládí jeho,
jakož i radost z vítězství nedávného, do údů odhodlání vlévá.
Však nebyl by nadarmo král toho národa, kdyby s ním nekráčela,
věru věrná společnice, také lstivost, i k přečtení soka krok napřed,
moudrost v mnoha takových soubojích, bolestivě získaná.
Tu udeří v stranu, tu obrátí hřmot Eltugona proti síle jeho,
až kosti kamenné praští, úlomky všude létají a pára, či dým,
znamení vzteku, z nitra jejich tryská, supí jako gejzíry.


***


Spílá Eltugon, zuří a pěstmi kolem buší, když rychlou pomstu slibuje,
bratru svému, který nikdy bratrem opravdovým nebyl,
není přemítaje všechny příkoří, jemu učiněná,
i své srdce, před očima stín, teď čím dál více zatvrzuje.
Jak bouře krajem Naulským teď Eltugon dýmavě přechází,
po cestě své stoupence volá a věru, mnoho jich naslouchá,
neboť jeho řeč, ač ve vzteku a nevěrohodná by mohla být,
stále ještě řeší králova bratra je a kouzly opatřená.
Teprve když Umnöstin Živelpán a Kilmarun Nesmírný,
dychtivi po vládě, Eltugonovi svou pomoc přislíbí,
teprve tehdy vztek jeho pomíjí, aby z rozvahou větší moc získal.


***


Teď ať hledí, na Eltugona v róbě bojové, v brni zářivé,
jak sám bůh válečný v hněvu kdyby sestoupil na zemi,
teď ať hledí na Mëonovce, kterak vojsko své vede,
šestnáctero měnivých barev blesků má kol sebe místo kopí,
šestnáctero mocných štítů z ledu i nerostů kryje jeho plece,
po pravé ruce Kilmarun věrný, ve svůj kyrys posvátný zakován,
po levé ruce rádce Umnöstin bystrý, úradkem podobný bohům.
Teď ať hledí na šiky jeho Mëonské, vysoké i podsadité,
nakupené v dychtivosti za zády Eltugonovými.
Jak pestré barvami hrajícími všechny praporce,
jak předzvěst nádher lučních květů v těch časech neznámých,
třpytí se a zrak sytí, míhají se co přeludy vítězství.


***


…kolem plným, s jemným okrajem zdoben je štít …
hrdinů vládnoucích vlnami a pěnou mocnou z hlubin moří.
Tu zas jemnou zelení je poset šat i korouhev…


***


…kráčejí tu…
…libá na pohled, však o to strašlivější v úderu, jakož i…
…Eltugon by záviděl, míti také takový…


***


Takto pravil Eltugon, když v brni své a helmě se zářným chocholem,
před stáním předbojovým při úradě se soudruhy svými stanul.
Ponejprve musím a ze srdce svého také chci soudruhům mým,
které tu pohromadě vidím, děkovat a oheň planoucí v nich živiti,
neboť zřím před sebou reky nejudatnější, moudré ve svých úradcích,
obdařené důvtipem od Mïrondë. A vím, že nad ně statečnějších není,
odváživše se kráčet cestou bez jha uvaleného na nás všechny Ivarinden,
těch totiž není vidno, jak skrývají se se svou hanbou, či snad se strachem,
ve tmách mimo svět a v mlhách tučných, neproniknutelných.
Hold teď vzdávám a slávu pěji, rovněž věčné vítězství nad zbabělci,
těm vám všem, kteříž tu stojíte nikoliv z poslušenství vašeho,
ale ze samotné nejvznešenější pravdy odhalené, nezaslepení.
Vždyť vládce Kotarnos nad mileným svým krajem Falüfelem by nemohl
nikdy slávy a zaslouženého obdivu požívat, neměl-li by čest,
moudrost a úsudek nezkalený. Jak je možné nevážiti si reka mocného,
Sarmantuna, Bojebijce, jež stokrát dokázal důvtip a sílu svou,
stejně jako oddanost lidu svého, nevyvratitelnou a činy ryzími
tolikrát podepřenou.

   
***


Nad studnou přehlubokou, kam kámen by snad nikdy nedopad,
shůry vržený rukou zvídavou, která, stejně jako jiní, roušku tajemství
alespoň něčeho na tom světě poodhalit by poněkud chtěla.
Tak přemítá Liye'qesti Rindol, z rodu Wäsayndë Al'Mäynë, zkušená
a v osud svůj věřící, že moudrost si zachová, od světa v zrození danou.
A takto, ke svým sestrám kol shromážděným, nikoliv však všichni,
podmračeným hlasem, osudopravecky povídá: „Na paměti slovo mám,
je mocné a čarovné a zákonem je prvním mezi všemi, které po
stvoření světa našeho, i postupně poté, přezkoušeno i upevněno bylo.
Totiž všichni víme, Fïlantayn’mulnë, První ze základů světa, co jest,
to nebude – co nebylo a není, to snad někdy k jestvování připraveno.
Skromnost by nedovolila říci, že jsme nyní moudřejší než Mëonovci mocní,
leč časy jsou divoké a jejich mysl ohnivá a bahnitá v zároveň.
Kéž by poslechli, ale to nemohou, strašní ve své velikosti, hornatci,
velké dílo, jakého už nikdy nebude a běda, bojím se, že ztěžka byť
i vzpomínka na ně se zachová. A Fïlantaynmulnë také praví,
že co dobré je, vždy nejdříve se zničí a ač zhojeno často, nikdy již,
byť znovu vystavěno, tak skvělé není, poplatné vždy své době.“
Tu zas jiná praví…


***


Noc temná, potemnělá, s hvězdami prořídlými, kdy stužky barev mdlých,
jak cáry mlh z bažin, s posledními vzdechy dne unaveného by si hrály,
v čas ten se kradmí tiše plíží, a neslyšní páchají zlé skutky.
Tak usnesli se zlodějští Warmesär a Untritïr Povrchžal, běs na ně,
sličnou dceru Nomolëho unesou že, aby slávy od Eltugona dosáhli.
Vždyť jak jinak slávu a slova hrdinská si vydobýt, než učiniti oběť,
ba pak i oběť z jiných vzešlou, aby statky osobní sobě ničit nemuseli,
tak přízemně ti zloději, z dálných oblastí Gomalu a pouští okolních když přišli,
neznaje toliko základních slov, ač sami silou a mrštností oplývaje, sobě si usmyslili.
A hle! Jen samotný poryv osudu, jak mávnutí ocasy Mëlü v korunách stromů,
tento čin jim usnadnil, když nebohá toho dne smolného Fawö, byť jen chvílí,
mezi jezera sněžná, mrakem a párou zahalená, cínky třpytné sbírati zašla.
Krok a hop, skokem velikým, na pěšinách budoucích hvozdů jak zbojná zvěř,
Warmesär a Untritïr jí železným řetězem spoutali, nejprv na zem povalili,
a tlumený jen výkřik otcova jména ranou pěstmi umlčet ještě dokázali.

 

***

Křičí, běsní, sténá velký Eltugon, rebelstva král, s korunou nyní v slzách,
z úst jeho jako vzteklý had, jak gejzír nezkrotný, řine se láva,
tryská na nebožáky trpné, v hněvu na svobodu propuštěném,
hanebným tím činem, jen oltářnictvím pustým, syceným.
Pravou rukou srdce Warmesärovo trhá, jak písek drolí v pěsti,
levou pak vaz nehodný, zkroušený, jak starý pařez Untritïrovi láme,
tomu, jenž vojevůdcem velkým toužil zlým darem se státi,
krev horská jako nenávistné páry syčí a z těl kvapem život uniká,
zatímco těla nehodných vedle…


***


„Proklet budiž, nešťastníče bezbožný, až do hlubin těla svého, bezectného,
dávní červi odporní, z časů a síní zapomenutých, za bolesti a utrpení,
cestičky sliznaté kutat budou, zatímco v prachu a blátě, pomlácený,
po spravedlivé bitvě, rychle poražen, toliko bezectný a sám zdechneš!“,
pravil takto rozezlený Nomolë, jenž smutkem a nespravedlivostí,
plamenně hořící v srdci i v oudech, neutuchající vztek svůj živil,
zatímco sokové oba nezlomní, vládcové v míru i válce rozkolení,
na planině vprostřed Jednozemě, krví Mëonskou dosud nepotřísněné,
před tváří svých družiníků a za praporců vlajících se setkali.


***


A trupů hvozd se již kupí, mračný v odhodlání, rozezlen,
když v domnělé nespravedlnosti jim Eltugon do srdcí zášť vlil,
dupou nohy kované a syčící, dýmem i párami kolem vířícími,
tu volají a halekají, Mëonovci stateční, či zrádní, i zbrklí,
někteří pak již se zbraní chápou, jiní s falešnou nadějí pak,
letí po planině, a dychtiví jsou, poznání nepoznaného,
co zhoubou pokud je, nepoznáno by mělo i zůstat.
Mezi nimi Issyadör, noří se do hlubin, kam paprskům Slöynanu,
hustá voda proniknout již nedovolí, nevidí, ale srdce ohně plné je.
Uhašen život jeho po všech strastech nesmyslně byl,
neboť jen v naději z předaného poučení potřebujícím,
by čin jeho statečným a průkopnickým zván býti mohl.
A Eltugon již oheň zažehl, ne oheň horký, ale oheň srdcí,
když jiný nesmyslnou mohylu sami sobě a na sebe staví,
chtějí dosáhnout výše, kam jen ptáci pozdější mohli by se vznést,
lámají se oudy a drceny jsou trupy v křeči, jenž nikdy neměla,
nepožehnána úradky Mïrondë, v myslích Mëon vzniknouti.


***


Bezpočet pestrých barev, jak bohatost sama směsi koření,
ze vzdálených zemí, zde nevídaných, lodě když přivážejí,
třepetající se a snad i jak ptáci ve zpěvu a v radosti nad květy,
stejně tak z pramenů stružky, s paprsky se mísí, hněteny,
do tvarů toho světa od věčných Mïrondë daného,
Ivarinden myslí i prsty jak umělci nejbožštější vkládají.
Žasnout je dovoleno jen těm, kdo vskutku slepí nejsou,
Atalenovu modř nebeskou…


***


Naul širý, bezbřehý, již v těch dobách i pro horstva všechna,
co poté strnula, svět jako země neznámá, toliko břehem uvedena,
v mlhách zahalena, tajemství ukrývá, temné i zářivé.
Západem slove se směr ten, kde poutník vydal by se,
od trůnu Nomolëho, při pouti přes moře, tisíckrát vlnité,
tam Jinozem spanilá, od Ivarinden utvořená, spanilá
častokrát v mlhách, jak tlumenými barvami zahrada zdobná,
před zraky ptactva vzdáleného se ukrývá.
Stříbrem i mědí zdobené, v šálách i houních minerálů,
tam matky, nositelky rodů, v počtech nemalých,
přes moře modravé, zelené i bílé, s rozvahou prchají.
Jen nerady, ve vzpomínkách ještě v žírné Jednozemi,
děti jejich, bez svých ochranitelek bezbranné,
hladové po tělech svých rodičů, pomalu matky své sledují.
Praporcem bělostným, vlajícím ve větru přímořském,
k západu skloněným, k naději uchýlenému, skromným,
novou domovinu Lunindïr poutníkům ukazuje,
zemi klidnou, neposkvrněnou, jak všichni doufají,
kde volby mezi stranami válčícími, touže po míru,
nikdo si proti svému přesvědčení činit nemusí.


***


…musí tady být, jak přijdou na zemi, ale k zemi též se sklání,
Neboť ta byla již předky, zelenými, či zlatými…
…sekati ale není radno, neboť stříbro ukryté…


***


Nyní, jak vidno, cesty zpět již není, když valí se cestou osudu
všichni ti, kdo se k straně té a jiné zas, jak vždy to tak bývá,
v bitvách budoucích i minulých, s ochotou či snad z nucení,
bez ohně či snad s ohněm v srdcích, naverbovati dali.
Kdo je připraven na levém boku, na křídle orla královského,
která peruť je ta nejsvěžejší, rychlým krokem oplývající?
To již země duní pod kroky družiny Tehentosïra, pána Omnutonu,
syna Rementöse, a který za manželku bojovnou Urkenu pojal.
V praporcích jejich třepetá se pero Fönovo, zlaté v bílém poli,
a zlaté jsou jejich trubky štíhlé, které ostře pějí a nikdy hluboce.
Početná je jeho družina, i jeho vojsko, však mocnější je jeho
srdnatost nezměrná, kterou na Naulu všude známý je.
A kdo již s těžkým vojskem svým kvapí, na pravém boku Nomolëmu,
země až, tíhou tou notně ztýraná, tu vrzáním bolestně naříká?
To mocný Aulerkïr, syn Eyeriküra, pán nad krajinou Kahaneckou,
doprovázen, ale nikoliv již veden, stále silným a pevným v kroku,
otcem svým, když hrdý na syna, Eyerikür, v černé zbroji,
před silou svého syna raděj jemu do vlády všechny své statky,
i pod dohledem Ivarinden, do opatřování dal. Aulerkïr pak,
Makïnilunu nejkřehčí a nejněžnější, ba i více než královská Fawö,
za choť sobě vzal a vroucně jí miloval. Teď do velké bitvy a války,
se svým vojskem, jak pevná hradba v kroku, těžkou stopou míří.


***


Vře pole bitevní lomozem nesmírným, když rekové udatní do potyček
se dávají, věru, spíše klání nejzuřivějších, kdy každý na svou koži
donedávna dobře chráněnou zapomíná. Pak vidno je, kterak
ostrý spár žulový či někdy též z oceli do horského masa se zatíná,
kterak láva prýští horká, kol párou zdobená, snad předzvěst toho,
jaký osud čeká všechny jiné, kteří na polích bitevních kdy stanou.
Ponejprv v zemi jižní, až u stěny světa, dva tábory proti sobě stojí,
levý je hutnější, ale zda silnější než pravý, říci nemožno,
Bokö zvaný, jehož vůdce rozhodný Ewormotär Popelvous je.
Naproti němu, u východního pobřeží, druhý z táborů leží,
narychlo ustanovený, totiž Warmugan, slovem rebelstva,
pánem Utylytärem, do vřavy vprostřed veden bývá.
Do hloubky pěti řad, úhledný šik blýskavých válečníků,
pak zleva za úžinou Baubimo, Nomolëho příznivci tu stojí,
proti nim pak, Mahindskou zemi kroky boří…


***


Na křídle levém, v planině, kde již nikdy znovu ona nebude,
neboť slovutně Iskar bude známa pak i později,
vřava roste, vždyť padlých a sténajících přehršel tu již leží,
oudy zlámány a jícny vyhasnuté, jenž tak kdys plné ohně životadárného,
i par libých, pestrobarevných, pod větrem Ivarinden byli.
Hle Turgär a Tonkär bratři po boku vždy chodící,
plamenem svým a mečem Miwondrin jasně planoucím,
v zášlezích ohně i v dýmu kol zmítajícím se,
pokonali po boji Isdïra statečného, syna Skelgärova,
rovněž jim stál a již nestojí v cestě chrabrý As‘igär,
i Tanigon brně barvy hlíny, bystrý Yerotör a Tanidür,
jenž sám na štítě Erpinugul čtvero hlav vyschlých jak symbol
neohroženosti své po cestách Naulem nosil.
Hle, tu v parách rudých, kroků pár leč horských sotva vpřed viděti,
kvapí v pomoc Nomolëmu pěst Dinesidïrova…


…kde vždy Fö na ovoce kadmiové, pro Mëon nejvíce chutné,
celý rok bez ustání praží. A hned po boku, vzrůstem i mocnější,
Nitonadör po boji prahne, drolí se pak slina jeho,
jak v prahnutí svém již rozvážnosti postrádá.
Zde Turgär a Tonkär, bratři svorní, nerozlomní, svými břity,
pak všechny sekají, ohnivými, jak by Ivarinden síla snad,
v požehnání daná, do nich vstoupila.
Haleká Dinesidïr, pln sil, jak hlásnou troubou by byl:
“Šlapte a lámejte, bratři moji, jak by trestali otcové naši,
vždyť kosti jejich a kůže jejich, proklatá, na štěrk rozlámaná,
mrvou pro zemi úrodnou tak bude, požehnáním jejich smrt bude,
drťte údy svými oudy jejich, až zbude k drcení málo jen,
slovo ohnivé ať pořine se z úst vašich, spravedlivé od Ivarinden.
Pak zachvějí se, hleďte již, jak se chvějí, neboť znají pravdu,
osud jejich kvapem se blíží, jak již dávno v hrdinných těch básních,
nemálokrát řečeno, aby předpovězeno ústy moudrých bylo.“
Nad tím vším praporce plné barev nevídaných třepotavě vlají,
jak by veselost sama do světa toho krví zbroceného,
kamenů i kostí plného, zavítati snad i z rozmarnosti chtěla.
Trouby znějí rykem i hlaholem, pějí píseň boje, se kterou do žil
všech bojovníků, ať zbabělých kdysi, či nerozhodných, nyní mocně
dují a odvahu, tu sytitelku zhoubné řeže, mistrně vlévají.
Hleďme, jak Dinesidïr paže Omturtïrovi z kloubů trhá,
i pak syna samotného Waldatrennë ranou strašnou, shůry mířenou,
nezdolného Angayarakitïra do bahna pod bojištěm mrtvého posílá.
Vrší se hora nad horou, údolí vytrhaná…


***


Tu z výšin, hleďme, i z hlubin, z šíře světové, Naulské, k maníkům dané,
sestupují a slétávají se na křídlech vznešených, na nohách chrabrých,
činitelé světa, jako spravedliví a pořádků sebou zavedených milující,
Ivarinden, páni světa, Stvořující, synové i dcery Mïrondë, takto pílí.
Urfan zvaný tak po vzoru pozdějším, Balbro, otec hor, nejzkormoucenější,
před sebou vonnou hlínu rozmetá, za ním pak mnozí duchové zemští.
I přichází první, neboť je nejzlostnější, pouze v tuto dobu, totiž jindy,
v časech předlouhých, které teprve přijdou, vždy spokojený
a spíše plašší bývá. Proto není divu, že zvědavý Eliyannë, komu bylo
dáno do vínku havěť všelikou, stejně jako drobotinu přenádhernou tvořiti,
květy, obrazy i tajemství před mnohými skryté, hbitě na svých křídlech spěchal.
I on byl neradostný, jak nelze se podivovati, však i on byl rozezlen nad
Mëonovci všemi, kteří po skvělých dílech společných, bezuzdně jen šlapali.
Nevidí rozdílu mezi svářenými stranami ani moudrý Eriyudol, který hlubiny
všech moří či oceánů rukou vyhnětal, rozezlen taktéž, pro všechna
krásná modrá i zelenkavá díla na dně moří navždy pošlapaná.
Prochází se a provívají, každý podle své přirozenosti, nejmocnější
Ivarinden, Stvořující světa našeho, a hledí na svou zemi, blátem
a krví hor poskvrněnou, kdysi pokladnicí mysli jejich, podle svého puzení,
od Mïrondë do vínku, a až do konce svých životů, z milosti žití danou.


***


Kolik praporců bude ještě nad pláněmi poskvrněnými vlát,
ať již se skrze časy pozvolna vyčistí, nebo zda pařátem vod
a vichrů, dechem Času a jeho pláště sešlého šedozeleného,
ve svém snění o zlaté nádheře roztrhány budou?
A kolik statečných či sveřepých bojovníků a zbrojných,
hrdinů srdnatých i těch, co sotva někdo obdivovat bude,
ještě pro všechny ty bitvy pod nebesy potřeba bude?
Ach, Mïrondë, kéž by vaše úradky, v neměnný kámen
z časů prvotních, černý jako uhel, nakonec jinak,
snad více v míru a pokoji, do lepších run vytesány byly!
Tu potok krve, tu řeka slz, prolity a zapomenuty,
vždy znovu a znovu, pěvcům pro potravu a básnířům životem,
jako věčné opojení do konce dnů tu mezi námi budou.


***

 

V případě, že na stránkách naleznete chybu, prosím, napište mi na níže uvedenou emailovou adresu.

World Naul - tildoron@gmail.com

Děčín, Czech Republic, Martin Horák - by WIX

bottom of page