Wen'amenin'alin'darin'düyinen
Příběh o strastech milování mezi Hämarem, Anäli a Teruspikonti a o velké pomstě

61.1
A takový je příběh o lásce a zradě. Aj! Je věčný a vždy se bude opakovat, ač v obměnách.
61.2
Hämar, Örondëho syn, je silným bohem, po lesích běhá neúnavně a jeho silné paže rozrážejí stromy okolo. Nic mu nestojí v cestě, ba pěstmi drtí i skály. Mocný plnovous mu halí tvář.
61.3
Třímá ve své ruce požehnaný oštěp, stvořený z modré barvy, oštěp Owondati.
61.4
Jasného dne zaběhl hluboko v prastarý hvozd, kde bylo šero, i pronásledoval statného jelena, potomka Lendiwondalinnë.
61.5
Zabloudil a ztratil stopu, i naklonil se nad studánku v lese, pod kořeny, aby se napil chladné vody.
61.6
Zhlédla se v něm v tu chvíli víla Anäli, i padla v zamilování. Ona byla mírným a plachým Duchem, jen v list jediný na levém rameni oděná chodila a starala se o nebohé stromy či byliny. Na ňadrech mívala jasnou hvězdu.
61.7
Zjevila se mu, i nabídla mu pohostinnost, pojíst dobrého jídla a pít dobrého vína. Lože mu nabídla i své tělo.
61.8
Však Hämar, ač pln síly, odmítl, totiž nelákalo ho její chladné, lesní lůno. Neboť touha jeho byla s Teruspikonti.
61.9
Tu víla sama, ačkoliv odmítnuta, nebyla ani rozezlena, ani rozesmutněna, nýbrž dychtivá tím více. Nabídla Hämarovi, s očima jasnýma, důvěřivě do široka rozevřenýma, aby jemu byla průvodkyní, dobrou stopařkou.
61.10
Tak spolu běhali na lovu, i skolili jeleny, antilopy, daněly, jakož také vlky a šakaly, i soboly a pantery či levharty. Šípy jejich dostihly orla či jestřáby z hor a husy vysoko nad horami.
61.11
Poté, co lov skončil, ale Hämar odcházel pryč a ponechal Anäli svému osudu.
61.12
Tehdy totiž Hämar chodíval, rozpálený z lovu, se potěšit a svou mužnost dávat Teruspikonti, ohnivé krasopaní, jedné z Lepostiriyon, rodu Restarë Al'Gugmopë. Její tělo by krásné, ověnčeno předlouhými vlasy barvy uhlu, a její lůno hořelo rozkošným plamenem.
61.13
Ale ta lásku neodkázala pocítit. Však jeho dary dychtivě přijímala, trofeje i drahokameny překrásné, nalezené na toulkách loveckých. Přeci jen zlo bylo jejím otcem.
61.14
Pán Hämar lov miloval jako kratochvíli i jako cvičení umění v boji, ale v lásce byl nespoutaný jen při Teruspikonti, neboť byla z černého ohně.
61.15
Oheň je nenasytný, bere vše, dokud se dává. A nikdy nepřestane, byť by spálil celý svět.
61.16
Hämar vyprávěl víle Anäli o těch chvílích s Teruspikonti, a neměl v úmyslu zlého. Ale to již dávno milující Anäli byla zraněna na duši.
61.17
V slzách se utápěla a slzami studnici naplnila, až z ní tekl čirý potok, i plynul k řece Qaralin. Ten potůček tam zurčí jemným pramenem dodnes.
61.18
Pak spanilá Anäli hledala pomoci, kterak upoutat k sobě Hämara, a zaslepena byla, podobně jako jsou mnohé ženy a dívky zaslepeny láskou. A mnoho chtějí obětovat.
61.19
Ale tak to bývá, že láska omámí a léčí, přitom sílu dává, ale druhé ničit může, vášnivá bývá, tvoří a také boří to, co by zůstat v klidu mělo.
61.20
Tu došla Anäli k chýši čarodějnice Tiretilnë, a stanula krásná, u vchodu do tmavé jeskyně, u té tmavé nory.
61.21
Anäli pravila: „Padla jsem do jámy lásky, ale jáma je krásná a svatá, i věřím, že tak jest velkým úradkem všech mých předků. Nyní je mým požehnáním, abych obětovala sebe pro cit ten nejvznešenější, který mě naplňuje až po okraj štěstím, že bych se rozpukla jako pupen plný mízy pod paprsky Fö v prudkém jaru. Neboť cítím, že nebude již života pro mě jiného, ať pod korunami starých stromů, na plážích světlých chladných moří nebo ve stínu prastarých balvanů, poté, co by svět milování pohasl a pak by přišla jen Temnota.“
61.22
Tiretilnë uslyšela ta slova, která svědčila o velké dychtivosti a svatém sebeobětování, i umíchala utrejch mocný, sladký a vínu podobný, tmavě rudé barvy, jako žilná krev a podala v nádobce křišťálové.
61.23
Praví se, že není možné čarovné utrejchy jen tak navařit, jak se zlíbí, jako kdyby povidla se v hrnci připravovala, ale je potřeba položit lektvaru oběť, duše, krve či počestnosti, jako když ze srdce natřikráte touhou probodeného proudí potoky smutku.
61.24
Tedy Anäli upustila sobě krev z prsu a mléko lesa do toho lektvaru tudy též steklo.
61.25
Tak poté Tiretilnë pravila: „Podej ten nápoj čarodějný, z tovarů prastarých, vzácných, když ještě Tildo snili v kolébce, tomu, koho miluješ. I on upadne v lásku k tobě. Bude pak jen po tobě bažit, nikoliv po jiné. Slíbit však musíš, že nebudeš sama na sebe hledět, aby kouzlo se nevytratilo. Sic to jen jednou učiníš, nebude ti pomoci.“
61.26
Tiretilnë ještě takto pravila: „Zde ti dávám druhý lektvar, totiž lektvar smrti a kdokoli jeho užije, rychle skoná, jak kopím srdce by prokláté měl. A dej ho tomu, kdo by pak lásce vaší převeliké stát v cestě snad i chtěl.“
61.27
I takto přesvědčivě, s tváří a hlasem medovým, s očima divadelně upřímnýma, jak jen čarodějky dokáží, ještě Anäli utvrzovala:
61.28
„Aj, ten cit vroucí, který ti sladce závidím a věru podporuji, ačkoliv ta jáma je lahodná a svatá, jak pravilas. A je to vskutku úradkem, neboť od Mirondë je láska mezi dvěma dána jako nejvyšší požehnání, nejvznešenější a musí se pro to obětovati nejvíce, co obětováno být může. A vskutku, rozpukneš se jako pupen plný mízy, neboť jsem ti pomohla naplnit, co nám od pradávna do vínku dáno.“
61.29
Tiretilnë v úskoku lhala. Neboť všechnu krev a mléko lesní, od Anäli, sobě ponechala, neboť ty šťávy byly plny krásy a spanilosti mladé víly, dobrovolně darované, a to je velkým pokladem.
61.30
Spěchala teď Anäli a mezi stromy divoce vlály její překrásné vlasy, poblázněna tak, že zapomínala dýchat a zapomínala sama na sebe. Než nad hladinou jezírka Söl-Landiwöni stanula, kde voda je přečistá, klidná jako pravostříbrné zrcadlo.
61.31
Běda! Obraz svůj uviděla, jak měla zapovězeno, a spatřila se – stará a ohyzdná, děsivější, než prokleté babice zla! Ale již bylo pozdě naříkat, neboť kdo se zlým se schází, tím samým pak skonává a nikdy jinak.
61.32
Nyní již byla zoufalá a zmatená, zalitá svými horkými city, ve kterých zahynul rozum. Tak Anäli běžela dál, až její bosé nohy byly rudé od krve a krůpěje na stéblech značily cestu.
61.33
Poplašena, v duši krásná, ale ošklivá na pohled, dostihla Hämara, mužného. Ten poznal hlas, ale nemohl snést pohled na ohavnou babici. Zmaten rovněž, ale v přátelském kynutí chce se napít lektvaru.
61.34
Však běda! Pomatená Anäli, rukama horečnatě šátrala, tehdy již odevzdaná, omylem lahvičku s jedem Hämovi podala a ten jí vypil.
61.35
Vůkol jen dozníval vzdálený chechot Tiretilnë.
61.36
Jaký jed dokáže jednoho z Vasë zabít? Těžko nějaký, i kdyby mistrně namíchaný byl. Poté, co v křečích a v bolestech se Hämar svíjel, nesmírný vztek do něj vstoupil, povahou lovec a bojovník.
61.37
Pronásledoval Anäli po krvavých stopách, jak vždycky laně a antilopy po lesích a pláních honíval. Rozum bolestí zakalený, kopí pozvednul a proklál Anäli na třech místech, až krev vytryskla na zmučenou tvář.
61.38
Teprve poté usedl a hořce plakal, když prozřel, jaká nešťastná náhoda a sběh událostí se stal. Owondati zahodil v dál a nikdy již ho nepoužil.
61.39
Tak skonala Anäli, neboť vždy poselství dobra má krátkou a strastiplnou cestu. Než všichni pochopí a přec ne všichni, blažené dobrotivé bytosti jsou už dávno mrtvé. Kdo pak na sebe vloží břímě dalšího pochopení dobra, stejně strastiplnou cestu nastupuje.
61.40
Nápoj lásky, ten skutečný, ten s esencí zahubené Anäli, tu v křišťálové nádobce leží dodnes, stejně tak jako kopí Owondati, jež může statečný lovec nalézt a použít.
61.41
Takový je příběh zvaný Wen'amenin'alin'darin'düyinen.

Sëlinnë a Elhö
O říši zvířat, jejich rodech a jejich životech

62.1
Pod zemí ryje krtek a myš, brouk leze po stéblech, včela se s motýlem třepetají nad květinou, had se plíží a rybka se třpytí v potoce, oliheň se noří do hlubin a mečoun stráží moře. Jelen troubí a tygr se skrývá, jezevec se batolí a koza skáče po skalách. Orel obhlíží kraj a rorýs sviští nad planinami, racek volá zvěsti.
62.2
Takový je svět zvířat na Naulu, jak ho vidí maníci v posledních věcích. Ale nebylo tomu tak vždy. Hle – velká říše zvířectva byla v dávných věcích, sahala od ostrovů na západě až k pouštím na východě, od ledů na severu až k mořím na jihu.
62.3
Leč osudy zvířat se vždy těsně proplétaly s osudy Oyöli, Mëon, Fäliyë i Lepostiriyon. Též tak bylo i s jejich říšemi. A zvířata nikdy neválčila ve velkých bitvách, snad jen v malých bojůvkách a nikdy si též nestavěla města.
62.4
Všechna zvířata starých časů, kdy ještě požívala původní vznešenosti, se nazývala Sëlinnë, tedy Zvířatové.
62.5
Odkud ta nejstarší zvířata přesně pochází, nebylo zaznamenáno, neboť paměť Ivarinden již pohasla.
62.6
Ale snad v těch dobách, kdy povstaly Mëon, též se objevil malý krtek a zlatý brouk, šedá žížala a bachratá želva.
62.7
A v době, kdy řeky poprvé promluvily svých jazykem, mlok vylezl z bahna a sluka zapěla v rákosí, pstruh se prohnal bystřinou a káně zapělo nad planinami.
62.8
Když pak Aymaliyon Nesmírokvět kázal stromům budovati nesmírnou říši, poletucha vykvetla z prastaré šištice a housenice vylezla z ořechu stvoření.
62.9
Takovým způsobem snad zvířata vždy přicházela na Naul, zrozena se snů Mirondë.
62.10
A jak již bylo popsáno, mnohé ze zvířat, vznešených a slovutných přišlo s Tildo a ti budiž blahoslaveni.
62.11
Všem zvířatům byl dán do vínku dar Dechu, Elhö. Prý to je dech samotných Mirondë a mnoho starších bytostí jej nemá, neboť Mëon nedýchají, ani Fäliyë, či Ziyë.
62.12
Elhö čistil duši a osvěžoval tělo, ve svěžím vzduchu byl třpytivý a v námaze lopotný.
62.13
V chladu se oděl do bílého pláště, za horka se rozpouštěl v ovzduší a rychle ztrácel sílu. Tehdy se stal dech průvodcem všech, i v pozdějších časech, ale páchl, když duše strádala, i voněl, když byla duše blažená.
62.14
A takový osud byl dán, že Elhö byl vždy spjat se životem všech, kteří přišli po Sëlinnë, krom divných tvorů bez pravého žití.
62.15
Uhasne-li dech, tělo hnije a vrací se zpět k půdě, aby nasytilo zemi.
62.16
A hle! Země vždy lačně polykala mrtvoly, nikdy doopravdy nenasycena. Po bitvách pak v hromadných hrobech mizely stovky těl a země sama tehdy války milovala.
62.17
Jen někteří ze Sëlinnë dokázali mluvit jazykem Domödi, ale většina se spokojila s Tohötanem. V těch časech takovou řečí Zvířatové rozprávěli o běžných záležitostech, ačkoliv dnes by samotní mudrcové užasli.
62.18
Avšak zvířat je Naulu bezpočet, ne toliko ty, které jsou zde vyjmenovány!
62.19
Roditi se budou ve dnech, jež přijdou, jako se v nespočtech podob rodily vždy, podobny květů a plodům nespoutané vůle světa a mocností v něm.
62.20
A Ivarinden milovali prastaré Zvířaty velkou láskou, jako jiné věci Naulu, a tento cit pak předali Tildo.
62.21
Tak poté se mnozí Sëlinnë poddali vládě Tildo a ti je přivinuli ke svým elementům.
62.22
K pláním a širým loukám se hlásili Horüna'sëli, Zvířatové svobodní. Motýli, koně a ovce mezi nimi byli.
62.23
Do lesů a skrytých hvozdů patřili Täyrna'sëli, Zvířatové zelení, jeleni, kuny, diví rosomáci i černí panteři hlubokých lesů.
62.24
Örona'sëli byly šelmy, které sloužily Vládci nepohody a byli to velcí bojovníci, Zvířatové masa.
62.25
Löyna'sëli pak byli Zvířatové péče, hodné samice a obětaví samci, kteří se starali o opuštěné a nemocné, či velmi staré.
62.26
Lümina'sëli jsou ladní opeřenci ptáci a plodné myšice, či mocní kanci s mnoha potomky. Jsou to Zvířatové lásky.
62.27
Ti, co přebývají ve skalách anebo v bílé kůži a bez očí plují bezednými jezery pod horami, jsou Zvířatové skály, Alwama'sëli.
62.28
Ti vznešení a moudří, kteří pro své hloubání zvolili osamění nebo skrytá místa, se nazývají Hidra'sëli, Zvířatové moudrosti, lelkové, plchové i osamělí medvědi.
62.29
Mnëa'sëli jsou pak ti Zvířatové, kteří milují světlo a jsou často polétaví, ale drobní, sami létají do výšek, až ke sférám samotných Tildo.
62.30
Ilmua'sëli pak jsou rybky lesklé a barevné i podivní plži a trubice z moří z bahnitého dna. Jsou to Zvířatové vody.
62.31
Ti, malí počtem, ale velmi zvláštní v podobě a zvycích, jsou Niyena'sëli, Zvířatové ohně. Libují si na pouštích a ve vulkánech, nicméně jich mnoho nezbývá do pozdějších věků.
62.32
Zvířata nechtěla být Sira'sëli, ale stávala se tak donucením a kouzly, která je spoutala. Zvířatové temní se jim pak říkalo a také se stávalo, že pokroucení se stávali věrnými služebníky Zla.
62.33
Zvířatové nejsou Osqaldinovy, ale nikdo nedokáže říci proč.
62.34
Mezi Zvířaty byli také velcí stavitelé. Od nich pochází mocná a nepřekonatelná díla, jež byla smetena uplynulými věky.
62.35
Z těchto časů pochází Teris'fanta'mëoy'fanta'fäliy, Terisův polostrom polohora, jež byla spálena v Lün'fälifäyo'Al'Aharmünë.
62.36
Dnes z něj zbývají jen základy, nad nimiž se vznáší věčná mlha a kapičkami skrápí podivné spletence kořenů.
62.37
Zvířatové postavili i Qin'qorstalë, Kamenný stolec, který se vypínal nad útesy Boldunu na západním cípu Jinozemě.
62.38
Z těch časů pochází i Yowulnoy'kläwimo'fündinë'taye Nebeské hnízdo tisíců vajec. Než ho posekal Lepostiriyon Atalmän, vznášelo se mezi oblaky nad Opälkou.
62.39
A mezi největšími díly vynikal Nötrikë'lantro'wanfi'ükolë, Hrad bezpočtu mil bílých valounů, jehož mohutné základy jsou dodnes na východě Jihozemě.
62.40
Mnoho děl Sëlinnë bylo zničeno nebo zapomenuto a málokdy znovu nalezeno. Knihy z těch dob nezbyly a prastaří mudrcové zahynuli.
62.41
Snad toliko Lepostiriyon, vyrušeni ve svém nepochopitelném smýšlení, by mohli vyprávět o časech Sëlinnë.


Fï'soruyni'talisë
O zkažení zvířat a sedmeru jejich prokletích
63.1
Rozpráví se o Říši Zvířatů, ale snad ani žádná nebyla. Kde není krále, není království, a kde není hranic, není strážců.
63.2
A vskutku, snad jen velký shluk těch Sëlinnë na Naulu býval, ačkoliv od oceánu k oceánu.
63.3
Jak přicházeli Sëlinnë na svět, tak se vlnily osudy jejich panství a plnily se domovy pod kořeny, v puklinách, v norách a na svěžích pláních.
63.4
Krev byla prolita pro potravu a msta byla neznámá. A též nebylo otroků a pánů, ačkoliv vždy životy Sëlinnë též nemohly být nazvány přešťastnými.
63.5
Nikdy mezi Sëlinnë nebylo válek, ale vždy mnoho bojů, na každém dni bezpočet.
63.6
Tak je od přirozenosti Ivarinden, že tygr stíhá laň a sokol holuba, liška hubí zajíce a lev požere buvola.
63.7
Avšak činili to tak vždy pouze k nasycení a nikdy k potěše, nebo k získání moci a bohatství.
63.8
Mezi Sëlinnë nebylo nikdy mnoho hrdinů, pro něž by se pěly písně. Snad i někteří povstali, ale v průběhu věků se na zapomnělo. Snad ani nebyli a Tildo o tom nechtějí rozprávět.
63.9
A z ptactva pernatého bylo ozdob a kožešin ze šelem padlých, i kostí a kamenů, stejně tak dřeva ku ozdobě. V těch dobách byla země štědrá a volně dávala vše, co Zvířatové potřebovali.
63.10
I Fäliyë bez ptaní, i s úsměvem dávaly ovoce i sladké šištice a květy omamnou šťávu a Sëlinnë pili, když měli žízeň a jedli, byli-li hladoví.
63.11
Stejně tak šelmy jedly maso starých či strádajících a byly šťastny, čenichy potřísněny. Neboť takový byl zákon od Ivarinden.
63.12
Než Radon se jmenoval všech Zvířatů králem, pak již nebylo věcí, jako dříve.
63.13
V časech předvěkých, sedm zlých hříchů zapustilo kořeny do světa maníků pod zraky Tildo a nebylo to Sirdiho dílo.
63.14
Neboť sedmero hříchů tu bylo vždy, již od dávných časů, ale ostatní maníci či tvorové pradávní se jimi nenechali ovlivnit.
63.15
A zdá se, že Lepostiriyon tu esenci hříchu neznali, Fäliyë byli příliš šťastní na to, aby jimi mohli býti potřísněni.
63.16
Pak Mëon pozměnili běh světa svou pýchou, ale teprve do duše Sëlinnë, jež je měkká a poddajná, prosákly prvotní hříchy.
63.17
Z dávných časů Yastawäyintë, jako ztracené potoky pod kořeny hor, jako černý jed a zelený hnis, duše sedmi rodů Sëlinnë nasály ty nesvaté moky.
63.18
Též se praví, že snad samotný Rünor nedopustil, aby těmito prvotními hříchy byly nakaženy duše tvorů pozdějších věků. Proto postavil do cesty jedům taková bědně vyvolená zvířata ze starého světa, jež od té doby nesla toto břímě.
63.19
Otrávený potok Lenosti omýval hrocha, jenž vždy plný síly svižně skotačil na lukách.
63.20
Poté však zlenivěl a z tváře se mu vytratil úsměv. Nevrle se převaloval v bahně a leností zkažený jen otvíral tlamu, aby jídlo samo připlouvalo, ačkoliv hnusné a smíšené s blátem a šlemem.
63.21
Tak se stal hroch poslem Lenosti, později pojmenován Logmüko.
63.22
Jinde zas prokletá řeka Nenasytnosti naplnila pupek praseti, a to s blaženým chrochtáním bažilo po větších soustech.
63.23
Počalo požírati vše, co jen trochu připomíná jídlo, ač odporné, zkažené, či hnijící a nepoživatelné. I mnohá prasata pak hynula obtížena sádlem, jež bylo černé a zkažené.
63.24
Poslem Nenasytnosti se stalo prase a bylo zváno Hokostorë.
63.25
Pramen Krvežíznivosti pohltil žralok, jehož zrak se zakalil a rozum ho opustil.
63.26
V rozlehlých pustinách moří, stejně jako v mělčinách korálových útesů žralok zabíjel bez ustání, lačný po chuti krve. Jen díky jeho ploutvím nemohl sít vztek a prolévat krev i na suché zemi, v lesích a na planinách, ale neopomenul tak učinit tehdy, když nebozí vkročili do jeho honitby.
63.27
Tehdy žralok převzal hřích Krvežíznivosti a byl nazván Karah'mator.
63.28
Jinde ještěr, pozorný strážce bílých ovcí malého vzrůstu, nasákl jedem Krutosti, jež mu otrávila duši navěky.
63.29
Tehdy týral své svěřence, požíral je zaživa a po částech, bez rychlé smrti. Na očích, dásních a na břichách působil nesmírně bolestivá zranění, do kterých sel plísně, nemoci a jed.
63.30
Znamením Krutosti se stal ještěr, jenž zove Stomor.
63.31
V lesích pak kukačka, veselá a věrná společnice, pila z prokletého potoku Lži. Již nikdy poté jí nebylo možné věřit a její slova byla co bolehlav z číší nepitých. Její umění nesmírné lži, neprůhledné a nedohledatelné, si osvojili mnozí.
63.32
Tak kukačka se stala poslem Lži a byla nazvána Protokranda.
63.33
Páv byl krásnou ozdobou lesů a paláců a svým ohonem maloval do povětří obrazy hodné slávy Niyenult. Než stal se poslem Závisti, zlého proudu z dávných dob.
63.34
Pak již nikdy nedopřál nikomu úspěchu a slávy, krásu zle trestal a škodil tak, aby ostatní ubozí byli. Závist jeho byla jako černá smola a ulpívala na skvělých dílech, na dobrých slovech a milosrdných činech.
63.35
Byl nazván poslem Závisti, jméno jeho pak Utromnar.
63.36
Krysa jako vždy úslužný a šikovný služebník dobře pomáhala všem okolo, než pozřela pramen Zlodějiny.
63.37
Poté již nebylo před ní bezpečno nikdy, ač ve své zbabělosti nebojovala, uzmula sobě věcí všech, nejprve menší ceny a později též největší vzácnosti.
63.38
Zlodějství pak mělo nového posla, Krysu, později nazvanou Kaklata.
63.39
Snad je i vše toto osudem daným od Mirondë, kdy sedmero zkažených prvků, sedmero prokletých živlů muselo vytrysknout do mladého Naulu.
63.40
Avšak aby mladší plemena byla ochráněna, sedmero Sëlinnë bylo obětováno, v toku dějin.

Bawiyako'alanawiya'mindayë
O vzniku třech nesvatých zvířat, much, pavouků a hyen

64.1
Mnoho zvířat pochází z časů Ivarinden a z časů pozdějších, a jsou roztodivná. Neboť hnětena byla nejen úradky Stvořujících, ale též později mocností Chaosem a také Řádem, stejně tak jako rukama Lepostiriyon.
64.2
Některá ale pokazil Sirdi a nechal je plodit potomky pokroucené, podobné jeho mysli.
64.3
Neboť Sirdi vždy velmi záviděl všemu sličnému, jež se odívá do paprsků Slöynanu a těší se přízni krásných bohyň.
64.4
Avšak sám Sirdi, stejně jako jiní Tildo, neměl moci mávnutím ruky či zachvěním hlasu tvořit nová díla.
64.5
A Müyë'äyinnë mu byly nejprve zavřené, totiž žádná jemu nepřipadla, a těch několik, jako dědictví Ivarinden, bylo připraveno pro skvostnější díla. Z toho byl Sirdi pak velmi rozezlen.
64.6
Jelikož Sirdi nedostal do vínku žádné zvíře, určil sobě jiný osud. Podmanil si havěť drobnou, psi a lišky potulné, jakožto i části prastarých Travností i Červorů, i k tomu posbíral části Fäliyë, a snad i někteří z Glöglë pomohly.
64.7
V těch časech shromáždil mnoho těchto tvorů na souostroví Kalüstikon, v místech, kde dnes, na západ od Bůžkozemě, ční Hory beznaděje.
64.8
A to místo již není, neboť bylo smyto z tváře Naulu, aby již nebylo na povětří čerstvém a nestravovalo dobrotu světa.
64.9
Zde ponejprve rozprávěl a kázal, později spílal a kazil, jakož i měnil duši vybraným tvorům, aby jiní byli. Mučil je a nenechal zemřít, ale nalil jim do duše tmu a vztek.
64.10
Tak na svět přišla nejohavnější zvířata ze všech – Gotümnih, pavouci; Sorpü, mouchy a Katromnë, hyeny.
64.11
V těch dobách Sirdi stvořil tyto potvory veliké i malé, ač v pozdějších časech byli známí spíše jako drobnější.
64.12
Obzvláště plémě pavoučí se Sirdimu zalíbilo a stvořil jich mnoho, od sebe navzájem odlišných v podobě, i schopnostech.
64.13
A měli nohy jako meče, či sekyry a jiní zas chrlili otravný dým a lepkavé páry, nebo zas další snovali lepivá vlákna, co lana pevná, a sítě, černé a šedé, k lapení obětí.
64.14
Byli barvy roztodivné a naučil je též snovat kouzla, ale jejich mysl byla zvrácená. Neboť temné měli vidění světa a lačnili po krvi, po moku tělním a po smrti.
64.15
Ti největší pavouci, obklopeni tmou a smrtícím puchem, třináctinozí a pětihlaví, se nazývali Kokla'gotümnay a byli velkým postrachem pro každou bytost na Naulu. Málokterý naštěstí přetrval, leč stalo se.
64.16
Avšak vždy plémě pavoučí neslo s sebou velký strach, jenž rozdávalo kolem až k zešílení. I postačil byť jen malý tvor, aby zlomil mysl velkého maníka.
64.17
Byl to však strach ve své podstatě jiný, odlišný od dračího, strach zasetý do duší, a nikoliv strach dštěný.
64.18
Sirdi rovněž pověřil silné z rodu Sorpü, aby se rozlétali po světě a slídili po bezbranných a neopatrných, jak to ostatně dělají dodnes.
64.19
Tak unášely mouchy roztodivné tvory z koutů světa, lapaly je do sítí připravených od pavouků a odnášely jako potravu či zdroj pro zlá kouzla na Kalüstikon.
64.20
Pavouci a mouchy, ač se navzájem nenáviděli, prokletým darem od Sirdiho, společně škodili světu.
64.21
V pozdějších dobách byly Sorpü maličké, ale o to více nenáviděly vší život. Nalétávaly do očí a sály krev nenápadně, a v množství byla jejich síla.
64.22
Jako černá hejna pronásledovala vše živé a kde je zasáhl oheň, tam hynuly po tisících, než aby zas po tisících se zrodili z bahna močálů.
64.23
Lačné byly Sorpü po mrtvých tělech a šířily kol ohavný puch, i kálely nečisté, páchnoucí červy, aby se sytily tím, co mělo náležet zemi.
64.24
A mezi tím chodily prokleté hyeny, nositelky sedmera smrtících nemocí, jež též požíraly páchnoucí mrtvoly, a sytili tím nemoci uvnitř sebe uzavřené.
64.25
Na jejich odporných tělech bylo množství začernalých vředů a puchýřů a dech těch hyen byl otrávený. Jejich zuby byly podobny dlouhým jehlám a večerní chechot Katromnë se vysmíval všem dobrým, neposkvrněným věcem.
64.26
Takové bylo tedy potomstvo ostrova Kalüstikon. Všeho však do času, než velký bohatýr Gingass tomuto nečistému dílu učinil přítrž.
64.27
Samotný by však zmohl málo, nalezl tedy a přesvědčil mocného Nestömira, aby mu pomohl.
64.28
Nestömir nebyl v těch časech k nenalezení, nehlídal žaláře Kulfindu'mokasti, ale putoval po dnech moří v hledání Podstatových odpovědí na smysl bytí Tildo.
64.29
A proto jen samotné hledání Nestömira bylo pro Gingasse velkým úkolem.
64.30
Poté, co pro něj Gingass vykonal tři úkoly, Nestömir svou silou a pomocí bezpočtu vodních tvorů podlomil základy ostrovů Kalüstikon, než ty se pohroužily do bahna věků, na dno oceánu.
64.31
Avšak mnohá Sirdiho zvířata uprchla. Na plachtách z pavoučích sítí, v černých lodích z kůží otroků či na spřažených lanech je mouchy odnášely do všech světadílů, především pak do Jednozemě.
64.32
V těch časech se usídlili tito prokletí v horách, kde později vzniklo vznešené království lidí, Nünul a rovněž od těch dob jsou ty hory poskvrněny.
64.33
V hlubinách jeskyní ještě po další věky byly k nalezení velká hnízda hladových červů, prokletých potomků starých Sorpü.
64.34
Obří mouchy však nenalezly klidu, než se usídlily v Jihozemi, kde se zmenšily, ale pomnožily se významně, takže Fäliyë pod vedením Olyoliyana s nimi museli tuze válčit.
64.35
Tehdy také Mnëndin vytvořil Kalayontë, Vlaštovky rozverné, jež rovněž ve velkých hejnech a se smrtící přesností lovily Sorpü během jejich mistrného letu a sytily se jejich těly.
64.36
Po zničení ostrova Kalüstikon se Katromnë uchýlily do teplých krajin, především však do Jihozemě. Zde se jim nejvíce zalíbilo ve stinných jámách a poblíž bažin, kde mohly zákeřně a v tlupách přepadávat okolní bytosti.
64.37
Ponejvíce pak černí lidé, Kalnöni, padali pod jejich ranami, nedobrovolně krmili hyeny svými nebohými těly a velmi se jich obávali.

Dulgan a Radon, Sëli'alawan'amistandiyë
O vůdcích zvířat, moudrých i nevhodných, o velké stavbě zvířat a jejich zmatení

65.1
A hle! Říše Sëli byla veliká a proplétala se mezi paprsky Fö, i stála mezi Fäliyë v míru.
65.2
Největší ze stavitelů těch časů byl buvol Dulgan. Na moudré hlavě nesl patero rohů a jeho kůže byla tmavě modrá.
65.3
V časech největší slávy sedával na trůně Ka'ämssa, kreslil na korové tabule plány nejkrásnějších staveb palmovým uhlem a čtrnácti barvami stavebnických významů.
65.4
Jeho slovu naslouchali mistři stavebníci a vedle jeho trůnu sedávalo v kruhu sedmnáct nejvyšších učedníků školy stavebnictví.
65.5
Dulgan byl bohabojný a díla stavěl v souladu s dobrými božstvy Naulu. Ctil vůli všech Tildo, ale své zvířecí bratry a sestry miloval.
65.6
Tak stalo se, že mistr Dulgan shromáždil na sto tisíc a tisíckrát tolik Zvířatů, aby postavil Dün'a'diyämon, Most nadějí.
65.7
Z kamení a kořenů, z větví i jílu chtěl Dulgan postavit velký most spojující všechny světadíly Naulu, jako v náručí milující matky je vše spojeno jedním poutem.
65.8
V jeho mysli však byly i mosty další, aby spojil vše, co bylo utvořeno rozpojené, a jako smrtelný věděl, že nic není na vždy.
65.9
Ba, nejen to, Dün'a'diyämon měl být vystaven s tisíci věžemi, jež by sahaly do oblak a s tisíci odbočkami, jež by sahaly až k nejzazším ostrovům.
65.10
Přišli mnozí, Löyna'sëli i Hidra'sëli, Örona'sëli i Horüna'sëli a další. Svými nástroji a umem se pustili do díla.
65.11
Kameny ze země syrové brali a padlé z Fäliyë sbírali, ze svých padlých kůži stahovali, šlachy motali a krev sbírali, tekutiny horské do nádrží schraňovali, rovněž kujné kovy kuli.
65.12
Tildo byli však na rozpacích, zda je správné, aby jejich Zvířatové spolupracovala pod vládou jediného z nich.
65.13
Byli mladí a váhali, zda by řízení takového díla nemělo připadnout jim.
65.14
Ale i to mohlo být v úradcích Mirondë.
65.15
Avšak nedozvíme se nikdy, zdalipak snad Ivarinden by sami nebyli šťastni, či snad by plakali z toho díla. Či snad Ivarinden chtěli nechat světadíly nepropojené tak, jak byly známy předtím a dlouho poté?
65.16
Velké úsilí spojilo zvířata pro stavbu mostu. Ti, kdo zemřeli stářím nebo byli zraněni či snad se upracovali k nemoci, byli uloženi do stavby.
65.17
Jejich kosti spočívaly mezi kameny a větvemi, aby jim dodaly pevnost. Jejich krev byla klihem, který měl mostu zaručit dlouhý život. Jejich duše, snad i dodnes, jsou němí strážci před těmi, kdo by chtěli stavbu zmařit.
65.18
Tu však přišel Radon – samozvaný král zvířat. Byl velkým tygrem, rudý v barvě, mohutný jako skála, a mocného řevu, ale mohl být i lichotivý k nedůvěřivým, s medovým hlasem.
65.19
Kdo pohlédl do jeho očí, oněměl a byl omámen.
65.20
Odkud pochází, to není známo, snad z hloubi pralesů Jihozemě, snad přišel jako zhmotněný přízrak z nekonečna Východní Divnozemě.
65.21
Rozhodně však nepocházel z příbuzenstva stříbrného tygra Gürona, jenž přišel s Hidrandëm.
65.22
A takto Radon pravil ke shromážděným:
65.23
"Pohleďte – nyní jsme velcí na tomto světě, nikdo se nám nemůže rovnat, naše jsou věky, které přijdou. Stavíme díla velká jako sami Ivarinden, dlouhá přes celý Naul, krásná jako oči Lepostiriyon. Vše tak činíme v míru a ku spokojenosti. Vládci tohoto světa jsme nyní my. Možná toto je v mysli Mirondë! Nazývám nás Sëli'Al'Sürimë, Svobodní Zvířatové a již nikdy jinak. A já budu dbát se svými věrnými, aby tyto vznešené ideály nikdy nikdo neporušil. Nazývám sám sebe Malata'sëli'sürimandon – Král Svobody Zvířatů."
65.24
Ale Dulgan byl stavitel a nezajímal se o vládu a moc, neučinil tedy nic.
65.25
Tak se sjednotili Zvířatové rozliční pod vládou a ochranou Radona, a bylo tomu tak podivně proti přirozenosti. Oblékali se do elementů, které okolo nich byly, přestali naslouchat moudrým radám Lepostiriyon.
65.26
Na oltářích prastarých bohů již vyhasly ohně a seschly všechny šťávy, masa nebo trávy, přinášené dle tradic od počátků.
65.27
Dychtivost a pýcha přišla a sebrala místo moudrosti a pokoře.
65.28
Radon byl mocným panovníkem a po čase již nezůstal nikdo, kdo by ho otevřeně vyzval ke klání – tedy podřídili se všichni jeho vládě.
65.29
Radon postupně, krok za krokem, rozdělil Zvířaty na dvě skupiny, a to Hodné a Prosté, neboť jedni byli v jeho očích hodní slávy, která měla přijít, a druzí měli býti služebníci.
65.30
Činil tak medovým hlasem, jindy zas vytaženými drápy – a budil hrůzu. Jindy zas nechal pracovat své nohsledy.
65.31
V dalším čase pak již Radon nepokrytě zneužil své vlády a rozkázal, aby Zvířatové zrychlili postup stavby Dün'a'diyämon.
65.32
Bažil po větší slávě a obával se své smrti stářím.
65.33
To byl také čas, kdy mírný Dulgan odešel, se svými věrnými, a postavil sobě velkou pevnost v klidném údolí ostrova Ëanlundo.
65.34
Poté Radon nakázal, aby též živí Fäliyë poráženi byli, a aby Prostí Zvířatové začali býti obětováni, aby nitra hor bez modliteb vykrádána byla, aby zůstali naivní Lepostiriyon přelstěni.
65.35
Ano, taková duchovní moc s ním byla, ale moc zvrácená.
65.36
Smutek padl na Tildo anebo někteří s hněvem shlíželi na urputné snažení spojených národů zvířat, která se odvrátila od svých domovů, a svých Vládců, a pustila se cestou Radonovy kruté nadvlády.
65.37
Mnoho Zvířatů nyní k Radonovi vzhlíželo a ctili ho jako Tildo samotné, a zas tisíce jiných trpělo – a jejich maso a jejich krev lepila cihly velké stavby.
65.38
Tu pravil Hidrandë: „Tak nemělo být nikdy dáno a já učiním tomu přítrž a vy všichni, Vládci Naulu – slyšte má slova. Mé srdce, naplněno velkým osudem od Mirondë, i má mysl rozumná, spravedlivostí prosycená, mi velí zastavit to dílo, ač jindy díla veliká jest potřebné podporovat. Odebírám teď a na věky, s vaší pomocí, bratři a sestry, další dar mocný, který Zvířatové všichni do vínku dostali, a totiž Dar Domödi. Každý teď aby podle své srsti, parohu a pařátu mluvil a již nikdy je nepojil stejný jazyk. Velká díla mohou býti stvořena, ale nikdy proti Vládcům samotným. Takovým způsobem přichází svět o dobro a je vyváženo zlem. Tak budiž!"
65.39
A padla velká tma, kterou ani Slöynanu světlo svaté nedokázalo rozehnat.
65.40
Přišla na Zvířaty velká pohroma, neboť zmateni byli a navzájem si nerozuměli. Skřeky, hvízdání, troubení, řev i všelijaké mňoukání a štěkání, štěbetání a chrochtání se ozývalo po kraji.
65.41
Poté, co se tma rozptýlila jako mlha z rána, Zvířatové poznali pravdu.
65.42
Velký děs byl v jejích očích a mnozí ztratili rozum. Strhali ze sebe skvostné šaty z květů a listí, kůry i kovů rozličných a rozeběhli se do všech stran.
65.43
A od těch dob již žila zvířata nejednotně a každý z nich jinak.
65.44
Některá zdivočila tak, že lítá byla a v páchnoucích norách marnila svůj život.
65.45
Jiná zvířata si zachovala velkou vznešenost a vzpomínky na časy nejvyšší slávy. Jiná zas vždy chodila, létala či plavala v obrovských hejnech na památku velké říše.
65.46
A tak orel plachtí vznešeně a pamatuje na svůj skvostný plášť, páv pak s rajkou se prochází dobře ozdobení barvami, jako drahokamy v dávných dobách. Medvěd je silný jako dříve, když stavěl těžké kameny jeden na druhý, žirafa jako velký pozorovatel přeměřuje výšku. Poštolka pečlivě prověřuje, zda byla práce správně odvedena, kobra naslouchá hlasu pilířů, ukotvených mezi skalami a jelen se lvem svolává stavebníky jako v zašlých časech.
65.47
Radon sám zešílel a pozbyl krásy. Oslepl a do nekonečna omílá modlitbu za odpuštění, kterou mu určil Osqaldin. Zuřivě pobíhá po světě, podobný šedivé šmouze, jež krvácí z ran a plačtivě vyje. Nebylo mu dáno zemřít.
65.48
Dün'a'diyämon byl rozestavěn a nikdy nedokončen. Jeho potrhané obrysy plné duší dávných zvířecích stavitelů trčí napůl cesty mezi Jednozemí a Jinozemí. Zůstává jako pomník toho, co bývalo, co mohlo být a co se nikdy nestalo.
65.49
Ten velký trest od Tildo, ztráta Domödi a pomatení se nazývá od těch dob Sëli'alawan'amistandiyë.
65.50
Tak přišlo na svět pokolení svobodných zvířat, jež kdysi vládli říším, ale dnes je jejich čas slávy zašlý.
65.51
Zvířata pozdějších časů se nazývají Sëli.
65.52
Avšak též se praví, že někteří z nich nakonec unikli osudu Sëli'alawan'amistandiyë a ukryli se před tváří Tildo.
65.53
Snad dodnes je možné je na Naulu objevit, i s jejich podivuhodnými příběhy.

Golak a Amelërilan'wanë'wanni
O předchůdci draků a jeho zničení

66.1
Sirdi Alostë ztratil v těch časech velkou část svých služebníků. Mnozí byli poraženi hrdiny v bojích, často se zapomínali v hlubokých slujích a temných jámách. Někteří unikli mimo svět nebo se potulovali bez vůle svého Vládce po tváři Naulu.
66.2
A Skoloe ještě nebyli probuzeni.
66.3
Všecek rozezlen a nešťasten Sirdi obdivoval sílu stromů, a také jejich kouzla. Jeho pakosti takových sil neměli a v lítých bitkách podléhali ranám mečů hrdinů jako slaměné snopy.
66.4
Avšak i Sirdi byl ubohý ve svém umění tvořit, a nemohl dosáhnout velikosti Ivarinden. Pouze sami Tildo ve vzájemném spojení a pomocí krve Ivarinden mohou ještě stvořil nový život, ale samotný Tildo by to nedokázal.
66.5
Tehdy Sirdi pozměňoval toliko nebohé bytosti na zubožené nestvůry, plné bolesti, nemocí a bídné síly. Ty však nežily dlouho, byl-li to život vůbec.
66.6
Do černé jámy v horách Abarat tedy vhodil všechny ubohé zbytky a zalil je vlastní krví. Též tam nahnal mocná zvířata, s kly, pařáty a spáry, mocných srstí a divých pohledů.
66.7
Byly v té jámě také podivnosti, jako ocel vydobytá z hlubin země a také zlato a krvavé stříbro, byly tam šťávy padlých stromů, a peří ptáků, pocházejících z dalekých krajin.
66.8
Také barva nesměla chybět a duše, kterou Sirdi vyrval ze svého nitra, ale která byla prázdná a nafouklá ničím, než vztekem a bolestí. I býlí a kouzla z těch dávných dob byly přidány do té kaše zrození.
66.9
Ten počin stál Sirdiho mnoho sil, jež ale nezmizela a přelila se do nového díla.
66.10
Sirdi chtěl, aby jeho mocné plémě válečníků vítězilo svým umem, svým pohybem, aby byli obrněni tvrdou kůží, přitom ale měli v sobě přehršle kouzel. To bylo věru nemálo esencí, které pomíchány mohly by dát podivné plemeno, jaké na světě ještě nebylo.
66.11
Neboť nedařilo se ani tehdy Sirdimu zažehnout jiskru života v odporné hmotě jámy Abaratské.
66.12
Tehdy, voláni tichým hlasem dávného Firdi, poprvé povstal první kmen z pléměte skřetů, z ohromné jeskyně Bhu'ul a jako proud řeky se vlili, čerstvě probuzení skřeti, oči dosud zaslepené, do té nesvaté jámy.
66.13
Jejich těla a duše se smísily s hmotou a snad to byl ten okamžik, kdy síla Firdi dala vznik velkému dílu, ač strašlivému.
66.14
Ale i tento čin byl v myslích Mirondë a nemohlo být jinak. Neboť i jáma Abaratská byla studnicí stvoření, totiž studnicí Ivarindo Rünor, a nebyla zlem předtím, než jí Sirdi otrávil.
66.15
Nestalo se tedy tak, jak Sirdi třímal v úradcích, ale povstal tvor zcela jiný.
66.16
Říká se, že ani Sirdi sám není stvořitelem, ačkoliv se později nazval Tvůrcem draků.
66.17
A tu vylezl ze své kolébky první z draků, ale byl jiný než druzí – a mnozí z moudrých, v časech dalších, ho nazývali Golak a říkali, že drakům podobný nebyl.
66.18
Obludný byl jako temná skála a celý se třpytil a byly na něm i veliké planoucí skvrny. Tlam měl v počtu sto a v každé tisíc zubů. Pařátů měl bezpočet a rozlehlý byl přes tři jezera. Držel v sobě velký temný oheň a jeho hlas byl jako smršť nad horami.
66.19
Vyskočil z Abaratu a nečekal nic na rady Sirdiho. Všecek dychtivý novou silou a zvláštním puzením se rozběhl na východ, a kudy prošel, tam zůstala velká zkáza.
66.20
Mávnul-li prackou, země pukla, mrštil-li ocasem, vyšlehl sytý plamen – plivnul-li slinu, objevilo se jedovaté jezero.
66.21
Netrvalo dlouho a po jeho vypálené stopě se vydal hrdina Swilan se svým mečem Amu'tranem. Klání jejich bylo legendární.
66.22
Jisker se kolem sypaly celé roje a velké rány se ozývaly až do božských sídel. Po sedm let spolu zápasili a v divokém vření se dostali do mnoha míst.
66.23
Ukápla-li Golakovi krev na zem, vyrůstaly z ní jedovaté byliny, které Naul ještě neznal.
66.24
Nakonec Swilan podlehl a Sirdi jásal. Jeho služebník, ač jediný proti všem, se ukázal hodný stvoření.
66.25
Ba co víc, Golak zabil i Gingasse, který bojoval ve jménu Loynalë. Zašlapal ho do země a jeho srdce pozřel.
66.26
Tu se rozzlobil Hidrandë a napomínal Sirdiho, aby vzpomněl na velké věci, které jsou před ním a celým světem.
66.27
Takto pravil: „Pohleď na spoušť, kterou jsi způsobil se svým výtvorem. Nedopustím, abys nechal svého syna volně se procházet po Naulu a ničit naše díla. Odvolej Golaka zpět a uvězni ho, jinak bude zničen.“
66.28
Ale Sirdi se zdráhal. Nepřikázal Golakovi nic, ba naopak ho posílil.
66.29
I tu se Hidrandë zatvrdil, a i když to bylo zapovězeno, s velkým rozčílením přišel k hoře Eltugon, kterou probudil se slovy: „Vstávej zpupný služebníče bohů, ty, jenž si způsobil Kakostrofös. Ještě jednou tě ze spánku budím, abys zabil Golaka, Pradraka.“
66.30
A tak Eltugon, který nenáviděl bohy, ale chtěl užít nabyté svobody, se pustil do boje s Golakem. Sevřeli se a dým, jed i oheň šlehaly vůkol, a dunění se neslo daleko.
66.31
Tak mocný byl Golak, že smrtelně zranil Eltugona, ale Eltugon byl neporazitelný a Golaka zabil mnoha ranami, jež dopadaly jako ocelová kladiva.
66.32
Eltugon po zápase uprchl, aby unikl trestu bohů. Avšak podlehl svým zraněním a zemřel na západním pobřeží ostrova Ayaneh. Dodnes se tyčí jako černá skála, ze které prýští láva a stoupá dým.
66.33
Tak zahynul Golak, ale Sirdi nikterak nezaplakal. Vzal jeho pozůstatky a dobře je ukryl. Zatímco ostatní z Tildo se vrátili ke svým starostem, a dokonce v opilosti nad vítězstvím pozbyli na chvíli své opatrnosti, vhodil Golakovy pozůstatky opět do jámy Abaratské.
66.34
Neboť poznal, že studnice je ještě plodná.
66.35
Přidal k tomu mnohé oběti, často také trofeje přinesené z Vnějšího světa, rybí oči z hlubin, plameny z vulkánů a jedovaté býlí, které vyrostlo v chomáčích z Golakovy krve.
66.36
Vyplul tvor ještě strašnější a ve svém vrozeném hněvu srazil na zem Sirdiho, polámal mu kosti, i naplnil ho strachem. Též požral všechen okolní život, jenž byl kolem Abaratu.
66.37
A byl hrůzyplný – sto očí barvy moře i žluči dokázalo zabít i na dálku. A létal na svých blanitých křídlech, jako těžký oblak, ze kterého prší smrt.
66.38
Tu vzkřikl Sirdi velkým hlasem, proklel svůj výtvor a zřekl se ho. Byl rozlícen, že ho tvor neposlouchá a že ho srazil na zem, jak to ještě nikdo nedokázal.
66.39
Nazval ho Lüta'qandon, Bezejmenný a poštval na něj bezpočet zvířat a Lepostiriyon. Dříve než Tildo dohodovali, byl ten hrůzný tvor rozsápán na kusy.
66.40
Tam, kde zanechal svůj šlem a hnis, bylo pusto a odporný puch tam zůstával. Ta místa nikdy nezarostla a nazývají se Ukotoströn.
66.41
Však čas plynul a Sirdi, posedlý svým plánem, stvořil nakonec prvního Melëra – Draka. A ty časy byly známy jako úleva od trýznění Sirdim, neboť již neměl čas a sílu škodit druhým.
66.42
Jako Mirondë třikráte tvořili svět, též až napotřetí Sirdi namíchal obsah jámy Abaratské ku své potěše.
66.43
Nakonec vyřízl ze svého těla polovinu jater a s prokletými slovy je vložil do tlamy nového stvoření; i tak ho probudil k životu.
66.44
Nehotový zárodek draka nechal plynout po Vnějším světě a nechal ho plazit se po Manta'londo'kindalinnë.
66.45
Ta cesta plná utrpení se tomuto stvoření vryla do duše, a proto ho Sirdi nazval Akloharkasin. Protáhl ho i přes svaté háje a také ho nechal pozřít mnohé moudré knihy, ve kterých se ukrývala kouzla.
66.46
Sirdi již věděl, že pokud bude jeho zvíře veliké a mocné, majestátné ve své síle, a zuřivé ve svých skutcích, nebude mít dlouhého života. Chytrosti mu nesmí chybět a musí také vládnout mistrnou lží.
66.47
Učil tedy mladého draka temným jazykem stará tajemství a naučil ho též znát slabá místa mnohých prastarých a původních tvorů Naulu.
66.48
Tu povyrostl Akloharkasin ve zvíře pokryté šupinami, rohy na zubaté hlavě, mocná křídla a silné pařáty. A velký plamen v něm dřímal, ač často býval skryt. Jeho oči měly moc učarovat druhé a jeho hlas byl všelijaký, i jako bouře, co srazí na zem, i jako píseň básníka, co promlouvá ke krásné ženě.
66.49
Tak povstal první z Melëra, před Uti'melëra. Tehdy, v jeho čase dospělosti, ho Sirdi pojmenoval Holkron a nevyslal ho na ničení a do válek, ale naopak, dobře ho ukryl, do sálů Gogazmaru.
66.50
Mimo zraky Tildo, Holkron se krmil a studoval čáry, aby povstal v pravý čas jako nástroj Vládce zla.
66.51
A po všech těch časech, zvaných Amelërilan'wanë'wanni, na svět přišlo nové plemeno, které mělo kovat do ruda věky nadcházející.
66.52
Draci jsou Melëra jazykem Domödi, ale také Yao'gayn Tempayrntë a Cuylkan Qintamärë, pokud vyspěli v dalších věcích v bytosti moudré a vznešené.
66.53
Ssär'hän jsou zváni po temném Sahssikaru, jazyce zlých potvor.
66.54
Trpaslíci měli různá jména, ale užívali hlavně Zabhaka a Toremak.
66.55
A byli to draci, kteří vyzvedli staré prameny Yoltaen z pláště Tëy, sáhli do přediva barev, při stvoření světa ztraceného v líných proudech Vnějšího světa, aby na svět přivedli novou čarovnou sílu. Zvláště v dobách boje s Fäliyë vznikalo mnoho nových kouzel.
66.56
Tak se také zrodil jazyk Warn, který ale Holkron zprvu neovládal. Ten kouzelný jazyk se pak učili všichni velcí čarodějové věků pozdějších, aby mohli naslouchat a vládnout světu.

O Holkronovi
O otci draků, a jeho počátcích, nežli zplodil své první potomstvo předchůdci draků a jeho zničení
67.1
V hlubinách černých pecí a jeskyň, dávných sálů Gogazmaru, v plamenech výhně a potocích krve, povstal pod žezlem Sirdiho Holkron.
67.2
A tak svět uzřel Otce draků. Tělo Holkronovo bylo šupinaté, jak hřbet, tak břich a nedokázala žádná zbraň, i kdyby jí vládli sami Vládci, prorazit jeho pancíř.
67.3
Barvu měl temně rudou, jak červené víno z jižních plání. A mezi odlesky šupin se ztrácely mince, šperky a čarodějné drahokameny, kterých používal a zdobil se. Čtyři silné, ale hbité nohy ho nesly a kolem sebe sálal ohněm anebo mrazil chladem, neboť byl pán nad živly okolo sebe.
67.4
Krk byl to zdéli, co ocas, poset trny a háky. Na odporné hlavě bylo posazeno na sto rohů, ale čtyři rohy byly zvláštní – v nich měl ukrytu mnohou čarovnou sílu. A jména rohů byla: Hyun, Pilk, Klof a Ghazda. Ty rohy pak měly takovou moc, že Holkron odolával kouzlům čarodějů a nalézal mezi bohy záštitu.
67.5
Oči Otce draků byly černé, ale také zlaté a jiné, neboť měnily barvu, až smrtelníkovi přecházel zrak. Kdo do nich pohlédl, ztratil vůli svobodných tvorů a byl co loutka, která je posunována nitkami osudu až ke zkáze, kterou nelze odvrátit.
67.6
Málo je známo, co se dělo v době Holkronova uzavření v jeskyních zrození. Tatross, mudrc z Lepostiriyon praví, že Holkron mnoho četl, hrabal ve skalách a objevoval zákoutí jeskyní. Také si hrál s ohněm a Kastafos byly jeho přátelé.
67.7
Však tři historie se zachovaly o třech prozrazeních, o tom, jak se Holkron zjevil světu a Sirdi ho pak vždy ztrestal za to, že nezůstal skryt.
67.8
Poprvé vylezl skrze bludiště jeskyní Holkron na povrch země, když nabyl plného vědomí a vůle.
67.9
Uviděl Naul a byl všecek užaslý, neboť četl o božích dílech a teď je spatřil. Ale měl vždy srdce černé, oko obrácené a jazyk jedovatý.
67.10
Jak se jeho šupinaté tělo prodíralo lesy, zapaloval je a požíral. A mnoho zvířat jemu padlo, a také mnohé vyděsil, že již nikdy více nepobrali rozumu. Z toho řádění vypukl velký požár, ale Holkron se smál. Po tom všem se unavil a usnul bezstarostným spánkem.
67.11
Mezitím ho objevili poslové lesa a přivolali Täyirndë, aby vetřelce vypudila. Vládkyně lesů přispěchala na Nümě, božské Jelenici a zeleným kopím bodala nestvůru do hřbetu. Ale nedokázala Holkrona zranit, neboť zbroj jeho nemůže probodnout ani nikdo z Tildo.
67.12
Holkron prchal, neboť velká bázeň na něj padla, ale stromy a šlahouny trav ho spoutaly, aby nemohl utíkat. Drak se vyděsil a zařval tak mocně, že ho uslyšel Sirdi samotný a svého syna vysvobodil.
67.13
A tak se Holkron zjevil na světě a ostatní Tildo se o něm dozvěděli. Také věděli, že je to tvor mocný, ale jeho bázlivý výkřik všechny utvrdil, že není hrozbou. A proto postupně zapomněli.
67.14
Uplynulo mnoho let, kdy se Holkron vydával na dlouhé cesty do vnějšího světa. Podmaňoval si tvory vhodné k podmanění, naslouchal moudrostem a chytrostem tvorů, kteří byli moudří, či chytří, a ničil v boji tvory, kteří bojovat mohli.
67.15
Jednoho dne zabloudil na cíp Hen'welenanen, do posvátného háje mrtvých, kde Loynalë vítá duše. Zakousl se do jednoho ze stromů, který stál na kraji a sál jeho život. Než ho služebníci bohyně našli a vyhnali, získal mnohé síly ze starodávných časů.
67.16
Praví se, že ten drakem nahryzaný strom odešel a zmizel v končinách Naulu. Také se ale říká, že to byl on, který způsobil zkázu zázračného Fundanského pramene a otrávil řeku Paklo.
67.17
Jeho jméno ale není známo.
67.18
Tu znovu se tedy objevil Holkron před zraky bohů a klopýtnul ve své snaze nebýt poznán, a přesto být všude.
67.19
Pak Sirdi odvedl Holkrona do velké síně pod horami, zvané Misapantakul. Zde otec draků k sobě povolal mnohé láje drabantů a pakostů, kteří pro něj pracovali.
67.20
Vystavěl z Misapantakulu velké sídlo, totiž Aronta'pantakulor, Žalář mnoha duší.
67.21
A byly tam tisíce kobek a také mučírny, knihovny a svitkovny, křivulné sály a doly, ba také dílny a kuchyně. V žalářích těch to žilo jako ve velkém městě a celé se klanělo Holkronovi.
67.22
V těch síních vzkvétala alchymie a velká s ní byla spojená moc. V různobarevných nápojích se skrývaly podoby uvězněných, a kdo vypil ty lektvary, získal podobu jinou, než je jeho vlastní.
67.23
Mnoho z nich Holkron vypil a pak se toulal po světě v převleku za jiné tvory. Jen když na něj dopadl paprsek stříbrného světa, tak se zjevil ve své pravé podobě.
67.24
Tak také prohlédla jeho čáry Täyirndë, dychtivá jeho pronásledování, i nechala zemi hvozdů se rozestoupit, aby se Holkron propadl do hlubin.
67.25
Že vždy Täyirndë Holkrona vyslídila, nenáviděl jí za to velice, i všechny stromy, lesy a lesní stvoření.
67.26
Do té doby však stačil Holkron zasít mnoho lží, které jako jed dodnes kolují v myslích a skutcích Alnatildanë i Lepostiriyon.
67.27
Holkron ještě vykonal mnoho drobnějších zlých skutků, než se usadil ve své komnatě Undamöriyë, v Nodrogu, dávno před Iwirinem.
67.28
Tam vládl svým poddaným a věru – sám nebyl poddán nikomu, neboť Sirdi se ho počal obávat, avšak zároveň byl Sirdi na něho pyšný, neboť ho často nazýval svým synem.
67.29
A takto byl pak vídán: na kamenném stolci s velkou mocí, kouzly a čarami, se jménem Giyazmet – Stolec vlády. V levém pařátu měl Mezta'gmuntikon – Číši bolehlavu, kterou hostil ty, kteří měli poznat jeho trest.
67.30
A v pravé ruce svíral Tentakrom'wipastir – Důtky krutého vládce. Ani velká rána s nimi nezabila a ani malý úder neuštědřil než palčivé a nesnesitelné bolesti.
67.31
Holkron je prý nesmrtelný, leda by někoho znavilo deset tisíc století. Ale také je řečeno, že až zemře Sirdi, Holkron pojde s ním, ale Tildo jsou nesmrtelní.
67.32
Však spojeni spolu jsou a v dobách vyhnanství Sirdiho pak Holkron pozbyl část své síly, zatímco Khäza Iwirin posílil.
67.33
Pak také ještě mnoho zlých činů Holkron vykoná, a vždy musí někdo hojit rány, které zasadil.
67.34
Každý věk, co jich na Jednozemi bylo, Otec draků zplodil několik synů a dcer.
67.35
Z jejich těl pak povstalo plémě Melëra.

Uti'melëra'alan
Rodokmen Prvních draků, prvních z potomků Holkrona

68.1
Tací jsou Uti'melëra – První draci. Byli nejmocnější a nejvznešenější ze všech podle myšlení draků.
68.2
A ohromující byla jejich síla v kouzlech a jejich činy, které jsou zapsány do legend. Nemnozí byli, ale o to větší stopu po sobě na věky další zanechali.
68.3
Neznačí to však, že byli dobří, plní pomoci a pochopení, ale nejvíce se v nich zračila povaha jejich otce, Holkrona.
68.4
Pak plodili dále své syny a dcery, jejichž původ upadal, a ti pak byli menší a méně velkolepí, až se z nich stali Wata'melëra – Pozdější draci.
68.5
Proto tedy rodokmeny draků se nezapisují do mnoha pokolení. Avšak někteří rádi odvozují svůj původ od slavných pradávných předků.
68.6
A věru – spornosti velké vedou se o zapisování těchto rodokmenů, neboť snad podrobnější by měly býti ta písma nežli o Vasë či Tildo? Či snad Mëon neb Fäliyë?
68.7
Tak je ale dáno krokem času, že jména jiná se nezachovala, leda snad v myslích neznámých. A navěky v nejpevnějších žulách jména Uti'melëra, Tewo'melëra a Sisto'melëra zachována jsou.
68.8
A všichni z Uti'melëra, Tewo'melëra či Sisto'melëra měli ten dar, že mohli zplodit potomka sami sebou a nebylo nutno spojit se s druhem a družkou. Neboť dřímala v nich síla, jež byla dána od počátků a větší než síla stromů.
68.9
Holkron je Otec Draků, zvaný Kolkor nebo také Tatormän. A měl i jiná jména, neslýchaná. Potor'magor, Tehutasswëwa či Gotomar'andu'ssidi'antayndë.
68.10
Měl Holkron syna a dceru ve Wäyintëo'lënwa, třetím předvěku, kdy ještě draci nevládli v mocných svazcích.
68.11
Syn Holkronův se jmenoval Öron Statečný, který měl dva syny a jednu dceru, byli to Kër Nemilosrdný, Trür Šupinpes a Gandrolä Prašivá.
68.12
Öron byl jediným drakem, jenž byl mohutnější než Holkron a svého otce by snadno porazil silou, nicméně do očí svého otce nikdy nepohlédl bez úcty.
68.13
Gandrolä měla dva dobré syny: Udöl Nešťastný a Undël Hýčkaný, ten však žil krátce.
68.14
Však Trür měl synů pět a jejich pohled byl strašlivý. Byli to: Oränol Blízký, Fandir Plachtokřídlý zvaný Rostakor, Foröz Krásný, Urëmo Jediný a Kakos Černý.
68.15
Kër povil dvě dcery, jejichž jména byla Osskanta a Puhssäma, a té se přezdívalo Pentagrü.
68.16
Osskanta je pak legendární z Melëra, a ještě o ní bude rozprávěno. Její sláva není šířena mezi draky těch časů, ale pro mnoho maníků právě tato dračí paní je hodna největšího obdivu.
68.17
Avšak naneštěstí byla toliko duchovním vůdcem a neměla potomků.
68.18
První dcera Holkronova byla Sselmika, jenž byla zvána Snapaní a též Al‘Olumansära – a povila pět dcer. Jejich jména byla: Tragnoma Šílená, Tetrundawa Sedmidrápá, zvaná Hassmü, Kamzdundawa Slibovábná, Gozmanda Ukrutná a nejslavnější z pramatek draků, Wulkana Překrásná, jež zplodila velkolepý a krutý rod.
68.19
Však ze sester Wulkany jen Tetrundawa měla dva syny, ostatní zemřeli, dříve, než se mohli pomnožit. Synové Tetrundawy byli Gundar Silný a Pekssamant Šupinhněv.
68.20
Wulkana, dcera Sselmiky, byla největší z dračích paní, která kdy byla a velká krása s ní vždy putovala, proto nesla přízvisko Překrásná.
68.21
Je také možné, že po svém dědovi zdědila mnohou moc a snad i nesmrtelnost, neboť nikdy nezemřela, alespoň jak je známo.
68.22
A silnou rukou vládla svému rodu, neboť její bylo sedmero synů, sedmero dračích bratrů. A jak ohnivá bouře, která se střetá s oceánem, divocí byli, a přitom pochytili od Holkrona také chytrost a lstivost.
68.23
Nesli oni jména Rotor Silnoroh, Kanrëmo Přemyslný, Rufnir Mnohozmam, Wutränol Čarodějník, Forün Ohněpán, Irudir Medohlas a Hrömos Rozmanitý.
68.24
Hrömos však podstoupil změnu nevábnou dračímu rodu a Wulkana ho vyhostila z dračího rodu. Změnil se totiž v jinou bytost, jak vždy, již od narození toužil, a totiž v bytost elementální s duší dračí.
68.25
Wutränol naproti tomu se stal tak mocným v čarách a kouzlech, že vytvořil klenutý most mezi světem Vnějším a Naulem. Za to byl pohlcen Molhonem.
68.26
Starší Rotor zplodil syna jménem Erudan Chybující, ale Kanrëmo zůstal bez potomků.
68.27
Rufnirovi synové byli tito: Ghon Zvonohlas, Ghan Ještěr a Gihin Ohňostrůjce. Ti pak byli nejhrůznějšími válečníky Qandiriki'animelëru'fäliyen a byli zvaní Dračí Bratři – Qerulöri.
68.28
Wutränol, který obsadil jezero Oy'yolomani pro sebe a skryl ho, měl syna a dceru. Ti se jmenovali Tafalu Zlatý a Timbala Zelená, kteří odešli daleko na východ a od těch dob o nich nikdo neslyšel.
68.29
Forün zplodil dva syny, jménem Nanpragon Lstivý a Zogotan Nestvůrný. Oba dva dlouho soužili celý Naul.
68.30
Irudir pak zplodil mocného draka, jenž zove Nahg Prokletý a byl také zvaný Totrossmü a také Gomzagah a ten válčil po boku Qerulöri, mladý, ale o to schopnější.
68.31
Tak je dáno vyjmenování draků Uti'melëra – prvního rodu. Oni byli všichni zrozeni v letech, kdy zem byla ještě mladá, hory vysoké a moře bouřlivá. Ta dračí jména zůstávají hluboko vryta do podvědomí svobodných národů Jednozemě.
Fäliyë'anta'melëranta – Entonalë a Fälinkon
O druhé válce stromů, tentokráte s draky a o uspání stromů

69.1
Fäliyë'anta'melëranta se nazývá čas trpkého nesváru mezi stromy a draky.
69.2
Neboť nebylo na světě tolik místa, aby všichni v klidu jako v Awalonu mohli žíti, nesvářiti se pro místo pod sluncem, pro zemi či maso, med a zlato.
69.3
A zpočátku tomu bylo tak, že draků vzniklo málo a sídlili na nehostinných místech. V pouštích měli svůj palác či tvrz, ve skále pak sluj, pod mořem modrou jeskyni.
69.4
Uti'melëra bylo nemnoho, ale byla s nimi velká síla, větší nežli jakéhokoliv draka ve věcích pozdějších. Holkron byl mladý a plný sil a mnoho bůžků a Lepostiriyon s ním stálo pevně v šiku duchovním.
69.5
Pil on z číší nikdy nepitých a sál sílu, kterou již nikdy nemohl nikdo další získat.
69.6
Tak Lesobraní započato bylo, aby Melëra získali vzduch i zemi pro sebe a mohli volně roztáhnout křídla.
69.7
Holkron ten čas nazval Ratrut'yifal'tepriyë a sám velel všem drakům, i jejich služebníkům.
69.8
Tehdy Melëra dloubali do hvozdů pařáty, trávili prameny a ocasy drvily Stromstvo, než draci zjistili, že nejmocnější zbraní je jejich plamen a žár i chlad, či kyselosti všeliké, jež z jícnu chrlit dokázali.
69.9
Tehdy se jejich sebevědomí pozdvihlo a poznali, že by dokázali uzmout říše všemu Stromstvu.
69.10
První útok svolala Wulkana, na neplodných skalách sama se svou plodností chtěla pro své syny království, jakého jí bylo odepřeno.
69.11
Byla dcerou Holkronovou, ale ustrkovaná prvorozeným tvorstvem Fäliyë, a zoufala si. Kořeny na ní tyly a koruny usurpovaly místo, kde by na šupiny svítila síla Fö.
69.12
Zanechala nevýznamných pokusů s drážděním Stromstva podloudnými cestami a rozhodla se, že rozpoutá velký boj, jenž pokosí stromy po tisících.
69.13
Tedy vytáhla do boje Wulkana se svými pakosty, aby získala kus říše stromů. Sešlo to vojsko dolů z hor Demlavských a takový byl na ně pohled.
69.14
Zvířatové byli oblečeni do zbrojí a brní železných a mnozí spárové a pařátové tam byli.
69.15
Kopiníci hbití naverbováni byli za zlato podzemní a drahokamenné plody země, stejně jako duchovní Lepostiriyon přišli pálit dřevo i větev.
69.16
A nakonec sama Wulkana se svými syny, jako hrozivé kráčející skály, na pohled strašlivé, kolem plameny, krutý mráz i louhy záhubné.
69.17
Bitva ryčná se strhla a na straně stromů byl boží hněv a byla tam síla a byly tam počty mnohé, na tisíce v tisíci řadách a další byli v táborech se smělými prapory a listovím vznešeným.
69.18
Neboť Fäliyë se již nezdráhali bojovat, ačkoliv jejich šiky byly nezkušené, nicméně svou velkou první bitvu již měli odehranou, totiž Lün'fälifäyo'Al'Aharmünë.
69.19
Velikou pomoc též čerpali od Täyirndë Lidurindë, která milovala Stromský lid a její kopí bylo draky obávané.
69.20
A nejsvatější z nich nesl jméno Danëssa Assubipatra z Ealwon, generál Stromstva té vojny.
69.21
I když nemohl Aymaliyon Nesmírokvět povolat posily z jiných rodů, velká plavba totiž již nešla navrátit, přesto nebylo obtížné drakům vzdorovat, za cenu velkých ztrát.
69.22
Na straně dračí byl oheň, i ohnivosti hlubokozemské, které pálily stromy nejvíce. Byla tam také zákeřnost, lstivost a velký vztek.
69.23
Praví se, že Wulkana vynesla také zbraně nevídané, až z hlubin Tumgälad Sirdolinnë, které pálily stromy převelice, a neznali proti tomu zbrojí.
69.24
Leč stromů bylo bezpočet a jako vlny nikdy neustaly, tak se valily přes bojiště, s větrem v zádech a halasnou písní do pochodu.
69.25
Nedlouhý čas uplynul a Stromstvo zatlačilo své nepřátele zpět do hor, uzavřelo průsmyky a zaplavilo cesty tak, že z nich vznikla jezera.
69.26
Wulkana se svým vojskem musela ustoupit a skrýt se.
69.27
Do Jednozemě se již nikdy nevrátila a Demlawa připadla pod vládu Fäliyë.
69.28
Ta první bitva draků a stromů se nazývá Satal'animelëru'fäliyen.
69.29
Na druhé straně světa, na pouštích Jinozemě, sídlil Öron Statečný, Holkronův syn. Jeho síla a lstivost byla nezměrná a dobře věděl, jak dopadla bitva Satal'animelëru'fäliyen, kdy síla silou se poraziti nemohla.
69.30
Tak Öron spočinul na dlouhý čas na svém trůně a přemýšlel, kterak stromům uškodit.
69.31
Procházel mezi stromy v proměnách větru a paprsků, v podobách zvířat i bylin, podoben starému pařezu, podoben bystrému potoku a podoben Yestabon.
69.32
A mocné lektvary požíval, jež pro něj vařil Holkron ve svých křivulných sálech.
69.33
Velké rány rozdával stromům a unikal, či se ztrácel nepozorovaně, když měl být odhalen. Ohněm pálil listoví a podával žahavé jedy do vody a do kořenů. Ryl kruté pasti se železnými kůly a v bažinách utápěl semenáčky a mladé stromky. Solnou vodou ničil žírná luka, kde jindy se dařilo všemu přátelství stromovému.
69.34
Po čase však Öron poznal, že všechny zbraně se nakonec obrací proti němu, a že bodnutím druhých zas utrpí jen probodení sebe.
69.35
Tehdy se obrátil na svou sestru Sselmiku, která ještě nebyla známa se svými přídomky, a společně ukovali spojenectví, jež vedlo k neštěstí stromů.
69.36
Sselmika byla totiž zrozena s mocí uspat svým zrakem všechny bytosti, na jaké dokázala pohlédnout – a to kouzlo snad pocházelo od mnohého styku s Vnějším světem, jež bylo dáno do vínku Holkronovi.
69.37
Sama tedy vyňala své oči a obětovala je do mocného kouzla, jež předtím nebylo známo, a poté již navždy poutalo kořeny a větvoví Stromstva.
69.38
Dílo to nesvaté bylo veliké a nehezké.
69.39
Sešel Öron s oslepenou Sselmikou mezi stromy, velkými lžemi, tmou a omamnou mlhou ukolébal pozornost stromů a poté je uspával, aby spali sladkým spánkem nepozornosti a podvedení.
69.40
A hle! Spali stromové ve velkých houfech a Fälinkon byli nazváni, totiž Lesové a z nich později vznikly lesy.
69.41
Potichu šeptali ze sna a někdy se probouzeli a pak zase usínali, ale jejich sny byly čím dál černější a plné pomstychtivosti.
69.42
Uspávání lesů však bylo pozvolné a mnoho ze Stromstva ještě bdělo.

Fäliyë'anta'melëranta – Qandiriki'animelëru'fäliyen
O třetí, poslední bitvě stromů, a následném dračím vítězství

70.1
V těch časech se kvapem pomnožilo plémě dračí, totiž synové a dcery Holkrona povili mnoho vajec. Z nich se líhnuli Wu'melëra, zvaní také Ssmahdra, hanlivě tak označovaní Divocí draci, mnohem nižší mocí nežli draci původní. Trpaslíci jim později říkali Dungüss, což vždy dračí plémě popouzelo.
70.2
Příliš pozdě si Fäliyë všimli spících Fälinkon, příliš pozdě prohlédli dračí lsti. Příliš pozdě bylo na obnovu staré slávy časů Fälifäyinnë.
70.3
Pak přišlo zoufalé vypětí, velká bitva, která zlomila stromy a dala drakům možnost nastoupit na výsluní, neboť již na začátku byl konec předvídatelný.
70.4
A tak přišla Qandiriki'animelëru'fäliyen – velká bitva, jež zlomila počítání věků, neboť svět již poté přestal býti světem stromů.
70.5
Vytáhli stromové s velkým vztekem a draci s velkou silou a nikdy více poté již nebyli tak silní. Oheň zaplavil zemi, ostré hroty posvátných dřev propichovaly pancíře draků, kouzla létala povětřím jako zbláznění dravci a v barvě mystických činů byly pohlceny stovky statečných.
70.6
Na straně dračí stál v čele Öron a jako nepřemožitelný kouzelník metal kouzla ze svých očí a tlamy. Chrlil oheň jako jeden z vulkánů, svým ocasem zurážel stromy na pahýly a štěpil drápem dřevěné velikány.
70.7
V čele stromů bojoval Maträwa'matranëssa, statečný sekvojovec, z rodu Yalton, který neznal strachu a jeho kmen nemohla zlomit žádná síla. Větvemi drvil dračí kosti, odhazoval jejich těla do dáli a mocným vichrem uhášel planoucí ohně.
70.8
S ním kráčel Danëssa Assubipatra, jenž vstoupil na válečné pole rozvážně a obklopen nejlepšími válečníky ze Stromského rodu.
70.9
Po mnoho let trval velký boj a země sténala pod údery válčících.
70.10
Maträwa s Öronem spolu zápasili na Tuylayfanských polích v Jednozemi, které se před bitvou nazývaly Yomta'fastandiyë.
70.11
Vždy se pobili, aby se pak stáhli, zranění a jejich voje s nimi. Nebylo snadné získat alespoň náznak vítězství a vždy mnoho padlých zůstávalo, ačkoliv vždy mnohem více poražených stromů.
70.12
Neboť Fäliyë bylo nespočet, více nežli všech hvězd na nebi a tisíckráte tolik.
70.13
Svedli oni také krutý boj v pohoří Yaran v Jinozemi. Zde Öron ztratil pravou paži, utrženou v rameni, a nabyl mnoha jizev po celém těle.
70.14
Válečná vřava vypukla i na ostrovech Yamkala, na sever od Jihozemě.
70.15
I jiný boj byl na Toru, v Jednozemi, kde se skvěly rozsáhlé pláně plné travin, lemované pyšným Stromstvem.
70.16
Největší bojování ale nastalo ve hvozdu Lenmöriyen na jihu Jednozemě, který byl později spálen na popel. Na tom znesvěceném místě Temný pán Wolosur postavil Zudogiyuten, Třetí citadelu temných pánů.
70.17
Konec války nikdy nenastal, ale vytratil se do zapomnění. Když byly obě strany pošramocené a krvácely velice, nastal čas bolestného příměří.
70.18
A tak nikdy doopravdy neskončila válka draků a stromů, a mnohá nevraživost mezi těmito stranami stále zůstává.
70.19
Fäliyë si zachovali některá svá území, a žádné ze ztracených již nedostali zpět.
70.20
Jen nemnozí dál zpívali a tančili na lukách, ale mnoho jiných nakonec podlehlo velikému uspávání a stali se z nich lesy pozdějších časů.
70.21
Velká místa nyní připadla do království draků, kteří si na nich vybudovali kamenné pevnosti se železnými branami.
70.22
Zeleným trávám se tam těžko dařilo a jen vyschlé houby se živily na zbytcích padlých. Zelená barva byla v dračích pevnostech nevítána.
70.23
A byly tam také hluboké sluje a mnoho kouzel, nepřekonatelných pro stromový národ. Nad pevnostmi plály divoké ohně, a těch se Fäliyë obávali nejvíce.
70.24
Öron byl roztrhán na kusy, když přišel po dlouhých bojích o všechnu svou sílu. Fäliyë tyto kusy těla zakopaly hluboko do země a nechaly na nich živit ty mrzké z Baltugon, aby vzpomínka na Örona zahynula.
70.25
Také Maträwa i Danëssa zhynuli. Poté, co ztratili v dračích jedech všechno listoví, a v bojích si ulámali větve, byli přemoženi plamenem i chladem Wu'melëra a jejich těla byla požrána, aby se draci nasytili jejich síly.
70.26
V těch časech takto vzniklo Entonalë, Stromobrana, ale ještě mnoho skutků se muselo stát, aby nabylo podoby, jakou má nyní.
70.27
Nespočet stromů se totiž zachoval, ale spali jako Fälinkon. Jako lesy byly užitečné pro ostatní a sloužily jako zdroj dřeva pro všechny národy pozdější.
70.28
Bylo snadné sekyrou porazit mohutný strom – až tak snadné, že mnozí z pozdějších lesních mudrců si osvojili kouzla obojího ražení, a rozhodli se, jak uspávat probouzející se stromy, tak chránit spící lesy před zneužíváním.
70.29
Tací ochránci lesa, lesní kněží, milí v očích Täyirndë se spojovali do kruhu Entonalë – umění, jež volilo vždy rovnováhu mezi klidem lesa a klidem okolních národů, ať již jakýchkoliv.
70.30
Tak tedy skončil věk stromů a započal věk draků, který se nazývá Melërao'lënwa. Velkolepá, a ne všechna zlá byla díla dračí a velké příběhy se vypráví.
70.31
Totiž po čase zůstane toliko slovo a dílo; staré dobro se spojí se zlem a společně jsou zapomenuti, smíšeni k nepoznání.
70.32
Slovo a dílo, nadčasové, jsou děti všech uplynulých dob a všech bytostí, které tvořily, byly a již nejsou.
70.33
Započal Melërao'lënwa, Věk draků, druhý předvěk Naulu.
