97.1
Zde začíná čas Symfonie úžasu světa.
97.2
A býval svět i krásnější, panenštější, neposkvrněnější, čistší a průzračnější, ale je to již velmi dávno, a snad i někteří praví, že to už nemůže být pravdou.
97.3
Neboť časy před zlomením krásy světa se nemohou vrátit a obraz těch časů je ukryt před maníky v Ulama'wänti Aldo'niyennë.
97.4
Avšak cosi mnohem složitějšího, zajímavějšího, též přenádherného a překypujícího životem a barvami se od těch dob krok po kroku sestavovalo, jako by o tom nevěděl nikdo z Tildo, ani z jiných bytostí.
97.5
V tom čase, kdy se ustálily síly světa, po uvěznění Sirdiho, po příchodu všech velkolepých plemen, bytostí a maníků, kdy se všechny mocnosti zjevily naráz.
97.6
Tehdy zaplakala Loynalë neskonale, až nové jezero bylo naplněno a slzy ty byly opojné štěstím.
97.7
A pravila: „Hleďte, slyšte, ciťte srdci, ušima, očima, hmatejte lačnými prsty, nasávejte to, co nyní vidím i já, totiž Ormalinda'lindu'mandiyë, jak pravím, jako nekonečná hudba v rejích barev, nespočtů obrazů, v propletení zpěvu ptáků, věčné písni moře, pablescích na klidných jezerech, zpěvu lidstva, dunění hor a zvonění perlíků trpaslictva. Neboť to je Arcisouznějící souhra barvotvarů, Al'Wënan'lëwaninwa a Alümi'awëri! Ta slova nedokáží vyjádřit to, čeho bychom si nyní měli vážit na věky nejvíce, neboť svět je hotov, jak si ho Mirondë přáli, snad jen pár okras zbývá přidat. Pak všichni budou moci, chtějí-li a jsou-li toho schopni, vychutnávat okamžiky krásy, která je okolo nich, jejíž jsou součástí, a která tu s nimi bude, i kdyby jí součástí být nechtěli. Neboť jako zraje jablko a šípek, od nicotného zárodku až po pestrý, šťavnatý plod, tak musel zrát po všechna těžká období náš svět, do nynější nádhernosti.“
97.8
Tu spatřili maníci i božstva to, co bez boje, bez námahy, bez peněz a bez zvláštního přičinění může vidět každý, jen se tomuto umění musí učit, neboť nám od Mirondë není dáno.
97.9
Je to východ slunce, kdy ráno vítá nové, svěží paprsky Fö a Slöynanu, v posledních závojích mlhy se probouzí spáči, plni nové naděje a čarovné štětce malují různobarevné kaskády lehkých, nevýrazných odstínů na krajinu i oblaka; též lehké písně bdělého ptactva se zvolna probouzí.
97.10
Také je to západ slunce nad útesy klidného moře, kdy se oblaky zabarví sytou rudou září, a někdy přechází do barev duhy, jako kdyby ten den by měl být poslední. Lehké ševelení vln, jež nikdy neustává, doplňují racci svým radostným hlasem.
97.11
Je to měsíčná půlnoc v horách, zahalená do bílého hávu, kde kamenní velikáni tiše spí svůj věčný sen, kořeny hluboko v zemi, ale myšlenkami daleko mezi hvězdami; a lehký větřík zpívá po úbočí skalisek, zatímco noční pták opakuje smutně své zaříkání.
97.12
Jsou to horké polnosti letního poledne, jež jsou blaženy hudbou cvrčků a bzučením pilných včel, kdy všechny barvy světa září plnou silou, pod modrým nebem a kdy osamělá káně hvízdne na varování před smrtonosnou leností polních myšek, jež již mají doupata plná pestrých zrnek.
97.13
Je to zadumaný koncert odpoledního deště, jež neúnavně hraje na struny lesa a rozeznívá písně, které si potají hrají mechem pokryté kameny a kdy ospalí stromoví chlupáči se v oddechu tulí ve svých norách.
97.14
Nechť ta krása trvá na věky!

​