Audio knihy na Youtube
Jsou to autorem namluvené, hudbou podkreslené audio kapitoly, uložené na YouTube. Většinou je kapitola audioknihy také v textové podobě na této stránce.

Kapitoly knihy Sto mýtů o stvoření světa
Následují jednotlivé kapitoly krátkých vyprávění o stvoření světa, jak by si je možná mohli představovat dávné národy, ať již na tomto, či v jiných světech.
Jejich čtení nevyžaduje znalosti o světu Naul.
Dílo zdaleka není kompletní a postupně přibývají další části.
Zlí rodičové

Na počátku bylo jen zlo a neštěstí, krutost a zlovolnost tak mocné, že je to i mimo naše představy.
Zosobnili je dvě strašlivá božstva, Kuruk a Darina, podob tak nestvůrných, že i v pouhých snech by nás tyto podoby zahubily.
Navíc tato dvě božstva mezi sebou neustále bojovala, trýznili se pařáty a prolévaly svou krev, ryčící přitom bolestí i vzrušením.
Ale nemohli se zabít, protože jejich osud byl jiný.
Jednoho dne je napadlo, aby si vytvořili nového tvora, pro ještě větší krutou a nemorální zábavu, aby ho mohli také trýznit a týrat.
Vytvořili zvíře, velké jako celá země, chlupaté a plné chutného masa a šťáv.
Utýrali ho smrti, pomalou a bolestivou cestou a radovali se nad jeho zničeným tělem.
Nakonec jeho kůži natáhli jako velkou plochou zemi a na ní stvořili velkou spoustu malých bytostí, zvířátek, i velkých nestvůr, hadů a draků, ohnivých ptáků i odporných stvůr a také množství lidí různých podob, ať chlupatých, krásných, či znetvořených.
Avšak protože Kuruk a Darina byli veskrze zlí, nechali všechny nové bytosti mezi sebou bojovat v nerovných zápasech, mučili je a sami se z toho radovali.
Ale někteří z lidí dokázali uniknout tomuto hroznému běsnění a schovali se do srsti pradávného zabitého zvířete.
Velké chlupy uviděly pláč a nářek schovávajících se lidí a zželelo se jim jich, načež se proměnily v mohutné stromy, aby lidi ukryly.
Tu lidé se mezi sebou domluvili, že se pokusí postavit se proti velkých zlým bohům a ukončit tu vládu hrůzy, linoucí se celým světem a dusící jakýkoliv zárodek štěstí.
Nesmírným úsilím, ale stále docela tajně, lidé vystavěli velkou pyramidu a ponechali na vrcholku zlatou bránu, kterou nakonec nechali zářit doširoka – a již se poté neskrývali.
Připravili si ohromný, do špičky naostřený strom a deset tisíc lidí ho pomocí lan a ramp drželo připravený, až přijde pravá chvíle.
Tu zvědavý Kuruk nahlédl svým jediným okem do otvoru v pyramidě a lidé ho tak hluboko bodli, až mu oko vypíchli a Kuruk přišel o zrak.
Slepě a ve velkém vzteku okolo sebe začal mlátit svými údy, které snad ani není možné nazvat rukama či nohama, tak odporný byl.
Zraňoval také Darinu a protože jeho vztek byl nesmírný, téměř jí nakonec zabil, ale ani se nevzdala bez boje.
Protože Darina dobře viděla, svým srpem nakonec usekla Kurukovi nestvůrnou hlavu, nyní rudou vztekem.
Tak tedy se nakonec zlí prabozi, tyto podivné nestvůry, navzájem téměř zabily, ačkoliv doopravdy mrtví nemohou být.
Kurukova hlava se rozpálila do zářivého a nepředstavitelného běsu a stalo se z ní Slunce, které dokáže ublížit, když se přiblíží příliš blízko zemi.
Kurukovo tělo se rozpadlo na velké kusy a z nich jsou postavena pohoří.
Darina se rozlila jako oceán do daleka a kousky jejího těla vytvořily všechny roztodivné ostrovy, které dnes známe.
Tím ale nebyl všemu zlému konec, protože Kuruk a Darina vytvořili předtím mnoho ohavných a zlých stvoření a po zániku jejich těl se vynořilo nestvůr ještě více.
Lidé ale jásali a ačkoliv jich ještě v tu chvíli zemřelo nespočet, pod vedením hrdiny Bišvamátry našli požehnaný klid v údolí řeky Sútry.
Naučili se kovat bronzové zbraně a ovládat oheň, který je hřál a zároveň mohl ničit jejich nepřátele.
Celý čas, od svého zrození se lidé museli bránit nepřátelskému světu a krok za krokem si dobývat své místo k životu.
Tento boj neustal ani dnes a zlá poselství Kuruka a Dariny jsou dodnes proti nám jako velké zkázy, požáry, zemětřesení, tajfuny, tornáda, záplavy a ničivé tsunami.

Svět ve stínu
Na počátku byl svět takový, jaký ho známe.
Není totiž možné ho zničit a nikdy se nezrodil, jen se ukrýval, objevoval, přeměňoval se a hojil sám sebe.
Náš svět je vždy plný života, ačkoliv v některých časech je život skrytý, v hlubinách, jindy zas bujný a sahající ke hvězdám, dokud nepřijde pád.
Říká se, že na náš svět pravidelně přichází temná období, kdy se celý zahalí do stínu a neštěstí, tak mocného, že by již z něj nikdy nemusel vystoupit.
Temnoty tak mocné, že by přikryla svět a všechen život v něm, až by život sám usnul dlouhým spánkem, ačkoliv zcela zničit by ho nebylo možné.
Sám život si však na našem světě vždy vytvoří svého zástupce, hrdinu, zachránce.
Takový hrdina nevyrůstá již jako hotový a připravený, ale vždy je to člověk nebo zvíře, či možná duch přírody, který projde všemi nástrahami a stane na vrcholku hrdinství.
Nemusí být jen nejmocnější a nejsilnější, nejmoudřejší a nejlstivější, ale jeho srdce je čisté a mysl klidná.
Sám náš svět mu pak do ruky vloží pomyslnou pochodeň světla, svatý meč, či pableskující drahokam, aby zářil ostatním jako vzor.
Před ním ustoupí temnota a stáhne se do ukrytých děr, aby zde dlela tak dlouho, než síla dobrotivosti zase ustoupí.
A ona ustoupí, jako se to již mnohokrát stalo.
Lidé a ostatní tvorové země nakonec přestanou věřit v sílu dobra a zradí svého hrdinu, svou zářivou pochodeň.
Tehdy hrdina ustoupí, zmizí a zanikne, a temnota zahalí celý svět, bolest a zánik převládnou.
Až bude protrpěno mnohé, až mnozí zemřou, až dostatečně mnoho bytostí klesne do vazkého bahna ponížení, tehdy se zrodí nový hrdina.
Ten pak povede svět znovu ke světlu.
Někteří ho nazývají bohem, a modlí se k němu.
Jiní ho považují za velkého myslitele a vůdce, čtou jeho knihy a řídí se jimi.
Jiní ho cítí ve svém srdci, kráčí po cestě míru, porozumění a pomoci druhým – a nemýlí se.
Ať tak anebo tak, cesta hrdiny, boha či vůdce světa je tím jediným, co náš svět může udržet krásným.

Strom trpitel

Na počátku byl velký strom, Tulan.
I on snad kdysi vyrostl ze semínka, a to by tedy stálo na počátku všeho dění, ale teprve Tulan stvořil vše ostatní.
Rozrostl se do nesmírné výše a do nepředstavitelné šíře, jeho kořeny sahaly až do nekonečných hloubek a jeho koruna se rozprostírala od nejvzdálenějších končin na východě k prázdnotě na západě.
Jeho listy šuměly ve větru a v těch zvucích se zrodily písně světa.
Nejprve na jeho ratolestech, na nejvyšších větvích, převysoko v neprostupné černi, vykvetly zářící květy.
A ty byly první z květů a nikdy neodkvetly, ale svítily už navěky, jako malé lucerničky v tmách.
Tak vznikly hvězdy a Tulan tomu byl rád.
I jinde vyrašily pupeny a rozpukly se v květy a z nich poté uzrály plody, bobule, i tobolky.
Plody Tulanovy byly různorodé a z každého bylo stvořeno něco nového.
Jak padaly na zemi, či do vody, vždy se z nich vylíhlo nové mládě, ratolest či semenáček, klíček nebo rybí plůdek.
Tak v ten čas se snášel na zemi i do moří neustávající vodopád, který přinášel nový život – a ten pocházel z Tulanových plodů.
Tulan všem svým dětem zpíval radostné písně a měl velkou radost, i smál se často.
A nakonec se zrodili lidé, z velikého ořechu, který dopadl mezi skaliska.
Dopadl na ně, roztříštil se a z něho vylezli muž a žena, nazí a pomilovali se.
Poté začali zpívat Tulanovy písně a sám stvořitel byl velmi šťastný, protože muž a žena se snadno naučili jeho řeč a nová slova, jak to předtím nikdo jiný nedokázal.
Tulan si lidi zamiloval a nechal je velmi se pomnožit.
Nemuseli totiž mít žádných starostí, protože jim stvořitel poskytl vždy dost jídla, med včel a sladké ovoce.
Hřáli se u ohně z praskajících suchých větví Tulanových a hladová zvířata oheň odrazoval.
Dokonce se lidé naučili zvířata lovit a jejich maso opékat.
Avšak jednoho dne se Tulan zadíval na svůj svět, jenž stvořil a zhrozil se; a smích se vytratil z jeho tváře.
Lidí již bylo mnoho a jako zástupy mravenců se hemžili pod jeho kořeny, lezli po jeho větvích a hledajíce vzrušení, skákali přes okraj země do prázdnoty.
Jako nenasytný hmyz již lidé snědli všechno ovoce a mnoho zvířat skončilo v jejich žaludcích.
Jejich obcování již bylo zvrácené a plné krve a násilí.
Tulan nyní nezpíval, ale káravě hovořil k lidem, v naději, že je ještě spasí a umírní.
Neboť Tulan je dobrotivý a vždy věřil spíše v cesty krásné, než hrůzné.
Mezi lidmi se proti Tulanovi postavil ten nejpyšnější z nich, škaredý, ale velmi mocný válečník, Gutar.
„Nyní je to náš svět, bude planout ohněm, nad kterým pověsíme pečené maso všech zvířat, aby všichni věděli, kdo je tu pánem; a ženy budou sténat pro naše rozkoše, než je také sníme. A ty shoř!“
Gutar připravil strašlivý oheň, který nikdo nedokáže uhasit a zapálil s ním Tulanovo dřevo.
Strašlivá katastrofa se rozvinula, kdy svět sténal v bolesti a mnozí trpěli, jak lidé, tak zvířata.
Na okraji světa ale v tu dobu kráčel také Esam, se svou ženou Amou.
Byli to dobrotiví lidé a Tulana milovali, stejně jako všechna živá stvoření na světě; nepřáli si nic jiného, než mír a klid.
Nepojídali masa zvířat a neměli žádného majetku, ani si nezabrali zemi, ani nepotřebovali sloužících.
Tu hořící Tulan vykřikl a promluvil k Esamovi:
„Tys nejčistší, ty zachraň vše, co po mě zbyde.
Shromáždi k sobě každý plod, každé zrno a každou bobulku, co jich od každé rostliny jest.
Vyber sobě ty, kteří budou milí tvému srdci a vystav město.
Nech shořet vše, co já jsem zachránit nedokázal.“
A tak se také stalo.
Prostopášný a nevděčný, zlý lid pomáhal spálit Tulanův svět, ale mezitím pilní kosi, černí ptáci Tulanovi, pomohli Esamovi posbírat všechny plody, které zbyly.
Zvířata a jiní ptáci, stejně jako různá havěť, kteří se před ohněm zachránili, se ukryli do podzemních jeskyní.
Ale Tulan nezmizel zcela.
Z jeho hořícího kmene, z největšího žáru, se vytvořila žhavé koule, která již nikdy neuhasla a nyní jí říkáme Slunce.
Je v ní však Tulanova duše a ta stále snaží rozdávat teplo, naději a život.
Esam se svou ženou Amou založili město a nazvali je Tul.
Přijali nemnoho zbylých lidí, kteří plakali nad ztrátou a Esam v nich uviděl dobro.
Ostatní vykázal do pustiny, kde hyeny pořádaly krvavé hostiny.
Sám prokletý Gutar pak zalezl pod zem, kde se proměnil v odporného červa; on je pak příčinou nemocí a nezdarů a jeho synové jsou plísně a červi.
Noví lidé pak pochopili, že všechno dobro Tulanovo je nyní v jejich rukou a musí s ním vystavět celý nový svět, a to prací a pílí.
Proto Ama chodila po spálené krajině, probouzela zbylá zvířata a sázela semena, ze kterých povstaly všechny stromy a byliny, které známe dnes.
Od těch dob se lidé modlí ke Slunci, k duši stvořitele Tulana, který je k Esamovým lidem vždy shovívavý.

Vražda sestry
Na počátku se do nekonečna rozprostírala jen pustá tma a na ní zářily hvězdy.
Bylo jich pouze šest a hvězdy kroužily okolo sebe v tanci a někdy se také dotýkaly.
Byli to bohové-sourozenci, pět sester a jeden bratr.
Hvězda bratra zářila modrou barvou, zatímco hvězdy odstíny žluté až bílé.
Bratra nazývali Orion a sestry se jmenovaly Elisa, Rána, Kaseia, Almaia, a Sulinda.
Smáli se a veselili všichni dohromady a věčnost trávili ve hrách.
Bratr se tu a tam pomiloval se svou sestrou, ale nevybíral si, protože měl rád své družky stejnou měrou.
Ale Kaseia po čase začala žárlit na své sestry, a na její tváři se objevily drobné skvrnky zloby.
Přestala být tak veselá a nevázaná, a naopak se stranila hrátek, což bylo již brzy znát.
Když se jí Sulinda, která byla nejkrásnější, zeptala, co jí trápí, Kaseia se rozčílila a dlouho Sulindě spílala.
Nadávala jí za věci a činy, které nebyly pravdivé, a tak vypustila do světa ducha lží, který je starý jako sama historie.
Nakonec Kaseia nabrala čerň prázdnoty do rukou a zamazala s ní krásnou bílou tvář Sulindy, až z ní zbyla jen tmavá skvrna.
Avšak tím své sestře ublížila více, než původně zamýšlela, neboť čerň prastarého nebe je jako prudký jed.
Sulinda takto zemřela a její tělo se propadlo až tam, kde bývá zima a chladno, do hlubin prázdnoty.
Hvězdní sourozenci ztratili svůj smích a radost, a začali plakat.
Nejsmutnější byl Orion, který si lehl vedle své sestry a hořce naříkal.
Snažil se jí zahřát, ale k životu se již nevrátila.
Tak z těla Sulindy vznikla naše země a z těla smutného Oriona převysoké hory na severní straně, za kterými svět končí.
I druhá hvězda, Elisa, se položila na druhý bok své mrtvé sestry a smáčela svými slzami tělo tak dlouho, až se změnila v moře.
A za velkým mořem na jihu též končí svět.
Almaia si myslila, že dokáže své sestře pomoci jiným způsobem.
Začala zářil a sálat velké teplo, a doufala, že se jí podaří vrátit život do nyní chladné země.
Tak vzniklo Slunce, které dodnes krouží okolo země a rozdává kouzlo života.
Největší vztek ale pohltil Ránu, která se rozběsnila do ruda a začala zápasit s Kaseiou.
Kaseia naopak litovala svého činu a Rány se bála, ačkoliv s ní také zprvu zápasila.
Poté ale sestrovražedkyně uprchla před vztekem Rány a ukryla se pod tělo své mrtvé sestry, kde se ve strachu skrývá dodnes.
Rána byla tak nepříčetná vzteky z neschopnosti najít svou zlou sestru, že pukla a rozpadla se na tisíce rudých bytostí.
Ty, na svých motýlích křídlech poletují prázdnotou a hledají pomstu.
Některé z těch bytostí se ale usadily na zemi a počaly tam hospodařit.
To byli první lidé, i když nevypadali jako my a nemuseli se tenkrát lopotit za potravou jako v dnešních časech.
Barva lidské krve, rudá, je památkou na vztek Rány z počátků světa – a touha po válce a po pomstě, která je hluboko uvnitř nás ukrytá, pochází z těch dávných dob.

Víra v dobro
Na počátku byl velký bůh, který je nekonečný, vše zná a je všeho stvořitel.
Kráčí po nekonečnu tmy a prostoru, jeho oči svítí jako hvězdy a jeho dech je jako mlha galaxií.
Kde usedne, začne tvořit a tvorba jeho je lopotná a radostná.
Tak to potrvá až do nekonečna, ale ptát se, kdy skončí svět samotný, má přitom smysl.
Neboť velký bůh, jenž má mnoho jmen, vždy vytvoří nový svět, plný věcí skutečných a také iluzí krásy, barev a tvarů.
Jeho ruce jsou něžné, ale též pevně drží na uzdě esence nepříjemné a škodlivé.
Avšak pouze v tom momentě je drží na uzdě, pokud tvoří, ve chvíli, kdy jeho ruce hnětou základy světů.
Neboť nebezpečí, zloba a zkáza jsou toliko odvrácenou stranou všech věcí příjemných a není možné míti pouze stranu přivrácenou, plnou krásy a blaženosti.
Jako kámen vždy vrhá stín, stejně jako koruna stromu, či stojící člověk.
A bůh nám sděluje poselství o velikém dobru, v nějž on sám nekonečně věří a my musíme uvěřit také.
Neboť on nám stvořil svět takový, jaký ho vidíme, ale nechal nám ho k vládě naší, abychom se o něj starali.
A také řekl, že není naším úkolem pouze svět chránit a udržovat takový, jaký byl, ale vylepšovat ho, hubit zlé, plašit stíny a hojit rány.
Neboť svět, jenž nám byl dán, již boha míti nebude a bůh odejde, daleko, kde zase jiným tvorům daruje další ze svých výtvorů.
Avšak, neuvěříme-li v dobro, necháme-li se svést černými myšlenkami a v beznaději naší přestaneme činit dobré skutky, podkopeme základy našeho světa.
A je toliko jeden svět, který nám byl darován a nikdy se na další nedostaneme, abychom tam mohli žíti.
A nikdo jiný nás též nezachrání, protože velký stvořitel již odešel a zapomněl na nás.
Jen my sami můžeme svět, nám darovaný, moudře a zodpovědně spravovat, ku štěstí a blaženosti všech dobrých bytostí na něm.

Matka a nepovedený syn

Na počátku všeho byla matka země, která zároveň představovala nebesa i širé vodstvo.
Milovala všechnu krásu, co jí na světě bylo.
Zplodila dva syny, dva mocné bohy a vychovávala je k tomu, aby se z nich stali dobří správci všeho, co jim připadne.
Jmenovali se Sulu a Dori.
Svou rodičku ale nazývali prostě „Matka“.
Jak synové dospívali, bylo na nich poznat, že se jim nedostává moudrosti, jíž se matka už dávno naučila.
A nedokázala jim zkušenosti předat, jak to na světě bývá.
Dori a Sulu si rozdělili svět na své vlastní části.
Všechny řeky a jezera, hory i údolí připadla oběma do správy.
Každý z nich ale měl trochu jinou povahu.
Proto i každá polovina světa byla spravována jinak, jiné byly stromy a byliny, jiná byla zvířata v lesích a v povětří.
Zanedlouho se ale začali oba bratři hádat.
Zvířata jednoho požírala byliny toho druhého a jinde zase přírodní pohromy druhého bratra ničily zahrady toho prvního.
Nebylo ale možné říci, který z bratrů byl zlý a který dobrý.
Každý z nich měl trochu štěstí a radosti ve svém srdci, a oba zároveň dokázali být tvrdí a krutí.
Nakonec jejich hádky dostoupily vrcholu a Sulu a Dori se poprali.
Sulu mrštil po Dorim velkou horou a svého bratra strefil přímo do hlavy.
A tím ho zabil.
Dori se hned roztříštil na tisíce tisíců kamenů a ty se rozkutálely do širého okolí.
Matka sama hořce plakala nad tou ztrátou a svého syna, Sulu, proklela; i zřekla se ho.
Každá slza matky si našla jeden kámen Doriho těla a vdechla mu duši, která pochází od matky bohyně.
Tak povstali lidé a naučili se postupně od Matky Země vše potřebné k životu.
A Sulu? Ten se velmi styděl a byl nešťastný z toho, co udělal.
Utekl na kraj světa a tam se toulal mezi opuštěnými skalami a ve vyprahlých pustinách.
Po čase přemýšlel, jak by mohl svoji chybu napravit.
Ale protože nebyl láskyplným otcem, nedokázal to jinak, než podivnými způsobem.
Vyhlédl jsi ušlechtilou rodinu, kde otec i matka byli dobří a silní lidé a unesl jim jedné noci malého synka.
Toho odvedl do své domoviny, do kraje pustin, strašidel a stínů, kde ho vychovával jako velkého bojovníka.
Toho naučil všechno válečnické umění, jaké bylo známo a utvořil z něho největšího mistra všech dob.
Jmenoval se Azonú, ale Sulu ho nazýval Rútar.
Když Rútar dovršil dvacet sedm let, Sulu ho vyslal zpátky k lidem, aby pro ně vykonal třiatřicet velkých úkolů.
A dal mu všechny kouzelné věci, které by mu mohly pomoci.
Nakonec Rútar opravdu vykonal všechny úkoly a celému světu tak prokázal velké služby.
Všechny jeho činy byly zaznamenány jako třiatřicet legend, vyprávěných pokoleními příchozích.
Rútar se stal ochráncem lidu, ti ho jmenovali svým králem a za ženu mu dali nekrásnější dívku světa, Lesanu.
Tak postupně Sulu skrze Rútara splatil svůj dluh celému světu, ale stále se straní všech lidí a vládne toliko pustinám.

Bratr a sestra

Na počátku byla jen dvě vejce, tmavě šedé a světle šedé.
Kdo je snesl, zůstává záhadou.
Snad to byl prastarý záhadný pták, nositel života do všech světů anebo to nikdo nebyl a tato vejce jsou to první, co tu bylo od počátků.
Narodili se z něj dvě bytosti, mohli bychom je nazvat bohy, bratr a sestra, jménem Ufor a Zena.
Byli ale nepodobní ničemu z toho, co známe, měli více rukou a více nohou, než lidé; a také více hlav.
Duchem však byli děti, děti samotné, bez matky a otce, kteří by je učili a vychovávali.
Nejprve si jen tak hráli s blátem, s prastarým jílem a kameny.
Uplácali si hory a pozoruhodné skály, jezera naplnili vodou a nechali řeky protékat údolími.
Tak vznikl náš svět.
Byl ale prázdný.
Když Ufor a Zena trochu povyrostli, začali se prohánět po novém světě a hrát si na schovávanou; i na jiné hry.
Také se někdy pohádali a dokonce se i prali.
Tyto nepříjemné pocity a zlá slova vytvořily černý oblak, který se táhnul za sourozenci jako temná předzvěst, jako připomenutí jejich neshod.
Postupně rostl, až nabyl podoby démona černého jako uhel, s tlamou rozevřenou jako propast do hlubin země.
Ufor a Zena se ho velmi polekali, utekli před ním a schovali se.
I nadále ale neměli klid.
Démon si je vždy našel, vyhnal je z jejich úkrytů a znovu začal pronásledovat.
Jednoho dne se ale božské děti postavily na odpor, do rukou vzali kameny a začali je házet po démonovi.
Tím ho na nějaký čas zahnali.
Démon se však vracel a byl čím dál větší.
Proto Ufor vyrobil dvě velká kopí s ostrou skleněnou špičkou a tak dlouho démona s těmi zbraněmi bodali, až padl.
Z jeho ran ale neprýštila krev, nýbrž slaná voda.
Bylo jí nakonec tolik, že vytvořila velký oceán, který od těch dob nese duši démona, je nevyzpytatelný, mocný a ničivý.
Ufor a Zena se poté veselili a dál rostli a vytvářeli na světě další podivuhodná místa.
Z vlasů Zeniných vznikly stromy, a moři se objevily ryby, které ani jeden z bohů nestvořil.
Ufor zase vytvořil Slunce a Měsíc, když zapálil velkou pochodeň na nejvyšší hoře světa.
A tu hle!
Některé kameny, které uhnětl Ufor a Zena na počátku světa, pukly pod slunečným svitem a vyskočily z něj rozličná zvířata.
Ptáci se objevili také, a zrodili se kamenů, uhnětených bohy, pod svitem Měsíce.
Mnoho věků uplynulo, kdy bohové pracovali a hráli si.
To již přišel čas, kdy se z chlapce Ufora stal muž a dívky Zeny se stala žena.
Pocítili k sobě touhu, ale Zena nechtěla porodit dítě jen tak, na pláních, pod hvězdami, bez příbytku a zásob.
Proto Ufor postavil nebeské sídlo, z oblaků a hvězd, ze zlata, rtuti a safírů.
Pak odešel lovit a pobil mnoho zvířat, jejichž maso vyudil a schoval do spíží v nebeském chrámu.
Pak teprve Zena porodila první své potomky.
Narodili se tři děti a byli to sobě bratři.
Nejsilnějšího bohové nazvali Hamar, netiššího Sotar a nejmenšího Lutar.
Později se Zeně narodilo ještě sedm dcer a ty zůstaly na nebesích, jako strážné panny světa, kromě jediné, jménem Alona.
Ta pojala svého bratra Hamara za muže a společně se stali stvořitelé celého plemene lidí.
Lutar se zase vydal na pouť kolem celého světa a po cestě vytvořil mnoho drobných skřítků, které nazval svými dětmi.
Skřítci se poté usídlili jako dobří ochránci lesů a skal.
Sotar zůstal sám, ale potají vstupoval do myslí spících lidí a promlouval k nim.
Proto se lidem zdají sny, kterým často nerozumí.

Brouk cestovatel

Na počátku všeho byl pouze velký brouk stvořitel, brouk nesmírného množství barev, ohromný jako celé pohoří, na jehož křídlech je vepsáno tisíc tisíců veršů moudrosti vesmíru.
Protože brouk stvořitel je otcem i matkou všech nás, i celého našeho světa, nazýváme ho Ra.
Ale nesmíme si myslet, že náš svět je jediný, protože světů je více, jistě ně strašlivě mnoho, ale určitě více než je prstů na ruce.
Vesmírný brouk Ra hledal mezi světy nové místo, kde by mohl založit svoje země, kde by vládl a tvořil svoje děti a ti by mu stavěli chrámy, ku jeho potěše.
Těšil by se potom pohledem na všechny ty obrazy a svatá písma, na které by ani sám nepřišel, ale jeho služebníci by mu dokázali vyjevit mnohé.
V mysli se mu zjevovaly bílá oblaka, bílá moře a bílí ptáci, ale doopravdy byly jeho myšlenky omezené a jednoduché.
Tu přišel do jednoho z vesmírů a našel místo již plně obsazené, plné černých tvorů, černých moří a tmavých koutů, vyplněných tmavými křovisky.
Jinde zas uviděl duhové skály a duhové bytosti, tenké a roztažené mezi nebesy a duhovými propastmi.
V jiném světě pak zažil mocné smrště a prudké deště, nezdolné vlny, velké jako celé skály a divokost chladu i mrazu.
V horkém vesmíru zase rozprávěl s bytostmi slunečními, které se proháněly na plamenných koních mezi tančícími hvězdami.
Nikde však nenašel vesmír pustý, prázdný, kde by splnil svůj sen o vlastní světě.
Nechtěl se totiž s nikým přít a ani s nikým válčit, protože taková nebyla jeho povaha.
Ostatně takové poselství nakonec dal i nám, lidem, abychom nevyhledávali spory, ale spíše klid a mír a lásku.
Jen jsme ho nepochopili a často také stále ještě chápat nechceme.
Ta skutečnost, že brouk Ra prošel tolika různými a barevnými světy mělo jednu velkou výhodu – viděl a zažil mnohé.
Také se stalo, a za to velké díky osudu, že na jeho chlupatých nohách a na jeho hrubých krovkách se zachytilo na milión různých věcí, barev a bytostí z jiných světů.
Nakonec našel jeden opuštěný, malý, syrový a chladný svět, který zbyl na nás a našeho čarovného brouka Ra.
Ra začal svět budovat, podle svých představ a snů.
Pomáhali mu přitom starobylí lidé, plemeno, které dnes již ne zemi není, ale Ra je stvořil jako první.
Byli starší než zvířata a neznali rozdílu mezi ženou a mužem.
Byli ale velmi pracovití, silní a odvážní.
Ani velká bouře je nezlomila a ani mocné zemětřesení je nepoděsilo.
Tu se projevily dary jiných světů, které si s sebou Ra přinesl, a které učinily náš svět bohatším a krásnějším, než světy jiné, ačkoliv to bylo předtím nicotné, pusté a ubohé místo.
Sám brouk Ra, velké božstvo, je stále mezi námi, stal se totiž Sluncem.
Je to náš stvořitel, který stále dohlíží na naši světovou zahrádku, těší se tím, co děláme a baví ho pohlížet na velké zemské mraveniště nekonečného počtu bytostí.
Zalévá nás teplem a světlem, dává všemu možnost růst a vzkvétat, ale nikoho nesoudí a moudře pohlíží jak na radost, tak i na utrpení.
Vždy ho ale potěší malby, kresby, stavby a písně, či slovutné příběhy, které dokáží vymyslet a vytvořit pouze lidé a dokonce ani sám Ra by na ně nikdy nepřišel.

Zlatý drak

Na počátku se vesmírem proháněl svým zběsilým, neskutečným letem ohromný drak.
Byl to zlatý drak, nositel jediné pravé substance, na které záleží a to je zlato.
Zlaté byly dračí křídla a zlaté byly jeho zuby, drápy i šupiny, zlatem byl tvořený a zlatý prach za ním zůstával jako nekonečný chvost, když drak letěl pustinami.
A zlatá byla i jeho mysl, protože drak byl dobrotivý, užíval si radosti, kdykoliv mohl a chtěl by, aby takoví byli i všichni, kdo po něm nakonec přišli, zrozeni z jeho touhy.
Dnes mu říkáme Erum, zvláště když ho vzýváme a modlíme se k němu, aby také nás požehnal, ať již bohatstvím, štěstím či zdravím.
Slunce samo je stvořeno zlatým drakem, proto je tak dobré a rozdává světlo, naději, teplo a život.
Je také celé ze zlata.
Nevíme přesně, jak byl celý svět stvořen, protože Erum nám to nikdy nevysvětlil, ale možná také proto, že ještě nejsme hodni pochopení a poznání pravdy.
Víme však, že dlouhý čas uplynul, než se první objevily hvězdy, také zářící zlatem a ty jsou stopami zlatého draka na nebesích.
Erum nechal na naší zemi mnoho svých šupin, které se po čase buď rozmělnily na prášek nebo plátky, které teď nalézáme v řekách a bystřinách, anebo stálé zůstávají pohřbeny ve skalách a v jeskyních.
Možná samotné hory si chtěly přivlastnit všechno zlato pro sebe, ale štěstí Erumovo nepatří jen jim a lidé ho také musí užívat.
Proto kopeme tak hluboko a ztěžka zlaté šupiny draka vydobýváme z nitra skal.
Zlato je potřebné shromažďovat a kdo ho má nejvíce, také nejvíce štěstí požívá a stejně tak jeho kraj.
Lesk zlata, blyštivé ozdoby, zlaté střechy, pozlacené zbraně a zlatem zářící štíty bojovníků lákají pohled zlatého draka a on je na pyšný.
Pak se stane, že do takového zlatého kraje Erum po dlouhé době sám zavítá a ačkoliv je pro nás neviditelný, ocení všechny v kraji darem blahobytu, štěstí a radosti.
Rada starších

Na počátku bylo probuzeno mnoho malých bůžků, ale my dnes již nevíme, kolik jich bylo a co všechno dokázali.
Snad byli sami podobní podivným strašidlům, překrásným plodům stromů, prostým shlukům světla a jisker, či odporným nestvůrám z hrobů.
Každý z nich byl posedlý vládou nad svým vlastním světem, i kdyby malým a nevýznamným.
A proto každý z nich si takový svět vytvořil, a tvořil ho podle toho, jak dokázal, jaké smýšlení bůžek měl, jaké měl touhy a co vlastně byl schopen vůbec provést.
A tak vznikly malé světy, plné ohně nebo práchnivého dřeva, jiné zas byly chladné a vyplněné krásnými krystaly a vzory z ledu.
Jinde se proháněli barevní ptáci nebo chundelatá zvířátka, neschopná se bránit, na jiných světech se zase míhaly blesky dnem i nocí, zatímco jinde zas noc a den vůbec neznali.
Ale to netrvalo věčně.
Neboť nikoliv všichni byli mírumilovní a svůj svět chtěli pěstovat jako zahrádku podle svého vzoru.
Brzy již první z nich zaútočil na svět toho druhého, a zničil ho, zabral pro sebe, či snad pouze pomalu přetvořil podle obrazu svého vlastního světa.
A byli i tací, kteří se bránili – tak na svět přišla válka, jakou známe i dnes.
Mnoho světů se ztratilo, mnoho jich zůstalo ukryto a upadlo v zapomnění.
Náš svět je jedním z nich.
I my a vše okolo nás bylo stvořeno naším bohem.
Snad odpovídá na naše modlitby, ale možná si nás vůbec nevšímá.
Rozhodně by byl rozzlobený, kdybychom naší vinou dopustili poničení tohoto našeho světa.
Protože naše božstvo již dávno muselo nám daný svět bránit proti útokům světů jiných, abychom mohli žít v klidu a míru, je-li to naší vůlí.
Snad i nadále budeme moudří a nedopustíme zničení našeho světa, a budeme přát našemu bohu, aby uchránil svět před zničením.
Oheň a voda
Na počátku všeho byl jen oheň a voda a z nich je vše stvořeno, i sami lidé, jejich duše a jejich osudy.
Není na světě žádných bohů, kteří by nás vytvořili, kteří by nám vládli nebo nás nějak ochraňovali.
Vše, co mělo na zemi býti, to již bylo obsaženo v nespočtu variací, projevů, chování a podob těchto dvou magnificentních živlů, kterým ani dosud nerozumíme.
Není totiž ani snadné rozkrýt, kterými vlastnostmi oba živlové vládnou, zda oheň pouze ničí a voda pouze hojí, protože oba mají takovou schopnost a ani jeden není podřízen druhému.
Společně vytvořili ty nejzákladnější stavební prvky, jako je krystal, drcený na písek a stmelený v horniny.
Vytvořili páru a ovzduší, plyny a léčivý dech čarovných bytostí.
Hutný oheň skrytý v hlubinné vodě dal vzniknout kovům, oheň ve vodě rozpuštěný pak životodárné krvi.
Dech vody hojí rány a umožňuje splynutí samce a samice pro stvoření dalšího života.
Myriády vláken ohně a vody navzájem propletených tvoří spletitou síť kouzel, nutných pro vznik života, duše i osudu.
Avšak bylo by chybou domnívat se, že to jsou snad dvě bytosti, které přemýšlí, mají nad věcmi nějakou moc a vědí, co dělají.
Jedná se spíše o velkou náhodu, ostatně tomu odpovídá i stav světa, ve kterém se nacházíme.
Ne vše je dobře naplánované a ne vše je zařízeno tak, aby docházelo pravidelně k harmonii.
Vždyť oheň a voda, právě ve svém nekonečném počtu kombinací vytvořili vše, co vůbec vytvořeno mohlo být a žádný matematik nedokáže sepsat číslo, které by tento úžasný počet vyjádřilo.
Každá z variací spojení vody a ohně je v našem vesmíru obsažena a ukrývá se v dálavách galaxií a je jí zcela jedno, zda jí odhalíme, či nikoliv i po dalších milión let.

Pokažené začátky


Na počátku byl velký bůh, který se jevil jako muž nesmírné moci, ale na čele nesl znak nešťastného konce.
Pod jeho rukama vznikly všechny věci, které známe, vody i země, slunce i hvězdy, stromy i zvířata, co jich na světě je.
Každá z těch věcí ale měla určitou poskvrnu, či vadu.
Slunce bylo moc horké, ačkoliv užitečné, moře byla mocná, ale jejich voda byla nepoživatelná a nelahodná, stromy plodily ovoce, ale pod jejich kořeny bujely plísně a nemoci.
Sám bůh požíval svých plodů, ale nevybíral si jen to dobré, aby zplodil ušlechtilé bytosti.
Pil moře i s blátem hlubin a pojídal ovoce ze stromů, ale také ovoce na zem padlé, shnilé a plné červů, lovil chutná zvířata, ale jedl je celé, i s jejich vnitřnostmi.
Jednoho dne se ze všech těch odporností bohovi udělalo zle, jeho žaludek se celý vyzvrátil a na zem tak přišly jeho první lidští potomci.
Ale opět to nebylo dobré, protože pouze jeho synové se ukázali podobní svému otci, sice ošklivější a s nepříjemnými hlasy, ale nikoliv zcela zlí.
Zato jeho dcery se narodily jako odporné zrůdy, poškozené, ošklivé, s pařáty a zubatými tlamami, toužící po krvi a utrpení.
Hned utekly do lesů, hlubin hor a tmavých roklí, kde
počaly vychovávat svoje vlastní potomky, odporné nestvůry.
Otec bůh pojmenoval své syny Bátugu, Gulangaz a Túmnaj.
Bratři se spojili se svým otcem a na obranu před svými sestrami si postavili velkou pevnost, uprostřed světa.
Bylo to totiž potřeba, protože síla nestvůr jejich zlých sester rostla a ony si přivlastňovaly více krásy světa, krajin, které měly připadnout božím synům.
A synové se ptali svého otce, kde že mají nalézt ženy pro své plémě, krásná stvoření, se kterým by mohli plodit potomky pro zaplnění svých království.
Otec však neměl odpovědi a sám váhal.
Tu Gulangaz již nečekal a sám si stvořil pro sebe ženu, uhnětl si jí ze světlého jílu a naučil jí hýbat se a starat se o domácnost.
Nebyla to však pravá žena, neboť neměla duši; tu by jí musel vdechnout sám otec bůh.
Ale i tak s ní Gulangaz zplodil mnoho potomků, a tak založil Království mlčenlivých – totiž jeho žena neuměla hovořit a jen někteří z těchto lidí se to od otce naučili.
Túmnaj svou touhu po skutečné ženě také vyřešil – nakonec nevydržel býti dobrým a počal dítě s jednou ze svých sester.
Z tohoto nedobrého spojení se ale zrodil mocný prastarý drak, oplývající mnohými kouzly a také velmi zlý.
Túmnaj se poté zhrozil svého činu, snažil se vše spravit a draka ze světa zprovodit.
To se mu však nikdy nepodařilo – a nakonec ze zoufalosti si sám vzal život.
Ale co se nestalo – z jeho srdce, které si probodl kostěnou dýkou, vyskočila krásná dívka, sličná tak, jako mnohé pozdější ženy lidského plemene.
Otec bůh, nyní též děd své vnučky, jí daroval duši a byl pyšný na to, co se stalo.
Byl hrdý na to, že přeci jenom z jeho plemene vzešla na zem krása a veliké dílo stvoření.
Gulangaz se ale ptal svého otce, proč též svojí ženě, uhnětené z jílu, bůh nevdechl život.
Bůh ho však nevyslechl.
První žena se jmenovala Narangerela a bůh jí přisoudil za ženu svému synovi, Bátugunovi.
Tu se Gulangaz velmi rozhněval a vytáhl proti bratru se svým lidem a velkou armádou, ale Bátugun byl mocnější a navíc ho skrytě podporoval jeho otec.
Bátugun nakonec porazil Gulangaze.
Zbyl tedy jediný z bratrů a jediná krásná žena, Narangerela a Bátugun.
Ti spolu založili lidský rod, jak ho známe dodnes.
Podivní lidé, co zbyli z Království mlčenlivých nezemřeli všichni, ale uprchli do pralesů v horkých krajinách.
Dodnes tam mají svoje příbytky, ale svět nyní patří druhorozeným lidem, kteří se klaní svému dědovi, velkému otci, bohu – a ten je za to štědře podporuje a nenechá je hladovět.
Zvířata tří živlů

Na počátku byla jen pustá a neplodná země, plná cárů tmy.
Okolo se rozkládal nekonečný oceán, strašlivě chladný a tmavý, hrůzyplný, ale bez jediné vlnky.
Avšak kromě toho na počátku existovala tři zvířata, nepodobná ničemu, co známe.
To byli tvorové života na pusté zemi.
Každý z nich byl ve svém živlu, zvíře kamenné v horách, zvíře vodní v hlubinách, zvíře létavé pak ve vzduchu.
Zvířata se cítila osaměle a ráda by se sblížila, ale kdykoliv se k sobě byť jen na pohled přiblížila, opanovala je strašlivá nenávist a chtěla se navzájem zabít.
Jsou ale nesmrtelná, jako je nezničitelný život na světě, a proto se nakonec zase vzdálila do svých končin.
Smutno jim bylo nakonec, a každé ze zvířat započalo modlitby za mír a klid, za odstranění nenávisti.
A tu vida! Z modliteb se zrodil velký duch svatý, duch dobrotivý a nápomocný.
Obcházel nešťastná zvířata, učil je o životech těch zbylých dvou, o jejich touhách a myšlenkách, o jejich živlech.
Poté, co zvířata prozřela, každý z nich vytvořil část světa a chtěl se pochlubit druhým a očekával uznání.
Létavé zvíře vytvořilo horké slunce, které zaplašilo tmu.
Také postavilo chrámy na mnoha místech na zemi, a ty chrámy byly zasvěceny všem třem zvířatům, duchovi dobrotivému a celému světu.
Zbylá dvě zvířata si dílo prohlédla a užasla.
Jaká nádhera to byla, třpytící se chrámy ve svitu mladého Slunce!
A všichni si pochvalovali to velké dílo.
Když bylo všude světlo a teplo, druhé zvíře, horské, stvořilo stromy, traviny a byliny všelijaké a také hmyzí drobotinu, která se brzy rozmnožila po celém světě.
A opět všichni užasli, jaký dar horské zvíře dalo světu.
Tu mořské zvíře vyzdvihlo poklady ze dna oceánu a dalo světu hvězdy, měsíc, jezera a řeky, oblaka a déšť.
Tak byl vytvořen náš svět.
Teprve poté se zvířata mohla potkat v míru, a beze sváru.
Plodili podle svého vzoru různé další tvory, až byla země plná zvířat.
Ale člověk přišel na svět až později.
Všechna tři zvířata a také duch dobrotivý se setkali, aby vytvořili nového tvora, který jako jediný bude představovat korunu všeho tvoření.
Nebyl to muž ani žena, jeho tělo bylo z kamene, jeho nohy hliněné, paže dřevěné a hlava byla zářivá hvězda.
Naplněn byl slanou vodou.
Duch světa pak daroval člověku dobrotivou duši.
Avšak záhy poté, co se člověk naučil chodit, zabloudil.
Chyběly mu totiž zkušenosti a prostý rozum.
Člověk došel až na konec světa, kam chodí Slunce spát.
Tam se popálil od horkosti, sálající od Slunce a naříkal.
Slaná voda uvnitř něj se změnila v krev – a krev je nositelkou života.
Díky tomu hlasitému bědování ho nakonec našel duch dobrotivý.
Člověk se mu svěřil, že s příchodem krve se v něm probudila touha po potomcích.
To přání bylo vyslyšeno.
Duch světa vstoupil do těla člověka a vytvořil z něj ženu, jež se měla státi matkou.
Matka porodila syna a ten se stal velkým hrdinou.
Tak velký prastarý duch plodil s pramatkou mnohé pokolení, a to bylo velkolepé.
Lidé pozdějších časů již byli slabší.

Otec svatý

Na počátku byl Hospodin a byl jediným božstvem, byl vším a doposud je.
Ať již tvořil sám nebo nechával růst a stavět, vždy to byl on, Otec Svatý, Duše Světa a Pán Nebeský.
Neboť nic jiného doopravdy není, nežli on.
My jsme jeho děti, stejně jako zvířata i ryby, jako stromy i byliny, jako hory a jezera.
Vytvořil nás ze svého těla, svou myšlenkou a svými slovy, svými přáními.
Pokouší-li nás zlé myšlenky, obraťme se k Pánu našemu a naslouchejme.
A on nás zbaví pochybností a ukáže nám cestu, abychom nezbloudili.
Na počátku oddělil nejprve světlo od tmy a poté vody od pevniny.
Vytvořil tak krásnou zemi, ku svému požitku a k radosti jiným, kteří přijdou.
Rozsvítil nad světem velké Slunce a ozdobil nebesa noční překrásnými hvězdami i kometami polétavými.
Zaplnil zemi zvěří, i ptactvem, zeměplazy i rybami všelikými, též trávami ku jejich potravě a stromy s plody sladkými.
Určil jim řád, kterak se sytit mají, a ten řád byl podle jeho mysli – a člověk se ten řád jen učí poznávat, ale nepřísluší mu ho měnit.
Poté, když Slunce svítilo nad ráje přírodní, mezi třpytnými jezery, vlhkými hvozdy, i pobřežími větrnými, vystavěl první chrám, odkud nechal vyjít nové potomstvo.
A to byli lidé, praotec a pramáti lidského plemene, kterým daroval požehnání velkého plození, ve štěstí a svornosti.
Viděl jejich nezkušenost a chyby, které činí, ale slitoval se nad nimi, neboť všichni jsme děti boží a nic jiného není.
Poslední jeho výtvorem byli Andělé svatí, které upředl ze svých myšlenek a poslal je na Zemi, aby pomáhali lidem, když zbloudí, či zhřeší.
Zemi širou pak zvířata, stromy a lidé zaplnili, aby vytvořili místo překrásné, zahradu božskou, jakou nás Pán a Stvořitel měl na mysli, v okamžicích stvořování.
Je-li snad na cestě k této zahradě rajské nějaká překážka, hádáme-li se, zabíjíme-li proti řádu světa, či škodíme sami sobě a světu okolo, je to toliko naší povinností vše spravit a následovat dál sen Pána našeho, neboť on je s námi a v nás.

Hvězdy a zvířata

Na počátku bylo jen nekonečné nebe a na něm nespočet hvězd.
Také se tam rozlévalo horké moře Mléčné dráhy, které bylo kdysi mnohem větší, od západu až k východu, od severu až k jihu.
Velká záře vyplňovala celý kosmos, ale též se v něm nacházelo noho tmavých míst, prázdných a pustých.
Jednoho dne se moře Mléčné dráhy rozbouřilo a vlny se slily do mocného proudu, který nakonec stekl do jediného místa – a tam se vytvořila pevná země.
Ta vychladla, a pomalým tempem se dala cestu celým zářným vesmírem.
Některé z hvězdy byly zvědavé a nezůstaly na svých místech, nýbrž se snesly na zemi.
Ale mnoho zbylých hvězd se mezitím připravovala na spojení, na jaké se hvězdičky těšily již dlouho.
Stalo se totiž z nich Slunce, které mocně zazářilo a hvězdám v něm se zalíbilo být pospolu.
Mezitím na Zemi si její noví obyvatelé nabrali takovou podobu, jaká jim připadala vhodná, jedni zůstalo jako žluté a bílé světlo, jiní se oblékli do kamenů a nerostů.
Někteří dokonce začaly provádět činnosti, které na nebesích nejsou možné, začali stavět z kamenů podivné hrubé stavby či jiní zas psali písmem do skal nebo barvili šedé valouny pestrými barvami.
To zase zaujalo další hvězdy, nerozhodnuté, čekající na černi nebes.
Také sestoupily na Zemi a proměnily se v nové tvory, které svět ještě neznal.
Staly se z nich jednoduché chodící listy a větve, či prostí červíci nebo létavá křídla, houby v bahně a plovoucí ovoce, s jednou ploutví.
Takové podivuhodnosti hvězdy zažívaly na světě, a tak daly vzniku nepřebernému množství variant, které všechny můžeme dnes pozorovat.
Nakonec se ty nejdůmyslnější hvězdičky proměnily ve zvířata a lidi, jak je známe dnes.
Mezi lidmi a zvířaty je tedy pramalý rozdíl, protože v každém z nás sídlí duše hvězdy z nebes.
Někteří z nás jsou ale nespokojené hvězdy – ty jsou v hloubi duše vzteklé a zlostné.
Touží se navrátit buď zpět do svého původního království, odkud pochází, anebo po smrti putují do Slunce, ke svým sestrám.
Jiné duše hvězd, okolo nás, jsou šťastné na tomto světě a netouží nikam uprchnout.
Činí naši zemi krásnější a usilují, aby příště, až se znovu narodí, jejich svět byl zase o malý kousek lepší místo k životu.

Nestvůrná matka

Na počátku byla nestvůrná matka, tělem škorpión, ale hlavou žena, s hadíma očima a třemi jazyky.
Žila hluboko pod horami a vládla říši podsvětí.
Spolu s ní tam přebývalo mnoho démonů a nestvůr, slabých i mocných, a ti si podmanili každý kout rozsáhlých podzemí.
Ale měli jedno společné, báli se Slunce, a tedy nemohly na povrch zemský; Slunce jim též ubližovalo.
A zatím na povrchu země bylo pusto, ani stromy, ani tráva tam nerostla, jen písek, prach a holé skály tam čněly do výše.
Jednoho dne nestvůrná matka povila zase jedno ze svých dětí, jako to již udělala mnohokrát.
Tu sešli se všichni mocní, aby se podívali na novou nestvůru mezi svými řadami, ale podivili se, protože nové dítě nebylo podobné jiným.
Byl to člověk.
Byl malý, zranitelný a neschopný, měkkého těla a příliš roztomilý, takže nestvůry se mu posmívaly.
Ale ukázalo se, že člověk se nebojí světla Slunce.
Zaradovala se tedy nestvůrná matka, a jmenovala celou zemi k dobývání člověku a jeho potomkům.
Člověk vzal do ruky sekyru a pochodeň, a vyšel na světlo denní.
Prohlásil se prvním králem světa pod Sluncem a začal budovat svoji první tvrz.
Země však byla pustá, i když ne nadlouho.
Neboť hvězdy, když viděly, jak první člověk osidluje zemi, seslaly na povrch první jabloň a smrk, prvního králíka a koroptev, vytvořily pro člověka jezero a vedle něj pole s bramborami.
Dokonce jedna z hvězd sestoupila, aby se stala člověku nevěstou.
Byla velmi krásná a v očích měla světlo svých sester.
Avšak muž pocházel z krajin podsvětí, a jeho mysl byla naučená hledět si vlády a podmanění, podle vzoru svých soukmenovců z hlubin.
Prohlásil se králem i nad všemi těmito dary a považoval se za pána, jehož každý musí poslouchat.
Nicméně nakonec láska v jeho nitru zvítězila, a nakonec si svou ženu zamiloval a zplodil s ní mnoho synů a dcer.
Nestvůrná matka se na to dívala s nelibostí, protože její syn si nyní hleděl své ženy více než jí.
A také žena, hvězda, začala své potomky učit jiným uměním, než nestvůrným, jako například porozumění, moudrosti a pokoře.
Matka tedy nařídila tedy svému synovi, aby svou ženu hvězdu zabil.
Jejich potomky pak vychová nestvůrná matka sama, v podzemí.
To již ale bylo příliš i na člověka.
Vzbouřil se proti své matce a uprchnul před zástupy nestvůr, spolu se svými dětmi a svou ženou, do dalekých krajin.
Hvězdy se Sluncem jim pomohly vystavět nové město, plodné sady a louky, s tučnými berany a množstvím ptactva, též jezera s rybami a vlahým deštěm.
Tak bylo utvořeno první království Elani.
Hrdinové toho kraje ochraňovali moudrost lidstva a bojovali proti nestvůrám temnot – a jejich vzor následují všechna království pozdějších časů.

Vlk a Měsíc

Na počátku všeho byl velký Oceán a nad ním bílý Měsíc – a ten klidně stál a zrcadlil svoji tvář nad klidnou, pustou hladinou.
Jen v jednom místě, uprostřed nekonečného moře, seděl věčný vlk, stvořitel všeho.
Jeho jediný ostrůvek byl studený a bez života.
Vlk hrábnul tlapou do skály, ale ulomil si dráp.
Ze země, zalité krví z rány, vyrašil první strom, až se sám vlk podivil.
Zatímco z jeho drápu se se zrodila první ryba a ovládla všechny moře okolo.
Tu vlk poznal, že má moc tvořit svět okolo a nemusí čekat věčnost, až to někdo vytvoří místo něj.
Ze svých chlupů, vytrhaných ze hřbetu, vytvořil trávu – a ta brzy zaplnila volnou zemi na ostrově.
Ze svého zubu vytvořil jelena a ze svého ucha medvěda.
Tu však již začal být ostrov malý, ale vlk nevěděl, jak svoji zemi rozšířit tak, aby bylo místo pro všechny.
Začal proto prozpěvovat a výt na měsíc.
Ten zpočátku neodpovídal, ale jak vlk zkoušel různé písně stále a znovu, měsíc shodil část své tváře na ostrov.
Ten bílý kámen, které nyní na Měsíci chybí, začal růst, až do dalekých končin – a všude tam se vytvořila suchá země.
Vlk se zaradoval a klaněl se měsíci.
Po velké námaze vlk usnul a zdály se mu mnohé sny.
A jelikož to byl vlk stvořitel, i jeho sny se zhmotnily a v podobě čtyř žen vystoupily z jeho čenichu, tlamy, pootevřeného oka a také z ucha.
Jedna žena byla zlatá, druhá bílé barvy, třetí černá jako noc a čtvrtá modrá jako obloha.
Jen na světě nebylo ještě mužů, aby s ženami obcovali a rozšiřovali plémě lidské.
Avšak vlk sám nemohl s ženami smilnit a byl z toho smutný nejen on, ale také čtyři pramatky.
Ale tři zbylé ženy si k sobě vzal Měsíc, aby mu porodily syny a dcery.
Bílá žena se již nevrátila zpět na zem, ale s Měsícem zplodila pokolení hvězd.
Měsíc též zplodil potomky s černou ženou – a to bylo pokolení, které mělo barvu kůže někdy černější, jindy světlejší, někdy po matce, někdy po svém otci, Měsíci.
Těmto prvním lidem se říká Měsíční lidé a jsou to naši předci.
Prastarý vlk stvořitel naučil Měsíční lidi mnoho důležitých věcí, sít a sklízet, plést deky z vlny a lovit zvěř.
Ale modrá žena zůstala neplodná.
Byl z toho velmi nešťastná, a nakonec zůstala osamělá v hlubokých lesích nebo v jeskyních pod horami.
Nyní nesnáší všechny šťastné bytosti a snaží se jim ublížit.
Vlk zůstal ochráncem Měsíčních lidí, ale jak šel čas, jejich potomci na vlka stvořitele postupně zapomněli a začali se ho bát.
Snad jim vadilo, že potomci vlka hubili lidský dobytek a ovce, i brav.
Vlci jsou ale doopravdy přátelé lidí, a především je stále chrání před nástrahami Modré praženy.

Posvátný háj
Na počátku světa bylo jen pusté prázdno, kde se vznášely bludné balvany.
A bylo jich přesně sedmkrát krát sedm, to vše sedmkrát zopakováno.
Tolik je totiž božstev, která vládnou každému z jevů, každé esenci a každé vlastnosti na světě.
Tolik též na počátku bylo bludných kamenů.
A v každém z nich spalo jedno semeno, jež náleželo nové myšlence světa, nové esenci a nové vlastnosti.
Tu kameny, při svém věčném pohybu po černé prázdnotě, se poprvé srazily a pukly.
Semena byla uvolněna a počala růst do podoby velkých, nesmírných stromů, každý jiného tvaru a jiné podstaty.
Tisíce a tisíce stromů se postupně vynořily z nicoty.
Ale dva z nich byly nejstarší, neboť vznikly z první srážky prastarých balvanů.
To byly stromy dvou duší, duše ženy a duše muže.
Tyto dva stromy se jmenují Orón a Linda.
Byli to první stvořitelé slov a přání.
Pohlédli na celý vznikající háj okolo nich a užasli.
A oba dva začali učit všechny stromy okolo řeči a písmu.
Také zpěvu, jenž byl lahodný a tvořivý.
Stejně tak tanci, který vnesl do života pohyb a skrytou vášeň.
Každý ze stromů pak začal plodit své ovoce, bobule, nažky či šištice, podle své podstaty.
Tak vznikly součásti našeho světa, kterých bylo nespočet a vzájemně se proplétaly, poznávaly, ale též napadaly a požíraly, neboť takový je přirozený řád země.
Z každého stromu stvoření byl potom spravedlivě, či právem silnějšího vybrán náčelník daného jevu, esence či vlastnosti.
Ten měl nad svými příbuznými velkou moc a jeho slovo platilo nejvíce.
Lidé jim potom začali říkat bohové a začali jim nosit dary, aby si je naklonili nebo usmířili.
Nakonec na stromech Orónovi a Lindaně uzrály plody nejskvostnější – a to byl muž a žena.
Od počátků se učili od nejlepších mistrů a byli prvnímu dokonalými lidmi.
Pozdější lidé se vždy snaží být také tak vznešení a dokonalí, jako jejich prapředci, i když ne vždy se jim to daří.



Kráva matka
Na počátku ležela na pusté zemi bílá kráva a té říkáme pramatka všeho stvoření.
Pásla se na tmě a pojídala jí, a to již nedokázal nikdo poté.
Nad ní ale také zářily hvězdy, které též s krávou matkou na světě byly jako první.
Teprve po velmi dlouhé době, kdy kravské tělo dokázalo ze tmy vytvořit něco nového, kráva pramatka ulehla a připravovala se na porod.
Nejprve se její vemeno zvětšilo a počalo z něj proudit mléko.
To bylo bílé a pramatka i hvězdy se podivily, že pojídáním černé tmy se vytvořilo bílé mléko.
Mléka bylo velmi mnoho a nakonec se z něj vytvořil oceán.
Kráva začala také bučet, jak se blížil její čas.
Ten zvuk rozechvěl moře a z výživného mléka se počaly objevovat zvláštní zvířata, která buď zůstávala ve vodě, jako ryby, vylétávala na bílých, mléčných křídlech, jako ptáci nebo vylézala z vody, jako plazi.
Avšak poté kráva porodila mnoho zvířat, která známe dnes, a která chodí po lesích a běhají po pláních.
Také mezi nimi byl první člověk, ale byl celý ochlupený a choval se jako ostatní zvířata.
Neuměl mluvit, ani neměl rozum.
Nicméně trpěl stejně jako všechna ostatní zvířata na zemi, protože všichni měli hlad.
Nebylo nic, co by mohli sníst, ani tráva, semena bylin či ovoce na stromech.
Tu zvířata bloumala po zemi, naříkala a stěžovala si pramatce krávě.
Tam jim ale nedokázala pomoci.
Proto si zvířata mezi sebou zvolila jednoho vyvoleného, a tím se stal první muž.
Nebyl sice příliš silný, krásný, ani rychlý, ale měl obratné ruce, kterými mohl vyrábět z hlíny figurky jiných zvířat.
A to nikdo jiný nedokázal.
Tu přišel muž k pramatce krávě a ta ho naučila mluvit.
Nejprve jen několik slov, jen proto, aby dokázal oslovit hvězdy.
A tak se také stalo.
Muž vymyslel první modlitbu nebesům, blahořečení matce krávě a prosbu o pomoc hvězdám.
Hvězdy muže vyslyšely a poradily mu, aby vyčesal srst matky krávy a nalezená semena zasadil.
Tu všude na světě vyrostly plodiny, které mohly sloužit k jídlu.
Kukuřice, rajská jablka, kakaové boby, banány a jablka, či maliny a jahody.
Také stromy a různá křoviska se rozrostly do široka.
Nejprve se všechna zvířata dosyta najedla, ale pak přišlo další zklamání – rostliny bez Slunce chřadnuly a nedařilo se jim přežít.
Tu znovu muž, pod vedením pramatky krávy, vymyslel ještě lepší modlitbu nebesům – a hvězdy ho opět vyslyšely.
Pramatka kráva vyňala své oko, hvězdy mu požehnaly, rozsvítilo ho velkým světlem, a tak stvořily Slunce.
Všechna zvířata nyní byla spokojená, ale ne tak muž.
Chyběla mu žena.
Tu hvězdy ho vyslyšely potřetí a poradily mu, aby ulehl s pramatkou krávou.
Z toho spojení se zrodila první žena, bílá jako mléko a velmi krásná.
Tak nakonec vznikl rod lidí a ten má různé barvy pleti, neboť otec byl velmi hnědý, až černý a matka zase bílá jako sníh.
Všichni jsou si však bratry a sestrami.
Některá zvířata pak dobrovolně začala lidem sloužit a poskytovala jim potravu, jako poděkování za to, že je kdysi pračlověk také zachránil před hladověním.


Obávající se matka
Na počátku byla pramatka Numa a nic jiného ještě neexistovalo.
Matka spala klidným spánkem, ale v její duši se odehrávaly velké příběhy, jako dlouhé, nepřerušované sny.
Jednoho dne se jí zdál sen, jak k ní přichází krutí ďáblové a démoni, kteří jí ubližují, znásilňují ji a pak jí trhají na kusy, vše v hrozivém tratolišti krve.
Tu se Numa probudila strachy a uviděla kolem sebe pouze tmu a prázdnotu.
Vykřikla v úleku a poté naříkala, protože se bála.
Bála se všech těch démonů, o kterých se jí zdálo – a tma okolo jí připadala děsivá.
Ale objevilo se světlo, jako velké slunce, vysoko nad ní, a vypudilo tmu až do dálných končin.
Pramatka se uklidnila, ale nikoliv na dlouho.
Její tělo bylo ohromné, a pod ní se vytvořil velký stín, kterého se také zalekla.
Tu Numa vykřikla podruhé a naříkala.
Pak teprve Slunce začalo kroužit okolo, aby zaplašilo všechny stíny a hle!
Pod ní se objevila pevná země, nyní prozářená prvotními paprsky slunce, plnými naděje a zrození.
Na zemi vyrostla tráva a v ní skotačila první zvířata, a vše bylo barevné květinami a bohaté bobulemi a zeleninou.
Avšak ani tento mír netrval dlouho a ďáblové nakonec přišli.
Přispěchali z dálných končin, kde sídlila jen tma a chlad, daleko od slunce.
Přelezli okraj země a přinesli s sebou oheň a dusivý dým, ďábelský chechot a zlá slova.
Brzy pozabíjeli velké množství zvířat a na bouřlivých ohních si opékali jejich mrtvá těla.
Tu Numa vykřikla potřetí a znovu naříkala, ale již naposledy.
Na jejím tělem se vytvořily první mraky, které byly těžké deštěm – a také hned začalo pršet.
A voda z nebes uhasila všechny ohně, zahnala ohnivé démony do podzemí nebo zpět mimo zemi a vyplnila jezera a řeky.
Tehdy se pramatka Numa poprvé začala smát a z očí jí tekly slzy štěstí a radosti.
Z každé slzy se zrodil velký strom a když uslyšel radostný smích, zplodil veliké plody, ze kterých se vznikla mnoha zvířata, ptáci a ryby, jak je známe dnes.
Potom nastal blažený čas, kdy síla jezer a řek, spojená s požehnáním Slunce, nedovolila démonům ničit tento svět.
Pramatka Numa pojedla kus ze všeho, co jí nabídl nový svět a z nakonec z jejího lůna povstali lidé, muž a žena.
Ti se usídlili u jezera Bulunga a sídlí tam dodnes.
Numa se rozhodla, že je bude chránit a pomáhat jim, a proto se změnila ve velkou horu, která se i dnes jmenuje Numa a stojí jako majestátní strážce blízko jezera Bulunga.


Světlo božské
Na počátku světa bylo jen jediné – vše vyplňující a nekonečně zářivé světlo.
A to bylo první božstvo, z něhož povstalo vše, byl to velký Stvořitel.
A také zůstával spokojený sám se sebou, neboť byl jediný a veškerý.
Však nemohl oklamat běh roků a i Stvořitel stárnul a jeho pochyby rostly.
Jsem skutečně jediný na celém širém světě?
Postupně i duše stvořitele slábla, světlo sláblo, až již nebylo tak oslňující sebe sama – a tu hle!
Ve značně menší záři se objevilo moře, které předtím Stvořitel neviděl, ačkoliv tam vždy bylo.
Moře bylo chladné a tmavé, modročerné.
Sálal z něj chlad.
Stvořitel se velice podivoval, neboť si uvědomil, že ačkoliv již vše je obsaženo v jeho velkém světle, nemusí o tom vědět.
Zvědavě prohmatal studené vody oceánu a našel ohromnou skálu, kterou poté vyzvedl nad vody – a utvořil tak zemi.
Stvořitel omyl zemi od nečistot hlubin, a z kousků bláta vznikly ryby.
Poté, co země uschla, v puklinách se objevily stromy a spící zvířata.
Stvořitel si zvířata zamiloval a hrál si s nimi, přetvářel je a některým dal křídla, jiným parohy či více nohou.
Ale žádné zvíře nebylo podobné tomu, jak by si představoval svého přítele.
Zvolil si tedy sedm nejmoudřejších ze zvířat, a tak dlouho hnětl jejich těla, až vytvořil sedm rodů lidí.
Každý z nich byl v jiné části světa a měl jinou barvu kůže, ale všichni byli přátelé Stvořitele.
Naučil je umění se ošatit a vypěstovat zrno, a též je naučil stavět si chýše z bláta a topit v nich ohněm.
Avšak zapověděl jim zabíjet zvířata a jíst jejich tělo.
Zlá hyena ale přinesla lidem na ochutnání krvavé maso.
Lidé se naučili maso opékat nad ohněm a získali tak lahodnou pochoutku, kterou si zamilovali.
Avšak Stvořitel se velmi rozhněval nad tímto činem a rozpoutal velkou bouři a také třásl celou zemí.
Chtěl mnoho lidí zabít, a také jich mnoho zahynulo, v bouřích a pod tíhou kamenů.
Pak se však Stvořitel uklidnil, odešel na dlouhý čas do ústraní a nechal zemi lidem, aby se o ní starali sami.
Od těch dob již Stvořitel nepomáhá lidem stále, ale nechává je, aby za své činy nesli zodpovědnost sami.
Je-li jim však velmi zle, nikdy své děti doopravdy neopustí.


Člověk stvořitel
Na počátku světa byl velký otec, první člověk, ale nebyl to muž, ani žena, neboť neznal lásky a nebyl plodný.
Jmenoval se Yulugan.
Chtěl-li něco vytvořit, musel pracovat rukama a přemýšlet, jak to vyrobit, nemohl se jen tak veselit a hrát si.
Proto práce lidská je to nejdůležitější, co na světě je a jedině ta dokáže vytvořit skutečný svět.
Milování, tanec a písně jsou pouze ozdoby ke kráse, ale potravu, přístřeší a mír dokáží lidé dosáhnout toliko prací.
S velkým Yuluganem byly na pusté zemi toliko dvě ohromné skály.
Ale Yulugan byl velmi silný, uchopil ty dvě skály a počal s nimi o sebe tlouci, aby v roji jisker vznikl oheň.
To se mu dlouho nedařilo, ale naštěstí byl neoblomný a tak stvořil i jiné věci, než původně plánoval.
Nejprve to byly hvězdy, což jsou pradávné jiskry z Yuluganova křesání.
Poté vzniklo moře a také jezera, protože praotec se během křesání mnohokrát zranil, a proudy krve vytekly z jeho ran.
Také přitom plakal, protože byl nešťastný z toho, že se mu nic pořádného nedařilo.
Nakonec ale se smál, když konečně jedna jiskra zažehla tak velký oheň, že vzniklo Slunce.
Tak Yulugan plakal znovu, ale tentokát to byly slzy štěstí.
Proto moře je vytvořeno z krve a slz nešťastných, ale sladká, dobrá jezera jsou Yuluganovy slzy štěstí.
Jednoho krásného dne, když nebe bylo plné barev a Yulugan odpočíval, z nejčistšího jezera vystoupila žena.
Našla praotce spícího a velice toužila po milování, ale praotec byl neplodný, neschopný ženu potěšit.
Usnula tedy praotci po boku a takto spali dlouhý čas, až síla stvoření přešla od otce k ženě.
Zanedlouho pramatka porodila své první dítě – ale nebyl to člověk, nýbrž malé selátko, roztomilé a hravé.
Matka z něj měla velkou radost, ale Yulugan byl roztrpčený z toho, jak se věci mají.
Netěšilo ho, že není opravdovým mužem a také, že ze spojení s takovým krásným stvořením, jako je žena, vzniklo pouhé prase.
Jedné noci snědl sele, když už bylo trochu velké – a tu se Yuluganovi objevilo mužství, po jakém toužil.
Hned se pomiloval se ženou a té se narodily hned čtyřčata, dva bratři a dvě dcery.
Tak počal lidský rod, ale ještě mnoho bylo potřeba vytvořit, aby svět vypadal jako teď.
Synové Pramatky a Yulugana stvořili zvířata, aby je poté mohli lovit nebo porážet a měli co jíst, a do čeho se odívat.
Jejich dcery zase vytvořily ovocné stromy a zeleninové byliny, aby je mohly sklízet a vyrábět z nich potraviny a léčivé masti.
Lidé pozdějších časů už žádné takové schopnosti neměli, protože je postupně ztratili.
Přesto Pramatka a Yulugan stále žijí a ochraňují celé lidstvo.


Sluneční oběť
Na počátku všeho byla toliko pustá matka země, která plavala v širém oceánu.
Na jejím těle se lesklo mnoho krásných jezer, ale jinak byla země prázdná a moře také.
Jen jediná hvězdička se třpytila v černé prázdnotě.
Avšak vprostřed matky již zrál, po dlouhý čas, kýžený plod.
Totiž byli to sourozenci, ale nikoliv dvojčata.
Matka porodila dva velké bohy, byla to velmi mladá dívčí bohyně, jménem Alona a stařec, jménem Ytur.
Zatímco Alona byla roztomilá a hravá, Ytur byl nevrlý, zlostný a nenasytný.
Alona si hrála mezi jezery a zpívala matce písně.
Z těch písní, které zapadly do brázd vlhké půdy, vyrůstaly čarovné byliny, jaké dnes už neznáme.
Ale Ytur se belhal po zemi, spílal na svět okolo, a především neustále požíral tělo své matky.
Jeho matku to bolelo, krvácela, vytékala z ní šťáva zemská, ale nemohla si pomoci.
Nakonec, když nářek matky se stal nesnesitelným, samy jezera zplodily bezpočet mocných, svižných válečníků, kteří nebyli podobní lidem.
Ve čtyřech rukou nosili kamenné kyje, či štíty a přísahali věrnost matce zemi.
V ten čas již byl Ytur vypasený tak, že se podobal ohyzdné hoře, která noří své pařáty do země, aby z ní vyrýpával svou potravu.
Tisíce a tisíce jezerních bojovníků se pokoušelo zničit a rozsekat zlého syna matky země.
Ale marně, byl příliš mocný.
A stále nenasytný, tak, že ohrožoval samotný svět, který by nakonec pohltil.
Sám by pak jako nestvůrný oblak plul mrtvým tichem.
Tu Alona, která se mezitím změnila v dívku, vyzvala bojovníky, aby s ní obcovali a dali jí v lůnu vzniknout dětem.
Neboť nevěděla, co si počít a svou matku milovala, vždy každé ráno porodila nové božské dítě, totiž Slunce.
Na druhém konci světa již večer čekal mocný a proklínaný Ytur, který Slunce pohltil.
Tato nová, bolestná oběť ale zasytila Ytura tak, že již neměl potřeba ohrožovat sám svět.
Jednoho dne se zrodily děti tři – Slunce, zlatý muž a zlatá žena.
Ti nebyli podobní dětem, ale byli již dospělí.
Nejprve se učili moudrosti od matky Země a od Alony zase zpěvu a sportu.
S pomocí starých božstev pak tito zlatí pralidé vytvořili zvířata celého světa.
Nakonec jim Alona ukázala akt milování, a než zlatí pralidé zemřeli, zplodili pokolení dnešních lidí.
Ti nejvznešenější z nás, kdo mají neblíže ke zlatým prapředkům, po nich zdědili zlaté srdce a dobrotivou duši.
Jiní zase mají svou duši poskvrněnou Yturovou chamtivostí.


Roztoužený stvořitel
Na počátku byl velký bůh, stvořitel všeho.
Tedy téměř všeho, protože od pradávna, již od počátků světa, byla v kosmu také schovaná žena.
Spala na nejvzdálenějším konci temné černi, ale zdály se jí velmi složité a překrásné sny.
Představovala si totiž nový svět, jaký by měl být.
Její jméno bylo Olna a jméno stvořitelovo bylo Mardun.
Ale sám Mardun byl nerozhodný a hrál si na pobřeží jezera, které si sám stvořil.
Stavil si hrady z písku a hradby z kamínků, brány ze sušeného bláta.
Choval se jako velké, všemocné dítě.
A takoví jsou všichni muži, veliké děti, ačkoli opatření obrovskou mocí; a stále si pouze hrají.
A takové jsou též ženy, s krásnými sny o správném světě, ale v duši stále spí.
Však jednou, když si stvořitel opět hrál s kameny, křísl s nimi navzájem.
Tu z jiskry se stalo slunce a rozsvítilo celý kosmos!
A Mardun stvořitel uviděl Olnu, a její tělo, a zamiloval se.
Olna se probudila, když na ní dopadlo světlo nového Slunce, začala se protahovat a vzbudila v Mardunovi velkou touhu.
Tu Mardun k ní přistoupil a promluvil k ní, žádaje ukojení jeho touhy.
Olna však byla chytrá, zatímco Mardun byl toliko silný, ale duchem prostý.
Vymínila si, že takto jejich svazek nemůže vypadat, neboť svět ještě byl pustý, chladný a bez života.
Proto Mardun musel nejprve vyslechnout, jaký svět by si Olna přála.
A ta vyprávěla mnohé příběhy, až se Mardunovi tajil dech.
Vysoké hory ozdobené oblaky, žírné louky a husté lesy, teplá moře a lehký vánek.
Hojnost ovoce a bobulí, jakož také veselé barevné rybky a spoustu pestrého ptactva, stejně jako chundelatá zvířátka pro potěšení, či tučná prasata pro maso.
Mardun byl hodný stvořitel a vše postupně pro Olnu učinil, jen jak byl nedočkavý, mnoho věcí pokazil nebo pozměnil.
I tak ale nakonec vytvořit krásný svět.
Olna se mu poté odevzdala a ještě nespočetněkrát poté, než bylo stvořeno celé pokolení lidí, různých barev kůže a různých jazyků.
Od té doby se lidé modlí k Olně, chtějí-li spravedlnost a moudrost; k Mardunovi pak, chtějí-li štěstí a hojnost.

Sedm kouzel
Na počátku všech časů bylo sedmero kouzel.
Nic jiného nebylo.
Snad těch sedm kouzel vypadalo jako barevné kameny, snad jako záblesky ve tmě, možná nebylo vůbec nic vidět.
Možná se kouzla jen tak vznášela v prostoru, možná rejdila nespoutaně, možná byla složená do hvězdy, ale možná také žádná taková věc ještě neexistovala.
První čtyři kouzla byla: kouzlo světa, kouzlo života, kouzlo rozumu a kouzlo zmaru.
Ale poslední tři jsou ještě neznámé.
Tu první kouzlo se rozpuklo, kouzlo světa a vše základní bylo stvořeno.
Objevily se hvězdy, Slunce, širý svět a na něm veliká horstva, hluboká moře.
Počal vát vítr a déšť se snášel z oblaků.
Poté se rozvinulo druhé kouzlo, kouzlo života.
Tu vyrostly všude byliny a tráva, také houby a řasy v mořích.
Země, vzduch i voda se zavlnily životem, ryby a ptáci se objevili, a zvěře v lesích i na lukách.
Tehdy povstali i lidé, nevěřícně mrkali na slunce a užívali si hojnosti jídla i dobré vody.
Ale byli to toliko divoši, jako vlci v jeskyních nebo svišti v norách, neuměli nic než lovit, sbírat bobule a jíst syrové maso.
Tu se na svět rozprostřelo třetí kouzlo, kouzlo rozumu.
Lidem byl dán rozum a zvířatům nikoliv.
Tak lidé se naučili mluvit mnoha jazyky a naučili se rozdělávat oheň a stavět obydlí, odívat se a sít obilí na polích.
Též tanci je kouzlo naučilo, hudbě a zpěvu.
V tom ale již přispěchalo čtvrté kouzlo, které důkladně rozeselo své sémě po celé zemi, a nejen mezi lidmi.
Kouzlo zmaru přineslo nemoci do moří, i lesů, do jeskyň, a také do chalup, a nakonec i do lidských duší.
Na listech se objevily skvrny, a na kmenech plíseň, přiletěly odporné mouchy, vylezli červi.
Nakonec i lidé byli očarováni. Závist a zloba se šířily, touha okrást druhého a dokonce i ho zabít.
Lidé se nakonec dozvěděli, že na světě a v celém nekonečném vesmíru je ještě trojice kouzel stvoření, ačkoliv nikdo neví, jak se jmenují a co je možné očekávat.
Všichni se však bojí, že by mohly přijít na svět ještě horší rány, mory a bědy.
Vždyť i přes škody napáchané čtvrtým kouzlem je na světě tak krásně!
Někdo však říká, že bychom měli věřit a probouzet neznámé, abychom přivolali další kouzla.
Snad to poslední nám vytvoří ze světa dokonalý Ráj.
Čaroděj řádu
Na počátku bylo stvořeno již vše, co známe.
Neboť vše, co existuje, vždy bylo a bude, jen se neustále proměňuje, upevňuje své tvary a podoby, anebo znovu upadá do chaosu a ztrácí se v sobě samém.
A proto má smysl ptát se, co to vůbec byl počátek všeho.
Vše se nacházelo v hrozivém zmatku, nepopsatelném, nevysvětlitelném, na obrazech nezobrazitelném, ani básníci a hudebníci jej nedokážou vystihnout.
Avšak jediný, kdo dokáže rukou čarovnou sáhnout do tohoto zmatku a svými doteky oddělit opatrně prvky od sebe, bez jejich opětovného zamíchání, je čaroděj.
I ten se nejprve muset sám zrodit, spíše vymanit, z toho všeho chaosu a snad to byla jeho prvotní částečka duše, která na sebe nabalila zbytek rozumu, snad i těla.
Neboť byl-li již prvotní čaroděj stvořen, a existoval-li vždy, jen on jediný sám sebe mohl vyzdvihnout ze zmatku.
To, co prováděl, nazýváme kouzly – a je to jediná síla, která dokáže náš svět uvádět do smysluplné podoby, do harmonie a k užitku.
Začíná to prostým oddělením prvků a součástí světa, vody, minerálů a sil, pokračuje spojením do živoucích bytostí, stromů a zvířat, až po upředení duše, rozumu a citu, k lásce, vášni, malbám, písním a filosofování.
Kdo ten čaroděj byl, kolik jich vlastně povstalo, a kteří zbývají, takové pátrání ponecháme mudrcům.
Ale měli bychom podporovat všechny ty ušlechtilé, čarovné činnosti a učení, které stojí nad základy, jemné city, umění, moudrost.
Nejen z kovu, skla a ohně je stvořen svět, nejen peníze a krev jej sytí.
Také strom bez kořenů sice uhyne, ale kořeny samy nestačí, aby se mohly nazvat stromem.
Teprve když naši základní snahu završíme něčím vyšším, než prosté činnosti, můžeme tento náš svět posunou dále – a udržet ho pevný a krásný.


Otcův zub
Na počátku bylo jen Slunce, věčné a osamocené.
Jako zlatý kotouč, jako ohnivý kruh letělo pustou prázdnotou a směřovalo černé nicoty, do černé pustiny.
Božstvo Slunce bylo osamělé a nemělo co na práci, ale stále doufalo, že někde v prázdnotě je ještě cosi jiného.
Ale po strašlivě dlouhý čas se nic neobjevovalo.
Tu Slunce-Bůh ucítil, že se mu viklá zub a pobolívá – a byla to první bolest, jakou Bůh kdy ucítil.
Snad to bylo tím, že čas a stáří si vybírají daň i na božských bytostech, snad to bylo tím, že byl ještě mladý a první uvolněné zuby naznačily, že čas na velké dílo dozrál.
Vytrhl si tedy zub a hodil ho do prázdna před sebou.
Tu zub začal růst, až z něj vyrostla celá země.
Slunce-Bůh se velmi podivil a začal novou zemi obhlížet kolem dokola.
Na zemi mezitím vznikli první tvorové, kamenní obři, kteří po ní chodili křížem krážem a hráli drsné hry.
Když některý z obrů zemřel, rozpadl se na menší kameny – a ty se proměnily v lidi.
Zatímco obři byli oškliví, krutí a primitivní, lidé byli plaší, uměli zpívat a vyrábět z trávy ozdoby, často velmi krásné a propracované.
Nicméně lidé byli slabí a obři je lovili a jedli.
Tu posteskl si Bůh-Slunce a bylo mu líto nového národa.
Ze své krve vytvořil na zemi velký oceán, kde nechal jeden ohromný ostrov zcela bez obrů.
Tam přemístil všechny lidi, které našel.
Zbytek země pak nechal obrům a sám odletěl pryč ze země, hledat tajemství vesmíru.
Ale jak z nebes zmizelo Slunce, lidé začali naříkat, modlili se a vzývali svého stvořitele.
Takový velký nářek se donesl Bohu k uším a jelikož měl rád lidi, vrátil se k nim.
Dodnes krouží okolo našeho světa jako životodárné Slunce.

Dva obři
Na počátku byli dva velcí obři.
Oba dva byli nesmírně velcí, jak si ani nedokážeme představit, mnohem větší než je naše země.
Jejich jména jsou Turok a Eron.
Turok byl tmavý, velmi chladný, miloval klid a stálost.
Eron byl naopak plný ohně, zářil do daleko, a miloval pohyb a ruch.
Každý z nich toužil stvořit svět – a proto se společně dali do práce.
V dychtivosti jim nebylo rovno, ale záhy narazili na své rozdílnosti.
Každý z nich chtěl tvořit jiným způsobem, a brzy se začali hádat.
Turok chtěl oceány ledové, ale Eron je chtěl plné plamenů.
Eron chtěl hory bouřící lávou, ale Turok je chtěl pokrýt ledem a sněhem.
Netrvalo dlouho a jejich svár přerostl v boj, navzájem se uráželi a osočovali, že jeden ničí dílo toho druhého.
Pak se začali prát, zápasit, čím dál divočeji, až poničili všechna svoje díla.
A uštědřili si navzájem tolik krvácejících ran, že se nakonec zabili.
Oba dva braři, Turok i Eron, padli na zem, a z jejich smrti vzšlo velké dílo, totiž svět.
Snad to byl ten prastarý princip, že pouze ze smrti může se zrodit život.
Z těla Turoka povstala země, chladný oceán a pevné hory.
Hlava Eronova pak počala zářit jako mocné slunce, zatímco jeho tělo se rozlilo jako láva, která zatekla pod hory.
Eronův dech vlil život zvířatům, zatímco Turokův dech dal život bylinám a stromům.
Po nějakém čase se z lávy pod horami vynořili ohniví hadi, moudří a po boji dychtiví, zrozeni z duše Erona.
Z hlubin moří také vylezli hadi, zcela jiní podobou a barvou.
Také byli moudří, ale spíše zákeřní – a bylo jich mnohem více.
Z velkých hrdinů mezi těmi hady se zrodili lidé – černí a bílí.
Vždy mezi sebou bojovali, a mír není možný, neboť oboje pokolení pochází z bratrů Turoka a Erona.

Svár zrození
Na počátku byl pouze nesmírný a ukrutný Svár, vesmírný konflikt.
Byl to věčný boj, věčný zmatek, strašlivý chaos.
V něm proti sobě bojovaly principy a vlastnosti – a takový boj ani není možné popsat slovy, která bychom dnes mohli vyslovit.
Z takového sváru nikdy nemůže povstat svět, ani člověk, ani žádná smysluplná věc.
Avšak, po dlouhém čase, kdy se konflikt a zmatek stupňoval, jednotlivé strany začaly sbírat na pomoc ty elementy, které jim byly příbuzné.
Až na konec došlo k rozdělení celého toho zmatku na dvě poloviny, které stanuly proti sobě.
Byl to základ vesmíru, první znamení, že cosi nového se právě rodí.
Byla to levá a pravá strana, černá a bílá, dobrá a zlá, horní a spodní, světlo a tma.
Byly to všechny ty podivné, nepochopitelné základy našeho světa, které považujeme za neotřesitelné a na jejichž původ se neptáme.
Toto rozdělení trvalo jen krátký čas, než se znovu vše promísilo ve zběsilém boji mocného Sváru.
Avšak jedna ze stran učinila v tu krátkou chvíli jedinečný počin, který se stal základem všeho.
Světlá strana vesmíru utvořila pevný kámen, ohromný, ve tvaru koule, uprostřed toho všeho chaosu.
Na kameni vyrostlo jediné lože, které mělo podobu stromu, a v jeho koruně vyrostl jeden lahodně vonící květ.
Na lože ulehl první z andělů, aby si odpočinul před dalším konfliktem.
A hle!
To byla Země, a to byl základ nového světa.
Zde odpočívali andělé dobrých slov, stavěli sobě příbytky, pěstovali vonné stromy a chránili svou rajskou zahradu.
Ještě nesmírně dlouho trvalo, než se utvořil svět, jak ho známe, se všemi zvířaty, bylinami a krásou krajin.
Ale jedna věc zůstala stejná, již od počátků – dobro vždy stanulo jako první, budovalo, pěstovalo a chránilo – a zlo vždy zůstávalo krok pozadu.



Samoplodná matka
Na počátku byla jen jediná bohyně, svatá matka.
Její jméno je Mátra.
Neboť měla stvořit vše, co dnes je, měla toliko jedno ňadro a jedno lůno, nic jiného.
Ňadro bylo plné mléka, ale její lůno suché a neposkvrněné.
Avšak Mátra velmi toužila po muži, jenž by zasel do lůna plody stvoření, a její toužení bylo jako palčivá bolest.
Stejně tak mléka bylo přemnoho, tolik, že Mátru ňadro bolelo, palčivou bolestí.
Ale svět byl pustý a jen šedé kameny se vznášely okolo.
Tu pokusila se alespoň potřísnit kameny svým mlékem a užíti jich jako mužských pyjů.
A hle! První dítě její se zrodilo a po něm i další, podle druhu kamene, se kterým se matka milovala.
Prvním plodem bylo Slunce, neboť kámen byl žhavý jako láva.
Slunce nejprve viselo nad světem a nehýbalo se, ale když později vidělo všechny krásy světa, počalo kroužit okolo vší té nádhery, aby se dosyta vynadívalo.
Druhým potomkem byl Arcistrom, který kořeny svázal všechny kameny do podoby pevné země.
A tento mocný strom už navždy váže svými kořeny všechny hory zemské, hluboko u jejich základů.
Poté přišla na svět Velryba, která spolu s sebou z lůna matky nechala vylít mnoho vody.
Tak vznikla moře a vody mezi skalami.
Jako čtvrtý vyšel z lůna Prajelen, otec všech zvířat.
Pochází ze zeleného kamene, který se vlní životem.
Poslední, nejdokonalejší výtvor byl muž, jehož mužství bylo kameni podobné.
Byl též velmi vysoký, krásný a plný síly.
Zamiloval se do Mátry a spolu zplodili dívku, kterou si poté muž vzal za ženu, aby s ní plodil další potomky.
Tak povstaly všechny věci na světě, zvířata a též lidé.


Mrzký prabůh
Na počátku všeho byla jen neprostupná tma a v ní podivný tvor netvor, černý právě jako tma okolo něj.
Sám sebe nazýval Oro.
Dlouho byl nečinný a jen přemýšlel nad věcmi, které teprve přijdou, ale poté ho přepadl smutek a snad i nuda.
Rozhlížel se okolo a naslouchal, ale ve velké tmě nemohl nic najít a žádné zvuky neslyšel.
Začal si proto prozpěvovat melodii, ke které zanedlouho přibyla i slova.
Ta píseň zažehla hvězdy, a tón za tónem, slovo za slovem, každé z nich stvořilo jednu z hvězd, až jich bylo velké množství.
Tu se nebe nad tvorem Oro rozzářilo a on shlédl na zemi pod sebou, která byla jeho tělem, ale doposud o tom nevěděl.
Avšak běda! Ta země byla ohavná, nečistá, popraskaná, plná hniloby a zápachu – a všude se hemžili strašliví démoni, podivní cizopasníci a odporné zrůdy.
Jak byl Oro zděšený a znechucený!
Dlouho trval jeho vztek a sám se mrzačil, jak chtěl zničit to odporné plémě ze svého těla.
Ale nedařilo se mu potírat démony, jak si představoval, a tak jeho vztek rostl.
Brzy již jeho hlava plála zlostí jako oheň, až upadla a začala kroužit okolo nyní vzniklého světa.
Tak se objevilo Slunce a čas se rozdělil na den a noc.
Zlí démoni před slunečním světlem uprchli hluboko do bezedných roklin světa a nezbylo jim žádného místa na povrchu, než v noci, a jen do rozednění.
Tu se země očistila, objevily se dešťové mraky a zkropily ukrytá semena, z nichž vyrostly stromy a květiny.
A ne všichni na povrchu byli zlí a odporní – ve slunečním světle se objevili i další tvorové, kteří předtím trpěli.
Dlouhou dobu chodilo po světě jen jedno prazvíře, v povětří létal jen jeden prapták a v mořích plavala jen jedna praryba.
Byli to jediní dobří tvorové z těla tvora Oro.
Za nějakou dobu, na stromě zvaném Dulmo, vyrostl plod, z něhož vypadla první žena.
Ta se pak naučila od Slunce, od zářivé hlavy tvora Oro, sklízet ovoce, z travin splétat jednoduchý oděv a nad ohněm péci chutné hlízy.
Protože milovala svět, vytvořila z hlíny, dřeva, vody a svého mléka všechna zvířata, všech různých tvarů, které jí přišly na mysl.
Ta pramatka všeho živého se nazývá Anú.
Vždy byla ohrožována těmi různými nestvůrami, které stále zůstávaly na světě.
Ale nedokázala se sama bránit a nemohl počít jiného člověka, sobě podobného.
Proto strom Dulmo stvořil druhý, větší plod, ze kterého vypadl první muž.
Ten se jmenuje Arok.
V časech války Arok chránil Anú, poskytoval jí bezpečí a ona se nemusela bát.
V časech míru se pak milovali, než zaplnili svět lidmi různých podob a jazyků.



Medvěd
Na počátku byla jen pustá země, osvětlována hvězdami a ty jsou věčné.
Položen na zemi, a spící, tam ležel velký medvěd, stvořitel všeho.
Nazýváme ho Man-atan.
Snil velký sen, a jen tak se převaloval, samotný pod hvězdnou oblohou.
Jednoho dne se probudil.
Ten den je považován za stvoření světa, neboť Man-atan strašlivě zařval, zaburácel, až se hvězdy polekaly.
Některé se shlukly a vytvořily velkou výheň, která od těch dob putuje po nebi a jednou denně se před velkým medvědem schová.
Tak vzniklo Slunce.
Medvěd Man-atan byl celý žíznivý, protože nikdy předtím ještě neochutnal čisté vody.
Hrabal tedy svými ohromnými tlapami velkou díru, převelikou a činil tak na mnoha místech.
Poté, co se dohrabal velmi hluboko, ze země vytryskl mohutný gejzír.
Avšak Man-atan byl zklamán, neboť voda byla nechutně slaná.
Tak vznikla moře.
Prastarý medvěd se poradil s duchem moře, který se objevil, když už byla moře naplněna.
A ten mu poradil, aby vodu hledal v horách.
A vskutku, v horách se mu podařilo najít množství pramenů s čerstvou vodou, když je předtím svým pařátem uvolnil ze zajetí skal.
Od těch dob jsou hory čisté a plné moudrých tvorů, ale hlubiny moře jsou bahnité a ukrývají se tam mnozí nepřátelé světa.
Poté, co Man-atan uhasil žízeň, přepadl ho velký hlad.
Postavil se a natáhl svou tlapu, až kam dosáhl – a z nebes očesal mnohé hvězdné bobule.
Protože to ale byl moudrý tvor, nesnědl je všechny najednou, ačkoliv jeho hlad byl velký, ale mnoho z nich zasadil na různých místech země.
Tak vznikly plody hvězd – stromy, byliny, ovoce a zelenina.
Stvořitel Man-atan byl šťastný a plný radosti, když viděl, jak pěkné dílo se mu podařilo.
Prozpěvoval si a tu náhle, s každým novým slovem, z úst mu vyskočilo zvíře, pták, či plaz lecjaký.
Lesy, louky, planiny i sady se zaplnily novými tvory, dětmi písní.
Man-atan se jmenoval jejich králem, ale choval se k nim velmi pěkně, podporoval je a chránil.
Nikdy žádné zvíře nepohltil, ani ho nezranil svými drápy.
Jako znamení své vlády nad světem si Man-atan sám, bez pomoci jiných, vystavěl velký hrad, z kamení čistých hor.
A tehdy, když poprvé usedl na svůj zelený trůn, hvězdy se podivovaly, jaký mocný vládce země se z něj stal.
Rozhodly se, že vyberou ze svého středu nejkrásnější z krásných – a tu darují medvědovi jako nevěstu.
Ta hvězda se jmenovala La-kola.
Když se o tom Man-atan dozvěděl, tu náhle zaváhal.
Pohlédl do zrcadla a ptal se sám sebe, zda je dost dobrý pro nejkrásnější z hvězd.
Proto se proměnil v prvního člověka, prvního muže.
Ačkoliv byl velmi chlupatý, stále se podobal mladému muži, také velmi svalnatému, jiskrného pohledu a rozvážného hlasu.
Princezna hvězda byla také podobou jako křehká dívka a ti dva se do sebe hned zamilovali.
Jejich svatba byla velkolepá a všechna zvířata jim přišla blahopřát.
Man-atanovi a La-kole se narodilo sedm synů a sedm dcer.
Ti pak založili plémě lidí na celém světě.
Nejstatečnější a nejušlechtilejší rod ale povstal z prvorozeného syna Man-atanova.
To byl velký hrdina Tu-taran, který za své ženy pojal třiatřicet krásných hvězd.


Vítr a hora
Na počátku byl jen mocný vítr, rychlý a nezastavitelný, a ten kroužil okolo nesmírné hory.
Tak tomu bylo dlouhý čas, od počátku světa, než nakonec se hora začala také hýbat, inspirovaná větrem.
Začala nemotorně tančit na místě, dusala a dupala malými krůčky, ale postupně se odvažovala do rychlejšího tempa.
Lomozila a rachotila a jako kymácející se nestvůra se dala do skotačení.
Byla ale příliš těžká a příliš neohrabaná, a nakonec se z nesmírným rámusem rozlámala na menší kusy, kameny a písek.
Tak vznikly hory a země.
Z jejích vlasů se staly převysoké stromy, jakých dnes už není; a z její krve se rozlilo bledé moře.
Ze srdce té prastaré hory se zrodil posvátný drak, který tančil dlouhý čas s neutichajícím větrem z dávných dob.
Drak se nazýval Utrók.
Poté drak povil vejce a z něho se vyklubalo Prazvíře.
Jen není známo, jak vypadalo, snad jako všechna zvířata dohromady, možná bylo odporné, možná překrásné.
Drak měl velký hlad a sotva zvíře povyrostlo, drak ho chtěl sníst.
Ale Prazvíře se snažilo Utrókovi vymluvit jeho žádost a oddálit neodvratné.
Neboť drak byl nenasytný.
A Utrók souhlasil, aby nejprve pro Prazvíře vykonal dva nelehké úkoly.
Nejprve musel narubat ze skal myriádu kamenů a z nich postavit první chrám.
Poté musel založit myriádu malých pramenů, aby na světě byl vždy dostatek vody.
A tak se také stalo.
Velký chrám, první a nejvyšší, nejrozlehlejší byl, Utrókem postaven vprostřed nového světa.
Tisíc sloupů zdobilo jeho kamennou krásu.
A samotnému drakovi ten chrám byl zasvěcen.
Také prameny byly vyhloubeny, v každé hoře několik, až jich vznikl nespočet a jejich zurčení vyplnilo svět zpěvem.
A hle! Mezitím, co Utrók stavěl, tesal, budoval a tvořil, země ze zavlnila mnohými tvorstvy.
Prazvíře totiž také neváhalo a zaplnilo nebesa ptáky všech barev, planiny a lesa zvířaty všelikými a zplodilo hojnost ryb v oceánech.
Když drak dokončil své dílo, nakladl poslední vejce.
Z něho se zrodil první muž a první žena, spojeni spolu v koitu.
Tu Prazvíře se obětovalo a nechalo se pohltit drakem, neboť ten již byl zesláblý.
Tak se nasytil, až začal zářit, plný síly.
Povstal jako Slunce, osvětlující celý svět.
Proto dodnes muži a ženy obětují drakovi, Slunci, všechny dobré oběti, jako to udělalo Prazvíře na počátku.




Vejce
Na počátku bylo velké vejce, větší než je svět sám.
A svět v něm také dozrál, po nekonečně dlouhé době, kdy svět sám sebou ještě nebyl.
I vejce puklo, z jedné skořápky povstala nebesa a z druhé pak pevná zem.
Bílek toho vejce se rozlil jako veliké moře.
Ale ze žloutku povstal Hromový prapták, který se jmenuje Nudós.
Zrodil se plný síly, sršel okolo sebe mnohými blesky, ničeho se nebál a mocně mával svými křídly.
Usedl-li na zem, dupání jeho pařátů stvořilo hory a velká údolí, zatímco blesky pronikly hluboko pod zemi a vytvořily jeskyně.
Vylétl-li Nudós k nebesům, jeho křídla vytvořila oblaka plná vody a běsnící vítr, zatímco blesky žíhaly oblohu a vytvořily hvězdy a slunce.
Ale poté se ukázalo, že v zemi již od zrození bylo ukryto mnoho odporných nestvůr a zvířat, které byly Nudósem osvobozeny.
To bylo období temna, kdy na zemi pobíhaly všeliké příšery a vládlo tam utrpení a smrt.
Slunce pak vytvořilo svými paprsky květiny, které poté rostly na zelených loukách, a Slunce je chránilo.
Svým žárem sežehlo všechny nestvůry, které chtěly květinám ublížit.
Po dlouhé době Nudós zeslábl, neboť nikdy nic nepojedl.
Usedl na nejbarevnější a nejpestřejší louku, jeho blesky vyhasly a jeho křídla se již nikdy nevznesla.
Než vypustil duši, nakladl ještě jedno vejce.
Z něho se pak zrodili první lidé – muž a žena.
Byli bezbranní, ale plní něhy.
Před zlými a nestvůrnými zvířaty museli muž a žena prchat, ale některých se zase nebáli.
Ačkoliv ta zvířata byla ohyzdná, muž a žena je laskali a láskyplně k nim promlouvali.
Tak se stalo, že jejich dobrotivost proměnila mnohé nestvůry v obyčejná, krásná zvířata – a zase naučila muže a ženu, jak se o sebe postarat v divokém světě.
Tak vznikl svět a lidé v něm.

