​

91.1
Aj! Zamlžené jsou počátky lidí a množství štěstí i radostí, které v těch dobách bývalo, je přerušeno a nikdy se již nevrátí.
91.2
Neboť do písně lahodné, do znějícího rohu, do tahů štětce i do sochání kamenického, vstoupilo zlo, jako svíravý stín, jako chladný závan z prokletých hrobů.
91.3
Dlouho Sïrdi hleděl na plemeno lidí, kterak se v rozkoši množí, kterak koná velké činy a staví velká díla.
91.4
Nemohla jeho černá duše snést vědomí, že Emani jsou vyvolenými poklady bohů a jako déšť se na ně snáší požehnání.
91.5
A co nejvíce – pálilo ho ponížení při vyhoštění z počinu zrození Emani. Nemohl zapomenout na to, jak byl vyhnán od svatého díla a pomsta ta planula nejvíce v jeho srdci.
91.6
Pomyšlení, že časy se změnily, že jedenáctero velkých božstev Naulu jeho odvrhlo a všechno to prošlo bez odplaty, jako kdyby byl nyní kýmsi nižším.
91.7
Sedmi prokletými jazyky promlouval ke svým čarodějníkům zlá slova, aby sepsána byla. A ti černými štětci i mrtvými dlátky tesali Sïrdiho slova do run.
91.8
Sedm krutých kapitol ty knihy nesly a totiž Zradu, Nenávist, Pomstu, Proradnost, Nenasytnost, Bezbožnost a Ponížení.
91.9
Černá a rudá byla ta slova plamenného hněvu a nenávisti, jaké jen Sïrdi ovládal. A z jeho černého srdce pocházely.
91.10
Tak vznikl Belgikon – Kniha prozření, jak jí Sïrdi nazval, ale v pozdějších časech byla známa jako Asïrda'gugmotiko, Sïrdiho prokletá kniha.
91.11
Tu knihu nechal Sïrdi opsat třináctkrát a vždy vyvázat v kůži jiného z démonů ohnivých, aby s nimi byla svázána také velká moc.
91.12
Mezi strany namíchal Lest a Přetvářku, mnoho svatých a čarovných barev a také Ješitnost a Hloupost, aby se převlékly do podob ladných písmen, sličných v očích lidí.
91.13
Třináctero těch knih pak, každou jinam, odnesli vyslanci jako vzácné dary. A třináctero otců lidí je uložilo ve svých chrámech, jak bylo dobrým obyčejem.
91.14
Nebylo totiž zvykem dary božstev odmítat, a věru doposud se vždy ukázaly jako dobré anebo přinejmenším ponaučení hodné.
91.15
Tu v radostné naději nezkažených Emani všechny předměty přetrvávaly.
91.16
Neboť kniha je dar boží.
91.17
A Tildo slepí byli, neboť kniha přeci není darem zlým a nikdy nemůže být, mysleli si. Stejně tak Vasë či Alnë podezření nepojali.
91.18
Aj běda! Byly by jiné časy, kdyby tenkráte každou z těch knih lidé prokleli, rozsekali a v ohních pecí spálili, i ty pece potom rozorali a sekyry sekavé pak na dno moře zahodili!
91.19
Aby nebylo zapomenuto, co Sïrdi připravil, on vyslal potom mnoho Olmangüni, Zlořečených kazatelů, podobou i zvyky k nerozeznání od lidí, ale s černým srdcem a jazykem v ústech podobných zlaté hlásné troubě, ze které vytéká omamný med.
91.20
To byli proměnění služebníci Sïrdiho – a mocní čarodějové by dokázali jejich kouzlo zlomit, i vyjevit jejich pravou, výsměšnou podobu – kdyby v tu chvíli stáli na stráži, ale nestalo se tak.
91.21
Nakonec všichni Olmangüni byli potrestání a o hlavu pokráceni, leč stalo se tak až mnohem později, kdy Lovci Pomsty stíhali Olmangüni po pustinách.
91.22
Do té doby dokázali do čistých a křehkých duší mladých Emani zasít mnoho zla.
91.23
Četli pak tito prokletí hosté lidí v knihách, a tak činili všude, kde mladé plémě sídlilo, jak v Jednozemi, v Jinozemi, či Jihozemi i jinde, i ve velkých městech Kalar, Tal'dätar, Merhal, Peyrol a Kumrast, jakož i na vsích a na těch několika skromných cestách, jež Emani užívali.
91.24
V opisech Belgikonu byla lež a jen lež, ale lež chytrá, proradná. 
91.25
A krásné věci se v knihách zjevovaly, mámení barev a hudby, přísliby zlata a dlouhého života v rozkoších, nemravných a zhýralých, jež druhým ubližují.
91.26
Učení, kterak vládnout a ovládat, kterak těžit až do mrtě, pustiny tím zanechat, druhé do sucha vykrvit a lesy vyžďářit, bez milosti.
91.27
Jak jiné ponížit a sebe posílit, jak kreslit kouzla, která pomohou vítězit nad slabými ze stejného plemene.
91.28
Jak uzmout a potrestat, jak okrást a vysát, jak zemi zabrat a chrám pobořit.
91.29
Jak pohrdat chudým, jak okrást nepozorné, jak nenávidět podle barvy kůže, podle jiné řeči a podle čehokoliv.
91.30
Jak meč, či kopí zanořit a ještě ladněji a rychleji druhého zabít.
91.31
Tedy postupné bylo prokažení rodů lidí a ne všichni sledovali stejnou cestu.
91.32
A hle! Jak se mohli lidé bránit? Vždyť sami Tildo, v Al'Emani'wanëwan, mnoho zlých darů pro Emani v duších a v jejich barvách Podstatových zanechali.
91.33
Nyní ta lačná, temná místa, v myslích Emani, jako houba počaly tu Sïrdiho zlobu pít a opíjeli se jí velice.
91.34
Jako nejsilnější se prokázal býti rod lidu západního, a Karl Mocný sestavil brzy družinu potíračů zla, ale již bylo pozdě i pro ně. 
91.35
Lid Ëonöni dlouho odolával pokušením Sïrdiho knih. Ale nakonec i oni protráveni byli.
91.36
A jaká je vina Sïrdiho? Je veliká, ale jistě by nedokázal tak snadno zkazit mysl mnohých, kdyby již v základech mysli Emani nebyl jed a skvrna, zlá krev a kaz.
91.37
To se projevily podivné a obojaké dary Tildo, ze kterých byli lidé utvořeni a tu se vynořily jako špatné vlastnosti lidí, až svět kolem užasl.
91.38
Tehdy také lidé počali poprvé plakat, totiž učil je to Belgikon. 
91.39
A písmo nesvaté je učilo, kterak i hory pláčou slzy síly a v příslibu kouzel ještě mocnějších, nutil plémě lidí plakat také.
91.40
Slzy to však byly bolestivé, hořké a pálivé, jako plameny, neboť byly vykoupeny bolestí a utrpením; a žádná kouzla nepřinesly, ani sílu.
91.41
Jiní však praví, že lidé plakali vždy, naučila je to totiž Loynalë Sensäriyë, ale jako slzy štěstí a radosti.
91.42
Neboť pláč lidí je dvojaký, ale jen v radosti jsou jejich slzy požehnané.
91.43
Zároveň i tehdy lidé začali mrkat – a to do té doby nečinili, protože byli klidní a jejich duše blažená.
91.44
Teď se ale začali bát stínů, lekali se rány a útoku zezadu, zákeřností Naulu.
91.45
A nakonec – o smrti a utrpení prvního člověkem zabitého člověka pak pěje smutná píseň Elëanë'së'emanoylanë. 
91.46
Poté Sïrdi shlédl na své dílo a zaradoval se.
91.47
Neboť dílo to bylo zlé a velmi lstivé.
91.48
Zasel jed do pokolení lidí, a ten jed dal vyrůst bylinám zlých vlastnosti z nesvatých kořenů pevně zakotvených v lidské duši a dílo Sïrdiho bylo nestvůrné, pozvolna se plazící dál jako zákeřná, nevysvětlitelná choroba, nemoc duší, jež po drobných soustech pohlcuje nezakalený rozum.
91.49
Tu polnosti lehaly ladem, lahodné pokrmy se pokrývaly plísní a lidé, nemocní beznadějí, sahali po zlých slovech, zatínali pěst a jejich tváře byly strhány utrpením.
91.50
Kopí a meč byly nabroušeny a krví potřísněny.
91.51
Smrt byla každodenním hostem a země lačně pila horkou krev.
91.52
A tehdy Sïrdi poznal, že jeho pomsta je skutečná.

​