Fï'tosa'stormandiyë
O konci radostných časů a zkažení lidí
91.1
Aj! Zamlžené jsou počátky lidí a množství štěstí i radostí, které v těch dobách bývalo, je přerušeno a nikdy se již nevrátí.
91.2
Neboť do písně lahodné, do znějícího rohu, do tahů štětce i do sochání kamenického, vstoupilo zlo, jako svíravý stín, jako chladný závan z prokletých hrobů.
91.3
Dlouho Sïrdi hleděl na plemeno lidí, kterak se v rozkoši množí, kterak koná velké činy a staví velká díla.
91.4
Nemohla jeho černá duše snést vědomí, že Emani jsou vyvolenými poklady bohů a jako déšť se na ně snáší požehnání.
91.5
A co nejvíce – pálilo ho ponížení při vyhoštění z počinu zrození Emani. Nemohl zapomenout na to, jak byl vyhnán od svatého díla a pomsta ta planula nejvíce v jeho srdci.
91.6
Pomyšlení, že časy se změnily, že jedenáctero velkých božstev Naulu jeho odvrhlo a všechno to prošlo bez odplaty, jako kdyby byl nyní kýmsi nižším.
91.7
Sedmi prokletými jazyky promlouval ke svým čarodějníkům zlá slova, aby sepsána byla. A ti černými štětci i mrtvými dlátky tesali Sïrdiho slova do run.
91.8
Sedm krutých kapitol ty knihy nesly a totiž Zradu, Nenávist, Pomstu, Proradnost, Nenasytnost, Bezbožnost a Ponížení.
91.9
Černá a rudá byla ta slova plamenného hněvu a nenávisti, jaké jen Sïrdi ovládal. A z jeho černého srdce pocházely.
91.10
Tak vznikl Belgikon – Kniha prozření, jak jí Sïrdi nazval, ale v pozdějších časech byla známa jako Asïrda'gugmotiko, Sïrdiho prokletá kniha.
91.11
Tu knihu nechal Sïrdi opsat třináctkrát a vždy vyvázat v kůži jiného z démonů ohnivých, aby s nimi byla svázána také velká moc.
91.12
Mezi strany namíchal Lest a Přetvářku, mnoho svatých a čarovných barev a také Ješitnost a Hloupost, aby se převlékly do podob ladných písmen, sličných v očích lidí.
91.13
Třináctero těch knih pak, každou jinam, odnesli vyslanci jako vzácné dary. A třináctero otců lidí je uložilo ve svých chrámech, jak bylo dobrým obyčejem.
91.14
Nebylo totiž zvykem dary božstev odmítat, a věru doposud se vždy ukázaly jako dobré anebo přinejmenším ponaučení hodné.
91.15
Tu v radostné naději nezkažených Emani všechny předměty přetrvávaly.
91.16
Neboť kniha je dar boží.
91.17
A Tildo slepí byli, neboť kniha přeci není darem zlým a nikdy nemůže být, mysleli si. Stejně tak Vasë či Alnë podezření nepojali.
91.18
Aj běda! Byly by jiné časy, kdyby tenkráte každou z těch knih lidé prokleli, rozsekali a v ohních pecí spálili, i ty pece potom rozorali a sekyry sekavé pak na dno moře zahodili!
91.19
Aby nebylo zapomenuto, co Sïrdi připravil, on vyslal potom mnoho Olmangüni, Zlořečených kazatelů, podobou i zvyky k nerozeznání od lidí, ale s černým srdcem a jazykem v ústech podobných zlaté hlásné troubě, ze které vytéká omamný med.
91.20
To byli proměnění služebníci Sïrdiho – a mocní čarodějové by dokázali jejich kouzlo zlomit, i vyjevit jejich pravou, výsměšnou podobu – kdyby v tu chvíli stáli na stráži, ale nestalo se tak.
91.21
Nakonec všichni Olmangüni byli potrestání a o hlavu pokráceni, leč stalo se tak až mnohem později, kdy Lovci Pomsty stíhali Olmangüni po pustinách.
91.22
Do té doby dokázali do čistých a křehkých duší mladých Emani zasít mnoho zla.
91.23
Četli pak tito prokletí hosté lidí v knihách, a tak činili všude, kde mladé plémě sídlilo, jak v Jednozemi, v Jinozemi, či Jihozemi i jinde, i ve velkých městech Kalar, Tal'dätar, Merhal, Peyrol a Kumrast, jakož i na vsích a na těch několika skromných cestách, jež Emani užívali.
91.24
V opisech Belgikonu byla lež a jen lež, ale lež chytrá, proradná.
91.25
A krásné věci se v knihách zjevovaly, mámení barev a hudby, přísliby zlata a dlouhého života v rozkoších, nemravných a zhýralých, jež druhým ubližují.
91.26
Učení, kterak vládnout a ovládat, kterak těžit až do mrtě, pustiny tím zanechat, druhé do sucha vykrvit a lesy vyžďářit, bez milosti.
91.27
Jak jiné ponížit a sebe posílit, jak kreslit kouzla, která pomohou vítězit nad slabými ze stejného plemene.
91.28
Jak uzmout a potrestat, jak okrást a vysát, jak zemi zabrat a chrám pobořit.
91.29
Jak pohrdat chudým, jak okrást nepozorné, jak nenávidět podle barvy kůže, podle jiné řeči a podle čehokoliv.
91.30
Jak meč, či kopí zanořit a ještě ladněji a rychleji druhého zabít.
91.31
Tedy postupné bylo prokažení rodů lidí a ne všichni sledovali stejnou cestu.
91.32
A hle! Jak se mohli lidé bránit? Vždyť sami Tildo, v Al'Emani'wanëwan, mnoho zlých darů pro Emani v duších a v jejich barvách Podstatových zanechali.
91.33
Nyní ta lačná, temná místa, v myslích Emani, jako houba počaly tu Sïrdiho zlobu pít a opíjeli se jí velice.
91.34
Jako nejsilnější se prokázal býti rod lidu západního, a Karl Mocný sestavil brzy družinu potíračů zla, ale již bylo pozdě i pro ně.
91.35
Lid Ëonöni dlouho odolával pokušením Sïrdiho knih. Ale nakonec i oni protráveni byli.
91.36
A jaká je vina Sïrdiho? Je veliká, ale jistě by nedokázal tak snadno zkazit mysl mnohých, kdyby již v základech mysli Emani nebyl jed a skvrna, zlá krev a kaz.
91.37
To se projevily podivné a obojaké dary Tildo, ze kterých byli lidé utvořeni a tu se vynořily jako špatné vlastnosti lidí, až svět kolem užasl.
91.38
Tehdy také lidé počali poprvé plakat, totiž učil je to Belgikon.
91.39
A písmo nesvaté je učilo, kterak i hory pláčou slzy síly a v příslibu kouzel ještě mocnějších, nutil plémě lidí plakat také.
91.40
Slzy to však byly bolestivé, hořké a pálivé, jako plameny, neboť byly vykoupeny bolestí a utrpením; a žádná kouzla nepřinesly, ani sílu.
91.41
Jiní však praví, že lidé plakali vždy, naučila je to totiž Loynalë Sensäriyë, ale jako slzy štěstí a radosti.
91.42
Neboť pláč lidí je dvojaký, ale jen v radosti jsou jejich slzy požehnané.
91.43
Zároveň i tehdy lidé začali mrkat – a to do té doby nečinili, protože byli klidní a jejich duše blažená.
91.44
Teď se ale začali bát stínů, lekali se rány a útoku zezadu, zákeřností Naulu.
91.45
A nakonec – o smrti a utrpení prvního člověkem zabitého člověka pak pěje smutná píseň Elëanë'së'emanoylanë.
91.46
Poté Sïrdi shlédl na své dílo a zaradoval se.
91.47
Neboť dílo to bylo zlé a velmi lstivé.
91.48
Zasel jed do pokolení lidí, a ten jed dal vyrůst bylinám zlých vlastnosti z nesvatých kořenů pevně zakotvených v lidské duši a dílo Sïrdiho bylo nestvůrné, pozvolna se plazící dál jako zákeřná, nevysvětlitelná choroba, nemoc duší, jež po drobných soustech pohlcuje nezakalený rozum.
91.49
Tu polnosti lehaly ladem, lahodné pokrmy se pokrývaly plísní a lidé, nemocní beznadějí, sahali po zlých slovech, zatínali pěst a jejich tváře byly strhány utrpením.
91.50
Kopí a meč byly nabroušeny a krví potřísněny.
91.51
Smrt byla každodenním hostem a země lačně pila horkou krev.
91.52
A tehdy Sïrdi poznal, že jeho pomsta je skutečná.
Emano'lipastindin
O uspání lidí a jejich uzdravení
92)
Emano'lipastindin
O uspání lidí a jejich uzdravení
92.1
Pak Sirdi a jeho Vasë, jakož nejen oni, verbovali z řad lidí své pohůnky, trápili je, mučili je a pak zas odměňovali za věci nedobré.
92.2
A kroutili jejich těla, i podrobovali jejich mysl, věznili v temných kobkách a vytvářeli z nich zrůdy, trpící bolestí.
92.3
Láska je nespasila a nešťastné matky musely plodit děti, jež se poté staly mladými, zkormoucenými vojáky.
92.4
Tehdy Sirdi zajásal a postavil z nešťastných lidí šiky, s kopími, meči a štíty a nechal je zpívat ohavné písně v ryku bitvy.
92.5
Třináctero bylo těch armád, každá o sedmi vojích, nevelkých v těch časech, ale dobrých ku zvrácené potěše zlých tvorů.
92.6
A všichni čekali na pokyn černé ruky, aby započala nešťastná válka bez konce, ve které mělo lidstvo zahynout.
92.7
A to vše se odehrálo rychle, jakoby přišla bouře, kterou nelze zastavit.
92.8
Ale sám Sirdi též je zapleten v úradcích Mirondë a nelze jinak.
92.9
Tu pravila Loynalë: „Pláčem svým a slzami nesčetnými smáčím duše Emani, abych jim dala milost, kterou mám ve své mysli. Která číše vína nám zaslepila oči, který lživý zpěv nám zavřel sluch, že jsme dopustili ohavné poskvrnění posvátné zahrady našich milých dětí? Dala bych mnohé, abych opět viděla nezkalenou čistotu pléměte, které jsme všichni utvořili. A mezitím hleďte. Zkaženost veliká se šíří učením zlým mezi Emani a oni upadají jako květy sytící se bahnem hnijícím. Vzývat soukmenovce svoje z Tildo nikdy nebylo v mých snech, ale nyní, pojďme vysvobodit své děti!“
92.10
A Hidrandë povstal, odhodil korunu Edelon a do rukou vzal Hamurgo, Rudé kladivo. Tu zlostně pravil:
92.11
„Jaká hrůza! Nyní čas moudrosti nás musí opustit a polnice rychlých odvet nás pozve k nemilosrdnému činu. Spal jsem snad, či usnuli jsme všichni, lstivým, medovým, avšak prohnilým spánkem nečinnosti a klamu? Zastav se Sirdi, zastav se navěky! Nedopustím, aby Emani utrpěli tvou ranou. Neobrátíme se nyní ke svým dětem zády, anobrž spasíme je. A snad i svět okolo spasíme, neboť co se máti stát, to se stane a již od časů Firdiho, jen síly svoje drobíme, aby naše velká díla byla potom pohlcena zrádným zlem, jednotným a mocným, pošpiněna a poškozena. Síly veliké bude nyní zapotřebí a spojení opětovného, abychom zabránili zlé nákaze mezi Emani a abychom rozmělnili to, co ve zlu je jednotné. A ty, Sirdi, konečně zaplatíš.“
92.12
Tehdy však již meče a sekyry pily lačně krev mladých Emani a velký zlý sen zkazil mysl všech.
92.13
Pak sestoupili spěšně Tildo a také Vasë i s mnohými Alnë a spojili své síly, vedeni Hidrandëm. A ticho nastalo, trouby hlásné utichly a písně ustaly.
92.14
Užasli Lepostiriyon, i Oyöli, Lükasëli i Melëra.
92.15
Neboť po Naulu v čele velikého zástupu mlčenlivě kráčeli Tildo pospolu, jak ještě nikdy předtím a též nikdy potom.
92.16
Mnoho barvy každý namíchal ze své podstaty a v údolí Samlindo pak Osqaldin nechal povstat barevný déšť, který nosí spánek.
92.17
I vypustil do něj Osqaldin velký díl své krve, i Loynalë svých slz a Lümindon mléka ze svých prsů.
92.18
Též jiní Tildo a Vasë do něj přidali přehršle čarovných sil.
92.19
Praví se, že Tildo v těch časech byli těmi kouzly velmi zesláblí, a kdyby jim snad Sirdi chtěl ublížit, povedlo by se mu to. On však byl zaměstnán odpornou hrou mezi armádami lidí.
92.20
Třináct dní poté pršel ten déšť, jako vodopád nádhery z nebes, pokrýval všechny země, lesy i širá údolí, též pobřeží a ostrovy. Květiny i stromy usnuly, spát šla i zvířata, Lepostiriyon, Melëra i Lükasëli, jakož všichni ostatní.
92.21
Všechny božské bytosti, jakož i množství bytostí elementárních bylo zaměstnáno tou prací, a déšť musel být roznesen do všech koutů světa.
92.22
Avšak také plemeno Emani usnulo a na dlouhý čas, mnohem delší než ostatní.
92.23
Sirdi byl zaražen a černý trn strachu se zabodl do jeho srdce.
92.24
Neboť netrvalo nežli několik dní, aby opět celý svět procitl, odpočinutý a plný sil.
92.25
I podivovali se všichni, kdo se probudili, co se stalo a jaký to má důvod. Ale Emani spali dál.
92.26
Ten velký spánek je zván Emano'lipastindin a Tildo tak ozdravili poničenou lidskou duši, po staletích spánku, ač se nemohla spravit nikdy zcela.
92.27
V ten dlouhý čas byla chráněna těla a duše lidí tím velkým kouzlem spánku a věru podivný pohled musel být na jejich rovy, našel-li je někdo.
92.28
Pod tenkou vrstvou zlatých listů, v nekonečných oblacích husté mlhy, lidé spali svůj čarovný spánek, špinaví a vyhublí, ale pod hojivým kouzlem.
92.29
A hle! Z těch časů Emano'lipastindin si lidé odnáší památku a lék, totiž Lipä – Spánek.
92.30
Spánek hojí duši a omlazuje tělo, je jako hojivá voda pramene Tildoronu. Spánek zůstal lidem jako mocný dar, co léčí rány krvácející duše.
92.31
Takovým spánkem, jakým Emani v těch dobách usnuli, již poté nikdo nesnil.
92.32
Však zlý a rozsáhlý čin Sirdiho nebyl zapomenut. V časech Emano'lipastindin byl hněv Tildo na Sirdiho mocný a nesmírný, jako jiný už nikdy nebyl a ani předtím.
92.33
Sveřepým a nelítostným hlasem, pevným v základech, Tildo svolávali k sobě zástupy věrných bojovníků dobra a čistoty.
92.34
Velký vztek s nimi byl, když do zlata, stříbra a rudých odstínů barvili své zbroje, ve chvílích, kdy mocní hrdinové těch dob na své čela brali třpytné helmice, hotovi do smrtící bitvy.
92.35
Čas spravedlivé odplaty se přiblížil.
Ogulda'finli'mandiyë
O prvním tažení proti Sirdimu a hořkém návratu
93.1
V těch časech Sirdi ucítil velký strach, ale skryl ho ve svém nitru.
93.2
Neboť Sirdi se velice obával hněvné odplaty Tildo a jiných Vasë, za své zlé činy, které považoval za spravedlivé.
93.3
I měl věru důvod, neboť v Jednozemi, Jinozemi i dalších místech Naulu spojovaly se síly světla a dobra, a v ohních kuly se svaté meče; o čemž Sirdiho zpravovali jeho zvědové.
93.4
Tehdy Sirdi odešel do vyhnanství až na východ Naulu, kde sobě uzmul pouště, kamenité pláně a nehostinné pustiny.
93.5
Na prostých lodích ho následovaly jeho láje potvor a smečky padlých zvířat a též první ze skřetů, kteří vždy poslušně naslouchali Sirdiho hlasu.
93.6
Také Sorpü a velcí netopýři přenášeli Sirdiho pomocníky do jeho nového útočiště.
93.7
Dokonce i někteří lidé, nyní již otroci nebo potemnělí služebníci hlasu Zla, se nyní plavili do nových zemí.
93.8
Zde totiž, ačkoliv na místě pustém, Sirdi nemusel tratit čas půtkami o nové území a namísto toho hned počal budovati velké bojiště.
93.9
Žádný z jeho synů a dcer se nehodil pro správu takového díla a ani nebyli výteční stavitelé, ale jeden z jeho Alnë, Fütomrak, jenž je synem Retüstikona, Pána utrpení, se ukázal býti schopným generálem i vládcem.
93.10
Jemu Sirdi předal vládu nad vznikajícím dílem a sám se na dlouhý čas skryl před světem – a počal shromažďovat velká kouzla.
93.11
A hle! Fütomrak vystavěl pro svého pána pevnost takovou, že také nikdy poté nebylo již takového díla na Naulu a nikdy předtím, ačkoliv to dílo bylo zlé.
93.12
Na dalekém východě, na pláních Utospandë, v horách Gondamo a na pobřeží Západní Divnozemě nechal vystavět tábory a věže, velké pevnosti a podzemní prostory, žaláře a křivulné sály.
93.13
Tak se všecek opevnil a se svými služebníky obezdil, že tomu místu se říkalo Darmondisir či Maräni'sirdoyinë.
93.14
Mnoho dní by bylo potřeba, aby pták byť jen přeletěl nad vší tou pevností. Sedmimocné valy z navršených balvanů a hradby skládané tam stály, vysoké, chatrné věže, narychlo budované a nespočet prostých doupat a jam pro otroky Sirdiho, které namnožil jako ubohé králíky.
93.15
Ba celé jezero bylo přineseno pomocí práce nevolníků, obrů a za pomocí čar a tisíce tisíců stromů bylo vykořeněno, aby na obřích vorech připlulo pro potřeby staveb.
93.16
A něm, v bahnité vodě se množily odporní mloci po sta tisících, aby nakrmili Sirdiho vojsko.
93.17
A běda! Ač to bylo nezvyklé, také Kansoruyli Owolarinë se zde usídlili, snad jako protizávaží na váhách Mocností, jež se shromažďovaly na druhé straně světa.
93.18
Jejich místo bylo ve středu Darmondisiru a tam stál jejich tmou zahalený tábor, ze kterého se nesl halasný nářek utrpení a bolesti.
93.19
Tu Sirdi vyšel a byl pyšný na své dílo a jmenoval Fütomraka svým synem, ačkoliv tomu tak nebylo.
93.20
Shromáždil pak k sobě mnoho služebníků, pakostů a drabantů, a láje ty byly nespočetné. Nikdy poté již nebylo shromážděno tolik zlých tvorů na jedné straně.
93.21
Zlo je sytilo a maso otroků, obludné nečisté rostliny a zplozenci hlubin, pichlavé rostliny pouštní a mloci hnijící, prasata pokroucená a chomáče plísní nasáklé krví; taková byla jejich strava.
93.22
A tu, na druhé straně Naulu, jakoby se krajiny pročistily, náhle zmizely zlé nestvůry z lesů a pustin, i čarodějnice podlé odešly a odplazily se podivnosti odporné z kanálů pod městy.
93.23
Ti však mířili k Sirdimu.
93.24
Někteří vládcové těch krajin pak jásali a mohutně slavili vítězství nad zlem, ač nerozuměli, co se vlastně chystá.
93.25
Proto také mnozí váhali, když Tildo s Vasë shromažďovali své voje.
93.26
Však pro velká božstva radovánky skončily, i moudří Tildo, Vasë i Alnë sešli se kolem Astalonu Alfagnomu, zářícího trůnu Hidrandëho.
93.27
Tu pravil Hidrandë: „Ač bratr náš, je jiný. Ač dáno od Mirondë, k neuvěření. Ač jsem spravedlivý, nikoliv nekonečný v trpělivosti. To jsou mé myšlenky o Sirdim a o mě a všech Tildo, Vasë a manících veškerých, co jich na Naulu jest. Zrodili jsme naše milované, Emani, aby kvetli jako vzácný květ, plný barev a šťávy.
93.28
Ale Sirdi zničil naši zahradu, plnou jiných úžasných výtvorů. A ničil ji od počátku a my jsme museli jeho jho snášet jako slepí mezci, ačkoliv jsme dokázali mnohé jeho rány a jizvy proměnit v pestré květiny. Za to ho jmenuji Gagandoyl a budiž na věky proklet.
93.29
Nyní slyším velké zvěsti, zaslechl jsem zvonění mečů a štítů a halasné modlitby volající po odplatě, ano, slyšel jsem prosby velkých hrdinů, aby povstala moc Sirdimu rovná, ale světlem planoucí! Ze své moci shromáždím z koutů všelikých tvorstvo Naulské, aby ve velké bitvě Sirdiho přemohlo a překonalo! Nechť započne válka bohů!“
93.30
Tak bylo voláno bezpočet tvorů Naulu a mnoho jich bylo, až oči přecházely a sto velkolepých měst by je nedokázalo pojmout.
93.31
Zdá se však, že teprve teď všichni dychtili spojit se pod jednu korouhev, pod jeden prapor, který by nebyl z nízkého původu, ani by nebyl z nějakého panství jiného než nejvznešenějšího.
93.32
Tildo povolali své syny a dcery, mocné Vasë a ti zase svoje, Alnë. Přišli Lepostiriyon, Oyöli, též Wotörmi z hor, Fäliyë zbylí, někteří z Alnarti’melëra, Sëli nespočetní, Lükasëli mohutně vyzbrojení a dokonce i někteří z Kanmiluyli Owolarinë.
93.33
Jen Emani chyběli, až na výjimečné hrdiny, neboť Awëlka Pochodeň, Yäkos Hraničář, Manatär Ochranitel, Latina Překrásná i Dëcen Světakrok se přidali na stranu Tildo v této božské válce.
93.34
Pod bílými praporci chystali se k bojování.
93.35
Uplynula léta, než se obě strany připravily, než věže a lodě byly vystavěny, než povstala vojska ve zbroji, než přehršle kouzel byly směstnány, než hrdinové obou stran utužili svoje družiny.
93.36
O těch časech a velkých činech, jež ještě přijdou, slovutných, pěje slovem epická báseň Sirdin'akwantori, jež je velkým, samostatným dílem. Dále je jen hrubý výtah toho, co je v ní obsaženo.
93.37
Z vůle Tildo, ze západních světadílů, pak vyplulo stokrát tisíc lodí, bílých, zlatých a mramorových, plných vojsk. Třpytně se rozrážely vlny, když na širém moři armáda ta plula ku Divnozemi.
93.38
A sám Hidrandë plul na zlaté lodi na špici výpravy, Osqaldin opět stanul pevně jemu po boku a sveřepě třímal svou hůl, po druhém boku pak Niyenult, oděnou ve žhnoucí zbroji, kladivo Kolador znovu připravené k boji.
93.39
A velký strach dopadl na osazenstvo Západní Divnozemě, neboť světlé vojsko zářilo svou spravedlností jako vycházející slunce, jež připlouvalo od západu.
93.40
Ale Sirdi uvolnil největší kouzla, která dlouho ve svých křivulných sálech mísil a spojil čáry Likintiyannon i Vnějšího světa, aby připravil zrádnou past.
93.41
A Holkron tam pomáhal, i synové a dcery Sirdiho, i Sirdiho černí červi a jiné nestvůry z hlubin země – nesmírné čáry s nimi byly, až se celý svět třásl.
93.42
Když byla armáda světla již na půl cesty mezi západními světadíly a Divnozemí, nechal Sirdi vyrůst z kouzel a barev velké pohoří, totiž Ogulda'finli'mandiyë, Hory beznaděje, jak byly potom známy.
93.43
A táhlo se to pohoří, ač nebylo podstatou z hor, od nekonečna na severu až po nekonečno na jihu a vysokost těch hor byla taková, že žádný pták je nemohl přeletět a ani žádný z Huna Lepostiriyon.
93.44
Nebylo ani možné horstvo to podlézt a zavrtat se do něj, taková byla jeho pevnost.
93.45
Za mocného třesení země se ty hory vynořily a celý Naul se chvěl, láva tryskala a zuřivé bouře běsnily, moře se v těch místech vařila a sama země naříkala.
93.46
Když Ogulda'finli'mandiyë povstaly, poničily zároveň mnoho lodí plující armády a také mnoho se z nich potopilo. Modrá moře se zabarvila krví a po staletích hladu se hlubinné potvory nasytily.
93.47
Zoufali si všichni, kdo za pomstou pluli a podle toho naříkání hory dostaly své jméno.
93.48
I navrátila se vojska zpět.
93.49
V té chvíli naděje pohasla a mnoho z velkých armád bylo rozptýleno zpět do svých domovů, a ačkoliv se znovu měli sjednotit, mnozí tak již neučinili.
93.50
To bylo mistrnou a prokletou ránou zaťatou Sirdiho zlou vůlí do jednoty světlých vojsk.
93.51
Ale sám Sirdi ztratil většinu svých mocných a dlouho připravovaných kouzel a tehdy byl zesláblý. Jeho armády však stály v plné síle.
