Horünen
Vládce stepí a květin a říše jeho, též jeho podivní služebníci
51.1
Horünen je plachý Vládce, ale jeho síla nezměrná, leč skrytá. Nezjevuje se maníkům, leda by viděli jen trs trávy nad nekonečným mořem stébel, která se táhnou od obzoru ku obzoru na pláních Tuylayfanských.
51.2
Kdo by ho chtěl odhalit, musel by prohlédnout mnoho jeho podob, od hnědého koně, přes šedou lasici, po závan ledového větru na svěží pláni, či snad plachou myšku, sedící na špici stromu vprostřed louky.
51.3
Je to Vládce všech stepí, trav, motýlů a květin, koní a ovcí pasoucích se na žírných rovinách. Rovněž se stará o mnohé čarovné byliny a plazivé kořeny.
51.4
Pod jeho rukama a sladkým dechem se daří i všeliké drobotině a včelstvům, jakožto i barevným broučiskům zářícím pod sluncem.
51.5
Ba i některé z prastarých Travnin se sklonily pod jeho vládou, neboť si ho hluboce váží.
51.6
Putuje-li někdy Horünen do Tildoronu, odívá se do jednoduchého hnědého přehozu, opásaného slaměným motouzem.
51.7
Na hlavě pak nosí klobouk spletený z travin a k tomu po zemi za sebou táhne čtvero copů, dva z vousů upletených a dva ze svých vlasů.
51.8
Ty copy se jmenují Dohondü a jsou bohatě zdobeny květinami a pestrobarevnými motýly.
51.9
Horünen miluje květy a něžnýma rukama rozhání příkrov mrazivého sněhu, aby dal vyniknout složitým tvarům květů skrytých bylin.
51.10
Sněženky, bledule, hořce a ocúny jsou jeho nejoblíbenější, ale tím nekončí jeho dobrá vůle. Stejně tak svou rukou žehná především těm bylinám, netřeskům, kameničkám, rozrazilům a mrazodějkám, jež rostou v krutém světě vysokých skal a ztěžka se drží při životě v nemilosrdném království vnějších hor.
51.11
Samotní Wotörmi, neporazitelní Horalé, pro Horünena našli pochopení, neboť on si váží všeho živého a svobodného. Pak odpřisáhli ochranu některých ze svatých bylin, rostoucích na horách.
51.12
Nejskvělejším rodům květin Horünen propůjčil život v pohybu a stvořil z nich Kalfanu'linko'manti – motýly. Jako kněžíci rostlinní přelétávají od květiny ke květině, milují se s nimi a žehnají každé z nich, jak si vždy přál jejich stvořitel.
51.13
Jsou poslové lásky a štěstí, milující slunce a svobodu, něžní a nikdy neublíží. Jejich těla jsou křehká a snadno zranitelná a nemají obrany, leda páru zdobných křídel. Kdo nechce Vládce stepí pohněvat, nechť dobře zváží, jakého motýla se bude dotýkat; nikdy však motýlu nesmí ublížit.
51.14
Králem motýlů je pak Demti'anal'horünastinen, který sídlí v Jinozemi, na arcilouce Onwëti. Kdo na tu louku bez svolení Horünena samotného pohlédne, oslepne. Kdo na ní přec vstoupí, změněn bude v žížalu odpornou. Kdo z Onwëti květinu utrhne, zemře a duše jeho nikdy nedosáhne Háje soudného.
51.15
Horünen má pět věrných služebníků, kteří s ním jsou již odpradávna a vždy jsou poblíž, když zavolá. Jsou starší nežli on a milují Horünena pro jeho klid a lásku ke kráse. Dlouho hledali patrona, který by jim dal smysl konání a věrnosti, jako zažívali za starých časů.
51.16
Jsou to prastaří tvorové Pen, Kalum, Humtago, Asli a Asosto. Říká se jim také Wen'enamla'oläni, Patero druhů ochránců nebo také Silkisiyë'olomtiri, Hnědá družina. Jejich podoba je různá, ale často vystupují jako pět lesklých hnědých ořů či pět oslů s ptačí hlavou.
51.17
Jsou rychlí jako vítr, avšak i oni musí po světě cestovat. Jejich stravou jsou chutné kořeny a plody stepních bylin a jejich moc je starší než Tildo.
51.18
A nejsou věru sami, neboť mírné povaze Horünenově se poklonili i další mocní tvorové, kteří se poté usadili v pláních a naslouchají Horünenovým kázáním.
51.19
Je to též Palah, Duch ořů, který se stal ochráncem koní na stepích, jakož i Hramt, Ovčí mudrc, jenž Horünenova kázání pečlivě zapisuje.
51.20
Do služeb stepí se dal také Elwatnurat, Prakořen stepní, jenž učí všechny čisté a toho umění hodné bytosti, kterak využívat čarovnou sílu bylin.
51.21
Čtveřice zvířat se s Horünenem objevila na Naulu.
51.22
Světle zelený drop, se dvěma hlavami. To on poté doprovázel Horünena, pokud se blížily božské slavnosti a svým zeleným svitem přikrášloval okolí. Zove se Owatipün.
51.23
Poté přišel na zem také Onölwan, jenž se stal králem koní. Jeho rádce byl Palah.
51.24
Onölwan je bujný a spásá jen čarovné byliny, též dokáže běžet bez ustání a jeho zrak dohlédne až za obzor.
51.25
Stvořena byla také medově zlatá včela, jež sídlí v Horünenově klobouku a každým rokem zplodí jednu slovutnou dceru. Ta pak vytvoří velkolepý úl na vybraném místě na Naulu. Ta včela se zove Kolmikë.
51.26
Poslední se objevila bronzová žížala, se třemi zlatými ocasy, která zplodila mnoho potomstva, ale pouze ti nejpřímější z předků ještě požívají dávného kouzla, totiž možnosti uspávat maníky na pohled.
51.27
A takový je symbol Horünena Farkilë, totiž slavná brána květinová, stojící na rovné pláni a nad ní dvě hlavy ořů, s jasnýma očima. Po boku jsou dva plné, zralé klasy. Na pláních se skví dvojice posvátných bylin a léčivých květin. Nad tím vším okřídlené slunce, jako Slöynan a Fö.
51.28
Chrámy Horünen nevyžaduje, ale jsou-li někde vhodné, pak rád uvidí uprostřed louky či planiny vztyčený kámen a okolo množství barevných květin, z mnoha druhů. Na ty ať nikdo nešlape a ke kameni se tedy nikdo nepřibližuje.
51.29
Obětinou mu jsou toliko slova modliteb nebo drobné dobré skutky, v jeho jménu. Nevyžaduje žádných předmětů a krev prolitá v jeho jméně by ho rozmrzela.
51.30
Modlitba pro něj je nehlasná, se rty nehybnými, toliko v duchu a nejlepší čas pro ni je po probuzení prosebníka.


Falüfa'anmindë
Příběh o pýše a pádu nejkrásnějších z květin; vznik hub
52.1
V rozpuku Naulu rozhodl se tehdy Horünen, že pro slávu světa, pro potěchu očí mnohých a pro velké uznání, postaví překrásné dílo.
52.2
Měl na mysli Nämal'fö'taylkon, Slavobránu sluneční.
52.3
A měla být postavena ze tří částí, hutného spodku, vzdušného prostředku a barevné brány.
52.4
Tak nakázal Horünen služebníkům svým, taktéž Palahovi, Hramtovi, Elwatnuratovi, Hnědé družině i svým synům a dcerám, aby všichni důležití a velmi schopní tvorové té stavbě nablízku byli.
52.5
Velkolepé dílo vzniklo a dosud trvá. Na východním konci světa, na horách Wümass, nad krajem Ariyeccti, vyrostla slavobrána, sahající až k nebesům.
52.6
A snad proto ji nechal utvořit tak daleko, aby nikdo nerušil její klid a snad proto tak zvolil, neboť naslouchal pokynům svých věrných rádců. Neboť místo předtím bylo pusté a mohlo se nyní skvět nádherou.
52.7
Ta brána sestávala ze zelených a černých kořenů vespodu, které obalovaly popraskané skály a vyrůstaly jako nesmírný sloup. A ještě více vespodu, černý mramor se nořil ze dna tmavého jezera, kde nežily žádné ryby.
52.8
Vprostřed díla pak ležely listy a stonky, a propletené byly tak, že tvořily cesty a brány. Plazili se v nich zeměplazové rozliční a bzučelo v nich jako ve velkém úlu, který není možné zrakem obsáhnout.
52.9
A konečně nahoře, kam nedohlédl nikdo ze země a ani žádný pták nemohl nikdy doletět, tam vyrostla brána, okrouhlá, barevná a krásná.
52.10
Myriády květů, velkých i malých, tam pro slávu Tildo a Ivarinden kvetlo neuvěřitelnými barvami a některé z těch barev viděli jen Lepostiriyon nebo Samulgon.
52.11
Byly mezi květinami i Falüfa'anmindë. Nejslavnější a nejnádhernější mezi všemi bylinami se skvěly, a jejich krása zářila do světa jako prudký paprsek.
52.12
Však také pyšné byly a neváhaly zastiňovat méněcenné. Neurvale o jiných hovořily a jejich srdce by mohla mít i více dobrotivosti, jak by jejich krása napovídala, leč nebylo tomu tak.
52.13
Pýcha je zaslepila.
52.14
Horünen byl moudrý, i když nesmělý a málo s jinými promlouval. Ale chtěl zachovat vznešenost prastarých časů a za to ho velmi nenáviděl Sirdi. Jemnou pokorou ke všem dílům bojoval proti hrubému násilí zlých mocností.
52.15
A ponejprve zakazoval maníkům jiným, aby na tu krásu popatřili a uzavřel kraj Ariyeccti, stejně jako kraj Golenka, Wonayessu a horstva Hala'ssmörg.
52.16
Později však pochopil, že to dílo je ku potěše všech a zrušil své zákazy, a navrátil se ke své mysli plné svobody.
52.17
Ale nebylo dáno klidu těm všem, co bránu tvořili a obývali.
52.18
Každého rána Fö se Slöynanem prolétal Nämal'fö'taylkon a žasl, i když to bylo podivné, neboť jeho mysl byla určena jen pro Slöynan. Tak skvostnou nádherou Slavobrána byla.
52.19
I tu Falüfa'anmindë vykvetly do obrovité velikosti a svými oddenky sahaly výše a výš, nebály se totiž žáru a ohně, jak jiné byliny.
52.20
Posedl je nápad nechat se svézt na křídle Fö a obletět celou zemi. Jak by potom z výše shlížely na maníky, a dokonce i Tildo by stanuli pod nimi, i celý svět by viděl v paprscích slunce i barvy květin, i jejich nesmírnou nádheru.
52.21
Neboť brána byla nejkrásnější na světě a květiny ty se cítily být vyvolené mezi ostatními, až pozapomněli skromnosti maníka na světě.
52.22
Pýcha neutichající hnala Falüfa'anmindë výše, až se skutečně dotkly svými květy bájného Fö. A předháněly se, která bude výše a která z bylin dosáhne větší slávy. Ale jak se dotýkaly, planuly plamenem a ten je stravoval a vysušoval, takže padaly jako popelavé snítky dolů k zemi.
52.23
Tu polekal se velmi prastarý pták a divže nepustil Slöynan, který zahořel krutým plamenem. Obrátil se a po mnoho dní zůstal schován pod Likintiyannon, ve věčném chladu a s pohasínajícím Slöynanem v pařátu.
52.24
A nebyl ani ve svém loži a Hidrandë byl zkroušen, neboť nevěděl, žije-li Fö ještě, a zda nenastal konec všech dní.
52.25
Zděsili se všichni Tildo a na zemi zavládl strach. Stín a tma se rychle zmocnily nového světa a všichni se krčili v hrůze.
52.26
Obávali se totiž, že svět přišel ke svému konci, když sluneční pochodeň se toho rána nezjevila, jak ostatně bylo již dávno předpovězeno.
52.27
Ten čas se nazývá Gor'ütan'dondi a tehdy Tma získala vládu nad světlem, poprvé od stvoření Slöynanu a stanovení svatého úkolu Fö.
52.28
Dokonce se Tma spojila s Linor'sitorganto a vnikli tři Temní netvorové, zvaní Ogölu'gürnastë.
52.29
Jejich síla byla nesmírná a plnili duše Tildo zmrzačující hrůzou, stejně jako všechny Lepostiriyon, které dokázali poničit pouhým pohledem.
52.30
Naštěstí později, kdy Fö se Slöynanem znovu zavládli, Ogölu'gürnastë usnuli a znovu se již neprobudí, snad až na konci všech dní.
52.31
A nikdy více nebyl Horünen tak rozezlen, když s brunátnou svou tváří křikl na poddané:
52.32
„Proklínám vás, Falüfa'anmindë a přeji vám trest, který jste si sami vytvořili. Ba víc, pravím, že se nikdy nevrátíte na Nämal'fö'taylkon, nikdy nespočinete jinde než v temných koutech, a ani na té nejubožejší louce nenajdete klidu. Navždy se totiž budete štítit slunce a zraky vám bude vypalovat, abyste se ho bály. Baltugon vás nazývám a má zlost zemře s vámi.“
52.33
Tak zapadly Falüfa'anmindë do vlhkých a tmavých hvozdů a do jeskyň i do roklí a v bázni se krčili a hrabali do země.
52.34
Zatass se stala jejich mrzkým přítelem a trápila, i trýznila je velice.
52.35
Sužovala je bolest ze žáru slunečního, a tak Baltugon lačně pily vodu, ale i vodu zlou, a bláto, i hlen. Nafoukly se a schovaly do stínů, sice pamatujíce na barvy a nádheru, ponejvíce samy ale jen začernalé, šedé a odporně nazelenalé jako místa, kde žijí.
52.36
Některé se očistily a ve své snaze odčinit pýchu, poskytovaly potravu, jiné však zůstaly plné zákeřného jedu, skrytého pod bledými barvami.
52.37
Jiné zase byly odporné, živíc se ve své ubohosti jen tlejícími zbytky a výkaly.
52.38
Tak vznikly Baltugon, houby a takové zůstaly už navěky, pykajíc za bezmeznou zpupnost.

Sïrdi
O Vládci zla, jeho čarovné výbavě a jeho počátcích
53.1
Tu přišel Sirdi a svět celý zasténal.
53.2
Zván byl mnoha názvy, neboť jeho jméno zaznívalo v nenávisti a zlobě, když lidé či trpaslíci trpěli a když Fäliyë či Sëli byli plni vzteku.
53.3
A takto se jevil, pokud kdo dokázal prozřít onu temnotu jeho obklopující. Malý i velký, zšíře i zdéli, jeho tvarem byl nestvůrný oblak, který zastíral jak Fö, tak nebesa, tak i duše kol sebe.
53.4
Ale vprostřed oblaku se jevila temná postava, jako Nesvětlo z hlubin prázdna a stíny ta postava vrhala všude kolem.
53.5
A podivný zápach osudu kolem něj byl, takže cítili všichni jeho zlou vůli a nemohli již couvnout před smrtí.
53.6
Drásali svou duši, i svoje tělo poté, aby padlí byli a činili tak vlastními pařáty, ačkoliv vůle byla Sirdiho.
53.7
A kdo zemře touto smrtí, příliš blízko k Sirdimu, jeho duše nikdy nevstoupí do sfér, nýbrž změní se v černý přízrak, lačnící po smrti druhých. Takovým nešťastníkům, služebníkům zla, se pak říká Slör'warindë.
53.8
Sirdi je obut v ocelové boty, které se zovou Motgor, černé a na dotek smrtící. A jedním dupnutím Sirdi může rozevřít propast, druhým pak zahubit byť jen zaslechlým skřípotem.
53.9
Nad nimi mocná zbroj z temnoty, oceli a smutku, tisíckrát kalená v krvi bezbožných, nesoucí kruté jméno Sowasiron.
53.10
Opásán je pak Svíravým opaskem, který je rudý až dočerna a nese s sebou velkou sílu, ale také bolest. Ta ukrutná věc se zove Klöru.
53.11
Okolo toho opasku je na svižný povel připraveno desatero Galah'rödi, Legendárních přízraků, které pochází od samotného Firdi a Sirdimu pozorně naslouchají.
53.12
Pak položený na šíji se Sirdimu skví Sewonron, Přívěs ponurosti, vládnoucí mocí nad tmou a beznadějí.
53.13
A hle – v ruce pravé Sirdi drží strašlivý meč jak nebezpečný pařát horstev, mrazivý, pálící i žíravý zároveň. Jeho jméno zní Göm'wak. Úder té zbraně působí jako nesmírný výbuch všech sil, kterým dokáže zranit i samotná božstva.
53.14
V levé ruce pak Sirdi třímá mocný plochý štít, s ostny stvořenými v Yastawäyintë, a ten štít je vidět, jen když je dostatečně krvavý. Nese název Kolfodis.
53.15
Však přilba je ještě ukrutnější. Sogmön je její jméno a stačí ho jen vyslovit, aby tvorové i přízrační kameněli a nebylo jim pomoci. A zpoza té přílby žhnou nestvůrné oči, do kterých nemůže nikdo pohlédnout.
53.16
Pak nade vším se vznáší prokletý oblak, neboť Sirdiho dech je otravný jed.
53.17
Sám Sirdi nechal sobě stavět mnohé veliké stavby, ale vždy ohyzdné nebo děsuplné. Nikdy se v nich však neusadil nadlouho, neboť zlá a bolestiplná mysl ho hnala po světě jako bouře.
53.18
Na těch stavbách se vždy tisíce otroků upracovalo k smrti a jejich těla byla vestavěna do zdí a sloupů. Některé jejich duše dlí nedaleko, neboť ne vždy se dostaly přes sedmero sfér do poklidného háje Loynalë. Nářek těch duší je slyšet do ticha opuštěných tvrzí.
53.19
Tak vzniklo i hrozné místo, totiž Rak'hantömirë, Kobky sloupoví. Na jižním úpatí pohoří Arcilského byly zbudovány mocné žaláře, kde se vařily duše s těly, aby povstali mnozí potvorové a netvoři, Sirdiho zplozenci.
53.20
Ta místa však byla opuštěna, jak souzeno Sirdimu, ale žila dál vlastním osudem. Později místu vládl Alnë Horozmän, který velmi sužoval kraje Rimbasour, Horwar i Inwar.
53.21
A hle! I Sirdiho účasti ve světě jsou v úradcích Mirondë a nemůže tomu být jinak. Snad svět sám potřebuje vždy vlka, i zajíce, neb jeden požírá a druhý je huben. Pakliže k záhubě jich moc nezbývá, sám požírač taktéž zahyne.
53.22
Se Sirdim, prokletým, sešla na zemi trojice proklatců, divých zvířat, která se pak nechala hníst Sirdiho pařátem, až z jejich spojení, nečistého a pokřiveného, vznikly různé jiné potvory, strašila nestvůrná a zvířecí polobozi, v hnijících močálech, temných jeskyních a znesvěcených vyschlých hrobkách.
53.23
Strašlivý byl černý červ, jenž na hlavě nesl mocnou rudou korunu a jeho síla byla ohromující. Jeho slabinou bylo světlo Slöynanu, a tedy již brzy poté zalezl do velkých podzemních prostor Naulu. Jeho jméno je Agrütor.
53.24
Agrütora se obávali všichni hrdinové a Sirdi ho posílal proti nejschopnějším z řad jeho nepřátel. Naštěstí takových Sirdiho černých červů nebylo nikdy mnoho.
53.25
Druhá pak byla nestvůrná černá a zlatá moucha, ze které crčela zelená esence chorob. Neměla křídel, ale sedmero chapadel. Ta dala vzniknout mnoha drobným, krvesajným potvorám zemským. Ta moucha zove Zagrasorp.
53.26
Třetí byla třásnitá devítihlavá ryba, šedé a mdlé barvy, jež se sytila prameny a polykala je, až celé zmizely v jejím odpudivém břichu, až docela zanikly. Ta ryba nese jméno Godziy.
53.27
A takový je symbol Sirdiho Alostë, totiž prostý a hrůzný, ačkoliv se nezdá býti pro toho, na něhož nikdy nedopadl prastaré hrůzy stín.
53.28
Na šeré vlajce je černá kost z nohy lidské, zlomená v půli, s ostrými střepy a vlajka ta je zakončena jedenácti cípy, jelikož jedenáctero je Sirdiho bratrů a sester, jež mu brání ve vládě nad světem.
53.29
Hle! Tu pokorní služebníci jeho se k němu modlí na sedmero způsobů, bijíce se do slabin důtkami. Pijí krev svých blízkých a krev zabitých, i černou barvou špiní zelené listoví či kalem znesvěcují modrou vodu.
53.30
Vždy je čas na takovou odpornou modlitbu, ale největší moc má za bezměsíčné noci, kdy jsou nestvůry Zla nejsilnější.
53.31
Ani chrámy, a ani modlitby Sirdimu nejsou hodny té cti býti popsány v této knize a proto budeme ušetřeni těch ohavných vyprávění.


Sïrdiho příchod
Příchod posledního z Vládců na zem, a bědy s tím spojené
54.1
A přišel Sirdi jako velká bouře, za zvuku ryčících trub, a za rachotu a v dýmu, jeho hlas duněl celým světem, ač nikdy poté již tolik nehlučel.
54.2
Veliký nesvatý oheň s ním planul, i země se chvěla a kámen se drolil.
54.3
Z temnot vnějšího světa dorazil Sirdi jako poslední a poslední též bylo jeho jméno mezi Tildo, a nechť to tak i zůstane.
54.4
Nehodno je též vyjmenování jeho jmen, ač skřeti, potvorové a strašidla všeliká jich navymýšleli desítky.
54.5
Svým drápem ryl zemi a štěpil hory a pod jeho dechem se vařila jezera, až žádná nebyla.
54.6
Neboť tak se stalo, že přišel vprostřed všeho velkého snažení, které Tildo na Naulu pořádali. A utnul radost a vnesl strach.
54.7
Zlatý smích ustal a chechot služebníků jeho se rozlehl v údolích, i skřeky, škleby a zápachy všeliké vydávali.
54.8
Sám Hidrandë to netušil, ačkoliv je moudrý, a v těch časech teprve poznával svět. A Osqaldin to neprozradil, ač to jistě věděl.
54.9
I pod botami Motgor padaly Fäliyë i Lepostiriyon. Pod šlépějemi se trhala horstva a vznikaly nečisté propasti plné odporných děr a stoupajících záhubných par.
54.10
Mečem rozséval temnotu kol sebe a zvířata i tvorové zmírali ve zběsilosti, beznadějí a snahou ublížit sobě i druhým.
54.11
A věru tak činili, zaslepeni v myslích, duše vyprahlé a neústupně sveřepí, když ani tryskající krev nemohla utišit jejich běsnění.
54.12
Taková je moc Sirdiho, jenž podědil od Firdi, ohavného.
54.13
Tu vystoupil proti němu Hidrandë, chladně neústupného Osqaldina po pravici a planoucí Niyenult po levici.
54.14
V ten čas Osqaldin stanul pevně a sveřepě třímal svou hůl, tváří pak hleděl směle, jako by v tu chvíli měl dar zraku, navždy mu odepřený.
54.15
Niyenult odložila štětec a oděla se žhnoucí zbrojí, hotova do bitvy. V ruce též třímala velké kladivo, Kolador, z planoucího kovu, a byl v něm ukryt spravedlivý vztek. Jen dvakrát v dějinách byla Niyenult takto připravena k boji.
54.16
Velký hněv byl s nimi, ale zdušený, neboť Sirdi byl vskutku jejich bratr.
54.17
A Vládce Vládců pravil:
54.18
„Alostë, Alostë! Co činíš našemu světu, tvému světu! Proč pokorně neschýlíš svou hlavu před osudem od Mirondë, přes věky skrze Ivarinden, našimi předky daným! Trýznit tuto zemi takto pustě a bez plodné tvorby tě nenecháme, ač jsi náš bratr. A věru, takového bratra bych odvrhnul, pokračoval-li bys takto dále. Krása je připoutána ke světu jako jeho svatá povinnost, a my jsme byli povoláni jako udržovatelé, nikoliv ničitelé či tvořitelé. Zastav se a vrať se do svých říší!“
54.19
Tu Sirdi odvětil:
54.20
„A bratře, bratře! Neboť takovým skutečně jsi a neměl by ses za to stydět. Tedy i z toho důvodu já nyní jsem ve své říši, jako ty jsi ve své a předkové naši nám tento svět nerozdělili, jak se dělí placka spratkům, nýbrž nám duše vykovali podle svých úsudků. Sám sobě zvolím místo, které bude mé, kde vládnout budu, byť by to byla vaše zahrada posvátná. Díla vaše poupravím a krásu vaši zohyzdím, k obrazu ještě velkolepějšímu. Neodejdu!“
54.21
A neučinili tehdy Vládci nic, ale snad také proto, že plně nechápali úradky Mirondë, též se jich báli.
54.22
A říká se, že Sirdi se také zalekl, světa doposud neznalý, že se proti němu postavilo hned několik, přinejmenším podobně mocných Vládců. Ustoupil ponejprve trochu stranou a možná tím krokem dal ostatním naději, že zlo si vybere pouze malou daň.
54.23
Takový byl Sirdi ve své zlobě a nenávisti, nejmocnější ze zla na Naulu.
54.24
Vždy přišel, aby pobořil, znečistil a rozvrátil díla, která mnohou pílí ostatní Tildo ve svých snahách vytvářeli.
54.25
Ale nebylo zbytí, než proti zlu bojovat prací a pílí, nezdolnou vytrvalostí.
54.26
I teď pohleďte – zde je Huniyan'awanta'lenëwan, totiž Třetí ze základů světa, a to je Věčná robota, která dává světu tvar.
54.27
V tom mocném zákoně, pocházejícím z pravidel Jsoucna, je řečeno, že každý tvor, ať již je z rodu božstev nebo je ten nejmenší z patvorů plazících se blátě, musí pracovat rukou a nohou svou, jazykem a myslí svojí, aby byl sám sebou a podržel si své místo na Naulu.
54.28
Prací jsou tak tvořená díla malá, běžná, rychle zanikající, ale krásná, dobrá a jsou to ta, jež tvoří základ všech velkých věcí, jako cihly tvoří základ mocné pevnosti.
54.29
Pak teprve jsou tvořena díla nesmírná, jež se tyčí nad zemí jako koruny svátostí a jako mocné klenoty snah.
54.30
Přetrvávají dlouho, přes životy svých stvořitelů, některé na celé věky, a některá až do časů, když svět již nebude.
54.31
Ač skrz naskrz zlý, přeci se k němu mnozí rádi přidávali, k Sirdimu Alostë. Dokázal totiž mluvit mocným hlasem, krutým a panovačným. V tom hlase byl na roveň moudrému Hidrandëmu, avšak nepozastavoval se nad řádem světa, což mu dávalo moc a napínalo plachty zkázy.
54.32
Tak k sobě přivolával silné služebníky, jimž sliboval a daroval, co nebylo jeho, neboť lež proudila z jeho srdce mocným pramenem.
54.33
Však mnoho poddaných také hrozbou připoutal, neboť v té byl mistrem. Hrůzu a strach v něm Ivarinden ponechali v ryzí podobě.
54.34
Praví se, že po dlouhém čase, kdy Naul byl pozvolna poznáván, sešel se na ukrytém místě Hidrandë s Osqaldinem, a snad i na té poradě byla Loynalë.
54.35
Zde rokovali, tak, aby nebylo nižádných svědků, zda by neměli povolati, již nyní, mocného Molhona.
54.36
Neboť s příchodem Sirdiho byl pořádek věcí na Naulu ve velkém ohrožení.
54.37
Ale Osqaldin pravil:
54.38
„Ani kdyby se sešli všichni Tildo, i Vasë naši, kolik jich ke dnešku je, stěží můžeme odhalit skutečný záměr úradků Mirondë. Molhonovy úkoly jsou jiné, nikoliv ku zkáze Sirdiho. Neboť v mých snech je mi dáno vidění, v němž je Sirdiho zkáza Molhonem jako ostrá břitva, jež se noří do pletiva pláště Tëy a krájí led Likintiyannon. Bojím se, že by tím skončil svět dříve, nežli tomu tak musí být.“
54.39
Vládci tehdy neučinili nic – i tak byl vytesán osud mnohých.


Uta'sürindë a Emonti'kumta'alindon
O dalších mocných bytostech vzniklých v jiných dobách; též příběh o Kumtakovi

55.1
Kde pluje velká Likintiyannon? Jaká jsou nebesa Tildoronu a kde končí tento svět? Kde se skrývají tajemství, která nemůže pochopit žádná z bytostí, jež žije na Naulu, a kam se uchylují ti, jejichž moc je nesmírná, jiného zrna než Tildo?
55.2
Hle! Uta'sürindë a Mekolta'nintikon, taková jsou jména náležící Vnějšímu světu.
55.3
V dobách, kdy se Jsoucno rozpadalo a Ulu a Aldo byli samojediní, již tehdy se v bouřích tvořilo bezčasé prázdno.
55.4
Samulgon jsou pak zváni ti, kteří obývají Uta'sürindë. Jsou jich tři rody, podle velkých časů, ve kterých vzešli.
55.5
Uganto'samulgon jsou nejstarší z Tvorů vnějšího světa. Přišli z velkého rozpadu na počátku časů a z prapůvodních zárodků vyrostli oni do podivných podob a podivných myslí. Nemohou vkročit na Naul a nikdo jim nerozumí.
55.6
Částí Uganto'samulgon a částí děti Ivarinden jsou Fastula'samulgon, Synové starých časů. Přemítají zcela jinak, než Tildo a jsou podobni spíše Ivarinden, ale jiným způsobem; a také jim chybí velká síla tvořit.
55.7
Samulga'anta'fingon jsou ti, kteří jsou vyhoštěni z Naulu a již po dlouhý čas přebývají mimo svět, takže zapomněli, jak žít uvnitř. Jejich duše bývají pokřivené a věru musí tomu tak být, aby přežili v tom prapodivném světě.
55.8
Ale častěji jsou pokřivení křivdou, nenávistí a závistí pro ty činy, které vedly k jejich vyhoštění. Cítí takové myšlenky i kvůli těm, kteří je násilím vyhostili.
55.9
Kdo se mimo svět dostane, toho ostatní trýzní a trápí nejdříve, než si všichni uvědomí, jaký poklad či jaký netvor z Naulu vystoupil.
55.10
Takový je příběh o Kumtakovi, Tarsuntirunovi a jak zaplatil cenu pravdy.
55.11
Kumtak byl duch vnějšího světa, svobodný ve svých rozhodnutích, pán nad Fandunem. Jeho tělem prorůstaly výhonky pozůstatku Času, který zanechal ve stopách Tëy a mnohá zákoutí jeho se plnila pohybem, jak zdědil po Jsoucnu.
55.12
Byl jeden z Uganto'samulgon a jeho podobu by bylo tak snadné popsat jako pokusit se vyjádřit naráz krásu všech oblaků nad pláněmi, odrazů slunce na moři a modrou barvu ve všech odstínech nad oparným lesem.
55.13
Kratochvílí i náplní života bývalo vždy pro Uganto'samulgon hledání Awa'andalindon, Velkého obrazu. Měli k tomu tito tvorové nejblíže, totiž shlíželi okem a naslouchali uchem z výše nad Naulem, či snad odspodu a ze stran, neboť je možné říci, že Naul je Vnějším světem obalen.
55.14
Awa'andalindon je velký cíl a jinými slovy by to bylo uzření samotného Jsoucna, a to není možné vidět. Mudrcové a myslitelé se tak snaží a zaplatí celý život, či líčství posmrtné, aby sepsali a poznali byť jen část.
55.15
Totiž nikdo jiný nezjistí, jak celý obraz vypadá, totiž jen Jsoucno samotné by se mohlo nad obraz povznésti a spatřit celý jako samo sebe. Ale maníci, ba i Tildo, či Ivarinden, či snad Bezejmenní, na které zapomněly všechny vzpomínky, ti všichni nemohou sami nad obraz vystoupit a shlédnout dolů.
55.16
Je každý v tom obraze, a kdy maníci nemoudří putují k nejzazším okrajům, aby poznali, co nikdo nezná, vzdalují se od druhých částí obrazu a vše jim uniká. Tu hloupí křičí, že už všechno znají, ale jejich oči tak daleko nedohlédnou a studem by se za hloupost svou měli pokrýti.
55.17
Je to totiž Panta'füsnaton, Nedosažení obrazu a je to Čtvrtý ze základů světa.
55.18
Do tohoto klamu upadl i Kumtak, Tarsuntirun. Velká touha se ho zmocnila poznat blíže svět, na který pohlížel a jehož barvy a pohyby se mu před očima míhaly jako neodolatelné mámení.
55.19
Uprosil po dlouhých letech jednu z Huna, totiž Imoro'äwi Rey Svišťmíru, jež pobývala chvíli na hranicích nebes Naulu, chvíli na pomezí Likintiyannon a Uta'sürindë.
55.20
Avšak než tu bránu, ten most prapodivný pro Kumtaka vytvořila, též za to něco žádala.
55.21
Nejprve musel Kumtak po sto, a ještě sto let k tomu pracovat a svůj čin si zasloužit. Sbíral prach rozptýlený z okamžiku rozpadu Jsoucna. Zrníčko po zrníčku plnil vědra stříbrných komnat, než nasbíral dostatek, aby zaplatil za vytvoření brány z Vnějšího světa.
55.22
A učinil tak velkou věc, neboť málokdo mohl nasbírati takové velké poklady, rozptýlené mimo svět a pak je přinésti na Naul, aby poté sloužily jako arcimocné přísady pro nejmistrnější z křivulníků.
55.23
Poté, v putování, poznal všechny kraje a rozprávěl s mnohými. Velké porozumění bylo jeho a Obrazu velký kus si prohlédl, neboť nezapomínal a vše mu ulpělo v jeho těle a jeho mysli. Také ohromné znalosti si přinesl z dávných časů, co nejsou na Naulu k doslechu.
55.24
Avšak v jeho myšlenkách byla černá díra, kterou nemohl vyplnit, a nesmírné úsilí ho stálo, byť jen přes okraj té jámy znalosti nalíti, aby jí vyplnil.
55.25
Postrádal totiž pocity, rozpoložení, nálady své duše a cítění krásné, zlobné i tísnící, které se stává tak velkou hybnou silou ostatních, i když ne všech tvorů na Naulu.
55.26
Nejmocnější ve vzteku byl Werkun, Král pravlků. Jeho zloba prýštila z nitra jako krutý proud a nešlo jí utéci, jak zběsile doháněla trestané. A po tom neznámém pocitu toužil Kumtak, ač netušil, že ne všechny věci je dobré přijímat.
55.27
A takto se ptal Werkuna: „Nauč mě, jak být zběsilým, abych poznal nepoznané, a já se ti odměním učením o věcech, které jsou mimo tento svět.“
55.28
Zavětřil Werkun velkou moc a magickou sílu, kterou Kumtak s sebou nesl a zachtělo se mu utrhnout kus, aby svou vládu vyzdvihl nade všechny.
55.29
Lstivě tedy odmítl moudrost a požadoval jiné ceny za tento obchod. A pravil:
55.30
„Tohoto vzteku ti pak dám velkou díži, pohárem si budeš moci ho plnými doušky užívat. Však za ten dar žádám kus tebe, abych ochutnal to, co ty požíváš a chutnáš. Dej mi svůj jazyk, vždyť poznáš vzteku a při něm nebudeš jazyka více potřebovat.“
55.31
Nechal se tedy umluvit Kumtak a vyměnil vztek za svůj jazyk.
55.32
A hle! – přemožen byl novým pocitem a bažil po dalším. Nechtěl přestat, dokud všechny pocity nepozná, a to se mu stalo osudným.
55.33
Vyměnil ještě své oči, když zamířil za plačící žlunou, nešťastným ptákem. I smutek byl pro Kumtaka nepoznaný a neměl ho nikdy zažít. Stejně tak i žluna mu dala číši smutku a Kumtak z ní dychtivě pil.
55.34
Sám jí podal svoje oka a žluna je uschovala jako vzácný poklad. Od těch dob je její smutek menší, ale žije skrytě, aby nevyzradila, kde jsou ukryta Kumtakova oka.
55.35
I své srdce proměnil za nepoznané a chtěl tak objevit lásku. Alentin, Pán labutí, ve své vznešenosti, podal číši lásky Kumtakovi, ale ten poznal jen vášeň. Je totiž zapovězena láska mnohým, rozhodně však tvorům pocházejícím z Uta'sürindë.
55.36
Tak poznal ještě jiné city a to už není v paměti božstev, neboť s každým citem, s každou proměnou jeho touha utichala a sám se zmenšoval. Rozplynul se v pustinách východních zemí a jeho vzdech s nimi je dodnes.
55.37
Jeho části, které byly ukryty anebo ztraceny, či snad pohřbeny, s sebou nesly nesmírnou moc, jinou, než byl základ Naulu. Mnozí je chtěli, ale jen někteří dostali. Ty poklady jsou zvány Halkanta'kumtakontan.
55.38
Je pak jeden z Halkanta'kumtakontan, také zvaný Golmarast. Palice je to veliká, kterou třímají obři, a z Kumtakovy holeně pochází. Silou je obdařena v drcení nepřátel. Králové obrů z Ghaloru jí považovali jako svatý poklad, jako žezlo jejich vlády.
55.39
Tak skončil Kumtak Tarsuntirun. Příběh o tom, jak sestoupil do světa, prošel skrze Panta'füsnaton a v hledání obrazu zemřel, se jmenuje Emonti'kumta'alindon.

Nämali'tildo'awaolihün
Opuštěné domovy a prazvláštní stavby Tildo a některých Vasë

56.1
Pod nebesy byla země šírá, nekonečná; i v některých zákoutích přenádherných vystavěli sobě mnozí z Tildo a synové jejich i dcery, svoje sídla neskrovná, i když ne zdaleka všichni.
56.2
Neboť v těch dobách se stále ještě Tildo učili poznávat svět a putovali často v krocích rychlých i zbrklých, a snažili se pojmout do myslí vše, co jim bylo od Ivarinden dáno.
56.3
Zvláště pak Horünen se nikdy neusadil a raději jako rychlý sokol či jako bujný hřebec samoten se proháněl stepí. Nevystavěl tak sobě nikdy velkého díla v těch časech.
56.4
Však jiní se navraceli domů, chtěli-li to domovem nazývati.
56.5
Täyirndë Lidurindë obývala srdce hvozdu Öwolmonti, než Awalon vznikl a než nádhernější a světlejší to místo bylo světu vyjeveno.
56.6
Poté, co srdce Öwolmonti bylo opuštěno, nikdy již v tom hvozdu nebývalo tolik štěstí a než uplynulo sto let, les prochladl a zatrpknul a nesnese nyní teplo živých tvorů.
56.7
Nesnese ani teplo ohně, ani lávy jako rudé krve ze země proudící a hněval by se velice – zlostí svou by pak vše v sobě hubil, aby zas chladný byl.
56.8
Nyní Öwolmonti stojí jako neproniknutelná zeď v kraji Darhanském a je sice plný prastaré moudrosti, není však možné jí však dosáhnout. Posmutnělý je a studený až ke smrti.
56.9
Jinde zas před dávnými věky bylo by k nalezení Yo'filmisto, Korálové město, postavené mořskými Lepostiriyon na počest Ilmunayny.
56.10
Kolik barev a pohybu bylo v tom sídle, to nelze ani vypovědět a nádherných mořských rybek a plžů drahokamenných, jakož i trub a píšťal, které do rytmu příboje konejšivého hrály věčnou hudbu.
56.11
Však toho města již není, neboť Ilmunayna našla sobě Olämon a zanedbáno bylo Yo'filmisto.
56.12
Jeho krása se sice rozpadla, ale dodnes je moře plné pokladů ze ztraceného města. Koníci nenechaví a pokladů lovci podmořští roztahali mnoho z krásy z Yo'filmisto po všech končinách moří.
56.13
Některé z těchto pokladů také ulpěly na korábech těch, kdo neúnavně brázdí hladinu a nebojí se nahlédnout do tmavě modrých hlubin.
56.14
Hle! Jak vznešená bývala Ganälmi'epaköti, Věž pohnutek, a jak ponuře vypadá teď. Nepřístupná, otrávená i plná nehezkých překvapení, obrostlá mechem a proschlými stromky, Ganälmi'epaköti nyní pokřiveně ční na severním srázu hor Patlö.
56.15
Ale kdysi ta věž zářila do daleka, domov pro Osqaldina, i jeho služebníky. Zde, obklopen tabulkami hliněnými s mnohými symboly, přemítal nad osudy maníků tohoto světa, než nakonec sám se vydal na cestu.
56.16
Vždy sedmero komnat bylo v patře a těch pater bylo sedm set sedmdesát sedm a stejně tak do hloubky, ale to je již legenda. Neboť vršek věže leží odlomen a pobořen opodál a nejspodnější patra jsou zalita odporným bahnem. Dveře jsou zamčeny.
56.17
Kdo by však překonal všechny nástrahy a nahlédl do tabulí Ganälmi'epaköti, uzřel by svůj osud a osud mnohých svých blízkých. Štíhlým brkem by pak mohl vše přepsati.
56.18
I Niyenult Layqendi měla své kovárny, však kovárny barev, zvané Eklekti'söliyo, v kraji Laminnë, v Jinozemi.
56.19
Bylo tam dvanáct velkých staveb, každá pro jednu z barev elementů, kde byla štětci a kladivy malována velká díla. Zvuky lahodné ke každému z nich byly prozpěvovány chóry.
56.20
Ještě, než se v nadšení Vládkyně umění přestěhovala do Tildoronu, do svaté země, často ve svých čarokrásných kovárnách tvořila a nevšímala si okolního světa.
56.21
Nyní jsou ta blažená místa pustá, snad vyjma věrných poustevníků, kteří snad věří na návrat starých časů a věru, stále mistrná díla vytváří. Plní sklady mnohými svícemi, lany a násadami, nástroji přeostrými. Jiní zas věší na stěny obrazy proměnlivé a oko poutající, čar plné, jakoby okna do cizích krajin a snad i světů.
56.22
Ulwamina, Paní malby, pak sobě podle vzoru své matky vystavěla devět Poylayni'falüë'minnorimo, totiž Ateliérů krásných barevností, pro každý světadíl jeden.
56.23
Avšak po Sirdin'akwantori všechny zapečetila a po dlouhý čas si jich nevšímala, měla totiž mnoho práce se spravováním zničeného světa.
56.24
Poylayni'falüë'minnorimo byly ukryty před zrakem světa. Kdo by je přeci jen našel, poznal by divukrásná a čarovná díla, jež tam dozajista ještě spočívají.
56.25
Linuwa, Paní hudby, nechala vystavěti sobě, dle svých návrhů, Awal'kontomintë'helostro, Svaté varhany sličnosti. Na tisíce a tisíce trubic a šachet bylo provrtáno a vyhloubeno v horách ostrova Atah'atah.
56.26
Překrásné skladby tam Linuwa na svůj nástroj sestavovala a samotná Aulkay Sün Všezpěvá jí doprovázela.
56.27
Však jednoho dne do trubic pronikly zástupy z Koghamaton a poničily svatý nástroj. Linuwa se počala toho místa bát a již nikdy se tam nevrátila.
56.28
Velká by byla odměna a též morální zadostiučinění, kdyby nějaký velký hrdina se svou družinou Awal'kontomintë'helostro od zla očistil, nestvůry pobil a Paní Linuwu znovu pozval zpět.
56.29
Skvostné byly taktéž nádherné Paláce rozkoše, které se v nízkém patře vinuly bez přestávky po sto mil podél řeky Wuldyun v kraji, jenž se dnes zove Filaruard.
56.30
Ty paláce postavili služebníci Lümindon a byly teplé, vlahé a vonící slastí. Zlaté svícny na bílých mramorových sloupovích nikdy nepohasly a na stříbrných zrcadlech se odrážela překrásná těla lesknoucí se olejem a šťávami rozkoší.
56.31
Skvostné jméno tohoto paláce bylo Alümin'äyqë'ëmo a jen vybraní, šťastní a oplývající smíchem a radostmi, dostali možnost zde pobývat.
56.32
Sïrdi to místo nenáviděl a vyhýbal se mu, ale naštěstí nikdy neshromáždil své voje potvor, aby jej napadl.
56.33
Poté, co Lümindon odešla do Tildoronu, požádala Fomödiho, Pána deště, aby místo zakryl bílou mlhou. Od těch dob prý není Palác rozkoše k nalezení, a kdo by přeci jenom to svaté místo nalezl, jistě by se nechtěl rozloučit a setrval by navždy.
56.34
A byly i jiné předměty, stavby a čarovná místa, jež zůstala bez povšimnutí a zase jiná, která jsou obývána dodnes, ale často jinými tvory, než měli v mysli prvotní budovatelé.
56.35
Mnoho z takových děl již zůstalo jen na obrazech a v knihách psaných Domödi.
56.36
Zcela jistě zůstává vznešeným posláním tato místa vyhledávat, neboť se v nich skrývá velký kus pamětihodnosti a moudrosti.

Luta'tildoron'wäyintë
O vzniku svatého domova Vládců, vysoko na nebesích

57.1
Nad zemí jsou nebesa a nad ně již nemůže letět nižádný z ptáků. A jsou modrá již od Atalen, jak si přál, aby krásná ta barva je zdobila.
57.2
Nad nebesy bylo prázdno, jen chomáče zatoulaných oblaků tam prodlévaly, vůně i zápachy Naulu se tam nesly a leckterý z Lepostiriyon tam odpočíval.
57.3
Avšak volného prostoru tam bylo nezměrně a podstata jeho předurčovala vznik velkého díla, podobně jako prázdné bílé plátno láká ke stvoření skvostného obrazu.
57.4
A tu Hidrandë Wingäriyë pravil:
57.5
„Ta země je v Naulu a je v ní blažené povětří, ale není v Mekolta'nintikon, i když je mu blízko. A shlížet na svět lze skrze nebesa, i když jsou všichni tolik dalecí. Je mou vůlí, abychom započali vystavění velkého díla, totiž Luta'tildoron'wäyintë. Tildoron, takové jméno bude nést náš kraj, naše město, naše háje, sluje, potoky, paláce a dílny, kde bude mnoho dobrých a hojných věcí, kde základy naše budou položeny a kolotat budou silnými proudy. Neboť zemi Naulskou necháme maníkům našim, aby ovoce úspěchů svých sklízeli a neštěstí svých činů sami cítili.“
57.6
Mocné trubky pak zazněly, též píseň vznešená a barevné praporce zavlály, když na velkém sněmu Hidrandë představil svoji vizi.
57.7
Mnohé nadšení se usadilo v srdcích Tildo a dokonce i Sirdi, či Örondë byli nadšeni, každý podle své podstaty. Všichni Tildo sezvali k sobě své syny a dcery a vyjevili jim své záměry. Malovali na plátna obrazy toho, co má být postaveno a vyrůst. Pěli písně, popisovali ta díla jazykem Domödi a sochali díla zobrazující božský svět.
57.8
Pak Tildo vystoupali na ta místa nad nebesy a připravovali se na lopotu přetěžkou, a hle! Zelené pastviny, od kraje světa ke kraji druhému tam již byly připraveny, a na nich se pásly ovce, koně a býci se svými krávami.
57.9
Tehdy všichni pochopili, že již Ivarinden jim museli vytvořit ono dílo, neboť jejich mysl je tvůrčí a v tvoření nekonečná. Též se všichni Vládci znovu poklonili moudrému Hidrandë a oslavovali jeho bystrý úsudek.
57.10
Pak Vládcové vzali ze země samotná tři horstva a ve výhni kováren elementů je spojili. Uhnětli z horkých skal jinou velikou skálu, černou a naspod modrou, která měla v sobě zelené žilky a podivuhodné obrazce. Vládci jí nazvali Helmongatun.
57.11
Tu horu pak společnými silami tahali na místo, kde měla stát, totiž na jihu Tildoronu. Když už jí pokládali na zem, a všechna tíha stála na Olpandokovi, synovi Örondë, on zakolísal.
57.12
Uzřel totiž Lümindon, jež si svlékala ušpiněné šaty po práci v dílnách a chtěla se očistit olejem. Tak svůdný pohled to byl, že Olpandok ztratil svou sílu a byl horou zavalen.
57.13
O těch dob byl Örondë ještě zasmušilejší. Lümindon proň také truchlila, neboť to byl sličný mladík a dlouhý čas pak nosila Örondëmu sladké dary, aby si ho usmířila.
57.14
Po této nešťastné události již nenesla hora jméno Helmongatun, ale Sirfongatun, ale po vyhnání Sirdiho jí Tildo pojmenovali Helmanlügon.
57.15
Jak se praví ve Filantayn'mulnë, špatné přichází první, aby pak dobro mohlo škody odčinit a požehnat spravenému dílu. Pak již Vládci stavěli svůj domov s nezměněnou snahou a vše přišlo svým krokem, jak mělo.
57.16
I nakonec zaradovali se Tildo, že Olpandok svou obětí posvětil Tildoron a dostál tak nezměnitelným zákonům Jsoucna.
57.17
Tak Ilmunayna svázala Sintor a odštěpila z něj pramen a do něj nalila vody z moří, aby byl posílen. Začal prýštit s velkou dychtivostí ven z pramene Kanaluyn a tekl ve třpytivém proudu a cestou nabíral skryté vývěry. Přidávaly se totiž i ty vody, které by jinak zůstaly nepovšimnuty, a toužily se spojit s novým tokem.
57.18
Tak vznikla božská řeka Min'düyinden, a v ní se rády koupaly nahé bohyně, neboť jim dávala krásu a třpyt na jejich pleti.
57.19
V Tildoronu má svůj palác i Ilmunayna. Ten nese jméno Hal'ilmunaynen. Je mrazivý a celý modrý od ledu a jeho třpyt je oslnivý. Vypíná se vysoko nad jezero Läwistan Ulmonnë a mnozí Lepostiriyon tam vykrmují rozličné ryby jezera.
57.20
Však samotná Ilmunayna tam nebývá často a její komnaty jsou opuštěné, chladné a smutné – ale krásné. Nelíbilo se jí nikdy tolik v Tildoronu jako v nesmírných hlubinách svých moří. A tam i přebývá většinu času.
57.21
Zato Lümindon je obestřena dary ze svého měchu Platümon a koupe se v rozkoši, kterou sama sobě dává, bez přičinění muže. Tam na ní hledí zástupy dychtivých, a ona přehrává své umění, aby všichni také šťastni byli, neboť to je její podstata.
57.22
Ale stává se to jen někdy, totiž Lümindon ráda slaví svátek štěstí i na hostinách výjimečných maníků či Lepostiriyon a jen někdy se vrací domů. To místo, kde rozkoše pohledů hodné rozdává, se v Tildoronu nazývají Anma'lümindonnen.
57.23
Hal'niyenulten se nazývají velké podzemní výhně a dílny, kde kováři krotí ocel, tesaři malují do dřeva i havíři kutají do kamenů. Tam leží také kádě ze dřeva stromů Olomë a jsou leštěné na tisíckrát, aby v nich klidně a předvídatelně spočinula božská míza.
57.24
Zde pobývá Niyenult často a je pohroužena do velkých děl, obrazů a soch.
57.25
Dále pak na severu Tildoronu povstala veliká pláň, kde se pasou stáda Horünena, zlatí býci a diamantové krávy, či smaragdové ovce. Ta božská louka, žírná nad nejžírnější, se jmenuje Fäwolnam.
57.26
A kdo uzme byť jen jeden kus z posvátného stáda, toho dostihnou Luční pastýři, Hafäwolniyen a roztrhají zloděje na tisíce kapiček, které skropí lístky bylin na pláních.
57.27
A hle! Nejkrásnější ze staveb Tildoronských je Hal'ana'waldanon'tildonnen, Palác nebeský všech Tildo. Je to sídlo Vládce všech Vládců, velikého Hidrandë. Je na pohled skvostný a bytelný, postavený na sedmi pahorcích a obklopen devatenácti nesmírnými zahradami. Hradby tam ale nikdo nestavěl.
57.28
V tom paláci slouží mnozí tvorové a požívají velké slávy a potěchy, neboť služba velkému Tildo je dobře odměněna. Nesmějí však sejít ze stezky cti a spravedlnosti.
57.29
Hidrandë tráví mnoho času v barevných zahradách, bílých komnatách a ve zlatých síních, či v pravostříbrných dómech. Rozmýšlí úradky Mirondë a sleduje zprávy od svých poslů, kroužících po zákoutí světa.
57.30
Jinde zase, v místě klidném, osamoceném, Osqaldin vybudoval sobě chrám, kde bez pořádku, ale spíše v podobě nesmírného bludiště, je rozmístěno blízko sebe devět tisíc tři sta dvacet čtyři sloupů, a každý je jiný, jiných nápisů, jiné výšky a jiné zdobné hlavice.
57.31
Na každém je totiž znamení osudu Folmököynë, a tedy dvanáct sloupů je každému věnováno, pro každý z elementů zvlášť.
57.32
Někdy Osqaldin zmizí na dlouhý čas v tom bludišti, sám, aby rozjímal o osudu světa a osudu mocných hrdinů.
57.33
Ten chrám zove Elëonestiyë'bänlawömi.
57.34
A kupříkladu též Mnëndin, podobně jako Örondë, se nejprve neusadil a nebudoval sobě žádných staveb, ale rád přicházel jako čestný a vážený host na slavnosti Tildo, byly-li kdy pořádány, v zahradách okolo Hal'ana'waldanon'tildonnen.
57.35
Ještě mnohé podivuhodné stavby jsou v Tildoronu, některé byly postaveny až v pozdějších časech a bude o nich promluveno, ale jedna z nich je propojena se světem dolním, jenž připadnul maníkům. Je to Wandü'andiyë, Svatý vodopád.
57.36
Z velikého pramene uprostřed malého Tildoronského hvozdu Täyirndë padá do jámy čistá voda a nikdy se nezašpiní. Jako mohutný proud se valí skrze Tildoronský kraj, až vespod se rozletí k zemi vodopád, jaký jinde na zemi není.
57.37
A tři dny a tři noci padá k Naulu, roztříštěn do čarokrásné mlhy, v níž se zobrazují úchvatné obrazy. Dopadá na Hvozd věčné zeleně, kterému dodává čarovnou moc.
57.38
A běda! Poslední, až po dlouhém čase, kdy Tildoron vzkvétal, Alwamayna směnila své místo v hlubinách a umožnila Sirdimu příchod do Tildoronu, ačkoliv zde předtím nebyl vítán.
57.39
Tu přišel Sirdi a byl strašlivý, když v rukou třímal Göm'wak, v Motgor obutý a Klöru opásaný. Zavěsil za svůj válečný vůz černý hák a s démony ve spřežení ryl bojové pole. Kam dopadly sliny a hlen démonský, tam povstávali velcí netvoři, kteří se hned pustili do boje.
57.40
Na východě, mezi jezery Wanlömo a Läwistan Ulmonnë, tam tedy vzniklo velké bitevní pole a rozběhla se velká bitva, jež měla dlouhého trvání.
57.41
Však Sirdiho brzy omrzel věčný boj, a to místo poté na nějaký čas zpustlo, než Sirdiho syn, Watakan, Pán válek, zde započal nový neustávající boj. Tehdy to místo bylo pojmenováno Wel'serkuntongen.
57.42
Avšak Sirdi sobě vyhrabal jiné, odporné místo a zavrtal ho pod koberce trávy, spíše pod kamení, které ohraničovalo okraje Tildoronu.
57.43
Tam totiž povstaly mučírny Wel'kolpostayn a někdy také hanlivě Pirkustindë, kde nářek obětí nebyl slyšet do Tildoronu, aby lstivý Vládce neuvalil na sebe příliš mnoho pozornosti.
57.44
Jistě o tom nesvatém místě Hidrandë věděl, ale proč ho v Tildoronu strpěl, nikdo nedokáže povědět.
57.45
O stavbě Tildoronu a rozdělování svaté země vypráví třicet tři velkých básní, souhrnně zvaných Elëanëya'tildoronya'fäwiyonnë. Příchod Sirdiho v nich však není, nezaslouží si totiž čestné místo mezi takovými vznešenými řádky.

Lëy
O vzniku měsíce a jeho zkažení

58.1
Tedy střídala se na Naulu noc se dnem, i ve dne Fö nosil Slöynan a světlo jeho blažilo zemi.
58.2
Však bylo na zemi světla tuze malého skrze noci, takže byly tmavé a plné spánku. A tehdy, pod mrakem, temné kouty byly všude.
58.3
Pokud oblaka noční ustoupila, tehdy Wë zaplály mírným světlem a s nimi též mlhy a slzy nebes, jež slabě osvětlovaly zemi pod sebou.
58.4
Jinde oheň a čarobyliny také svítily jako pochodně, jako kahany, ale toliko okolo příbytků, někdy též na cestách. I různé drahokamení posvěcené mocí Alwamayny zářilo. Avšak již dva kroky od cesty byla tma neproniknutelná.
58.5
I mocné zlé potvory chodily a ve stínech se schovávaly, pak požíraly nešťastníky. Měly totiž dar prohlédnout skrze temnou noc, jak by byl den, ale den naproti tomu je do očí pálil.
58.6
Nestvůry z děr vylézali, s Tmou tančili a v koutech číhali na svou stravu – i veliká síla jejich byla v nocích.
58.7
Poté, co Naul zaplnili Fäliyë, Zvířatové všelicí, též Oyöli a jiní, co zbyli ze starých časů, bažili oni také po světle, které by je provázelo i v noci, ale nerušilo spánek těm, kdo chtěli spočinout.
58.8
Neboť vždy ve světle bylo jistěji těm, kdo jsou dobří v srdcích; Sirdi světlo nenáviděl a blažil se Tmou, a v závoj její se často odíval.
58.9
Pak pravil Mnëndin Rignil: „Nemohu vytvořit takové velkoleposti, jako mohli naši rodičové, Ivarinden. Ale mohu požehnat velkou mocí tomu, co již bylo utvořeno a pobídnout v krok to, co ještě nekráčí. Ať tedy zazní hudba a rozproudí se barvy pro slávu Naulu i v noci!“
58.10
Pak otevřel sály Horomandin, ve kterých nenarození hrdinové prastarých dob hrají své písně, a vynesl na nebesa velký gong, zvaný Lotomë. Hrál nespočtem barev a zářil do daleka.
58.11
Gong ten nebyl kulatý jako jablko, ale spíše jako stříbrný talíř, s myriádami symbolů a znaků, vyprávějících příběhy hrdinů ze sálů Horomandin.
58.12
Mnozí z bohatýrů Horomandinských byli pyšni na to dílo a jejich hrdost zářila jak bílé světlo slávy z veršů na Lotomë.
58.13
Neboť Lotomë byl kdysi jako malý terč, zavěšený v oněch sálech, ale postupně k němu hrdinové přidávali další a další části, z tepaného pravostříbra, až zněl každým úderem majestátně a hluboce.
58.14
Svými pěstmi, také kladivy, jazyky i meči ostrými to dílo společně ukuli, každý nejméně jednou ranou svou. A praví se, že velkou prohlubeň na gongu nemírnou ranou svou vytepal sám Palisar Sličný, ačkoliv jiní říkali, že to byl Starý Duch Gingass.
58.15
Tu Fümadon, božská housenice, usnula a probudila se již jako velký motýl, vínový a ametystový v barvě.
58.16
Ten motýl byl nejprve znám pod jménem Al'Fümadasto. Vyzdvihl Lotomë na nebesa a plachtil s ním v noci, aby všude bylo dostatek světla.
58.17
A tehdy Lotomë byl nazván Aya'lümë, neboť hýřil barvami.
58.18
Však jak je dáno úradky Mirondë, málokteré věci zůstávají nehybné a velké činy se mísí s činy podlými.
58.19
Bawiyakon, Pán mrzkosti, se připlížil vždy, když byl Al'Fümadasto znaven noční poutí. Seslal na něj únavu ještě větší a sál z něj život a barvy, jak to dělají mšice na květinách.
58.20
Tak Bawiyakon splnil vůli Mirondë nebo alespoň tak se praví. I činil tak dlouhý čas.
58.21
Od těch dob již Aya'lümë nezářil jako svaté světlo, ale značně ztlumil svůj svit a plný byl jizev. Mnëndin byl z toho smuten, proto ho pojmenoval Lëy, Smutný Měsíc a chtěl tak říci, že mohl být i Mëy, Měsíc Veselý, ale nikdy již více nebude.
58.22
I Al'Fümadasto byla vysáta od života a barev od Bawiyakona. I ona změnila své jméno a od těch dob byla známa jako Tugumorda, Znavená můra.
58.23
A totiž jako noční motýl vypadala, seschlá, černé a popelavé barvy. Tiše se třepotá nad ztichlou nocí, zatímco nese Měsíc.
58.24
A znavenost její je nevyléčitelná a plachost je jí nyní vlastní. Vždy jinou cestou se ubírá a v jiný čas se na pouť vydává. A Sirdi se radoval.
58.25
Pak Sirdi pokynul svému synu, Belwaturovi a takto pravil: „Učiň velkou oponu, z par a mlh, z černého dýmu, z jedovatých výparů a neproniknutelné temnoty. Zastiň ten prokletý Měsíc, aby již nepálil služebníky mé do očí a do myslí.“
58.26
I tak se stalo a závojem Plokontagor byl přikryt stříbrný Lëy.
58.27
Tu povstala Täyirndë Lidurindë a vzkřikla: „Dost! Již tak mnoho trpí má zvěř, početní Sëli i byliny a Fäliyë zrovna tak. Jaký by pak byl velký úradek Mirondë, kdybychom dopustili zničení našeho dalšího díla! Povolám tedy Wasulëy'anta'monkalton, Služebníky měsíčné, aby svými křídly zaháněly temné páry Plokontagoru.“
58.28
Tehdy povstali malí kořínkové, též lístky popadané a ožily svým novým posláním. Labutě, husy a jeřábi je odnesli na jejich nové místo, kde počali svádět tuhý a nikdy neustávající boj s Plokontagor, o svobodu, světlo v nocích a s ním přicházející bezpečí pro ty, jež chtějí mír.
58.29
Neproniknutelné cáry temného závoje vždy pohltí celý Měsíc, než aby bojovnou pílí Wasulëy'anta'monkalton byl zase osvobozen a odhalen.
58.30
A hle! Jak povzbuzující je pohled na zářící Měsíc!
58.31
Vlévá naději do srdcí a rozhání chmury v tmavých koutech světa.
58.32
V ten čas jsou tvorové zla a Temnoty nejslabší, jak na těle, tak v mysli a také v čarovné moci. Ten čas, kdy měsíc září nejvíce, se zovou Lëyë'ürunë a jsou v lesích slaveny v kruhovitých stavbách z kamene.
58.33
Nejsilnější jsou služebníci zla pak v časech Usirdom'takuntalon, kdy není měsíc vidět a je schován celý.

Fag'hrondin a Alwamaynan'däwastë
O hlubinách Naulu a místech tam ukrytých

59.1
Jak hluboko se plazí kořeny těch největších stromů a jak hluboko ryjí ti nejpodivnější z Gorindë?
59.2
Hle! Přehluboké jsou šachty pod Naulem, nesmírné jsou štoly, vykutané bezejmennými tvory, kteří nespatřili nikdy světlo světa a nikdy nepoznali lázeň paprsků Fö. Příliš prastaří mohou být obyvatelé slují a krápníkových jeskyní, když na svých zrohovatělých jazycích převalují bezbarvou vodu ztracených dávnověkých jezer. Příliš podivní mohou být Duchové světa, kteří v polospánku tisíců roků sní své morbidní sny, až zapomněli, jaká je skutečnost.
59.3
Neboť tak se hrouží ten, jenž by se chtěl podívat, nedbaje na svůj život, kam ho až svět nechá vstoupit.
59.4
Ponejprv přes sklepy a díry vykutané je nutno se vydat. Nesmírné chodby a ubohé, jakož i slavné jsou sklepení lidí, trpaslíků nebo Lükasëli, či doupata Melëra.
59.5
Avšak krása podzemního světa přichází teprve díly Turüh, jež s požehnáním své Wätär vykutali či obsadili sluje a jeskyně.
59.6
Nejslovutnější jsou pak nesmírné síně Kör'birzagul a menší Tawernös v Jednozemském Středohoří. Podobně v Jinozemi jsou taktéž slovutné sluje Manbudah'asstüm.
59.7
Sama Alwamayna se ponejprve usadila v nesmírné jeskyni, jejíž krápníková výzdoba byla majestátní a nic si toto místo nezadá s lesními chrámy, a stejně jako tam, i zde se proplétají umně tvarované lístky z kamenů s větvemi a štíhlými kmínky.
59.8
Stejně jako pod sluncem zpívají ptáci písně, zde hrají bystré píšťaly krápníků a zurčí podzemní potůčky na nesčíslných kaskádách malých vodopádů.
59.9
Ale zde cesta zdaleka nekončí, neboť ještě níže, kam již žádný z kořenů nemůže zasáhnout, a kam se málokdo vydává, začíná říše jiná – totiž sály Alwamayny.
59.10
Však nesnadno je smrtelníkovi popatřit na tato místa, byť by byl v oblibě Vládkyně samotné. Ty sály jsou totiž hluboko, přehluboko pod zemí, kam vedou jen sporé cesty a jsou lemovány smrtelnými nebezpečími.
59.11
Je totiž jen sedmero cest, kterými je ve strastiplné pouti možné sestoupit do těch míst.
59.12
Sedm bran hájí posvátná schodiště, a schody ty jsou úzké a s vysokými stupni. Ta schodiště nemají na Naulu obdoby, neboť se klenou přes podzemní propasti, překračují řeky a hrouží se do hlubin, kam světlo nemůže proniknout, omotány kol sloupů, jenž jsou ukotveny v samotné Likintiyannon.
59.13
A Tayabrona Nezlomná, jediná z maníků, všechna schodiště přešla, neboť to byl její svatý úkol, a tři sta let bojovala na schodech o svoji slávu, i třísnila schody ty krví bezejmenných.
59.14
První z těch bran je Gareb Müni, v pohoří Hetulga, druhá se skrývá v horách Hala'ssmörg a její název je Gareb Weyrikoyni. Třetí má jméno Gareb Fi'latrë a je skrytá v horách Yaran. Čtvrtá nese název Gareb Elëmiyoni a vytvořena byla v horách Hardün. Pátá je Gareb Easti v pohoří Al'Külam, šestá pak v horách Soloswig a nese jméno Gareb Wëmindi'yalonda'oyin. Sedmá je uzavřena ve hvozdech Ilimayn a zove Gareb Eltistürini.
59.15
Takto stojí jména těch bran v trpasličím jazyce: Rügh Zandul, Toron Banghi, Rügh Zäram, Bazbu Nungal, Rügh Azafärigh, Hazmün Darmi a nejvelkolepější z nich, Dargh Narnondigh.
59.16
Kdo se dál dostane, uzří, že síně Alwamayny jsou spletité, velké, i malé a rozbíhají se jako pavučina pod celým Naulem, někde krásné a blažené, plné pokladů; jinde však opuštěné, kruté a nenávistné.
59.17
V pozdějších časech trpaslíci společně se svými podzemními pomocníky vybudovali palác, který Alwamayna sama nezvolila, ale její služebníci svou pílí jí připravili velké dílo.
59.18
A to místo se stalo nejskvostnějším z podzemních paláců, jenž byl později nazván Hal'alwamaynen, Palác Alwamaynin.
59.19
A je to místo čarovné a divukrásné. Na deset a tisíckrát tolik zdobných sloupů z mramoru, čediče a lesklého obsidiánu, či perleti tam stojí a podpírá klenbu ze zlatých a stříbrných ornamentů. Vykládané dlaždice a šperkované podpěry se třpytí ve světle nesmírného množství drahokamenů, a zlaté louče svítí žlutě, oranžově a stříbrně.
59.20
Ale zde cesta nekončí, neboť země ještě má daleko do ledové Likintiyannon.
59.21
Sopouchy chrlící dým a jed a podivné šachty různobarevných povlaků a slizů ukazují svět ještě hlubší, až často paměť nesahá a svět se zdráhá vzpomenout.
59.22
Běda! Toť Fag'hrondin a Tumgälad Sirdolinnë, a ještě jinak byly ty síně zvány, ale trpaslíci jim říkali Namghaz Tulbaz.
59.23
Zde již od věků sídlili temní a zlí a ti z plemene Firdi, ba ještě starší, kteří již dávno zapomněli svá jména a ve své zlobě zakutí, přemítají nesmyslné myšlenky.
59.24
Starší nežli synové a dcery Firdi jsou Kalma'stongan a mladším se říká Hizdu'stongan, ale ti jsou navíc ještě děleni na Polsirdandë a Hatusto'sirdandë, totiž ti, kteří byli před Sirdim a pak ti, které zplodil on a jeho rod.
59.25
V těch časech, po Tildoyinnë, nejspodněji sídlil Sirdi a veškeré jeho zlovůle byly zde vařeny a bublaly v hlubinách jako černý kotel husté tmy z počátků. Odporné páry a dýmy stoupaly vzhůru a mísily se se vzduchem.
59.26
To nelibě nesla Alwamayna, jejíž říše trpěla, jak bylo dáno v Filantayn'mulnë. Špína všeliká, co kol byla, matněla lesk zlata a oslepovala záři a čistou barvu drahokamenů. Kdysi neposkvrněné bylo znesvěceno.
59.27
Ba i nestvůry a příšery mocné vylézaly z těch kotlů nečistých a z temných z hlubin, prodraly se skrze sliznaté sopouchy a hubily s radostí vše, co se nedokázalo ubránit a bylo z říše Vládkyně kamene.
59.28
Dlouho se svými Turüh Alwamayna pěla žalozpěvy na smutek v síních a ty písně pak byly sepsány v knize Müna'lim'zeldiyon, Zpěvy o cestě k ruinám.
59.29
Velkou cenu Alwamayna zaplatila, neboť nitro země jí bylo bližší než cokoliv jiného. Toužila, aby pod jejími sály již nebylo zla a temnoty, proto sezvala temné Sirdiho i jeho samotného pozvala a nabídla jim svoje místo na zemi.
59.30
Dychtivě souhlasil Sirdi, neboť toužil dostat se na povrch a do nebes na Tildoron, aby měl blíže k nehodným škodám, které ještě povstanou. A tak opustil i se svými pakosty sály v hlubinách a vytáhl do věčného boje nahoru, do svaté země Tildoronu.
59.31
Avšak jaké jsou dohody se Sirdim, proklatcem! V jeskyních a temných sálech zůstali mnozí a dál otravovali zemi i horninu. Zvláště pak Kalma'stongan zůstali, neboť jsou prastaří a nikoliv Sirdiho.
59.32
Jak Vládce zla odcházel naspěch, a s ním i všichni jeho drabanti, mnoho prokletých a zlých děl po nich zůstalo, ale velká moc s nimi také.
59.33
Praví se, že v hlubinách zůstal Balüm, Velký kotel, ve kterém se vařila Temnota s krví všech tvorů, a vylézali z něj Pozměnění.
59.34
Také tam zůstal Hamorög, Pekelný kámen, který zbyl z velkého štěpení na počátku světa a nesl s sebou sílu, která je výše než Tildo.
59.35
Stejně tak je v hlubinách, ve skále, zaražen Kalmo, Nesvětlový kyj, který dokáže štěpit i kámen i kov jako kdyby byly z křehkého ledu. Avšak Kalmo nedokáže pozvednout nikdo z maníků.
59.36
Tak ty časy, kdy Alwamayna opustila své místo na nebesích a navždy se skryla v jeskyních Naulu, se nazývá Alwamaynan'däwastë. Je to také čas velkého přesunu zlých sil, jež se dlouhý čas procházely po tváři Naulu, i nesly s sebou veliké neštěstí.
Pehum a Wota'zertu'nomunë
Příběh o zákeřné zradě a vzpouře v říši bohů na nebesích
60.1
Takový je příběh o Pehumovi, utopeném bůžkovi.
60.2
Jak v Tildoronu jsou sličná místa, se zlatem a pravostříbrem zářící, tak jsou tam také místa zkažená a hnijící.
60.3
Na západě, kam směřují podlé a zkažené potoky z velké Min'düyinden, se nashromáždilo mnoho zlého; mokvání a hnití tam bylo a taktéž velké páchnutí.
60.4
To místo bylo nazváno Wota'zertu'nomunë, neboť bylo odporné a hrubé plyny z něj vycházely a také zlé síly a nemoci.
60.5
Snad je to tomu proto, že i božská země je stižena osudem Mirondë a taková skládka odpadu, podobna kalu útrobnímu, musí provázet všechny maníky, jakožto zároveň i všechna božstva.
60.6
Tam, beze stopy, se ztratila také Kimilna, dcera Al'Minkostin, zatímco skládala verše balady o smutku a hlubokém zklamání. Chtěla totiž zakusit nového poznání, teskného, ale ztratila přitom život.
60.7
Rovněž v tom kraji čerpala sílu Walenrimpë, Paní chorob duše, či Tiyetilnë.
60.8
Nelibě shlíželi na tento kraj Tildoronští, ale vždy před hněvem jejich se Wota'zertu'nomunë skrylo pod pláštěm mlhy. Pak zas Tildo uklidněni byli.
60.9
A jako by to mlhavo obestřelo také mysl boží, proč by jinak nečinili velkých skutků!
60.10
Tu povstal Pehum, učený a lstivý syn Qokas a pravil:
60.11
„Hle! Jaké špinavosti se skrývají pod falešným pláštíkem mlhy! Jaké zlo tu vzniká v Tildoronu! Nemohu číst ve vašich myslích, ale vidím ve vašich tvářích, že nechcete strpět tuto pohanu na čisté tváři božské země. Snažně prosím nejvyššího Hidrandë, by mi dal ku starání ten zlořečený kus země. Vyčistím ho, a to všemi silami, byť by mě to mělo stát život. Tak si vážím a oslavovat chci Tildoron a vůli Mirondë.“
60.12
Ale v myslích potajmu četl, ne však ve všech.
60.13
Zpočátku se Hidrandë na takovou žádost nedíval s libostí, neboť podezřelou řečí tento pouhý Alnë hovořil.
60.14
Dvojbřitá byla tato čepel, jak touha po vládě, tak sebezničující obětování.
60.15
Avšak snad v lenosti, která kdys postihla kraj Tildoronský, svolil Hidrandë k takovému činu.
60.16
Dal na sto věrných služebníků Lepostiriyon k ruce Pehumovi, též tisíc stromů dělných, aby zavedli očistné kanály a jezera, aby uzavřeli dýmy a páry, a aby do sudů a kádí všechny nepořádky uvězněny byly.
60.17
Vskutku čerstvý vítr zavál nad Wota'zertu'nomunë. A byl jako dech sladký a milostný a něžnými barvami se pokryly zlá místa.
60.18
Však jako pod pláštíkem se ukrývají zlořečení, jako pod listím může číhat pařát i zlý kořen, tak barvy zakryly Pehumovu zlobu.
60.19
Namáčel svou mysl v krutých vodách a převracel, neboť ty zlé vody by svedly každou mysl, ať dobrou či ještě nerozhoupanou k činu.
60.20
Pak po letech Pehum zlehka pročistil Wota'zertu'nomunë a nazval to místo Tildo'almiyonan, Skrytá zahrada Tildo. Slavil pak velké slavnosti na počest Tildo, i když jeho srdce bylo čím dál závistivější a černější.
60.21
Nechal vyrůst na okrajích toho místa zlaté, safírové a rubínové stromy, které se třpytily do dáli. Nad Tildo'almiyonan pak nechal rozprostřít překrásnou kupoli Mälifu'ilno, Kupoli svatých barev.
60.22
Tak ukázal svou dobrou vůli, která ale byla falešná, neboť tím velkým divadlem jen skryl hluboká činění.
60.23
Mezitím otevřel znovu sudy a truhlice, škvíry a pukliny, kde uzavíral zlé páry a dýmy, šlemy a slizy. Tentokráte je však nenechal svobodně se mísit, ale krmil s nimi svatá zvířata, naivní z Fäliyë a jiné bytosti menšího původu, kteří ti všichni se nechali zlákat, též některé z Lepostiriyon.
60.24
Kdo se pak snažil se zdravým rozumem z falešné Tildo'almiyonan uniknout, toho Pehum zahubil.
60.25
Poté Pehum bobtnal jako semeno ve vodě, ale to nabývání bylo nezdravé. Zatoužil Pehum po větší moci a větší zemi, která by byla poslušná jeho pokynů.
60.26
Den po dni a měsíc po měsíci ukrajoval zemi Tildo, zpočátku jen nepatrně, ale čím dál drzeji, i když dlouho si toho nikdo nevšímal, neboť Mälifu'ilno pestrostí mámila a Drahostromy maskovaly špínu a odpornosti.
60.27
Avšak nemohlo to míti než špatného konce. Po čase se již krása ztratila a nezbylo nic, jen marnost. Barvy kupole již spíše strašily, než blažily duši, jemná záře zesílila, až trápila a pálila do očí a mihotala se, až zrak přecházel, v zoufalé snaze zakrýt špatnost.
60.28
Drahostromy se rozpadaly, i když stále byly krásné, ale nemohly soupeřit s promáčenou půdou, ve které na kořenech hodovaly plísně a červi.
60.29
Toho si všimla nejbystřejší z Vasë, Linuma'ali a jako posel špatných zpráv přispěchala k Hidrandëmu i pověděla mu o podezřeních, jaká viděla.
60.30
A pravil Hidrandë: "Slepota nás postihla, neboť jsme stvořili mnoho dobrého a Tildoron vystavěli do veliké krásy. Tolik jsme hleděli do svých divukrásných děl, až jsme ztratili opatrnost. I zlo velké se vplížilo přímo do Tildoronu, což se nesmí stát již nikdy poté. Proklet budiž ten Pehum, syn Qokas, ať se zalkne vším, co přísahal rozptýlit. Takový jemu předpovídám osud, neboť jeho moc nikdy nebude taková jako Tildo, daná od Ivarinden, ani Vasë, ba ani Alnë. Sám sobě spraví tu zemi, a prokleté odejde s ním, neboť odpornosti ty, jím zplozené, v sobě uzavře. Učinil jsem chybu."
60.31
Pak Tildo vyslali třiatřicítku Hunas'tör, Týrajících stínů, aby trýznili Pehuma.
60.32
Vletěli do jeho lože a dotýkali se ho ve všech místech jeho duše, v jeho vědomí, snech, touhách i svědomí, až se Pehum pomátl velice.
60.33
Požíral pak vše okolo sebe, co bylo zkaženo jeho mocí a co již bylo ztraceno. Pohltil svoje lůžko, poklady, celý svůj palác a v jeho odulých očích bylo vidět jen šílenství a bolestivá beznaděj.
60.34
Požral pak Pehum celá blata, jakož i teď již nesvatou Mälifu'ilno, všechny svoje zplozence a všechny Drahostromy, až byl velký jako hora, ale hora zlá, špinavá a hnijící.
60.35
Propadl se potom Pehum na Naul a skrze síně Alwamayniny i skrze Fag'hrondin až k hranicím Likintiyannon, kde zamrzl a s ním i vše zlé, co v Tildoronu mokvalo a co Pehum způsobil.
60.36
Ta jáma, pustá díra do země, jež po svém pádu zanechal, se brzy zazelenala, pestrá spleť bylin a haluzí zakryla to nesvaté místo. Jáma však nezmizela.
60.37
Říká se také, že někteří z pohlcených Drahostromů a také ze zkažených potvor unikly a kráčejí ještě po tváří Naulu.
60.38
Tak skončil Pehum, který byl od těch dob zván Utokwandoy, Nenažraný.
